3 Azs 68/2018

Rubrum

3 Azs 68/2018 - 21 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: N. I., zastoupený Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, se sídlem Pražská, Pardubice, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 31. 5. 2018, č. j. KRPE-35225-51/ČJ-2018-170022-SV, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 7. 2018, č. j. 36 A 4/2018 - 37, takto:

Výrok

I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. 7. 2018, č. j. 36 A 4/2018 - 37, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4.114 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobce nese stát.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Žalobce byl dne 27. 4. 2018 v 9.15 hodin, kontrolován v rámci pobytové kontroly prováděné hlídkou Policie České republiky v ubytovacím zařízení Hotelový dům, na adrese X, Pardubice. Na výzvu policistů k prokázání totožnosti a ke strpění provedení kontroly zaměřené na zjištění, zda se na území České republiky zdržuje oprávněně a zda 3 Azs 68/2018 splňuje podmínky pobytu na tomto území, žalobce předložil průkaz totožnosti č. X, opatřený jeho podobiznou a znějící na jméno M. P., nar. X, státní příslušnost Slovinská republika. Vizuální kontrolou uvedeného dokladu bylo pojato podezření, že se jedná o padělaný doklad. Následně v průběhu správního řízení toto podezření sám žalobce potvrdil a uvedl, že je občanem Srbské republiky a uvedl údaje ke svojí totožnosti s tím, že u sebe nemá žádné doklady, neboť tyto původní doklady zaslal zpět do Srbské republiky. Toto tvrzení policejní hlídce prokazoval v mobilním telefonu uloženou elektronickou kopií svého dokladu totožnosti č. X, znějícího na jméno N. I., nar. X, státní příslušnost Srbská republika, který je opatřen fotografií žalobce.

2. Na základě uvedených skutečností byl žalobce rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví podle § 124 odst. 1, písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění s tím, že doba zajištění byla podle § 124 odst. 3 v návaznosti na § 125 téhož zákona stanovena na 30 dnů od okamžiku zániku účinnosti rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-79/LE-LE05-LE05-PS-2018, kterým byl cizinec zajištěn v souladu s § 46a odst. 1, písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, k čemuž došlo dne 18. 5. 2018.

3. Žalobce se následně domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného žalobou podanou dne 6. 6. 2018 ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích (dále jen „krajský soud“). Krajský soud však usnesením ze dne 20. 7. 2018, č. j. 36 A 4/2018 - 37, řízení o žalobě zastavil, neboť žalovaný rozhodl Příkazem k ukončení zajištění ze dne 14. 6. 2018 o ukončení žalobcova zajištění, které mu bylo uloženo žalobou napadeným rozhodnutím. Soud proto postupoval podle § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 15. 8. 2017, podle kterého „v případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví.“ II. Kasační stížnost a vyjádření k ní

4. Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jíž se domáhá jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

5. Konkrétně namítá, že postup krajského soudu nereflektuje nesoulad § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců s čl. 15 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. 12. 2008, č. 2008/155/ES. Uvedené ustanovení zákona o pobytu cizinců ve znění od 15. 8. 2017 je podle názoru stěžovatele také v rozporu s čl. 36 odst. 2 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť pokud je zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince z toho důvodu, že se cizinec již nenachází v zajištění, dochází k ústavně nepřijatelné výluce ze základních práv cizince na přezkum takového rozhodnutí. Toto ustanovení je pak v rozporu též s právem stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za 3 Azs 68/2018 - 22 pokračování škodu způsobenou výkonem veřejné moci, jelikož po zastavení soudního řízení nelze dosáhnout pravomocného rozhodnutí o zrušení nezákonného rozhodnutí správního orgánu. Svá tvrzení stěžovatel podpořil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017 – 20 a ze dne 17. 1. 2018, č. j. 6 Azs 381/2017 - 14.

6. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a sdělil, že stěžovateli bylo rozhodnutím ze dne 6. 6. 2018 uloženo správní vyhoštění po dobu 4 let, dne 14. 6. 2018 byl propuštěn ze zajištění a nyní se nachází ve vazební věznici v Hradci Králové.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

7. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky předpokládané v ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému usnesení přípustná za podmínek ustanovení § 102 s. ř. s. a § 104 s. ř. s.

8. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.), dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

9. Stěžovatel ve své kasační stížnosti správně podřadil důvody podání kasační stížnosti pod § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Pokud totiž stěžovatel kasační stížností napadá rozhodnutí o zastavení řízení o žalobě, z povahy věci pro něj přichází v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení. Naplnění tohoto důvodu přitom může založit i to, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 6 As 2/2015 – 128).

10. Nejvyšší správní soud je v takovém případě v řízení o kasační stížnosti oprávněn zkoumat pouze to, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se rozhodnutí o zastavení řízení opírá, jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není věcně přezkoumávat, zda je žaloba stěžovatele důvodná.

11. Otázkou možnosti aplikace ustanovení § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců se Nejvyšší správní soud zabýval již ve svém rozsudku ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017 – 20. V něm dospěl k závěru, že „nelze-li se dle § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců domoci u soudu vyslovení nezákonnosti rozhodnutí o zajištění policií ani v jednom stupni řízení z důvodu, že omezení osobní svobody již dle tohoto rozhodnutí netrvá, je taková vnitrostátní úprava neaplikovatelná pro rozpor s právem Evropské unie, a to s čl. 15 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků 3 Azs 68/2018 třetích zemí, a s čl. 6 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s čl. 5 odst. 4 a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“

12. V návaznosti na to Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2018, č. j. 6 Azs 38/2017 – 14, dospěl k následujícím závěrům: „Zajištění cizince podle zákona o pobytu cizinců představuje institut, jenž zasahuje do základního lidského práva cizince na osobní svobodu, garantovaného řadou mezinárodních a vnitrostátních instrumentů, zejména čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též ,Evropská úmluva‘), na nějž je odkazováno i čl. 52 odst. 3 ve spojení s čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie, a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 5 odst. 4 a 5 Evropské úmluvy má každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné; garantováno je též právo na odškodnění. Právo na soudní ochranu garantuje čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. Právo na soudní přezkum není omezeno pouze na dobu, po kterou trvá zajištění. Soudní přezkum zajištění za účelem vyhoštění garantuje taktéž evropská směrnice č. 2008/115/ES v čl. 15 odst. 2 a 3. Pokud zajištění nařídily správní orgány, členské státy jsou povinny zajistit rychlý soudní přezkum zákonnosti zajištění. Pokud je zajištění nezákonné, musí být dotčený státní příslušník třetí země okamžitě propuštěn. V každém případě je zajištění přezkoumáváno v přiměřených časových odstupech na žádost dotčeného státního příslušníka třetí země nebo z moci úřední. V případě dlouhodobého zajištění podléhá tento přezkum soudnímu dohledu. Ani z těchto ustanovení nevyplývá žádné omezení práva na soudní přezkum pouze na dobu, po kterou je cizinec zajištěn. Dle čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy tomu, kdo byl zajištěn v rozporu se zákonem, je garantováno právo na odškodnění. Zásada odpovědnosti státu za škodu jím způsobenou jednotlivci porušením unijního práva se pojí se zásadou loajality zakotvenou v čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii, podle které členské státy přijmou veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které pro ně vyplývají z unijního práva; mezi tyto závazky přitom patří i závazek odstranit nedovolené důsledky porušení práva EU. Dle čl. 19 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii jsou členské státy povinny stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie. Porušením unijního práva ze strany státu lze v daném případě rozumět nezákonné zajištění, tj. zajištění v rozporu s podmínkami v čl. 15 citované směrnice. Toto ustanovení poskytuje jednotlivci mj. právo být zajištěn v souladu s podmínkami tam uvedenými a právo na soudní přezkum rozhodnutí o zajištění v přiměřené době. Právní úprava, která vymáhání práva na náhradu škody či nemateriální újmy způsobené porušením těchto ustanovení směrnic nepřiměřeně ztěžuje, či dokonce znemožňuje, je v rozporu s výše uvedenou zásadou efektivity, resp. s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem Smlouvy o Evropské unii. Jestliže vnitrostátní úprava vylučuje (faktický) soudní přezkum zajištění cizince a cizinec takový přezkum, potřebuje‘ v souladu s vnitrostátními pravidly (a soudní rozhodnutí v něm vydané) k tomu, aby mohl následně uplatnit právo na náhradu škody či nemateriální újmy vzniklé nezákonným zajištěním vůči státu, jedná se o porušení unijního práva.“ 3 Azs 68/2018 - 23 pokračování

13. Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci neshledal důvod k tomu, aby se od výše uvedených závěrů odchýlil. Z nich přitom vyplývá, že neumožňuje-li § 172 odst. 6 zákona o azylu na základě žaloby věcný přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění cizince před správními soudy ani v prvním stupni řízení v případě, že je zajištění ukončeno před rozhodnutím soudu, je toto ustanovení v rozporu s uvedenými ustanoveními práva Evropské unie, potažmo Evropské úmluvy. Nejvyšší správní soud tento rozpor považuje za acte clair.

IV. Závěr a náklady řízení

14. Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud z uvedených důvodů nemohl aplikovat § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, ale měl napadené rozhodnutí meritorně, v rozsahu žalobních bodů, přezkoumat. Jelikož tak neučinil, posoudil nesprávně procesní právní otázku, a v důsledku toho zatížil své rozhodnutí nezákonností ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

15. Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 věta první s. ř. s.).

16. Usnesením krajského soudu ze dne 12. 6. 2018, č. j. 36 A 4/2018 - 18, byl stěžovateli ustanoven jako zástupce Mgr. Ing. Jakub Backa, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6. Zástupci, který byl stěžovateli ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které v tomto případě platí stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Zástupce provedl v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby, a to písemné podání soudu ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo podání kasační stížnosti. Za jeden úkon právní služby náleží odměna ve výši 3.100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Jelikož je ustanovený zástupce registrovaným plátcem DPH, zvýšil soud přiznanou odměnu o částku 714 Kč, která odpovídá 21% sazbě této daně. Částka v celkové výši 4.114 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 11. září 2018 JUDr. Jaroslav Vlašín 3 Azs 68/2018 předseda senátu