3 Azs 275/2019

Rubrum

3 Azs 275/2019 - 33 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: K. R. S., zastoupen Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2019, č. j. OAM-497/DS-PR-P12-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 62 Az 11/2019 – 36, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.

Odůvodnění

1. Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2019, č. j. OAM-497/DS-PR-P12-2019. Tímto rozhodnutím bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť jeho žádost byla podle § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona nepřípustná. Zároveň bylo rozhodnuto, že státem příslušným k přijetí žalobce zpět podle čl. 18 odst. 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“), je Rumunsko. 3 Azs 275/2019

2. Při posuzování věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. Dne 11. 4. 2019 byl žalobce zadržen Policií ČR při kontrole nákladního vozidla značky Mercedes Benz. Žalobce se nacházel v úkrytu za dvojitou stěnou nákladového prostoru, nedisponoval cestovním dokladem a nebyl schopen prokázat oprávněnost svého pobytu. Pomocí daktyloskopie byla nalezena shoda se záznamem ze dne 6. 4. 2019 pořízeným v Rumunsku, kde žalobce jako v prvním ze států, který je vázán dublinským nařízením, požádal o udělení mezinárodní ochrany. Dne 12. 4. 2019 proto rozhodla Policie ČR o zajištění žalobce podle § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Žalovaný následně dne 18. 4. 2019 zahájil řízení o předání do příslušného členského státu podle dublinského nařízení a dne 23. 4. 2019 požádal Rumunsko v souladu s čl. 18 odst. 1 písm. b) dublinského nařízení o přijetí žalobce zpět. Rumunsko dne 6. 5. 2019 uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu a vyslovilo souhlas s jeho převzetím. S žalobcem byl dne 3. 5. 2019 taktéž proveden pohovor, v rámci kterého uvedl, že dne 9. 3. 2019 odcestoval z Iráku do Istanbulu a poté pokračoval nákladním vozidlem do Rumunska. Tam byl zadržen policií, byly mu sejmuty otisky prstů a byl umístěn v zařízení pro cizince v Temešváru. Do Rumunska ani Iráku se nechce vrátit. Z uvedených skutečností vycházel žalovaný ve svém rozhodnutí. V něm se žalovaný zabýval také tím, zda existují závažné důvody k domněnce, že v Rumunsku dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovaly možného rizika nelidského a ponižujícího zacházení. Dospěl k závěru, že takové důvody neexistují.

3. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je zákonné. Zjištění učiněná žalovaným byla podle jeho názoru zcela dostatečná. Žalobní námitky týkající se převážně systémových nedostatků v rumunském azylovém systému a neakceptovatelných tamních podmínek dosahujících rizik nelidského a ponižujícího zacházení vyhodnotil krajský soud jako nedůvodné. Zdůraznil, že námitky jsou veskrze obecného charakteru a ve shodě s žalovaným poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 – 20, s jehož závěry se ztotožnil. V citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval v zásadě shodnými námitkami, jaké vznesl žalobce v tomto řízení, přičemž zejména konstatoval, že „[s]polečný evropský azylový systém byl koncipován na předpokladu, že všechny státy, které se na něm podílejí, dodržují základní práva, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. Pouze závažná porušení ze strany příslušného státu mohou vést k tomu, že členskému státu, ve kterém byla podána žádost o azyl, by bylo zabráněno v přemístění žadatele do prvně uvedeného státu (…). Následně uzavřel, že „z obecně známých skutečností nelze dovozovat, že by Rumunsko nebylo schopné zajistit adekvátní podmínky žadatelům o azyl, a že uplatněné námitky „sice nasvědčují tomu, že rumunský azylový systém není dokonalý a jsou v něm oblasti, které lze zlepšit. To však platí pro prakticky jakýkoli stát EU, jen v různé míře. Tyto nedostatky (i kdyby podstatná část z nich byla skutečně prokázána) nelze ovšem ani náznakem pokládat ve světle výše uvedené judikatury Soudního dvora za tak zásadního charakteru, aby je bylo možné posoudit jako systémové nedostatky, nesoucí s sebou riziko nelidského či ponižujícího zacházení pro žadatele o mezinárodní ochranu“. Podle krajského soudu žalobce v projednávané věci netvrdil žádné takové zásadní skutečnosti, které by jej mohly přivést k jinému závěru, než ke kterému dospěl Nejvyšší správní soud. Obecně tvrzené nedostatky azylového systému nemohou dosáhnout takové intenzity, aby bylo možné je podřadit pod podmínky stanovené v čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení. Nebylo proto povinností žalovaného zabývat se blíže sociální situací žadatelů o 3 Azs 275/2019 - 34 pokračování mezinárodní ochranu v Rumunsku. Krajský soud také přisvědčil odkazu žalovaného rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 Azs 324/2016 - 38, podle kterého dublinský systém stojí na předpokladu, že se žadatelem o mezinárodní ochranu se bude zacházet stejně, ať podá žádost v jakémkoli členském státě.

4. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Podle jeho názoru existují v rumunském azylovém řízení systémové nedostatky, které činí jeho vydání do Rumunska za účelem azylového řízení nepřípustným. Krajský soud vyhodnotil příliš obecně jeho námitky týkající se nedostatků v rumunském azylovém systému, když pouze uvedl, že těmito otázkami žalovaný nebyl povinen se zabývat. Stěžovatel zopakoval, že vzhledem ke špatné koordinaci rumunského sociálního zabezpečení a azylového práva je sociální situace žadatelů o mezinárodní ochranu tristní a u nemajetných žadatelů (jako je on) jde o podmínky dosahující intenzity rizik nelidského a ponižujícího zacházení. Poukázal rovněž na obtíže při participaci na integračních programech. Nedostatky existují též při využívání evropských zdrojů financování. V Rumunsku není záruka, že žadatelům o mezinárodní ochranu bude poskytnuto dostačující ubytování, výuka rumunského jazyka a úhrada zdravotní péče. Stěžovateli proto hrozí nepřijatelně špatné materiální podmínky v azylovém řízení, případně i po přiznání mezinárodní ochrany. Krajský soud se s těmito problémy měl alespoň konkrétně vypořádat a uvést, z jakého důvodu je nepovažuje za natolik závažné.

5. Podle žalovaného stěžovateli v Rumunsku nehrozí nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení azylového řízení a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. K tomu žalovaný blíže odkázal na spisový materiál a své vyjádření k žalobě. Postup krajského soudu považuje za správný a kasační námitky za liché; ze strany soudu ani správních orgánů nedošlo k porušení právních předpisů ani k vadám řízení. Dodal, že stěžovatelem předestřená právní otázka odůvodňující přijatelnost kasační stížnosti již byla řešena v mnoha rozhodnutích Nejvyššího správního soudu. Následně navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, případně zamítnout pro její nedůvodnost.

6. Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že „[j]estliže kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“

7. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. 3 Azs 275/2019

8. Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu vlastních zájmů, uvádí, že Nejvyšší správní soud ještě neposuzoval, zda skutečnosti uvedené v žalobě i v kasační stížnosti představují systémové nedostatky rumunského azylového systému. S tím se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.

9. Totožnými námitkami, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti a dle nichž jsou v rumunském azylovém řízení systémové nedostatky, se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 – 20 (viz bod [5] odkazovaného rozsudku). Dospěl zde k závěru, že uplatněné námitky „nasvědčují tomu, že rumunský azylový systém není dokonalý a jsou v něm oblasti, které lze zlepšit. To však platí pro prakticky jakýkoli stát EU, jen v různé míře. Tyto nedostatky (i kdyby podstatná část z nich byla skutečně prokázána) nelze ovšem ani náznakem pokládat ve světle výše uvedené judikatury Soudního dvora za tak zásadního charakteru, aby je bylo možné posoudit jako systémové nedostatky, nesoucí s sebou riziko nelidského či ponižujícího zacházení pro žadatele o mezinárodní ochranu“. Tento závěr byl následně převzat i v dalších rozhodnutích Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení ze dne 7. 8. 2018, č. j. 6 Azs 117/2018 - 26). Obdobná argumentace se pak nachází i v odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud proto rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a své závěry odůvodnil v souladu s judikaturou Soudního dvora EU i Nejvyššího správního soudu. Odůvodnění napadeného rozsudku lze přitom hodnotit jako dostačující, neboť krajský soud stěžovatelem namítané nedostatky podrobně zrekapituloval, následně odkázal na závěry relevantní judikatury a konstatoval, že takové intenzity, aby šlo o systémové nedostatky, nedosahují.

10. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání, pročež ji shledal nepřijatelnou, a podle § 104a odst. 1 s. ř. s. ji usnesením odmítl.

11. Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.).

12. Zástupcem stěžovatele byl usnesením krajského soudu ze dne 28. 5. 2019, č. j. 62 Az 11/2019 - 12, ustanoven Mgr. Ladislav Bárta, jehož odměnu a hotové výdaje podle § 35 odst. 10 s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], za nějž mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§ 7 bod 5 aplikovaný na základě § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celková částka 3 400 Kč mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Poučení

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). 3 Azs 275/2019 - 35 pokračování V Brně dne 14. května 2020 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu