3 Azs 7/2019

Rubrum

3 Azs 7/2019 - 41 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: N. A. A. A., zastoupený Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018, č. j. 13 Az 63/2018 – 20, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 26. 11. 2018, č. j. 13 Az 63/2018 – 20, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2018, č. j. OAM-803/ZA- ZA11-ZA19-2018. Žalovaný tímto rozhodnutím rozhodnul tak, že žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle § 25 písm. i) zákona o azylu a státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“), je Spolková republika Německo (dále jen „SRN“).

2. Při posuzování věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Dne 17. 7. 2018 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Při poskytnutí údajů k žádosti a v následném pohovoru uvedl, že v létě 2015 opustil vlast a ilegálně vycestoval do Turecké republiky, následně pokračoval do Bulharské republiky. Dne 8. 10. 2015 odjel do SRN. Zde požádal o mezinárodní ochranu, jeho žádost byla zamítnuta. V SRN žil po zamítnutí žádosti až do roku 2018 v táboře pro uprchlíky. SRN 3 Azs 7/2019 neopustil kvůli špatným sociálním podmínkám, ale byl tam sám a chtěl odejít za bratrem do ČR, který jej finančně i psychicky podporoval. V ČR by chtěl žalobce zůstat s bratrem a pracovat zde. V zemi původu měl žalobce problém s bratrem dívky, do které byl zamilovaný a chtěl se s ní oženit. Její bratr s tímto vztahem nesouhlasil, žalobce byl v důsledku toho napaden čtyřmi ozbrojenými muži a dlouho se ze svých zranění léčil. Dne 23. 7. 2018 požádal žalovaný SRN o přijetí žalobce zpět, přičemž SRN dne 30. 7. 2018 této žádosti vyhověla.

3. Městský soud nejprve citoval čl. 13 odst. 1 dublinského nařízení, dle něhož pokud je na základě přímých nebo nepřímých důkazů popsaných ve dvou seznamech, které jsou uvedeny v čl. 22 odst. 3 tohoto nařízení, včetně údajů ve smyslu nařízení (EU) č. 603/2013, zjištěno, že žadatel překročil nedovoleným způsobem pozemní, námořní nebo vzdušnou cestou hranice některého členského státu ze třetí země, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný tento členský stát. Takto příslušný členský stát přestává být příslušným 12 měsíců ode dne, kdy k nedovolenému překročení hranice došlo. Městský soud uvedl, že mezi účastníky řízení bylo sporné, zda bylo naplněno kritérium dle citovaného článku dublinského nařízení. Žalobce totiž uvedl, že v roce 2015 opustil zemi původu ilegálně a přes Tureckou a Bulharskou republiku odcestoval do SRN. Městský soud zdůraznil, že žalovaný vycházel z informací, které mu poskytl sám žalobce a nepochybil, pokud nezjišťoval bližší informace o překročení hranice členského státu EU ze třetí země. Žalobce odcestoval z Bulharské republiky do SRN v říjnu 2015, od této doby do okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu v ČR (červenec 2018) tak uplynuly přibližně dva roky a devět měsíců. Jde tedy o období delší, než je maximální lhůta dvanáct měsíců, kterou stanoví čl. 13 odst. 1 dublinského nařízení. Kritérium pro určení příslušnosti obsažené v tomto článku se tak neuplatní.

4. Městský soud se dále ztotožnil s žalovaným, že v případě žalobce nelze aplikovat ani žádné další z kritérií stanovených v kapitole III dublinského nařízení, nic relevantního k tomu ostatně žalobce nepředestřel ani v žalobě. Příslušnost k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je tedy podle městského soudu dána podle čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení, dle něhož pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Městský soud uzavřel, že s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2016, č. j. 6 Azs 67/2016 – 34, nebylo možné uplatnit diskreční oprávnění žalovaného ve smyslu čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení, pobyt žalobcova bratra na území ČR je proto pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí irelevantní. Žalovaný by mohl postupovat podle uvedeného ustanovení jen v případě, pokud by byla příslušnost určena dle čl. 3 odst. 1 dublinského nařízení (tedy dle kritérií v kapitole III tohoto nařízení), nikoli dle čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení (jako tomu bylo v posuzovaném případě).

5. Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítá v ní, že žalovaný nepřihlédl ke všem okolnostem případu. Pokud by tak učinil, musel by přihlédnout k okolnostem, které odůvodňují použití čl. 17 dublinského nařízení. Rozhodnutí žalovaného je v tomto směru nepřezkoumatelné, obdobně jako žalovaný postupoval také městský soud, i napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Stěžovatel 3 Azs 7/2019 - 42 pokračování dále poukazuje na to, že v žalobě vytýkal žalovanému tendenční posouzení jeho žádosti, což bylo zřejmé s ohledem na nepřezkoumatelné posouzení aplikace čl. 13 odst. 1 dublinského nařízení. Městský soud nedovoleným způsobem de facto suploval odůvodnění rozhodnutí správního orgánu. Není podstatné, že městský soud dospěl k totožnému závěru jako žalovaný (o neaplikovatelnosti čl. 13 odst. 1 dublinského nařízení). Rozhodné je, že městský soud zjistil, že žalovaný nepostupoval dostatečně pečlivě, ale přesto napadené rozhodnutí nezrušil. Stěžovatel v závěru kasační stížnosti nad rámec konstatuje, že jedním z cílů dublinského nařízení je zachování práva na rodinný život. Právo na sloučení s rodinou prostřednictvím diskrečního oprávnění v čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení by tak podle stěžovatele nemělo být omezeno jen na kritéria uvedená v kapitole III tohoto nařízení. Zmíněná kritéria nadto počítají pouze se sloučením s žadateli o azyl či azylanty a nezohledňují rodinné příslušníky, kteří získali jiné pobytové oprávnění. Tím je právo na rodinný život reálně přiznáno toliko úzce vymezenému okruhu osob, což je v rozporu s cílem deklarovaným dublinským nařízením a s Listinou základních práv a svobod.

6. Podstatný přesah vlastních zájmů ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. spatřuje stěžovatel v tom, že se městský soud (stěžovatel opakovaně nesprávně uvádí v doplnění kasační stížnosti ze dne 28. 2. 2019 krajský soud, má však nepochybně na mysli městský soud – pozn. soudu) dopustil výše popsaného zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

7. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

8. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost, případně její zamítnutí. Zdůrazňuje, že stěžovatel v kasační stížnosti nepředestřel právní otázky, k nimž by bylo nutné se judikatorně vyjádřit. K námitce, že měl být v dané věci aplikován čl. 13 dublinského nařízení, žalovaný odkazuje na doslovné znění tohoto ustanovení. Žalovaný zdůrazňuje, že vycházel z výpovědí samotného stěžovatele, podle nichž nelegálně přijel do Turecké republiky a dále do Bulharské republiky již v roce 2015. Odmítá tvrzení, že by žádost o mezinárodní ochranu posuzoval tendenčně a odkazuje na správní spis, své rozhodnutí i na odůvodnění napadeného rozsudku.

9. Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

10. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (všechna citovaná rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních 3 Azs 7/2019 stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.

11. V projednávané věci spatřuje stěžovatel přesah vlastních zájmů v zásadním pochybení městského soudu, jehož rozsudek je podle stěžovatele nepřezkoumatelný. Stěžovatel se také domnívá, že městský soud nahradil činnost správního orgánu a doplnil odůvodnění jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však žádné takové zásadní pochybení nezjistil, průběh řízení nebyl stižen vadami, odůvodnění napadeného rozsudku bylo s ohledem na stěžovatelem popsaný skutkový příběh dostatečné a srozumitelné a městský soud se vypořádal se všemi žalobními body na straně 4 až 5 napadeného rozsudku.

12. Žádnou právní otázku, ať již z oblasti práva hmotného či procesního, k níž by byl nucen se vyjádřit za účelem sjednocování judikatury, stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl a ani Nejvyšší správní soud ji v projednávané věci nenalezl. Otázky, které stěžovatel nastolil v žalobě a poté v kasační stížnosti, již byly opakovaně v relevantní judikatuře tohoto soudu řešeny, městský soud přitom na tuto judikaturu i vhodně poukázal (viz odstavec [4] výše). Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.

13. Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 11. dubna 2019 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu