3 Azs 285/2024 – 47

Rubrum

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: I. M., zastoupený Mgr. Daliborem Lípou, opatrovníkem se sídlem Jugoslávská 856/2, Karlovy Vary, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2024, č. j. 55 A 61/2023–72, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce, Mgr. Daliboru Lípovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 2 310 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce je státní příslušník Ukrajiny. Dne 15. 11. 2023 požádal o poskytnutí dočasné ochrany v České republice. V žádosti výslovně uvedl, že mu dne 11. 1. 2023 byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě EU – v Rumunsku, které se dne 8. 11. 2023 podle svého tvrzení vzdal. Žalovaný označil žádost žalobce za nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále též „Lex Ukrajina”).

2. Proti tomuto postupu žalovaného podal žalobce u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Krajský soud žalobě v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl a výrokem I. rozhodl tak, že uvedený zásah žalovaného byl nezákonný. Výrokem II. pak žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu obnovit stav před vrácením jeho žádosti o dočasnou ochranu, výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. Krajský soud předně vyhodnotil výluku ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti o dočasnou ochranu žalovaným podle § 5 odst. 2 in fine Lex Ukrajina, jako neslučitelnou s unijním právem. Učinil tak s odkazem na právo na účinný prostředek nápravy před soudem podle čl. 47 Listiny základních práv EU ve spojení s povinností členských států stanovit nezbytné prostředky k zajištění právní ochrany v oblastech, na které dopadá unijní právo, podle čl. 19 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii. Zmíněné ustanovení se uplatní ve všech situacích, ve kterých se uplatňuje unijní právo. V posuzované věci se unijní právo uplatňovalo, jelikož se jednalo o otázky dočasné ochrany, které upravuje směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Žalobu tedy krajský soud shledal přípustnou.

4. Krajský soud se dále zabýval otázkou přerušení řízení do doby rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci sp. zn– C–753/23 o předběžné otázce Soudnímu dvoru EU (dále jen „SDEU“), a s ohledem na okolnosti případu se rozhodl již dále nevyčkávat. Konstatoval, že není soudem poslední instance, nicméně je soudem unijního práva a tím je také vázán. Pokud shledá rozpor mezi vnitrostátní a unijní úpravou, uplatní právo unijní. Rozhodné otázky si tudíž posoudil sám, neboť dospěl k závěru, že je to možné. Případné rozhodnutí SDEU o předběžné otázce za nezbytné pro rozhodnutí ve věci nepovažoval.

5. Pokud jde o vlastní posouzení věci, krajský soud uvedl, že rozhodovací praxe krajských soudů vychází z toho, že možnost vyloučení osoby z dočasné ochrany je upravena v čl. 28 směrnice o dočasné ochraně taxativním výčtem. Toto ustanovení neumožňuje vyloučit osobu z dočasné ochrany z důvodu, že jí byla již dříve udělena v jiném členském státě. Vnitrostátní úprava, konkrétně § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina rozšiřuje taxativně stanovené důvody pro vyloučení vyplývající ze směrnice, a tím zakládá méně příznivou úpravu pro osoby, kterým byla již dříve poskytnuta ochrana v jiném členském státě. Nicméně v tomto případě krajský soud dospěl k částečně odlišnému závěru. Z výpisu ze systému CIS založeného ve správním spisu krajský soud zjistil, že žalobci byla od 9. 5. 2022 s platností do 31. 3. 2023 udělena dočasná ochrana v České republice. Ta mu však podle krajského soudu pravděpodobně zanikla ke dni 23. 1. 2023, kdy se dotčený orgán dozvěděl o tom, že žalobce dne 11. 1. 2023 získal dočasnou ochranu v Rumunsku. Skutečnost, že žalobce získal dočasnou ochranu v Rumunsku označil krajský soud za nespornou.

6. Oproti nesporné skutečnosti, že žalobce původně získal dočasnou ochranu v Rumunsku (předtím v České republice), nebylo podle krajského soudu jednoznačně prokázáno, že mu dočasná ochrana byla zrušena. Žalobce tvrdil, že se dočasné ochrany v Rumunsku vzdal. V žádosti uvedl, že mu dočasná ochrana v Rumunsku svědčila do 8. 11. 2023. Krajský soud konstatoval, že této skutečnosti odpovídá kopie potvrzení od rumunského imigračního úřadu, kterou žalobce předložil. Zároveň z vyjádření žalovaného a obsahu správního spisu ve spojení s listinami předloženými žalobcem podle krajského soudu plyne, že žalovaný byl s potvrzením od rumunského imigračního úřadu seznámen. Z potvrzení však nevyplývá, zda skutečně došlo k zániku dočasné ochrany žalobce v Rumunsku ke dni 8. 11. 2023. Podle krajského soudu tak není postaveno na jisto, zda žalobce v době podání žádosti u žalovaného stále byl poživatelem dočasné ochrany v Rumunsku, či nikoliv.

7. Krajský soud však dospěl k závěru, že tato skutečnost nemění ničeho na závěru, že v případě žalobce bylo uplatnění nepřijatelnosti v rozporu s unijním právem. Pokud by žalobce v době podání žádosti o dočasnou ochranu v České republice již nebyl poživatelem dočasné ochrany v žádném státu EU, popírala by úprava nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina účel jasné a bezpodmínečné unijní úpravy osobě, která má na dočasnou ochranu právní nárok. Naopak, pokud by žalobce v době podání žádosti požíval dočasnou ochranu v Rumunsku, nebylo by možné bez dalšího říct, že mu byla dočasná ochrana upřena. Nejednalo by se o rozpor s čl. 28 směrnice, nýbrž o rozpor s pravidly směrnice upravující sekundární pohyb poživatelů dočasné ochrany. Směrnice obsahuje řadu pravidel, která mají druhotný pohyb řešit. Mimo 9. recitál směrnice, který považuje druhotný pohyb za nežádoucí, se jedná o vrácení cizince, který se na území členského státu vyskytuje neoprávněně (čl. 11), sloučení rodiny (čl. 15) a přemístění cizince do nového hostitelského státu (čl. 26). Čl. 11 se v případech státních příslušníků Ukrajiny neuplatní, jeho aplikace byla na základě dohody členských států vyloučena. Jakkoliv se toto ustanovení neuplatní, společně s výše zmíněnými články a recitálem spoluvytvářejí normativní rámec sekundárního pohybu poživatelů dočasné ochrany. Vnitrostátní úprava, konkrétně § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina představuje doplnění unijních předpisů nad rámec minimální harmonizace, které zhoršuje postavení žadatelů o dočasnou ochranu v ČR, oproti úpravě směrnice. Aplikací zákona namísto směrnice bylo zasaženo do práv žalobce.

8. Krajský soud uzavřel, že ať již žalobce v době podání žádosti o dočasnou ochranu v ČR disponoval dočasnou ochranou v jiném členském státu EU, či nikoliv, žalovaný mu nemohl jeho žádost vrátit pro nepřijatelnost podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina.

II. Kasační stížnost a další vyjádření účastníků řízení

9. Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“).

10. Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasil se závěrem krajského soudu o rozporu vnitrostátní právní úpravy (Lex Ukrajina) se směrnicí o dočasné ochraně a uvedl konkrétní argumenty na podporu tohoto svého názoru. Vyjádřil se též k otázce zneužití práva. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nemohl konstatovat rozpor českého vnitrostátního práva s unijní úpravou, aniž by řízení přerušil a vyčkal na výsledek řízení o předběžné otázce u SDEU.

11. Poté, co SDEU rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, ve věci C–753/23, Krasiliva, o těchto předběžných otázkách rozhodl, zaslal stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vyjádření, v němž zdůraznil, že závěry SDEU nelze vztáhnout na případ žalobce. Rozsudek vycházel výlučně ze skutkových okolností věci, v níž byly předběžné otázky předloženy, avšak okolnosti případu žalobce jsou odlišné. Žalobci bylo na rozdíl od citovaného případu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany již vydáno jiným členským státem. Soudní dvůr sice v rozsudku výslovně neuvedl, jak má členský stát postupovat, získal–li žadatel povolení k pobytu v jiném členském státě, podle stěžovatele však lze z rozsudku dovodit, že v takovém případě má být další žádost o povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany vyhodnocena negativně. Směrnice nezakotvuje právo volného pohybu držitelů oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, respektive jejich právo na přesun do jiného členského státu. S výjimkami ve směrnici popsanými neukládá ani členským státům povinnost respektovat sekundární přemístění se držitelů povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany a vydávat jim povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany na svém území.

12. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

13. Stěžovatel v dalším doplnění kasační stížnosti upozornil na přijetí prováděcího rozhodnutí Rady o prodlužení dočasné ochrany zavedené jejím rozhodnutím č. 2022/382 do března 2027. Na základě jednomyslné podpory vyjádřené na jednání Coreperu dne 11. 6. 2025 a následně potvrzené Radou ministrů vnitra dne 13. 6. 2025, došlo k přijetí změn v úvodních ustanoveních (recitálech), které se týkají mimo jiné i druhotných pohybů. Nově přijaté recitály výslovně uvádějí, že žádosti o dočasnou ochranu podané osobou, která již požívá této ochrany v jiném členském státě, mají být zamítnuty. Stěžovatel zdůrazňuje, že pojem „zamítnout“ má autonomní unijní význam, zahrnující (dle čl. 3 odst. 8 nařízení 2024/134) veškeré formy negativního posouzení. Odkazuje rovněž na bod 30 odůvodnění rozsudku SDEU ve věci Krasiliva, který potvrzuje, že členské státy nejsou povinny poskytovat asistenci při zrušení dočasné ochrany v jiném státě. S ohledem na to, že text uvedeného návrhu (č. 9933/25) dosud není veřejně dostupný, stěžovatel jej pro přehlednost cituje a přikládá v anglickém i českém znění. Má za to, že Rada ve svém aktuálním prováděcím rozhodnutí, kterým prodloužila platnost dočasné ochrany poskytované občanům Ukrajiny, jasně deklarovala, že druhotné pohyby držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany dle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně nejsou žádoucí. Členské státy by proto měly žádosti těchto osob zamítat bez dalšího, nikoli jim dočasnou ochranu udělovat, vyzývat je k jejímu vzdání se, nebo jinak asistovat při jejím ukončení v jiném státě. Rada rovněž upřesnila výklad dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tato dohoda nebrání členskému státu odmítnout žádost osoby, která již v minulosti dočasnou ochranu měla, ale aktuálně ji nedrží. Taková osoba má možnost požádat o obnovení ochrany ve státě, kde jí byla původně udělena. Jinými slovy, jak v případě, kdy je cizinec držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, tak i v případě, kdy jí již nedisponuje, může být jeho žádost o udělení dočasné ochrany odmítnuta. Není přitom rozhodné, jakým způsobem vnitrostátní právní úprava takové odmítnutí provede – zda meritorním rozhodnutím, či odmítnutím posouzení žádosti jako celku. Z unijní úpravy totiž nevyplývá požadavek na konkrétní formu individuálního právního aktu, kterým má být žádost zamítnuta.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

14. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

15. Kasační stížnost není důvodná.

16. K jádru samotného sporu, tedy k otázce souladu vnitrostátní právní úpravy s unijní úpravou, Nejvyšší správní soud předesílá, že se totožnými otázkami, jako jsou nastoleny v nyní posuzovaném případě, zabýval opakovaně. Věnoval se jim zejména v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024–42, kde podrobně reagoval na argumentaci účastníků řízení, která byla v případě žalovaného prakticky totožná jako obsah nynější kasační stížnosti.

17. Na závěry rozsudku ve věci č j. 1 Azs 174/2024–42 Nejvyšší správní soud navázal v řadě dalších případů, které se týkají právně a skutkově obdobné situace; tedy situace, kdy žadatel požádá o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě, ta je mu udělena, žadatel pak požádá o její udělení v České republice, ale žádost je shledána jako nepřijatelná (viz například rozsudky ze dne 25. 4. 2025, č. j. 5 Azs 21/2025–31, ze dne 24. 4. 2025, č. j. 9 Azs 70/2024–37, ze dne 24. 4. 2025, č. j. 9 Azs 227/2024–31, ze dne 10. 4. 2025, č. j. 1 Azs 167/2024–48, ze dne 9. 4. 2025, č. j. 9 Azs 21/2025–16, ze dne 5. 6. 2025, č. j. 6 Azs 21/2024–49, či ze dne 6. 6. 2025, č. j. 3 Azs 225/2024–32). Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od závěrů, které jsou napříč jeho senáty jednotné, odchýlit. Nyní proto pro stručnost na rozsudek ve věci sp. zn. 1 Azs 174/2024 zcela odkazuje a níže pouze shrnuje podstatné teze, které se s ohledem na totožnost kasační argumentace stěžovatele plně uplatní i v tomto případě.

18. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v rozsudku Krasiliva SDEU jednoznačně potvrdil právo osoby požívající dočasné ochrany na účinný prostředek nápravy před soudem proti postupu členského státu. Proto přehodnotil své závěry vyslovené dříve v rozsudku ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46, a uzavřel, že výluka ze soudního přezkumu podle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina není slučitelná s právem EU, neboť osobám požívajícím dočasné ochrany právo na účinný prostředek nápravy nepřípustně odepírá. Nelze ji proto aplikovat.

19. Dále je třeba upozornit, že podle rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024–42 udělení „dočasné ochrany“ ve smyslu Lex Ukrajina ve skutečnosti znamená poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle Rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana. Jinými slovy, členské státy udělují pouze oprávnění k pobytu z dočasné ochrany plynoucí, nerozhodují o udělení, respektive přiznání dočasné ochrany jako takové. Členské státy tak mají pouze omezenou možnost odepřít práva plynoucí z dočasné ochrany osobám, které ji v EU požívají na základě rozhodnutí Rady č. 2022/382. Role členských států je omezena na ověření, zda daný žadatel skutečně spadá pod některou ze skupin osob vymezených v citovaném prováděcím rozhodnutí, a následné vydání odpovídajících dokladů, umožňujících přístup k čerpání dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany.

20. V rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024–42 se Nejvyšší správní soud dále zabýval otázkou, zda z práva EU plyne osobám požívajícím dočasné ochrany právo určovat (a to i opakovaně), v jakém členském státě jim budou poskytována práva plynoucí z dočasné ochrany. Dospěl přitom k závěru, že státní příslušníci Ukrajiny, jimž byla v EU přiznána dočasná ochrana, mají právo na přemístění svého pobytu do jiného členského státu, který si zvolí. Za tím účelem jim musí být vydáno pobytové oprávnění. Česká právní úprava nepřijatelnosti žádosti o poskytnutí dočasné ochrany podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina právu EU odporuje (k bližšímu odůvodnění viz odst. 35 až 70 odkazovaného rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024–42).

21. Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje, že nelze požívat práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech zároveň. Podle odst. [78] odůvodnění rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024–42 může při posuzování žádostí o poskytnutí dočasné ochrany dojít k několika situacím, které je vhodné uvést s ohledem na další postup žalovaného v této věci i v dalších obdobných věcech:

1. Žádost o dočasnou ochranu v ČR bude podána, aniž osoba předtím požádala o pobytové oprávnění v jiném členském státě. Pokud tato osoba bude spadat pod čl. 2 rozhodnutí Rady 2022/382, bude namístě dočasnou ochranu poskytnout a za tím účelem vydat povolení k pobytu.

2. Žádost o dočasnou ochranu v ČR bude podána poté, co osoba podala žádost v jiném členském státě, avšak pobytové oprávnění v něm ještě neobdržela. V takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. c) Lex Ukrajina pro jeho neslučitelnost s právem EU. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.

3. Žádost o dočasnou ochranu v ČR bude podána poté, co osoba již v minulosti obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě, avšak tímto oprávněním k okamžiku podání žádosti prokazatelně již nedisponuje (například bylo na žádost žadatele zrušeno). V takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina pro jeho neslučitelnost s právem EU a žádost bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.

4. Žádost o dočasnou ochranu v ČR bude podána poté, co osoba obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě a toto oprávnění je stále platné a trvá. Ani v takovém případě nelze postupovat dle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina pro jeho neslučitelnost s právem EU. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat. Stěžovatel žadatele poučí o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Bude–li žadatel na své žádosti trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, stěžovatel ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde podle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění stěžovatel vydá držiteli dočasné ochrany oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, respektive pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě. K tomu mu poskytne součinnost. a. Jestliže žadatel učiní kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě a tuto skutečnost ve stanovené lhůtě doloží (například kopií aktu učiněného vůči orgánům původního hostitelského státu), stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu. b. Stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu rovněž v situaci, kdy žadatel doloží, že učinil nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak k jeho zániku dosud nedošlo z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto členského státu. O této skutečnosti stěžovatel sám uvědomí orgány původního hostitelského státu a nezbytné údaje vloží do informačního systému Temporary Protection Platform (TPP). c. Pokud žadatel v přiměřené lhůtě nedoloží, že učinil kroky směřující k ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském členském státě, stěžovatel žádost o poskytnutí dočasné ochrany zamítne.

22. S ohledem na uvedené nemohou samotné sekundární přemístění žadatele a jeho žádost o dočasnou ochranu představovat zneužití práva. Nelze však vyloučit, že se žadatel v individuálním případě takového zneužití práva dopustí. To ovšem musí být následně zdůvodněno a prokázáno správním orgánem (kromě již opakovaně zmiňovaného rozsudku tohoto soudu č. j. 1 Azs 174/2024–42, viz též rozsudek ze dne 24. 1. 2025, č. j. 5 Azs 190/2024–20).

23. Lze tak uzavřít, že závěr krajského soudu o neslučitelnosti české právní úpravy nepřijatelnosti žádosti o poskytnutí dočasné ochrany podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina s právem EU obstojí. Krajskému soudu lze proto též přisvědčit, že stěžovatel vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti protiprávně zasáhl do práv žalobce. Stěžovatel je tak v souladu s výrokem II. napadeného rozsudku povinen obnovit stav před přijetím žádosti žalobce o poskytnutí dočasné ochrany. Přitom bude postupovat způsobem, který Nejvyšší správní soud nastínil v odst. [21] tohoto rozsudku.

24. Konečně, k námitce stěžovatele, podle níž měl krajský soud řízení přerušit a vyčkat rozhodnutí SDEU ve věci Krasiliva, Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud byl dle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. oprávněn, nikoli povinen takto postupovat, přičemž v napadeném rozsudku řádně zdůvodnil, proč tak neučinil.

25. Pokud jde o doplnění kasační stížnosti, v němž stěžovatel odkázal na návrh nového prováděcího rozhodnutí Rady, kterým má být prodloužena platnost dočasné ochrany, odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 27. 6. 2025, č. j. 3 Azs 244/2024–54, kde uvedl: „Jedná se o legislativní návrh, který se nachází ve fázi projednávání, a nelze mu přiznat zpětnou účinnost ani jej aplikovat retroaktivně. Právní účinky takového aktu mohou nastat až po jeho formálním přijetí a zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie. Stěžovatel byl při posuzování žádosti žalobkyně povinen řídit se právní úpravou účinnou v době posuzování žádosti žalobkyně, a to nejen z hlediska vnitrostátního práva, ale rovněž s přihlédnutím k výkladu unijního práva, jak jej poskytl SDEU v rozsudku ve věci Krasiliva, a jak byl dále rozvinut v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že skutečnost, že žadatel již požívá nebo v minulosti požíval dočasné ochrany v jiném členském státě, sama o sobě nezakládá důvod pro odmítnutí žádosti jako nepřípustné. Taková žádost musí být posouzena věcně, přičemž případné zamítnutí musí být založeno na individuálním posouzení konkrétních okolností případu.“ Ani tato námitka tak není důvodná.

IV. Závěr a náklady řízení

26. Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci měl plný úspěch žalobce, ten však náhradu nákladů řízení nepožadoval, ani žádné náklady nedoložil. Náhrada nákladů řízení proto nebyla přiznána žádnému z účastníků.

28. Usnesením ze dne 5. 2. 2025, č. j. 3 Azs 285/2024–25, ustanovil Nejvyšší správní soud žalobci opatrovníka advokáta Mgr. Dalibora Lípu. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 140 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 64 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal opatrovníkovi stěžovatele odměnu za jeden úkon právní služby, a to za převzetí rozhodnutí ve věci samé [per analogiam § 11 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za tento úkon náleží opatrovníkovi stěžovatele odměna ve výši 2 310 Kč podle § 7 a § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025. Opatrovník stěžovatele nedoložil, že je plátcem DPH, proto se odměna za zastupování o tuto daň nezvyšuje. Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že pro přiznání náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu s ohledem na povahu shora popsaného úkonu neshledal důvod. Opatrovníkovi stěžovatele tak bude vyplacena částka ve výši 2 310 Kč z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

I. Vymezení věci II. Kasační stížnost a další vyjádření účastníků řízení III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem IV. Závěr a náklady řízení