3 Azs 26/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: S. T. M., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2025, č. j. OAM-1027/BA-BA01-HA06-2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2026, č. j. 19 Az 56/2025-25, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2025. Tímto rozhodnutím nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

2. Při posouzení věci vycházel soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 11. 9. 2025. Ze země původu vycestoval letecky dne 24. 7. 2024 na pracovní vízum do Maďarska, kde pobýval do 15. 2. 2025. Poté pokračoval vlakem do Polska. Zde se zdržoval do 20. 8. 2025 a čekal na vystavení pobytového oprávnění. Na území České republiky vstoupil dne 21. 8. 2025. Kromě zmiňovaného víza v Maďarsku žalobce nikde jinde žádné pobytové oprávnění nezískal. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podal z toho důvodu, že se ve vlasti zadlužil a má špatný vztah se svou manželkou. Žalobce si půjčil od lichvářů a ti mu již telefonicky vyhrožovali. V případě návratu do Vietnamu se tak bojí o život. Na policii ve své vlasti se však neobrátil. Do Maďarska se vrátit nechce, neboť tam nikoho nezná, a navíc má obavy, že by byl po návratu vyhoštěn do Vietnamu. Pokud by nebylo zbytí, vrátil by se do Polska, kde by chtěl pracovat. V České republice by si rád legalizoval pobyt a vydělal na splácení dluhů ve Vietnamu.

3. Krajský soud při posouzení věci vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu, která se věnovala obavám z pronásledování ze strany soukromých osob (viz např. rozsudky ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003-65, a ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008-57, nebo usnesení ze dne 24. 11. 2016, č. j. 5 Azs 251/2016-19, či ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 312/2016-31). Podle této rozhodovací praxe musí u soukromých osob, jakožto původců pronásledování nebo vážné újmy, přistoupit k samotnému pronásledování také záměrná nečinnost státních orgánů, či jejich neschopnost ochranu poskytnout (viz rozsudky ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004-41, ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007-68, nebo ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008-62). Z informace MZV ČR ze dne 21. 1. 2025 krajský soud zjistil, že ve Vietnamu existuje dostatečná legislativa k potírání lichvy v občansko-právní i v trestně-právní rovině, přičemž občané Vietnamu mají možnost obrátit se s žádostí o pomoc na příslušné státní orgány a domoci se ochrany své osoby i svých práv. Skutečnost, že žalobce možnost ochrany ze strany státních orgánů dosud nevyužil, nelze klást státu původu k tíži. Žalobce tedy nevyužil všechny zákonné prostředky k ochraně své osoby a zároveň neprokázal, že by mu tato pomoc nebyla poskytnuta, pokud by se na státní orgány obrátil. Tvrzení žalobce, že ve Vietnamu panuje vysoká míra korupce a že sama policie s lichváři spolupracuje, jsou ničím nepodložená tvrzení a ze shromážděných podkladů nevyplývají. Krajský soud proto vyhodnotil rozhodnutí žalovaného jako zákonné.

4. Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Konkrétně namítal, že krajský soud zcela opomenul jeho argumentaci z bodu 3 žaloby, podle níž podklady, ze kterých žalovaný vycházel, nevypovídají nic o skutečné vymahatelnosti práva a vlivu korupce na reálnou možnost získat u orgánů veřejné moci Vietnamu ochranu vůči lichvářům. Proto je stěžovatel toho názoru, že byl žalovaný povinen v tomto smyslu dokazování doplnit. Soud se však k této nedostatečnosti dokazování ze strany žalovaného v napadeném rozsudku nevyjádřil. K tomu stěžovatel dále uvedl, že žalovanému musí být i z jeho praxe známo, že takových vietnamských žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, jako je stěžovatel, je větší množství; pokud se žadatelé neobrací na příslušné orgány země původu, ale raději odcházejí do zahraničí, musí to mít důvod v nějaké systémové nemožnosti domáhat se ochrany. Žalovaný však tuto svoji znalost, kterou musí mít z jiných případů k dispozici (stejně jako ji má zástupce stěžovatele), v napadeném rozhodnutí nezmiňuje a v rámci svých úvah nijak nehodnotí. Stěžovatel proto navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud se dostatečně zabýval všemi žalobními námitkami a z jeho rozhodnutí je zřejmé, proč rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku. Napadený rozsudek je také v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Navrhl proto, aby byla kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítnuta, eventuálně pro nedůvodnost zamítnuta.

6. Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

7. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. „[j]estliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“

8. Kritéria přijatelnosti byla poprvé formulována v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. Kasační stížnost je přijatelná, pokud Nejvyšší správní soud považuje za nutné judikovat k dosud neřešené právní otázce, sjednotit dosud rozpornou judikaturu krajských soudů, či provést tzv. judikatorní odklon. Ve výjimečných případech může být důvodem přijatelnosti i hrubé pochybení krajského soudu při aplikaci procesních či hmotně-právních předpisů, které mohlo mít citelný dopad do hmotně-právního postavení některého z účastníků řízení. Tato poslední varianta se ovšem týká pouze extrémních případů, kdy by ponechání rozhodnutí krajského soudu v nezměněné podobě zasahovalo do samotného práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

9. Stěžovatel ve své kasační stížnosti neuvedl, v čem spatřuje její přijatelnost, a žádný důvod přijatelnosti v projednávané věci nenalezl ani Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti. Podle obsahu kasační stížnosti by bylo možno uvažovat o důvodu čtvrtém, tj. o hrubém pochybení krajského soudu při vedení řízení. Nejvyšší správní soud však v postupu krajského soudu žádné pochybení nenalézá, natož takové, které by pro přijatelnost kasační stížnosti splňovalo požadavky výše uvedené. Krajský soud se s námitkami stěžovatele uvedenými v žalobě vypořádal zcela standardně, navíc s bohatými odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Není přitom pravdou, že by se nevypořádal s argumentací stěžovatele uvedenou v žalobě. Soud výslovně uvedl, že tvrzení žalobce o nevymahatelnosti práva ve Vietnamu není ničím podloženo, ze shromážděných podkladů nevyplývá a stěžovatel sám své tvrzení ničím nedoložil. Jaké jiné důkazy by měl v řízení provést, nespecifikuje ani sám stěžovatel ve své kasační stížnosti. Související námitka o četnosti skutkových příběhů, v nichž jejich účastníci opouštějí svoji vlast z důvodů problémů s lichváři, aniž by se s žádostí o ochranu obrátili na příslušné orgány v zemi původu, pak nic nevypovídá o tom, v kolika případech byli žadatelé o mezinárodní ochranu s těmito příběhy ve výsledku úspěšní (včetně soudního řízení ve všech instancích) a nakolik z nich lze tedy dovozovat, že systémové problémy ve Vietnamu v tomto směru opravdu existují.

10. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že nezjistil žádný důvod přijatelnosti definovaný judikaturou Nejvyššího správního soudu, kasační stížnost proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.

11. Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). V řízení nebyly zaznamenány žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání nákladů řízení žalovanému podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, věty II., publ. pod č. 4219/2021 Sb. NSS. Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 9. září 2026 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu