3 Azs 21/2018

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého, Ph.D. v právní věci žalobce: P. S., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2016, č. j. OAM-293/ZA-ZA11-ZA08-2016, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, č. j. 4 Az 55/2016 – 61, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu Mgr. Jindřichu Lechovskému se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4.114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobce nese stát.

Odůvodnění

1. Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2016. Tímto rozhodnutím nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, §13, § 14, § 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.

2. Při posuzování věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Dne 21. 3. 2016 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany v ČR, k níž dne 5. 4. 2016 poskytl údaje podle § 10 odst. 2 zákona o azylu. Uvedl, že je ukrajinské národnosti, náboženským přesvědčením křesťan (pravoslavná církev), bez politického přesvědčení, rozvedený, na Ukrajině žije jeho nezletilý syn. Žalobce ve vlasti naposledy bydlel ve Volyňské oblasti, je zdráv. V případě návratu do vlasti jej Pravý sektor nebo ukrajinská armáda vezmou do války, z vesnice již několik mužů do války vzali a lidé z Pravého sektoru na něj chtěli kontakt. Na vojenskou správu mu přišlo již osm povolávacích lístků; s politikou na Ukrajině nesouhlasí, je tam bída a živí celou rodinu. Má také přítelkyni, která má nezletilou dceru, tudíž se stará i o ně. Během pohovoru vedeného dne 5. 4. 2016 žalobce také uvedl, že v ČR pobývá nepřetržitě od roku 2005, téhož roku mu skončilo povolení pobytu; od té doby v ČR žije a pracuje nelegálně, bylo mu uděleno správní i soudní vyhoštění. Už od „událostí na Majdanu“ mu chodí povolávací lístky. Vykonal základní vojenskou službu, ale se současným vývojem nesouhlasí, jde o zničení lidí, na kterém někdo vydělává, jde o bratrovražednou válku. Na východě má mnoho známých a kamarádů. Do armády povolávají osoby asi do 50 let, za neuposlechnutí povolávacího rozkazu hrozí pět nebo šest let vězení, tím vyhrožují, aby se všichni lekli a přihlásili se sami, též tím straší rodiče potencionálních branců. V místě jeho ukrajinského bydliště k žádným bojovým situacím nedochází. Ve vlasti by jej čekala smrt. Dne 3. 5. 2016 se žalobce seznámil s podklady rozhodnutí, přičemž označil za nepravdivé informace uvedené ve zprávách o situaci na Ukrajině. Autoři zpráv na Ukrajině nebyli, proto nemohou vědět, jaké to tam je. Člověk je na Ukrajině vždy dva měsíce v armádě a týden doma. Nic dalšího doložit nechtěl.

3. Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl městský soud k závěru, že stěžovatel nesplňuje žádnou z podmínek pro udělení mezinárodní ochrany a rozhodnutí žalovaného proto vyhodnotil jako zákonné.

4. Kasační stížnost podal žalobce (díle jen „stěžovatel“) formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Konkrétně namítal, že nesouhlasí s tím, jak krajský soud posoudil žalobní námitku týkající se jeho obavy z trestu odnětí svobody. Žalovaný se totiž zcela opomněl vypořádat se skutečností, že poté, co bude stěžovatel nucen vrátit se na Ukrajinu a setrvá na odmítnutí nastoupit do armády, bude vystaven věznění v ukrajinských věznicích. Názor soudu, že se tímto žalovaný nemusel zabývat, jelikož stěžovatel není vůbec ohrožen trestním stíháním z důvodu vyhýbání se vojenské službě a případnému bojovému nasazení na východní Ukrajině přitom vychází z toho, že stěžovateli dosud nebyl přímo do vlastních rukou doručen povolávací rozkaz. Žalovaný nicméně nijak nezpochybnil to, že nerespektování povolávacího rozkazu doručeného přímo stěžovateli by důvodnost jeho trestního stíhání s nejvyšší pravděpodobností založilo. Lze přitom důvodně předpokládat, že v případě výkonu trestu vyhoštění, který mu hrozí, by doručení povolávacího rozkazu bylo realizováno přímo při jeho předání ukrajinským policejním složkám. Dále uvedl, že je již notorietou, že neakceptovatelné podmínky v ukrajinských vězeních by mohly vést k porušení čl. 3 a 5 Úmluvy, tudíž by byly důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a zprávy Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání týkající se materiálních podmínek v zařízeních pro omezení osobní svobody.

5. Podstatný přesah vlastních zájmů ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. spatřoval stěžovatel v zásadním pochybení krajského soudu při vyhodnocení věci, kdy soud nesprávně reagoval na vadu napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že žalovaná nijak nevyhodnotila nebezpečí vážné újmy hrozící stěžovateli v případě návratu na Ukrajinu s ohledem na nepřijatelné podmínky v ukrajinských věznicích dosahující úrovně nelidského zacházení a mučení.

6. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

7. Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že „[j]estliže kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“

8. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.

9. V projednávané věci spatřoval stěžovatel přesah vlastních zájmů v zásadním pochybení krajského soudu specifikovaném obecně výše. Nejvyšší správní soud však žádná jeho pochybení nezjistil, průběh řízení byl standardní, odůvodnění napadeného rozsudku s ohledem na stěžovatelem popsaný skutkový příběh bylo naprosto dostatečné a soud se podrobně vypořádal se všemi skutečnostmi, které stěžovatel uvedl. Žádnou právní otázku, ať již z oblasti práva hmotného či procesního, k níž by byl nucen se vyjádřit za účelem sjednocování judikatury, tak Nejvyšší správní soud v projednávané věci nenalezl. Relevantní judikaturu k otázkám, které stěžovatel nastolil v žalobě a poté opakovaně v kasační stížnosti, přitom uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku již městský soud. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.

10. Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.).

11. Ustanovený zástupce stěžovatele advokát Mgr. Jindřich Lechovský učinil ve věci jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (sepis podaní ve věci samé), za což mu náleží odměna podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu ve výši 3.100 Kč a náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Vzhledem k tomu, že jmenovaný je plátcem DPH, navyšuje se mu s ohledem na § 57 odst. 2 s. ř. s. úhrn uvedených částek o 21%, tudíž se mu celkově přiznává k úhradě 4.114 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení stěžovatele nese podle § 60 odst. 4 s. ř. s. stát.

12. Nejvyšší správní soud nepřiznal zástupci stěžovatele odměnu za úkon „další porada s klientem“ [§ 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu], neboť jediným úkonem, k němuž byl stěžovatel vyzván a jenž měl jeho zástupce na výzvu soudu učinit, bylo doplnění kasační stížnosti. O té následně Nejvyšší správní soud rozhoduje bez jednání. Z potvrzení o právní konzultaci, které zástupce stěžovatele připojil k doplnění kasační stížnosti, navíc ani neplyne, že by se stěžovatel s právním zástupcem radil o procesní strategii ve věci. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 6. září 2018 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu