3 Azs 82/2024

Rubrum

3 Azs 82/2024 - 70 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Aleše Smetanky v právní věci žalobce: M. A., zastoupený Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem Jugoslávská 2, Karlovy Vary, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2023, č. j. OAM-1315/ZA-ZA15-D07-2023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 2 Az 3/2024 - 36, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu Mgr. Daliboru Lípovi s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 5 250,-Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobce n e s e stát.

Odůvodnění

1. Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2023. Žalovaný rozhodl, že žádost žalobce u udělení mezinárodní ochrany je podle § 10a odst. 1, písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) nepřípustná a řízení o ní podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil. Zároveň deklaroval, že státem příslušným k posouzení podané žádosti je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „Nařízení“) Chorvatská republika.

2. Při posouzení věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice podal žalobce dne 27. 9. 2023. Ze země původu vycestoval v dubnu roku 2023 na základě chorvatského víza letecky přes Istanbul do Záhřebu. V Chorvatsku pracoval měsíc ve městě R., ale nedostal zaplaceno. Poté pracoval u jiného zaměstnavatele. Celkově pobýval v Chorvatsku tři měsíce. Poté 3 Azs 82/2024 pokračoval do Německa, kde strávil měsíc prací na brigádách. V září roku 2023 pak přicestoval, již bez platného víza, do České republiky. V Uzbekistánu neměl žádné potíže, jediným důvodem k cestě do zemí Evropské unie byla snaha uživit prací zde svoji rodinu.

3. Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl městský soud k závěru, že na případ žalobce dopadá čl. 12 Nařízení a státem příslušným k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu je tak Chorvatská republika. Ta také svoji příslušnost k vyřízení žádosti uznala. Systémové nedostatky v řízení o udělení mezinárodní ochrany zde nebyly zjištěny a žalobcem ostatně nebyly ani tvrzeny, důvody pro aplikaci č. 17 Nařízení nebyly shledány. Městský soud tak uzavřel, že rozhodnutí žalovaného je zákonné.

4. Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Konkrétně namítal, že žalovaný i městský soud chybně posoudili otázku příslušnosti státu k vyřízení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Podle názoru stěžovatele mají kritéria pro určení příslušnosti pevně stanovenou posloupnost a před kritériem vydaného víza má nastoupit kritérium rodinných příslušníků. Stěžovatel má na území České republiky bratrance, který by měl být považován za rodinného příslušníka, a tato skutečnost by měla být v rámci posouzení přípustnosti žádosti zohledněna. Touto otázkou se však ani žalovaný, ani správní soud nezabývali. Pro absenci takové úvahy považuje stěžovatel jak rozhodnutí žalovaného, tak rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelné.

5. Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel zejména v otázce právního posouzení hrozeb, jimž jsou vystaveny osoby žádající o azyl a pocházející z Uzbekistánu. Tato otázka byla dle jeho názoru posouzena zcela nedostatečně a jedná se o natolik závažnou vadu, že přesahuje jeho vlastní zájmy. Zároveň má za to, že správný procesní postup byl při rozhodování žalovaného i soudu narušen do té míry, že je zcela v obecném zájmu, aby tato pochybení byla napravena a aby k nim v rámci azylových řízení nedocházelo.

6. Závěrem stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.

7. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil na skutečnost, že stěžovatel byl již dne 18. 6. 2024 přemístěn do odpovědného státu – Chorvatské republiky, jeho konkrétní místo pobytu v tomto státě není známo. Žalovaný proto navrhl, aby bylo řízení o kasační stížnosti podle § 47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 33 písm. b) zákona o azylu zastaveno.

8. S ohledem na výše uvedené musel Nejvyšší správní soud před rozhodnutím ve věci nejprve posoudit podmínky řízení. Dospěl přitom k závěru, že zastavit řízení o kasační stížnosti tak, jak navrhuje žalovaný, nelze. Ustanovení § 33 písm. b) zákona o azylu je koncipováno pro případy, kdy žadatel o azyl přestane být dosažitelným z vlastní vůle a místo jeho pobytu nelze objektivně zjistit. Nedopadá však na případy, kdy žadatelův pobyt přestane být znám v důsledku výkonu rozhodnutí žalovaného a kdy navíc, jak uvádí 3 Azs 82/2024 - 71 pokračování sám žalovaný, by bylo alespoň teoreticky možno zjistit jeho pobyt u úřadů příslušné země. Podmínky řízení tedy jsou splněny.

9. Dále pak Nejvyšší správní soud posuzoval otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

10. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

11. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 „[P]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.

12. Jak bylo již uvedeno výše, spatřuje stěžovatel přijatelnost své kasační stížnosti v nutnosti zodpovědět právní otázku hrozeb, jimž jsou vystaveni žadatelé o azyl z Uzbekistánu, a dále v existenci natolik závažných procesních vad v řízeních u žalovaného i u městského soudu, že je v obecném zájmu, aby byly napraveny. K prvému důvodu Nejvyšší správní soud uvádí, že se zcela míjí jak s obsahem rozhodnutí žalovaného, tak i městského soudu. Tato otázka je meritorní a v žádném řízení týkající se stěžovatele doposud nebyla posuzována. Podstatou rozhodnutí žalovaného bylo určení státu, který má řízení o udělení mezinárodní ochrany provést, nikoliv samotné posouzení podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Uvedená otázka tedy důvodem přijatelnosti kasační stížnosti být nemůže. Tvrzené vady řízení před správním orgánem a před soudem pak nebyly stěžovatelem ani v náznaku konkretizovány, takže Nejvyšší správní soud nemá v tomto směru co posuzovat.

13. Ohledně námitky týkající se pobytu bratrance stěžovatele na území České republiky a možného odlišného kritéria pro posouzení příslušnosti státu k vyřízení žádosti o udělení mezinárodní ochrany pak Nejvyšší správní soud uvádí, že tato námitka nebyla uplatněna v žalobě, ač uplatněna být mohla, jedná se proto o námitku nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. Jméno a bydliště bratrance ostatně stěžovatel v kasační stížnosti nijak neupřesnil.

14. Nejvyšší správní soud shrnuje, že nebyly zjištěny žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti, uvedený návrh proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.

15. Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Na straně žalovaného nebyly zjištěny žádné skutečnosti, jež 3 Azs 82/2024 by mohly vést k mimořádné aplikaci § 60 odst. 1 s. ř. s. ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28.

16. Ustanovený zástupce stěžovatele učinil ve věci jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu. Za to mu náleží odměna vypočtená podle § 7 a § 9 odst. 4, písm. d) advokátního tarifu v úhrnné výši 4 650,- Kč a náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v úhrnné výši 600,- Kč, celkem tedy 5 250,- Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení stěžovatele nese podle § 60 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. stát.

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 28. listopadu 2024 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu