3 Azs 28/2020 - 131

Rubrum

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobců: a) B. I., b) F. I. a c) nezletilý M. I., zastoupen zákonnou zástupkyní – žalobkyní a), oba státní příslušností X, oba zastoupeni Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2018, č. j. OAM-847/ZA-ZA11-ZA17-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2019, č. j. 32 Az 18/2018 – 90, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobců advokátu Mgr. Viktoru Klímovi, se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 26 559,50 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobců nese stát.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Včas podanou kasační stížností se žalobci (dále jen stěžovatelé“) domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) specifikovaného v záhlaví, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2018. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil stěžovatelům mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, o kterou požádali dne 16. 10. 2017.

2. V řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka a) uvedla, že jsou turecké státní příslušnosti, kurdské národnosti, vyznávají islám, sunnitskou větev. Spolu s nimi žádá o mezinárodní ochranu i její manžel - otec stěžovatele c). Ve vlasti žili ve městě A. (před odjezdem dům prodali), krátce pak v I. a A.. Vlast opustili společně dne 28. 1. 2017 legálně letecky. V Turecku je pro ně problematické žít, manželovi hrozí uvěznění, jeho kamaráda již uvěznili. Stěžovatelka by nemohla s dětmi zůstat sama. Ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že se psychicky necítí dobře. Její mladší syn byl v Turecku operován s nádorem na ruce (v roce 2012) a podruhé těsně před odjezdem z vlasti v lednu 2017. Do roku 2016 žili spokojeně. Následně však její manžel začal mít problémy kvůli provozování svého obchodu se smíšeným zbožím v A., když byli on a jeho kamarád (majitel vedlejšího obchodu) obviněni, že prodávají zboží organizaci PKK. Její manžel se proti tomu ohradil s tím, že nikomu nekontroluje doklady a prodává každému, kdo do obchodu přijde. V červenci 2016 byl manželův kamarád uvězněn. Její manžel byl policií dvakrát vyslýchán. Neví, kdy přesně, ale ví, že poprvé to bylo „před vojenským pučem v roce 2016 “ (tj. před 15. 7. 2016) a podruhé po něm. Zadržen byl celou noc i s nejstarším synem. Propuštěni byli až ráno. Sama žádné problémy ve vlasti neměla, o politiku se nezajímá, problémy jejího manžela se však týkají celé rodiny, která je na něm závislá.

3. Krajský soud neshledal žalobu stěžovatelů důvodnou. Uvedl, že stěžovatelé nebyli ve své vlasti politicky ani veřejně aktivní, a proto podle soudu nelze dospět k závěru o jejich pronásledování ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Stejně tak nebylo prokázáno, že by mohli mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů taxativně uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by jim takové pronásledování hrozilo v případě návratu. Stěžovatelé jsou sice kurdské národnosti, z uvedeného důvodu však v zemi původu žádné vlastní potíže neměli; k této problematice krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž obtíže spojené s příslušností k této etnické skupině samy o sobě nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu § 12 písm. a) či b) zákona o azylu, případně vážné újmy podle § 14a odst. 2 téhož zákona. K obecné žalobní námitce týkající se porušování lidských práv a svobod ze strany turecké policie, zneužívání protiteroristického zákonodárství, tvrzení, že v Turecku není zajištěn řádný a spravedlivý trestní proces, krajský soud zopakoval, že vůči žalobcům nebylo v zemi původu nikdy postupováno způsobem, který by bylo možné označit za azylově relevantní pronásledování.

4. Dále krajský soud nepřihlédl k námitce stěžovatelů uvedené ve „společném vyjádření“, že se žalobce b) – stejně jako jeho otec - v případě návratu do vlasti obává povolání k účasti do válečného konfliktu, jehož se nechce účastnit, a namítá v souvislosti s tím výhradu svědomí jako relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Tato námitka byla vznesena poprvé až v citovaném společném vyjádření ze dne 29. 10. 2019, tedy téměř za jeden a půl roku po podání žaloby a jejím doplnění (29. 5. 2018). Soud proto tuto námitku považoval za nepřípustné rozšíření žaloby.

5. Ke stěžovateli tvrzené obavě z ekonomických potíží v případě uvěznění manžela stěžovatelky a) krajský soud uvedl, že ekonomické potíže v zemi původu nelze podřadit pod taxativní výčet důvodů pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Za správné, zákonné, zjištěným skutečnostem odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považoval krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a § 14 zákona o azylu. Žádný ze stěžovatelů není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona. Závěr žalovaného, podle kterého při posouzení rodinné, sociální a ekonomické situace, věku a zdravotního stavu stěžovatelů [žalovaný zhodnotil zdravotní potíže stěžovatele c), který byl ještě v Turecku dvakrát operován s rukou a vzal na vědomí i tvrzení stěžovatelky a) o jejích psychických potížích] neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, krajský soud považoval za přezkoumatelný a odpovídající ve správním řízení zjištěné situaci stěžovatelů. Doplnil, že „ani v řízení před soudem předložené lékařské zprávy, potvrzující provedené operace v Turecku v případě žalobce c) a kontrolu jeho zdravotního stavu na území ČR (ten je stabilizovaný, žalobce není ohrožen na životě) či zpráva dokládající posttraumatickou stresovou poruchu v případě žalobkyně, nejsou způsobilé uvedené posouzení zvrátit. Nebylo prokázáno, že by zde zmínění žalobci podstupovali nějaký typ speciální léčby, která by nebyla v Turecku dostupná.“. Stěžovatelé nadto poprvé uplatnili konkrétní námitky proti neudělení humanitárního azylu s odvoláním na svůj zdravotní stav a nemožnost čerpat zdravotní péči v rámci země svého původu až ve společném vyjádření ze dne 29. 10. 2019. I tuto námitku proto krajský soud hodnotil jako nepřípustné rozšíření žaloby, a proto k ní nepřihlížel.

6. Co se týče naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 28 zákona o azylu, ve spojení s § 14a a § 14b téhož zákona, krajský soud se přiklonil k závěrům žalovaného, že stěžovatelům v případě návratu do vlasti nehrozí vážná újma formou uložení nebo vykonání trestu smrti, ani nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Také se ztotožnil s tvrzením žalovaného, že v Turecku neprobíhá žádný mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt ve smyslu § 14 odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Stěžovatelé mohou v případě obav z bezpečnostní situace v místě svého bydliště využít institutu vnitřního přesídlení a přestěhovat se do jiné klidnější oblasti Turecka; z jejich výpovědí je zřejmé, že tak v minulosti také učinili. Ke stěžovatelům namítané povinnosti soudu k ex nunc posouzení nových skutečností, tj. vojenské operaci tureckých vojsk na hranici se Sýrií z počátku října 2019, krajský soud pouze odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2019, č. j. 2 Azs 75/2019 - 46, v němž byla zhodnocena aktuální situace v Turecké republice, a uvedl, že neshledal žádný důvod k tomu, aby se od tohoto zhodnocení odchýlil. Následně uzavřel, že obava stěžovatelů z návratu do vlasti není v tomto směru důvodná, a že neshledal ani žádné důvody, pro které by vycestování stěžovatelů do země jejich původu bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR.

II. Kasační stížnost a následná vyjádření

7. Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu obsáhlou kasační stížnost, ve které požadovali, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek změnil tak, že rozhodnutí žalovaného se zrušuje a ukládá se mu za přímého účinku čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“) udělit stěžovatelům azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Případně navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu projednání.

8. Stěžovatelé (kromě námitek ohledně institutu nepřijatelnosti blíže rozebraných v odst. 15) namítali, že krajský soud pochybil při výkladu právní otázky, zda může být právní postavení uprchlíka [odpovídající azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu] založeno na příbuzenství k osobě která je pronásledována z azylově relevantních důvodů. Podle stěžovatelů nelze oddělovat hrozbu pronásledování ve vztahu k manželovi stěžovatelky a) a zbytku rodiny.

9. Další část kasační stížnosti pak obsahovala námitky ve vztahu k potenciálnímu výkonu vojenské služby žalobce b). Vůči tomuto žalobci však bylo usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 – 94 řízení o kasační stížnosti zastaveno, proto se Nejvyšší správní soud těmito námitkami nemohl zabývat.

10. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje kasační stížnost za důvodnou, a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na rozsudek krajského soudu, s jehož závěry se ztotožnil. Podle jeho názoru byla tato rozhodnutí vydána v souladu se zákonem. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, pokud ji neodmítne jako nepřijatelnou.

11. V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelé zejména uvedli, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020, č. j. 1 Azs 28/2020 - 95, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného a rozsudek krajského soudu ve věci manžela stěžovatelky a) plyne, že nelze akceptovat závěr žalovaného, podle kterého manželu stěžovatelky a) v zemi původu nehrozí pronásledování, neboť v této věci není pravomocného rozhodnutí, jímž by byla jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany vyřízena. Dodali, že „jak se uvádí v bodu 16 tohoto rozsudku, žalovaný při svém rozhodování nevycházel z obsahu spisového materiálu a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Tento důvod kasační stížnosti uplatňují i stěžovatelé.“ Rovněž poukázali na to, že výrok napadeného správního rozhodnutí o neudělení azylu podle § 13 zákona o azylu byl založen právě na tom, že žádost manžela stěžovatelky a) byla žalovaným zamítnuta.

12. V dalším doplnění kasační stížnosti stěžovatelé předložili další zdravotní dokumentaci týkající se psychického stavu stěžovatelky a), a rovněž jejího zdravotního stavu (vzniklé poškození ledvin v důsledku nikoli řádného vyléčení dříve prodělaného TBC v Turecku), který jí v současné době neumožňuje vycestovat z ČR.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

13. Dříve, než se mohl Nejvyšší správní soud zabývat námitkami uplatněnými v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že „[j]estliže kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Výkladem institutu přijatelnosti se zdejší soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.

14. Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatelů ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jejich hmotněprávního postavení. Stejně tak nedospěl k závěru, že by se kasační stížnost dotýkala právních otázek, na které by ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu neposkytovala dostatečnou odpověď, které by tato judikatura řešila rozdílně, či které by svědčily pro odklon od této judikatury.

15. Stěžovatelé v kasační stížnosti (jak bylo již uvedeno výše) předně zpochybnili samotný institut nepřijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s., který je podle jejich názoru jedním z nástrojů, které v České republice komplikují možnost cizinců dosáhnout udělení mezinárodní ochrany, a také je diskriminační, neboť je uplatňován pouze vůči jedné skupině stěžovatelů. Přijatelnost kasační stížnosti pak odůvodnili zjištěným rozporem v judikatuře Nejvyššího správního soudu týkajícím se otázky ex nunc soudního přezkumu azylových rozhodnutí ve vztahu k přímé aplikaci čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. Poukázali také na skutečnost, že krajský soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu, aniž by jim umožnil se s ním před vydáním rozhodnutí seznámit. Zdůraznili rovněž specifický případ žalobce b), který uplatňuje výhradu svědomí pouze vůči válce se Sýrií, a to, že se krajský soud nezabýval hrozbou jejich pronásledování do budoucna. Dále namítali, že krajský soud pochybil, když újmu hrozící manželu stěžovatelky a) nepromítl do úvah o jejich pronásledování.

16. K argumentaci stěžovatelů týkající se samotné podstaty institutu nepřijatelnost podle § 104a s. ř. s., Nejvyšší správní soud uvádí následující. Již v rozsudku ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006 – 67, zdejší soud uvedl, že „Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení právního systému.“ Nejedná se tedy v žádném případě o snahu diskriminovat žadatele o mezinárodní ochranu, nýbrž o snahu přinést stěžovatelům spravedlnost v reálném čase, a to při zachování jejich práv a také podstaty Nejvyššího správního soudu jakožto soudu kasačního, jehož primárním úkolem je výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud se přitom vždy zabývá individuálními okolnostmi toho kterého případu a ve většině věcí usnesení vydaná ve smyslu § 104a s. ř. s. taktéž podrobně odůvodňuje (minimálně odkazem na příslušnou judikaturu), a to nad rámec povinnosti stanovené mu v citovaném ustanovení. Nelze tak dospět k závěru, že by institut nepřijatelnosti žadatelům komplikoval možnost udělení mezinárodní ochrany, či popíral jejich procesní práva. V tomto směru lze také poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 2937/07, v němž Ústavní soud připomněl, že „při soudním přezkumu správních rozhodnutí je ústavně konformní i to, že v některých případech je definitivně rozhodováno bez připuštění opravného prostředku“.

17. Pokud jde o argumentaci stěžovatelů týkající se ex nunc přezkumu, jejich neseznámení s rozsudkem zdejšího soudu a specifika případu žalobce b), tou se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť tato se dotýkala výhradně situace žalobce b), vůči němuž bylo řízení o kasační stížnosti zastaveno.

18. Tvrzení, že krajský soud nepromítl újmu hrozící manželu stěžovatelky a) do úvah o pronásledování stěžovatelů pak Nejvyšší správní soud neshledal pravdivým, neboť jak žalovaný, tak i krajský soud posuzovali případ stěžovatelů s přihlédnutím k postavení a ke skutkovým okolnostem případu manžela stěžovatelky a). Ostatně jinak by to ani nebylo možné, neboť veškerá argumentaci stěžovatelů v projednávané věci je odvozena právě od tvrzené hrozící újmy manželu stěžovatelky a). Stejně tak nelze stěžovatelům přisvědčit v tom, že by se krajský soud nezabýval hrozbou jejich pronásledování do budoucna. K tomu je nutno nejprve poznamenat, že v žalobě stěžovatelé v tomto směru nijak neargumentovali. Avšak i přesto lze konstatovat, že důvody zamítnutí žaloby uvedené krajským soudem nebyly omezeny pouze na minulost, neboť krajský soud se vyjádřil jak k možné hrozbě pronásledování stěžovatelů v případě jejich návratu do vlasti, tak i k budoucím konsekvencím týkajícím se jejich zdravotního stavu.

19. Co se týče obecných námitek stěžovatelů týkajících se jejich kurdské národnosti, Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v nedávné době odmítl kasační stížnosti založené na námitce nesprávného posouzení otázky pronásledování kurdské menšiny v Turecku například usneseními ze dne 17. 1. 2019, č. j. 5 Azs 106/2018 - 30, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 - 46, či ze dne 7. 11. 2019, 2 Azs 75/2019 - 46. Již dříve tento soud „dospěl k závěru, že obtíže spojené s příslušností k této etnické skupině nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu § 12 písm. a) či b) zákona o azylu, případně vážné újmy podle § 14a odst. 2 téhož zákona“. Vyjádřil se i k tvrzením o tom, že „po státním převratu, k němuž došlo dne 15. 7. 2016, se v důsledku následující reakce státní moci a intenzívních opatření vůči domnělým pučistům, politickým oponentům a jiným osobám, mohou za určitých okolností některé osoby obávat pronásledování“, kdy uvedl, že obavy z pronásledování by případně mohly být namístě u politicky aktivně činných osob, respektive u osob zapojených do neúspěšného státního převratu (usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 - 28). Dále soud konstatoval, že „nelze stěžovateli přisvědčit, že by kurdští příslušníci v Turecku byli na celém území státu tak běžně a závažně pronásledováni, že by tato skutečnost zakládala důvod pro udělení mezinárodní ochrany“ (usnesení ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 - 46).

20. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že situace ohledně dodržování základních lidských práv v Turecku je problematická a vyžaduje pečlivé zvážení individuálních okolností každého jednotlivého případu. V nyní projednávané věci však neshledal žádnou specifickou okolnost, pro niž by se měl od výše citované judikatury odchýlit; ta neplyne ani z tvrzení samotných stěžovatelů, ani ze zjištění žalovaného. Stěžovatelé nebyli v Turecku nikdy sami politicky aktivní ani se nesetkali s jakýmikoli problémy přímo ve vztahu k jejich osobám. Nejvyšší správní soud samozřejmě nepřehlédl důvody zrušení rozhodnutí žalovaného ve vztahu k manželu stěžovatelky a), obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020, č. j. 1 Azs 28/2020 – 95, nicméně vzhledem ke skutečnosti, že veškeré obavy stěžovatelů jsou odvozeny právě jen od případu manžela stěžovatelky a), nelze důvody tam uvedené považovat v nyní posuzované věci za rozhodné pro posouzení přijatelnosti kasační stížnosti, či dokonce možnosti poskytnutí mezinárodní ochrany stěžovatelům, s výjimkou ustanovení § 13 zákona o azylu.

21. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 – 57, kde v obdobné věci soud uvedl: „Skutečnost, že matka stěžovatelky se svojí žalobou u krajského soudu uspěla a správní orgán je ve vztahu k její žádosti o mezinárodní ochranu povinen pokračovat v řízení (v intencích zrušovacího rozsudku), totiž z hlediska přezkumu prováděného krajským soudem nemůže sama o sobě obstát a nelze ji považovat za relevantní důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu o neudělení mezinárodní ochrany rovněž v případě stěžovatelky. Teprve byla-li by matka nezletilé stěžovatelky v dalším řízení před správním orgánem úspěšná, tj. bylo-li by shledáno, že je v zemi původu pronásledována, resp. byl-li by shledán její odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu nebo hrozba nebezpečí vážné újmy, mohla by v novém řízení o udělení mezinárodní ochrany uspět i její nezletilá dcera.

22. Ostatně v tomto smyslu jsou také koncipovány obě formy mezinárodní ochrany, a sice azyl za účelem sloučení rodiny (§ 13 zákona o azylu) a doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny (§ 14b zákona o azylu), dle kterých se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 zákona o azylu, resp. rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele, udělí azyl, resp. doplňková ochrana, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu, příp. doplňkové ochrany. Udělení některé z forem mezinárodní ochrany nezletilé stěžovatelce podle § 13 či § 14b zákona o azylu by proto bylo v souzené věci možné jen v případě existence pravomocného rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany její matce, jež by představovalo novou skutečnost ve smyslu § 10a písm. e) zákona o azylu, dle kterého je jinak opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, ledaže cizinec uvede nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.“

23. Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že nikterak nezlehčuje pozici stěžovatelů a chápe jejich obtížnou situaci. V projednávaném případě však nemá jinou procesně korektní možnost, než kasační stížnost odmítnout jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s. Současně však upozorňuje, že vzhledem k vývoji případu manžela stěžovatelky a) a stěžovateli uváděnými azylovými důvody, které se vážou výhradně na jeho situaci, jim zůstává zachována možnost podat novou žádost o udělení mezinárodní ochrany, v rámci jejíhož posouzení bude žalovaný povinen přihlédnout k výsledku řízení manžela stěžovatelky a) a rovněž k nově nastalým a aktuálním skutečnostem týkajícím se samotných stěžovatelů, především ohledně jejich zdravotního stavu.

24. Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 3 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

25. V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatelům a) a c) ustanoven zástupcem advokát Mgr. Viktor Klíma (viz výrok II. usnesení ze dne 28. 2. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 – 40). V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 10, ve spojení s § 120 s. ř. s.). Soud určil odměnu advokáta v souladu s § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. b), c) a d) a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), částkou 6 x 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, sepsání čtyř písemných podání ve věci samé (doplnění kasační stížnosti, replika k vyjádření k návrhu na vydání předběžného opatření, replika k vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti a druhé doplnění kasační stížnosti) a další poradu s klientem přesahující jednu hodinu, a částkou 1 550 Kč za sepsání návrhu na vydání předběžného opatření; a dále částkou 1 800 Kč, která představuje paušální náhradu hotových výdajů ve výši 6 x 300 Kč za každý úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Výše odměny tedy činí 21 950 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku představující tuto daň. Celková částka 26 559,50 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náhradu cestovních výdajů za cestu na další poradu s klientem Nejvyšší správní soud advokátovi nepřiznal, neboť advokát tyto náklady žádným způsobem nedoložil, a nadto z jím vytvořeného „Vyúčtování pracovní cesty“ vyplývá, že k cestě užil železniční průkaz s roční platností. Stejně tak Nejvyšší správní soud nepřiznal advokátovi žádnou odměnu v souvislosti s tím, že byl ustanoven opatrovníkem stěžovatele b) z důvodu jeho neznámého pobytu, neboť ve vztahu k této skutečnosti advokát neučinil žádný úkon právní služby. Nejvyšší správní soud dále neshledal důvod k tomu, aby ustanovenému zástupci zvýšil odměnu ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu, neboť advokát tento svůj návrh nepodpořil žádnými konkrétními pádnými argumenty, které by toto zvýšení ospravedlnily.

Poučení