3 Azs 61/2017

Rubrum

3 Azs 61/2017 - 34 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: K. G., bez státní příslušnosti, zastoupený JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2016, č. j. OAM-361/ZA- ZA06-LE05-PD2-2012, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, č. j. 1 Az 56/2016-21, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á vo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce JUDr. Anitě Pešulové s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 6 800 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobce nese stát.

Odůvodnění

1. Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2016. Tímto rozhodnutím nebyla žalobci prodloužena doplňková ochrana podle § 53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

2. Při posouzení věci vycházel soud z následujícího skutkového stavu. Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 6. 2013 byla žalobci udělena doplňková ochrana ve smyslu § 14a zákona o azylu na dobu 12 měsíců. Následně byla doba trvání doplňkové ochrany žalobci prodloužena rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 8. 2014 s platností do 27. 8. 2015. Dne 27. 7. 2015 podal žalobce žádost o prodloužení jemu udělené doplňkové ochrany na území České republiky, v níž uvedl, že její důvody, tedy válka v Sýrii, trvají. Dne 18. 9. 2015 obdržel správní orgán rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 3 Azs 61/2017 3T 72/2004 ze dne 2. 6. 2005. Tímto rozsudkem byl žalobce uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona a trestného činu nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž byl odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 trestního zákona. Dále správní orgán obdržel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 170/97 ze dne 4. 3. 1998, který nabyl právní moci dne 30. 4. 1998 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 166/98, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1. Tímto rozsudkem byl žalobce uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 2 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou.

3. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žalobce spáchal zvlášť závažný zločin ve smyslu zákona o azylu i trestního zákoníku a jsou tedy u něj dány vylučovací důvody uvedené v § 15a zákona o azylu. Rozhodnutí žalovaného proto vyhodnotil jako zákonné.

4. Kasační stížnost podal žalobce (dále jen stěžovatel) z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písmena a), b) a d) s. ř. s. Konkrétně namítal, že soud se dopustil nesprávného výkladu pojmu „vážný zločin“ uvedeného v § 15a odst. 1 písmeno b) zákona o azylu. Stěžovatel především nesouhlasil s tím, že je tento pojem třeba interpretovat shodně s pojmem „zvlášť závažný zločin“ podle § 14 odst. 3 trestního zákoníku. Při posuzování toho, zda je určité jednání „vážným zločinem“ je pak třeba posuzovat jak individuální, tak typový charakter předmětného jednání. Nelze se přitom spokojit s konstatováním, že dané jednání je trestním zákoníkem typově označeno za zvlášť závažný zločin, jak to učinil Městský soud v Praze. Je třeba posoudit i další okolnosti případu, jako je míra účasti stěžovatele na trestné činnosti, či skutečnost, že již trest odnětí svobody vykonal. K tomu stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 1 Azs 216/2016. Závěrem navrhl, aby soud napadený rozsudek i přezkoumávané rozhodnutí zrušil. Důvody přijatelnosti kasační stížnosti neuvedl.

5. Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přezkoumat napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

6. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

7. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu 3 Azs 61/2017 - 35 pokračování řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.

8. Stěžovatel ve svých podáních neuvedl žádné skutečnosti, v nichž by spatřoval důvody přijatelnosti kasační stížnosti, takovéto skutečnosti nenalezl z úřední povinnosti ani Nejvyšší správní soud. Otázka výkladu pojmu „vážný zločin“, který je obsažen v § 15a odst. 1 písmeno b) zákona o azylu a jeho vztah k pojmu „zvlášť závažný zločin“, který upravuje trestní zákoník, byla již judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena, ostatně na relevantní judikaturu odkázal sám stěžovatel v kasační stížnosti. Skutkové okolnosti projednávané věci popsané výše pak neposkytují žádný prostor k tomu, aby Nejvyšší správní soud k této judikatuře cokoliv nového připojil. Kasační stížnost proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.

9. Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.).

10. Ustanovené zástupkyni stěžovatele advokátce JUDr. Anitě Pešulové přiznal soud odměnu za dva hlavní úkony právní služby (převzetí věci a první porada s klientem, doplnění kasační stížnosti) podle § 7 a § 9 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 6 200 Kč, k ní náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky ve výši 600 Kč. Celkově tak byla přiznána k úhradě částka 6 800 Kč. Uvedená částka bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení stěžovatele nese podle § 60 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. stát. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 13. července 2017 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu