3 Azs 81/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: A. K., zast. JUDr. Milanem Milerem, advokátem, se sídlem Hartigova 1965/208, Praha 3, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 4. 2026, č. j. MV-37806-4/SO-2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2026, č. j. 29 A 17/2026-14, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci s e v r a c í soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.000 Kč, který mu bude vyplacen k rukám jeho zástupce JUDr. Milana Milera, advokáta, z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobce dne 22. 12. 2025 požádal o vydání víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V průběhu řízení svou žádost rozšířil také o důvod podle § 33 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona. Ministerstvo vnitra žalobci uvedené vízum neudělilo. S odkazem na § 56 odst. 1 písm. l) a § 56 odst. 2 písm. a) zákona pobytu cizinců dospělo k závěru, že žalobce nesplnil podmínky pro jeho udělení a současně nesplnil podmínku trestní zachovalosti.

2. Žalobce následně požádal o nové posouzení důvodů neudělení víza, žalovaný však přisvědčil závěrům Ministerstva vnitra v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“).

3. Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který shora uvedeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) žalobu odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s.

4. Městský soud poukázal na to, že se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkumu vyloučeno. Nové posouzení důvodů žalovaný provedl sdělením, které městský soud podle jeho obsahu posoudil jako rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza, na které výslovně dopadá § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ten ze soudního přezkumu vylučuje jak rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza, tak rozhodnutí o novém posouzení důvodů jeho neudělení.

5. Městský soud vysvětlil, že uvedená kompetenční výluka je obecně slučitelná s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod i s mezinárodními závazky České republiky. Zohlednil přitom, že na udělení víza zásadně není právní nárok a že samotným neudělením víza nedochází bez dalšího k nucenému vycestování cizince. Případný zásah do jeho základních práv by se mohl projevit až v navazujícím rozhodnutí o správním vyhoštění, které již soudnímu přezkumu podléhá.

6. Městský soud také posuzoval, zda zákonnou výluku napadeného rozhodnutí ze soudního přezkumu nelze vyloučit s ohledem na požadavek účinné soudní ochrany vyplývající z čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Přitom poukázal na to, že dlouhodobé vízum je „národním typem víza“, u které je třeba rozlišovat mezi důvody podání žádosti o jeho udělení. V daném případě se jednalo o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území na dobu nad 90 dní. Tento účel není unijním právem upraven, a proto se na napadené rozhodnutí výluka ze soudního přezkumu použije (na rozdíl například od dlouhodobého víza za účelem studia či podnikání). Městský soud nakonec nedovodil ani použitelnost směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, resp. směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny, neboť žalobce není občanem Evropské unie, ani neusiloval o sloučení rodiny.

7. Proti napadenému usnesení nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností. Považuje je „za nezákonné pro nedostatek důvodů“ podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Navrhuje napadené usnesení zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.

8. Stěžovatel za stěžejní důvod své kasační stížnosti považuje humanitární důvody. Poukazuje na to, že v současné době probíhá u příslušného soudu jednání ohledně společné péče rodičů o jeho nezletilou dceru. Doposud pečoval o dceru nad rámec dříve stanovené péče, a rozsah nově dohodnuté péče o ni má být podle přání dcery i její matky ještě širší než dosud. V případě nevyhovění kasační stížnosti by stěžovateli hrozila nevratná újma v podobě fatálního přerušení rodinných vazeb a vysoké riziko, že jako státnímu příslušníkovi Ruské federace se mez již nepodaří získat jakékoliv vízum ke vstupu do České republiky, kde se nacházejí jak jeho nezletilá dcera, tak i její matka, obě české státní občanky. Návrat do Ruské federace, kde již nemá žádné vazby, pro něj představuje závažné právní i osobní následky. Představuje tedy zřejmé porušení práva na jeho rodinný a soukromý život. Stěžovatel poukazuje také na to, že po svém propuštění z výkonu trestu vede zcela bezúhonný život a již několik let pečuje o svoji nezletilou dceru, plní podmínky dohledu a dodržuje veškerá uložená omezení. Svoji argumentaci doplňuje odkazy na konkrétní judikaturu Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, z níž podle něj vyplývá důraz na potřebu zohlednit silné vazby mezi rodičem, který má být vyhoštěn a jeho dítětem.

9. Stěžovatel tudíž zastává názor, že městský soud napadeným usnesením porušil čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť nepostupoval v souladu se zásadou proporcionality a také neposoudil nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Taktéž se nevypořádal s tím, že jeho dcera je občankou České republiky a stěžovatel ji společně s matkou vychovává, což v případě jeho vyhoštění nebude nadále možné.

10. S ohledem na skutečnost, jak je kasační stížnost formulována, se Nejvyšší správní soud musel nejdříve vypořádat s otázkou její přípustnosti ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.

11. Kasační stížnost není přípustná.

12. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s., kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

13. Cílem výše citovaného ustanovení není omezit právo fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, ale zachovat kasační charakter řízení o kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2020, č. j. 5 Azs 345/2020-17). Kasační stížnost je totiž opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (zde městského) soudu (§ 102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se proto musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73). Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, je nutno na ni nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v § 103 s. ř. s. (viz § 104 odst. 4 s. ř. s.).

14. Jelikož předmětem nynějšího přezkumu v řízení o kasační stížnosti je usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby pro její nepřípustnost, Nejvyšší správní soud se v takovém případě může zabývat pouze tím, zda napadené usnesení je zákonné či nikoliv. Nedochází tedy k přezkumu námitek směřujících do merita původní věci (nového posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza), jelikož tyto v řízení o žalobě neposuzoval ani městský soud. Stěžovatel proto s úspěchem může v řízení o kasační stížnosti uplatňovat pouze ty námitky, které směřují proti závěrům městského soudu o splnění podmínek pro odmítnutí žaloby. Právě ty totiž tvoří rozhodovací důvody napadeného usnesení.

15. Stěžovatel však v kasační stížnosti namísto toho, aby konkrétně argumentoval proti závěrům městského soudu o výluce napadeného rozhodnutí ze soudního přezkumu, na základě kterých shledal žalobu nepřípustnou, vznáší věcné námitky, v nichž městskému soudu vytýká pochybení spočívající v tom, že nezohlednil jeho rodinnou situaci, jeho péči o nezletilou dceru, nezabýval se proporcionalitou napadeného rozhodnutí ve vztahu k zásahu do jeho soukromého a rodinného života a nezohlednil ani nejlepší zájmy jeho nezletilé dcery.

16. Těmito otázkami se však městský soud v napadeném usnesení vůbec nezabýval nikoliv proto, že by je opomněl, nýbrž právě proto, že shledal, že napadené rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkumu v řízení před správními soudy, a to jak podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tak i na základě mezinárodního a unijního práva. Proti uvedeným závěrům se stěžovatel naopak v kasační stížnosti nikterak nevymezil. Jeho námitka, podle níž je napadené usnesení „nezákonné pro nedostatek důvodů“ směřuje k absenci závěrů městského soudu v samém meritu věci (neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění). Tím se však městský soud z důvodu opakovaně zmiňované výluky napadeného rozhodnutí ze soudního přezkumu nemohl vůbec zabývat.

17. Stěžovatelovy kasační námitky se tak zcela míjejí s důvody, na jejichž základě městský soud dospěl k závěru o nepřípustnosti žaloby podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Směřují tedy zcela mimo ratio decidendi napadeného usnesení. V takovém případě nelze dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost je nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.

18. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona jako nepřípustnou odmítl.

19. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 3 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Kasační stížnost byla odmítnuta, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Nejvyšší správní soud tudíž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

20. O vrácení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.000 Kč rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatky budou v souladu s § 10a uvedeného zákona vráceny ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 18. srpna 2026 Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu