3 Azs 31/2009

Rubrum

3 Azs 31/2009 - 132 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: B. S., zastoupeného Mgr. Janem Hrudkou, advokátem se sídlem Náměstí starosty Pavla 5, Kladno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 1. 2008, č. j. OAM-69/LE-05-05-2008, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2008, č. j. 48 Az 18/2008 – 103, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna soudem ustanoveného advokáta Mgr. Jana Hrudky s e u r č u j e částkou 2856 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.

Odůvodnění

Žalobce brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 1. 2008, č. j. OAM-69/LE-05-05-2008. Rozhodnutím žalovaného správního orgánu byla zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“). [Pozn. soudu: S účinností od 1. 9. 2006 byl v zákoně o azylu termín „azyl“ nahrazen pojmem „mezinárodní ochrana“ a institut „překážky vycestování“ podle § 91 zákona o azylu nahrazen tzv. „doplňkovou ochranou“ podle § 14a zákona o azylu.] V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že z obsahu správního spisu, zejména výpovědi žalobce, je jednoznačně doloženo, že správní orgán vycházel při posuzování žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany z dostatečně zjištěného stavu věci jakož i z dostatečných podkladů pro rozhodnutí, jimiž byla zejména 3 Azs 31/2009 - 133 písemná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany, obsah pohovoru, který byl s žalobcem proveden za účelem bližšího objasnění důvodů podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a zpráva o kurdských politických stranách. Žalobce jako důvod odchodu ze země původu uvedl problémy související s členstvím v politické straně DTP. Toto obecné tvrzení však nedokázal, a to ani v součinnosti se správním orgánem, blíže konkretizovat. Podle názoru krajského soudu žalovaný nepochybil, když žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany zamítl jako zjevně nedůvodnou, neboť výpověď žalobce, prostřednictvím které měl příležitost správnímu orgánu řádně objasnit důvody podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, postrádá znaky pravdivé a úplné výpovědi. Soud nemohl akceptovat ani vysvětlení žalobce o tom, že rozpory v jeho výpovědi před správním orgánem a soudem byly zapříčiněny špatným zdravotním stavem, neboť žalobce v řízení před správním orgánem žádné zdravotní problémy nezmínil a tyto žádným relevantním způsobem nedoložil ani v soudním řízení. V řízení před správním orgánem žalobce netvrdil ani žádné důvody pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu a nemůže proto až v žalobě namítat porušení označeného ustanovení správním orgánem. Soud dále konstatoval, že žalobce nemůže poukazovat na porušení ustanovení § 14a zákona o azylu, neboť žalovaný označené ustanovení na případ žalobce neaplikoval. Rozsudek Krajského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížností, ve které uplatnil stížní důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítl, že soud nesprávně posoudil právní otázku – a to posouzení skutkového stavu a jeho podřazení pod příslušnou normu. Stěžovatel má za to, že v řízení bylo prokázáno, že důvody pro udělení azylu zde jsou a byly, správní orgán jej neudělil, čímž pochybil, ovšem ani soud tuto vadnost postupu správního orgánu neshledal a žalobě nevyhověl. Stěžovatel od počátku řízení tvrdil, že je v zemi původu pronásledován pro své politické přesvědčení a členství v politické straně „DPT“. Je přesvědčen, že pronásledování prokázal nejen svou výpovědí, ale i mnohými písemnými doklady, které jsou založeny ve spisu. Stěžovatel dále uvedl, že mu měla být přiznána ochrana – udělení azylu podle § 12 a § 14 a § 14a odst. 1 zákona o azylu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Rovněž stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný má zato, že bylo během správního řízení prokázáno, že stěžovatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení § 12 zákona o azylu a z důvodu nadbytečnosti neposuzoval splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle § 13 a § 14 zákona o azylu. Rovněž nebylo zjištěno, že by mu měla být udělena doplňková ochrana ve smyslu ustanovení § 14a zákona o azylu. Po zjištění přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. 3 Azs 31/2009 - 134 Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Posuzováním žádosti o azyl, v níž žadatel uvedl nevěrohodné skutečnosti ve vztahu k azylově relevantním důvodům, se Nejvyšší správní soud již v minulosti dostatečně zabýval v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 19. 8. 2004, č. j. 4 Azs 152/2004 - 36, publikovaném pod č. 903/2006 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č.j. 4 Azs 103/2007 - 63, dostupném na www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud vyslovil, že základem pro posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou tvrzení žadatele, která mohou být relevantní pro přiznání mezinárodní ochrany. Sám žadatel zpravidla nedisponuje dostatečnými možnostmi svá vlastní tvrzení prokázat, proto postačuje, pokud věrohodně vypovídá o existenci důvodů týkajících se jeho osoby, které jsou podstatné z hlediska mezinárodní ochrany (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, dostupný na www.nssoud.cz). Ohledně posuzování věrohodnosti tvrzení žadatele o azyl je například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, dostupném na www.nssoud.cz, uvedeno: „Jelikož často není v možnostech žadatele o azyl prokázat svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností jím uvedeným v žádosti o azyl, vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru významným měřítkem jeho věrohodnosti. Pokud tedy žadatel některé podstatné skutečnosti vůbec nezmíní ve své žádosti a zejména ve vlastnoručně psaném prohlášení a uvede je až u pohovoru, nelze správnímu orgánu vytýkat, že k nim přistupuje s určitou mírou pochybností. To platí spíše, jestliže žádost o azyl zároveň obsahuje sdělení, že jiné než uvedené důvody k podání žádosti o azyl žadatele nevedly.“ K otázce zjišťování skutkového stavu správním orgánem v případě zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné dle § 16 odst. 1 a 2 zákona o azylu se pak Nejvyšší správní soud obecně vyjádřil v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48 dostupném na www.nssoud.cz, v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publikovaném pod. č. 181/2004 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 – 48, dostupném na www.nssoud.cz. Vztah ustanovení § 3 Azs 31/2009 - 135 16 odst. 1 a 2 a § 12 je Nejvyšším správním soudem výslovně řešen v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, dostupném na www.nssoud.cz, a dále v rozsudku ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 – 45, publikovaném pod č. 349/2004 Sb. NSS. Co se týče v kasační stížnosti obsaženého tvrzení stěžovatele, že „mu měla být přiznána ochrana – udělení azylu mj. podle § 14 a § 14a odst. 1 zákona o azylu“, je tato námitka uvedena natolik nekonkrétně, že se jí nemohl Nejvyšší správní soud věcně zabývat. Z obsahu předložené kasační stížnosti nelze vyčíst, v čem přesně stěžovatel spatřuje pochybení žalovaného ve vztahu k citovaným ustanovením, na základě jakých důvodů se domnívá, že mu měla být předmětná mezinárodní ochrana udělena, ani v kasační stížnosti nejsou tvrzeny žádné skutečnosti týkající se podstaty mezinárodní ochrany formou humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu nebo doplňkové ochrany dle § 14a téhož zákona. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť podle § 32 odst. 5 zákona o azylu, ve znění účinném ode dne 13. 10. 2005, má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ve věci azylu odkladný účinek ex lege. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta. Stěžovatel byl pro řízení o kasační stížnosti zastoupen soudem ustanoveným advokátem; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s., § 120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokáta částkou 2100 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění od 1. 9. 2006, za jeden úkon právní služby – podání kasační stížnosti ze dne 3. 12. 2008. Co se týče právního úkonu převzetí a přípravy zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) téže vyhlášky], soud vzal především zřetel na to, že se jedná o zastoupení advokátem, který stěžovatele zastupoval již v řízení před soudem prvního stupně. Soud advokátovi dále přiznal částku 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna soudem ustanoveného advokáta činí 2400 Kč. Protože advokát soudu doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle § 37 písm. a) a § 47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 456 Kč. Zástupci stěžovatele se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti navýšená o daň ve výši 2856 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. 3 Azs 31/2009 - 136 P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. července 2009 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu