3 Azs 36/2026

Rubrum

3 Azs 36/2026 - 41 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: L. V. T., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem se sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2026, č. j. MV-188789-3/OAM-2025, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 2. 3. 2026, č. j. 60 A 2/2026-27, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I.

1. Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka, rozhodnutím ze dne 16. 10. 2025, č. j. CPR-10165-34/ČJ-2025-931200-SV (dále jen „rozhodnutí o správním vyhoštění“), žalobci uložila podle § 119 odst. 1 písm. b) bodů 4 a 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, v délce 30 měsíců. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že žalobce na území pobýval bez platného povolení k pobytu, ačkoli k tomu nebyl oprávněn a zároveň opakovaně porušoval právní předpisy (nevycestoval z území na základě rozhodnutí o povinnosti opustit území ze dne 22. 8. 2024) a mařil výkon správních rozhodnutí.

2. Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí o správním vyhoštění. II.

3. Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. 3 Azs 36/2026

4. Žalobce tvrdil, že napadené rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Popsal, že jeho matka je psychicky nemocná, kvůli smrti jeho otce musela být hospitalizována, a rodina není schopna jí zajistit odpovídající psychiatrickou léčbu. Z uvedeného důvodu území České republiky neopustil. Matka odmítá opustit dům v L., kde bydlí, a není schopna se o sebe v běžných věcech postarat. Žalobce se snažil svoji situaci řešit legalizací pobytu na území, avšak neúspěšně. Má za to, že je jediným z rodiny, kdo se o matku dokáže postarat, a to i přesto, že zde žijí i jeho další dva dospělí sourozenci. Do Vietnamu se s ním matka vrátit odmítá.

5. Krajský soud v napadeném rozsudku shrnul, že žalobce do České republiky přicestoval dne 21. 9. 2023 na jednorázové vízum, které mu po 3 měsících (dne 13. 12. 2023) vypršelo, po této době však žalobce z území nevycestoval, ačkoliv mu již dříve byla uložena povinnost opustit území a poté nebyl v řízení před správními orgány úspěšný ani se svojí žádostí o udělení mezinárodní ochrany a pobýval zde nelegálně. Krajský soud poukázal na to, že skutkové okolnosti žalobcova případu, zejména rodinná situace a poměry jsou mu dobře známy z předchozích řízení, která žalobce vedl (ve věci uložení povinnosti opustit území i ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany), přičemž i v nich již byla otázka možného zásahu rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života řešena. Vždy však byly tyto jeho námitky posouzeny jako nedůvodné.

6. Krajský soud se přesto opětovně námitkou nepřiměřeného zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce zabýval, přičemž se přiklonil k závěrům správních orgánů, že v dané věci k takovému nepřiměřenému zásahu nedojde. Poukázal na požadavky vyplývající při posuzování této otázky z § 174 zákona o pobytu cizinců i na související judikaturu Nejvyššího správního soudu, včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). K rodinným poměrům dodal, že žalobcova matka má na území další dvě dospělé děti, které disponují povolením k trvalému pobytu, žijí zde s rodinami, matka se nenachází v situaci, kdy by byla závislá výlučně jen na žalobci a nevyžaduje ani trvalou 24hodinovou péči. Sama se s výjimkou zařizování některých záležitostí považuje za soběstačnou a závažnost jejích aktuálních psychiatrických potíží nebyla v řízení prokázána. Krajský soud také vyzdvihl závažnost žalobcova protiprávního jednání spočívající v tom, že nerespektoval dříve vydané rozhodnutí o povinnosti opustit území ve stanovené lhůtě a nadále pobýval na území bez jakéhokoliv platného oprávnění, tedy nelegálně. Pro vše uvedené krajský soud považoval úvahy žalovaného k otázce nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce za věcně správné i řádně a podrobně odůvodněné. Z uvedeného důvodu se k nim přiklonil a v podrobnostech na ně odkázal. Nepřehlédl totiž, že žalobce v žalobě v tomto směru uplatňoval shodné námitky, jaké vznesl již v odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění. III.

7. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

8. Stěžovatel v kasační stížnosti cituje odst. 27 napadeného rozsudku, v němž krajský soud vysvětlil úvahy, na jejichž základě dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí 3 Azs 36/2026 - 42 pokračování nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Namítá, že krajský soud uvedený závěr dovodil pouze na základě hypotetických úvah, že by o jeho matku mohl pečovat někdo jiný z rodiny. I když jeho sestra pomoc matce nabídla, fakticky podle stěžovatele žádnou pomoc uskutečnit nechce, zejména kvůli svým dětem. Stěžovatel v tomto směru zpochybňuje výpovědi svých sourozenců učiněné v řízení před správními orgány. Zastává názor, že hypotetická možnost jiného řešení situace stěžovatele a jeho matky nemůže být sama o sobě důvodem k závěru, že se o matku skutečně může starat někdo jiný než stěžovatel. Ten opětovně zdůrazňuje, že jeho matka má silné psychické problémy, které jí brání v odjezdu se stěžovatelem zpět do Vietnamu, a on je tedy jediným, kdo se o ni může nejen hypoteticky, ale i fakticky, na území České republiky postarat. Stěžovatel poukazuje i na to, že pokud měly správní orgány pochybnosti o psychickém stavu jeho matky, měly její stav prověřit prostřednictvím znalce s ohledem na skutečnost, že dané řízení je řízením zahajovaným z moci úřední. Pokud tak neučinily, měly jeho tvrzení o matčině stavu a její závislosti na něm považovat za nesporná. Z uvedeného důvodu nebylo na místě žalobu jako nedůvodnou zamítnout. IV.

9. Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout. Má za to, že kasační stížnost pouze opakuje již dříve vícekrát vypořádané námitky obsažené v odvolání i žalobě. Žalovaný tedy plně odkazuje na napadený rozsudek, který dle jeho názoru netrpí žádnými vadami. V.

10. Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí, v níž rozhodoval specializovaný samosoudce, v souladu s § 104a s. ř. s. se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou. Pro vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý právní pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele vyložil. Za přijatelnou lze podle uvedeného usnesení kasační stížnost považovat tehdy, pokud a) Nejvyšší správní soud považuje za potřebné vyjádřit se k zásadní právní otázce, b) je nutno sjednotit rozdílnou judikaturu krajských soudů, c) Nejvyšší správní soud považuje za vhodné učinit tzv. judikaturní odklon, anebo d) krajský soud hrubě pochybil při výkladu či aplikaci hmotného nebo procesního práva, a toto pochybení mělo zásadní dopad do hmotněprávního postavení účastníků řízení.

11. Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu těchto judikaturních závěrů však Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci nedovodil, a kasační stížnost proto nepřijal k meritornímu přezkumu. Ostatně ani stěžovatel k přijatelnosti kasační stížnosti nic netvrdí. Z výše uvedené rekapitulace kasační stížnosti totiž nepochybně plyne, že stěžovatel požaduje přezkum napadeného rozsudku, aniž by se měly při posuzování namítaných kasačních důvodů řešit i právní otázky dosud neřešené vůbec či řešené v judikatuře rozdílně, resp. aniž vyplynula potřeba tzv. judikaturního odklonu od výkladu přijímaného v otázkách stěžovatelem nastolených, nebo aniž by krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu a jeho rozhodnutí by tak mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Důvody přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. tudíž Nejvyšší správní soud neshledal. 3 Azs 36/2026

12. Podstatou jediné v kasační stížnosti formulované konkrétní námitky směřující vůči napadenému rozsudku je to, zda je stěžovatel fakticky jediným, kdo se může o jeho psychicky nemocnou matku postarat. Právě proto, že stěžovatel dovozuje, že tomu tak je, má současně za to, že vydání napadeného rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.

13. Nejvyšší správní soud se problematice nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života cizinců (nejen) v souvislosti se správním vyhoštěním ve své judikatuře věnoval mnohokrát. V tomto ohledu lze jednak odkázat na ustálenou judikaturu kasačního soudu, které se případně dovolal v odst. 20. až 22. napadeného rozsudku krajský soud. Z jeho úvah k dané otázce je zřejmé, že se požadavků této judikatury přidržel, poukázal na kritéria, která je třeba při posouzení o možném nepřiměřeném zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince zohlednit, a to včetně požadavků plynoucích z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k čl. 8 Úmluvy (srov opět odst. 21. napadeného rozsudku) a shledal, že ve stěžovatelově případě správní orgány těmto požadavkům dostály. Sám přitom poukázal na obsah výpovědí stěžovatelových sourozenců i jeho matky, které tito učinili ve správním řízení. Z nich dovodil, že jeho sourozenci jsou schopni se o matku postarat a že tato na stěžovateli není závislá natolik, aby mu to bránilo v opuštění území na dobu stanovenou v rozhodnutí o správním vyhoštění. Současně z výpovědi stěžovatelovy matky nevyplynulo ani jeho nynější tvrzení, že by nebyla vůbec schopna se o sebe postarat a byla zcela závislá výlučně jen na jeho péči, jak také krajský soud upozornil. Její neochota k tomu, aby se o ni staral či jí vypomohl některý další člen rodiny, popřípadě prostřednictvím osob poskytujících pečovatelskou službu, tak sama o sobě nemůže být a není důvodem pro závěr o nepřiměřeném zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele. Krajský soud se tedy v posouzení uvedené otázky jednak nedopustil tvrzené hypotetické úvahy, nýbrž vyšel ze skutkových zjištění majících oporu ve správním spisu, a především zcela respektoval ustálenou a na věc dopadající judikaturu Nejvyššího správního soudu.

14. Nejvyšší správní soud tedy v posouzení krajského soudu nezjistil stěžovatelem namítané pochybení spočívající v hypotetické úvaze o tom, že to není výlučně stěžovatel, kdo se může o jeho matku postarat v případě, že v důsledku uloženého správního vyhoštění opustí na stanovenou dobu území České republiky. Krajský soud i správní orgány své závěry založily na dostatečně zjištěném skutkovém stavu majícím oporu ve správním spisu. Jelikož napadený rozsudek netrpí ani vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a je plně srozumitelný a krajský soud nepochybil při výkladu hmotného ani procesního práva, Nejvyšší správní soud neshledal důvod k přijetí stěžovatelovy kasační stížnosti k meritornímu přezkumu. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura dává odpovědi na všechny řešené otázky.

15. Nad rámec nezbytného Nejvyšší správní soud dodává, že pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že v případě pochybností správních orgánů o psychickém stavu jeho matky měl být tento ověřen znalcem, a v opačném případě měla být jeho tvrzení o uvedeném považována za nesporná, pak se jedná o zcela novou námitku uplatněnou poprvé až v kasační stížnosti. Stěžovateli však nic nebránilo tuto argumentaci vznést již v žalobě. Tato námitka je tudíž nyní nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. VI. 3 Azs 36/2026 - 43 pokračování

16. Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost podstatně nepřesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy ve smyslu předpokladů její přijatelnosti vyplývajících z usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39. Odmítl ji tedy pro nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s.

17. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu jeho nákladů. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. července 2026 Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu