3 Azs 60/2008

Rubrum

3 Azs 60/2008 - 92 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: A. A., zastoupený Mgr. Máriou Čuhelovou, advokátkou se sídlem Ke Klimentce 9, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2007, č.j. OAM-1-31/VL-20-P16-2007, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2008, č.j. 32 Az 39/2007 – 43, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

Žalobce brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 5. 2007, č.j. OAM-1-31/VL-20-P16-2007. Rozhodnutím žalovaného správního orgánu nebyla žalobci k jeho žádosti udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). [Pozn. soudu: S účinností od 1. 9. 2006 byl v zákoně o azylu termín „azyl“ nahrazen pojmem „mezinárodní ochrana“ a institut „překážky vycestování“ podle § 91 zákona o azylu nahrazen tzv. „doplňkovou ochranou“ podle § 14a zákona o azylu.] V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce byl pronásledován z důvodů dle § 12 zákon o azylu. Krajský soud je přesvědčen, že žalovaný se případem žalobce velmi pečlivě zabýval, přičemž porovnal 3 Azs 60/2008 - 93 jednotlivá správní řízení a žalobcova tvrzení a opatřil i dostatečné množství zpráv ze země původu žalobce. V projednávaném případě hodnotí krajský soud shodně se žalovaným rozpory ve výpovědích žalobce jako zcela zásadní, aniž by je žalobce spolehlivě vysvětlil. Krajský soud posoudil žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zcela účelovou, neboť jí žalobce sleduje legalizaci pobytu na území ČR. Podanou žalobou se žalobci nepodařilo vyvrátit závěry žalovaného o neudělení azylu dle § 12 zákona o azylu, které krajský soud považuje za správné a učiněné v souladu se zákonem. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a § 14 zákona o azylu. Žalovaný měl podle krajského soudu dostatek podkladů a informací i od samotného žalobce, z nichž nebylo možno na případnou důvodnost tohoto postupu usoudit. Současně se žalovaný ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy dle odstavce druhého citovaného ustanovení. V Uzbecké republice v současné době nedochází k mezinárodnímu nebo vnitřnímu ozbrojenému konfliktu a vycestování žalobce nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky. V případě žalobce nebyly zjištěny ani důvody pro postup podle § 14b zákona o azylu. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížností, ve které uplatnil důvody vymezené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v nesprávném posouzení podmínek ustanovení § 12 zákona o azylu, zejména nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebylo prokázáno, že stěžovatel byl pronásledován z důvodů dle § 12 zákona o azylu, opíraje se o nevěrohodnost výpovědí stěžovatele. Rozpory ve výpovědích stěžovatel považuje za nepodstatné a neslučitelné se závěry krajského soudu o jejich nevěrohodnosti. Stěžovatel byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod tím, že byl vyslýchán vládními bezpečnostními orgány v souvislosti s rozšiřováním protivládního tisku podporujícího politickou opoziční stranu, při čemž byl i fyzicky napaden. Podle stěžovatele žalovaný nezjišťoval úplně a spolehlivě úroveň dodržování lidských práv v Uzbekistánu a tedy nedostatečným způsobem zohlednil situaci v zemi původu stěžovatele. Stěžovatel považuje za nezákonné též neudělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že stěžovatel nesplňuje důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Stěžovatel se obává, že v případě svého návratu do vlasti bude uvězněn a tedy mu hrozí v zemi původu skutečné nebezpečí vážné újmy. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti. Po zjištění přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. 3 Azs 60/2008 - 94 Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č.j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Z hlediska výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v daném případě kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Posuzováním žádosti o azyl, v níž žadatel uvádí nevěrohodné skutečnosti ve vztahu k azylově relevantním důvodům, se Nejvyšší správní soud již dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 14. 5. 2008, č.j. 7 Azs 25/2008 - 105, v rozsudku ze dne 18. 1. 2006, č.j. 6 Azs 386/2004 - 40, či v rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č.j. 4 Azs 103/2007 - 63, všechny dostupné na www.nssoud.cz. K otázce zjišťování skutkového stavu relevantního pro posouzení žádosti o azyl a významu zpráv o stavu dodržování lidských práv v zemi původu žadatele se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, č.j. 4 Azs 264/2005 - 68, nebo v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, č.j. 3 Azs 246/2004 - 40, příp. v rozsudku ze dne 18. 1. 2006, č.j. 6 Azs 386/2004 - 40, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Nutno podotknout, že se Nejvyšší správní soud již ve svých rozhodnutích vypořádal i přímo se situací, kdy žadatel o udělení azylu tvrdí, že byl ve svém domovském státě pronásledován za protirežimní publikační činnost a shledal sám o sobě tento důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu irelevantní, srov. rozsudek ze dne 5. 2. 2004, č.j. 3 Azs 1/2004 - 68, dostupný na www.nssoud.cz. Pokud jde o přesvědčení stěžovatele o splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, pak taková stížnostní námitka byla již předmětem řady rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, namátkou lze jmenovat např. rozhodnutí ze dne 15. 10. 2003, č.j. 3 Azs 12/2003 - 38, rozhodnutí ze dne 22. 1. 2004, č.j. 5 Azs 47/2003 - 48, www.nssoud.cz, či rozhodnutí ze dne 11. 3. 2004, č.j. 2 Azs 8/2004 - 55, všechny dostupné na www.nssoud.cz. K námitce stěžovatele týkající se neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu je třeba nejdříve uvést následující: Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č.j. 2 Azs 30/2007 - 69, dostupný na www.nssoud.cz, jakkoli nelze shledat úplnou shodu mezi zněním bývalého ustanovení § 91 a nynějšího ustanovení § 14a zákona o azylu, tak v těch částech, kde takovou shodu shledat lze, je možno i po účinnosti zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu 3 Azs 60/2008 - 95 k onomu dříve účinnému ustanovení § 91 zákona o azylu. Stěžovatel se domáhá doplňkové ochrany s odvoláním na skutečnost, že v případě svého návratu do vlasti bude uvězněn „zřejmě“ za tvrzené rozšiřování protivládního opozičního tisku. Tento důvod odpovídá důvodu dle předchozí úpravy ustanovení § 91 odst. 1 písm. a) bod 2. (Povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu.) V daném případě lze tedy ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jednoznačně shledat shodu a aplikovat tak právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému ustanovení § 91 zákona o azylu. Námitkou neúspěšných žadatelů o azyl, že jim po návratu do vlasti hrozí nebezpečí persekuce ze strany státních orgánů a otázkou, kdy je toto tvrzení relevantní, se Nejvyšší správní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 3. 3. 2004, č.j. 2 Azs 12/2004 - 40, publikovaném pod č. 260/2004 Sb. NSS, v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č.j. 5 Azs 7/2003 - 60, či z poslední doby v rozsudku ze dne 21. 5. 2008, č.j. 2 Azs 48/2007 – 71, oba dostupné na www.nssoud.cz. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť podle § 32 odst. 5 zákona o azylu ve znění účinném ode dne 13. 10. 2005 má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ve věci azylu odkladný účinek ex lege. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. října 2008 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu