4 Ads 89/2013

Rubrum

4 Ads 89/2013 - 21 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. J. P., zast. Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, se sídlem V Nových domcích 13, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Náměstí Svobody 471, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 6 Ad 11/2010 - 67, takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 6 Ad 11/2010 - 67, se zrušuje.

II. Rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 22. 6. 2008, č. j. 1221-2/2008-1304, a rozhodnutí ředitele Ředitelství personální podpory ze dne 1. 2. 2008, č. j. 329/2008 - 4614, s e z r u š u j í a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. V řízeních o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 22. 6. 2008, č. j. 1221-2/2008-1304, je žalovaný p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19.826 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Petry Schinnenburgové.

Odůvodnění

Ředitel Ředitelství personální podpory rozhodnutím ze dne 1. 2. 2008, č. j. 329/2008 - 4614, podle § 151 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“) zamítl žádost žalobce o doplacení 4 Ads 89/2013 rozdílu náhrad zvýšených životních nákladů za dobu studia ve Spolkové republice Německo v době od 1. 10. 2003 do 23. 9. 2005. Náčelník Generálního štábu Armády České republiky rozhodnutím ze dne 22. 6. 2008, č. j. 1221-2/2008-1304, podle § 153 zákona č. 221/1999 Sb. zamítl odvolání a potvrdil uvedené rozhodnutí prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání se uvádí, že podle podmínek obsažených v propozicích studia na Akademii velení Bundeswehru, jež potvrdilo Spolkové ministerstvo obrany dne 14. 6. 2004, je příslušníkům Armády České republiky po dobu studia poskytováno ubytování a strava zdarma. Kopie potvrzení Akademie velení Bundeswehru ze dne 18. 3. 2004 informuje o tom, že žalobci a jeho rodině nemůže být po dobu studia úředně poskytnuto žádné ubytování. Při posouzení významu a důkazní hodnoty obou těchto dokumentů je podle odvolacího orgánu nutné vycházet z obsahového charakteru informací z nich vyplývajících. V případě propozic studia se hovoří o studentech (českých důstojnících), konkrétně o žalobci. V rámci pomoci při vojenském vzdělávání je tedy ze strany Bundeswehru hrazeno ubytování a strava pouze dotčenému studentovi, a to výhradně ve společných ubytovacích a stravovacích zařízeních. Potvrzení Akademie velení Bundeswehru pak podává informaci o tom, že žalobci a jeho rodině nemůže být po dobu studia úředně poskytnuto žádné ubytování. Toto potvrzení však jen zohledňuje skutečnost, že žalobce je již v místě studia se svou rodinou. Jelikož do vojenských objektů nemají neoprávněné civilní osoby vstup povolen, vydal vedoucí kurzu potvrzení o tom, že nelze ubytovat rodinu žalobce v místě studia. Uvedené potvrzení tak nevyvrací obsah propozic studia, neboť kdyby byl žalobce v místě studia sám a žádal zde o ubytování a stravu, byla by mu tato plnění poskytnuta zdarma ze strany Bundeswehru. Ubytování a stravu pro rodinu žalobce však Bundeswehr nezajišťuje. Nelze tedy souhlasit s názorem žalobce, že propozice studia jsou dokladem formální povahy a že naproti tomu je potvrzení Akademie Bundeswehru dokladem o fakticky poskytnutém plnění. Žalobci bylo v místě studia zabezpečeno bezplatné ubytování a strava ze strany Bundeswehru. Bylo pouze jeho rozhodnutím tato bezplatná plnění nevyužít a v místě studia být doprovázen manželkou a dětmi. Dále odvolací orgán citoval ustanovení § 79 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., § 3 odst. 2 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 62/1994 Sb.“) a čl. 82 odst. a) a b) rozkazu ministra obrany České republiky č. 34/2002 (dále jen „rozkaz č. 34/2002“). Zdůraznil, že v obou odstavcích čl. 82 rozkazu č. 34/2002 se hovoří o zabezpečení ubytování a stravy pro vojáka, a nikoli pro členy jeho rodiny. Dále poukázal na to, že následuje-li vojáka do země studia v zahraničí manželka, zvyšuje se náhrada zvýšených životních nákladů v souladu s § 3 odst. 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. a čl. 85 rozkazu č. 34/2002 o 5 % až 20 % základní sazby stanovené podle čl. 82 téhož rozkazu, a to za předpokladu, že následování vojáka manželkou dříve povolil příslušný služební orgán. Takový souhlas služebního orgánu však založil pouze nárok žalobce na vyšší náhradu zvýšení životních nákladů, která má kompenzovat náklady vzniklé manželce vojáka v důsledku ztráty příjmu ze závislé činnosti a funkčních požitků. Procentní míra náhrad zvýšených životních 4 Ads 89/2013 - 22 pokračování nákladů podle čl. 82 odst. b) rozkazu č. 34/2002 byla stanovena ve výši 29 % pro rok 2003 a 2004 a ve výši 28 % pro rok 2005. Jelikož však žalobci bylo v místě studia zabezpečeno bezplatné ubytování a strava od Bundeswehru, byla mu správně přiznána a vyplacena náhrada zvýšených životních nákladů ve výši 25 % podle čl. 82 odst. a) rozkazu č. 34/2002 se zvýšením o dalších 20 % podle čl. 85 téhož rozkazu. Podle závěru odvolacího orgánu bylo tedy rozhodnutí prvního stupně vydáno v souladu s právními předpisy. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2013, č. j. 6 Ad 11/2010 - 67, žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že podle podmínek obsažených v propozicích týkajících se předmětného studia bylo žalobci v místě studia ze strany Bundeswehru zabezpečeno bezplatné ubytování a strava. Žalobce tak naplnil předpoklady pro přiznání a výplatu náhrad zvýšených životních nákladů podle čl. 82 odst. a) rozkazu č. 34/2002. Faktické neposkytnutí těchto bezplatných plnění bylo důsledkem jejich nevyužití žalobcem, nikoli předpokladem pro přiznání a výplatu náhrady zvýšených životních nákladů ve výši 29 % podle čl. 82 odst. b) rozkazu č. 34/2002. Jinými slovy řečeno, skutečnost, že takto zabezpečená bezplatná plnění žalobce nevyužil, neboť byl do místa studia doprovázen manželkou a dětmi, kterým bezplatná plnění nemohla být poskytnuta, nezakládá nárok žalobce na přiznání a vyplácení náhrad zvýšených životních nákladů v uvedené výši. Na stanovených podmínkách studia, které žalobci jednoznačně zabezpečovaly bezplatné ubytování a stravu, nemohl nic změnit ani dodatečný souhlas Armády České republiky žalobci s následováním jeho rodinných příslušníků do místa studia. V tomto kontextu je třeba hodnotit i potvrzení Akademie velení Bundeswehru ze dne 18. 3. 2004, ve kterém se uvádí, že žalobci a jeho rodině nemůže být po dobu studia úředně poskytnuto žádné ubytování. Městský soud tedy učinil závěr, že náhrada zvýšených životních nákladů byla žalobci přiznána a vyplacena ve výši 25 % v souladu s čl. 82 odst. a) rozkazu č. 34/2002. Pro posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí přitom není podstatné, že ubytování pro celou žalobcovu rodinu nebylo německou stranou poskytováno bezplatně. Rozhodné je to, že v souvislosti se studiem mohl být žalobce ubytován bezplatně. Skutečnost, že jej pod dobu studia v Německu doprovázela manželka s dětmi, nemohla vést k závěru o přiznání jím požadované výše náhrad zvýšených životních nákladů. Společný pobyt manželů a s tím spojené zvýšení nákladů odráží čl. 85 rozkazu č. 34/2002. Za této situace nelze přisvědčit námitce žalobce, že jednáním žalovaného došlo k porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb. Není přitom rozhodné, jak a kdy byl žalobce informován o podmínkách studijního pobytu, neboť tyto informace mu byly známy z propozic studia na Akademii velení Bundeswehru. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost. V ní namítl, že z rozsudku městského soudu a z rozhodnutí o odvolání jasně vyplývá nepochopení institutu rodiny a povinností členů rodiny vůči sobě navzájem. 4 Ads 89/2013 Žalovaný jej vyslal s rodinou do zahraničí, když mu udělil k tomu souhlas, a to nikoli dodatečný. Pokud tedy pobýval v cizině se svou rodinou, je nutno na něho a jeho rodinu nahlížet jako na jednu jednotku. Tuto skutečnost však odvolací orgán i městský soud zcela ignorovaly a jen se opakovaně omezily na tvrzení, že mu byla strava a ubytování zajištěny bezplatně a že toho nevyužil. Právo na tato bezplatná plnění mohl skutečně využít sám. To by však prakticky znamenalo, že by svoji rodinu přivezl do Hamburku, před kasárnami se s ní rozloučil a poslal ji, aby si hledala vlastní bydlení a zajistila stravu. Trvání na takovém řešení je protiústavní, protizákonné a v rozporu principy spravedlnosti, zdravého rozumu a lidskosti jako takové, neboť by jím byla jeho rodina fakticky plně rozdělena. Pokud by měl v úmyslu být plně od své rodiny odloučen, tak by žádný souhlas žalovaného nepotřeboval. Smyslem žádosti o vyslání vojáka do zahraničí s rodinou je umožnit vojákům vést pokud možno normální rodinný život a plnit rodinné a manželské povinnosti stanovené v § 18 zákona o rodině, tedy žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Podle další kasační námitky se stěžovatel nemohl stravovat a bydlet zadarmo, neboť to nebylo umožněno jeho rodině, kterou si na základě souhlasu žalovaného vzal sebou do zahraničí. Něco jiného by bylo, kdyby mu byly kryty jeho náklady při pobytu v zahraničí i mimo kasárna, avšak něco takového mu poskytnuto nebylo. Proto byl postaven před volbu buď opustit svou rodinu a mít vše zadarmo, anebo s rodinou zůstat a být bez náhrad, tedy ocitnout se s celou rodinou ve finanční nouzi. Za této situace se zachoval v souladu se zákonem a dobrými mravy a se souhlasem žalovaného odjel na studijní pobyt do zahraničí se svou rodinou. Z tohoto důvodu mu nebylo na německém území poskytováno ubytování a strava zdarma a je tak nutné na něho nahlížet jako na vojáka, kterému příslušná země neposkytuje plnění uvedené v čl. 82 odst. a) rozkazu č. 34/2002. Proto mu příslušela náhrada zvýšených životních nákladů ve výši 29% podle čl. 82 odst. b) téhož rozkazu, a nikoliv ve výši 25% jak bylo nesprávně vypláceno žalovaným. Podle názoru stěžovatele je tedy žalobou napadené rozhodnutí nezákonné a protiústavní, neboť porušuje jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu rodičovství a rodiny. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil. Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry učiněnými městským soudem a navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu správního spisu vyplývá, že rozkazem náčelníka sekce personalistiky Generálního štábu Armády České republiky č. 515 ze dne 22. 8. 2003 byl stěžovatel vyslán 4 Ads 89/2013 - 23 pokračování dnem 15. 9. 2003 k dennímu studiu velitelsko-štábního operačního kursu Akademie velení Bundeswehru v Hamburku, Spolková republika Německo, s předpokládaným ukončením dne 23. 9. 2005. Současně byl tímto rozkazem služebně zařazen na systematizované místo posluchač kursu v zahraničí sekce personalistiky Generálního štábu Armády České republiky. Dne 5. 9. 2003 náčelník sekce personalistiky Generálního štábu Armády České republiky vyslovil souhlas s pobytem rodinných příslušníků stěžovatele v místě jeho studia. Z platových výměrů a oznámení o výši náhrady zvýšených životních nákladů za období let 2003 až 2005 vyplývá, že stěžovateli byly po dobu studia v Německu přiznány a vyplaceny náhrady zvýšených životních nákladů ve výši 25 % podle čl. 82 odst. a) rozkazu č. 34/2002 a ve výši 20 % podle čl. 85 téhož rozkazu. Dne 10. 6. 2004 požádal stěžovatel o přiznání náhrady zvýšených životních nákladů ve výši 29 % podle čl. 82 odst. b) rozkazu č. 34/2002 od 14. 9. 2003 a o doplacení rozdílu náhrady od stejného data. Svoji žádost odůvodnil nezajištěním bezplatného ubytování a stravy ze strany Německa i České republiky. K doložení tohoto tvrzení předložil stěžovatel kopii potvrzení Akademie velení Bundeswehru ze dne 18. 3. 2004, podle něhož jemu ani jeho rodině nemůže být úředně poskytnuto žádné ubytování. V řízení o uvedené žádosti byl opatřen text propozic studia na Akademii velení Bundeswehru, z něhož vyplývá, že ubytování, stravné, výcvik a zdravotní péče v rámci pomoci při vojenském vzdělání v zařízení Bundeswehru jsou bezplatné a hrazeny Bundeswehrem s tím, že tohoto vzdělávání se v době vystavení propozic účastnil i stěžovatel. Žádosti stěžovatele o přiznání náhrady zvýšených životních nákladů podle čl. 82 odst. b) rozkazu č. 34/2002 však shora uvedenými rozhodnutími správních orgánů nebylo vyhověno. Podle § 79 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb. má voják s pravidelným místem výkonu služby v zahraničí nárok na stejné náhrady jako zaměstnanci rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, které jsou stanovené zvláštním právním předpisem. Jím je nařízení vlády č. 62/1994 Sb., podle jehož § 3 odst. 2 základ pro určení měsíční výše náhrady zvýšených životních nákladů stanoví zaměstnavatel v rozmezí 25 % až 52 % z platu stanoveného zaměstnanci. Tato částka se násobí přepočítávací relací pro zemi výkonu práce. Způsob určení přepočítávací relace je stanoven v příloze k tomuto nařízení vlády. Podle § 3 odst. 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. pak zaměstnanci, kterého manželka nebo manžel následuje do místa výkonu práce v zahraničí, přísluší náhrada podle odstavce 2, zvýšená o 5 % až 20 %. Na § 3 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. navazují ustanovení čl. 74, čl. 82 a čl. 85 rozkazu č. 34/2002. Podle čl. 74 rozkazu č. 34/2002 trvá-li studium v zahraničí déle než devět měsíců, může ředitel personální podpory vojákovi na jeho žádost povolit, aby ho do země studia následovali rodinní příslušníci. 4 Ads 89/2013 Podle čl. 82 tohoto rozkazu náleží vojákovi vyslanému ke studiu plat stanovený pro systemizované místo pro studující v zahraničí a měsíční náhrada zvýšených životních nákladů. Procentní výši zvýšených životních nákladů pro příslušný kalendářní rok stanoví ministr obrany nebo služební orgán, který pověřil ministr obrany, na základě ekonomických ukazatelů a v rámci stanoveného limitu. Procentní výměra náhrady zvýšených životních nákladů přísluší vojákovi po celou dobu pobytu v zahraničí z důvodu studia, a to (z korunového platu, který se násobí přepočítávací relací stanovenou pro zemi, ve které voják studuje) ve výši a) 25 %, jedná-li se o vojáka, kterému příslušná země poskytuje cestovní a jiné náhrady nebo obdobné plnění na pokrytí části nákladů (např. na ubytování a stravu), anebo příslušná země nebo Ministerstvo obrany zabezpečují ubytování a stravu bezplatně, b) 25 % až 35 %, jedná-li se o vojáka, kterému příslušná země neposkytuje plnění podle odstavce a), ani mu příslušná země nebo Ministerstvo obrany neposkytují bezplatné ubytování a stravu. Podle čl. 85 rozkazu č. 34/2002 následuje-li vojáka manželka nebo manžel na základě souhlasu vydaného ve smyslu čl. 74 tohoto rozkazu, přísluší mu náhrada zvýšených životních nákladů podle čl. 82 zvýšená o 5 % až 20 %. Toto zvýšení je určeno ke kompenzaci nákladů, které vznikly manželce nebo manželovi vojáka v důsledku ztráty příjmu ze závislé činnosti a funkčních požitků nebo jako osobě samostatně výdělečně činné. Rozkaz č. 34/2002 tedy v rámci rozmezí stanoveného v § 3 odst. 2 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. zakotvil dvě rozdílné výše náhrady zvýšených životních nákladů, které se poskytují vojákům vyslaným ke studiu v zahraničí. Vojákům, kterým příslušná země poskytuje cestovní a jiné náhrady nebo obdobné plnění na pokrytí části nákladů (např. na ubytování a stravu) nebo kterým příslušná země či Ministerstvo obrany České republiky ubytování a stravu přímo bezplatně zabezpečuje, přísluší podle čl. 82 odst. a) rozkazu č. 34/2002 procentní výměra náhrady zvýšených životních nákladů po celou dobu pobytu v zahraničí z důvodu studia ve výši 25 %. Těm vojákům vyslaným ke studiu v zahraničí, jimž příslušná země ani Ministerstvo obrany České republiky takové plnění neposkytuje, pak podle čl. 82 odst. b) rozkazu č. 34/2002 přísluší procentní výměra náhrady ve zvýšené výši 25 % až 35 %. Voják vyslaný ke studiu v zahraničí má nepochybně nárok na toliko 25 % výměru náhrady zvýšených životních nákladů podle čl. 82 odst. a) rozkazu č. 34/2002 i za situace, kdy nevyužije možnosti bezplatného ubytování a stravování poskytovaného příslušnou zemí a tyto potřeby si sám zajistí jiným způsobem. Podle výslovného znění čl. 82 odst. a) rozkazu č. 34/2002 totiž náhrada jen v takové výši náleží vojáku, kterému příslušná země zabezpečuje ubytování a stravu zdarma, takže není rozhodné, zda voják tato bezplatná plnění skutečně pobírá, či nikoliv. Navíc přiznání náhrady zvýšených životních nákladů v nižší částce odráží skutečnost, že voják má v místě studia příslušnou zemí zajištěny ty 4 Ads 89/2013 - 24 pokračování nejzákladnější životní potřeby, a proto není zapotřebí mu poskytovat tuto náhradu ve zvýšené výši podle čl. 82 odst. b) rozkazu č. 34/2002. Znění čl. 74 rozkazu č. 34/2002 však umožňuje vojáku vyslanému ke studiu v zahraničí požádat příslušný služební orgán o povolení, aby ho do země studia následovali i jeho rodinní příslušníci. Jestliže voják toto povolení obdrží, je nutné vycházet z toho, že bude se svou rodinou v cizině společně bydlet a společně se stravovat. V opačném případě by se totiž naprosto vytratil smysl následování rodinných příslušníků vojáka do místa jeho studia v zahraničí. Za této situace je nutné z hlediska stanovení procentní výměry náhrady zvýšených životních nákladů podle čl. 82 rozkazu č. 34/2002 zkoumat, zda příslušná země poskytuje bezplatné ubytování a stravu vojákovi i s jeho rodinnými příslušníky. Pokud příslušná země taková bezplatné plnění vojákovi vyslanému ke studiu v zahraničí a jeho rodině nezabezpečuje, není splněna podmínka pro přiznání náhrady zvýšených životních nákladů v nižší částce podle čl. 82 odst. a) rozkazu č. 34/2002. Jestliže ubytování a stravu vojákovi společně s jeho rodinou neposkytne bezplatně ani Ministerstvo obrany České republiky ani mu příslušná země neposkytne cestovní a jiné náhrady nebo obdobné plnění na pokrytí části nákladů (např. na ubytování a stravu), pak i gramatický (jazykový) výklad čl. 82 rozkazu č. 34/2002 vede k jasnému závěru o nutnosti poskytnout vojákovi vyslanému ke studiu v zahraničí náhradu zvýšených životních nákladů v procentní výměře ve výši 25 % až 35 % podle odstavce b) téhož ustanovení. K témuž závěru bude nutné dospět i za použití teleologického (účelového) výkladu čl. 82 rozkazu č. 34/2002, neboť pokud voják vyslaný ke studiu v zahraničí nemá v místě studia zabezpečeno bezplatné ubytování a stravování ani mu nejsou poskytnuta plnění na pokrytí části výdajů vynaložených během jeho pobytu v cizině, je zřejmé, že potřebuje náhradu zvýšených životních nákladů ve vyšší částce vypočtené podle čl. 82 odst. b) rozkazu č. 34/2002. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani čl. 85 rozkazu č. 34/2002, který v návaznosti na § 3 odst. 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. vojákovi, jehož se souhlasem příslušného služebního orgánu následuje manželka do místa studia v zahraničí, přiznává zvýšení náhrady uvedené v čl. 82 o 5 % až 20 %. Toto zvýšení totiž podle výslovné dikce čl. 85 rozkazu č. 34/2002 není určeno na pokrytí nákladů vojáka a jeho rodiny v místě studia v zahraničí, nýbrž výhradně ke kompenzaci nákladů, které vznikly manželce vojáka v důsledku ztráty jejího příjmu ze závislé činnosti a funkčních požitků nebo jako osoby samostatně výdělečně činné. Náhrada zakotvená v čl. 85 rozkazu č. 34/2002 tedy plní jinou funkci než náhrada podle čl. 82 téhož rozkazu. Lze tedy shrnout, že vojákovi vyslanému ke studiu v zahraničí, kterému bylo služebním orgánem povoleno, aby jej v místě studia následovali rodinní příslušníci, a jemuž společně s jeho rodinou nezabezpečuje příslušná země bezplatné ubytování a stravu, ani mu a jeho rodině není poskytnuto plnění podle čl. 82 odst. a) rozkazu č. 34/2002, náleží procentní výměra náhrady zvýšených životních nákladů ve výši stanovené podle odstavce b) téhož ustanovení. 4 Ads 89/2013 V projednávané věci nebylo stěžovateli a jeho rodině poskytováno v místě studia žádné ubytování, jak vyplývá z potvrzení Akademie velení Bundeswehru ze dne 18. 3. 2004. Rovněž mu po dobu studia nebylo Spolkovou republikou Německo ani Ministerstvem obrany České republiky poskytováno žádné plnění uvedené v čl. 82 odst. a) rozkazu č. 34/2002. Za této situace mu proto měla být přiznána náhrada zvýšených životních nákladů podle čl. 82 odst. b) rozkazu č. 34/2002. Městský soud i oba správní orgány tedy pochybily, když učinily závěr o nutnosti stanovení náhrady zvýšených životních nákladů stěžovateli v nižší částce podle čl. 82 odst. a) rozkazu č. 34/2002. Městský soud tedy posoudil příslušnou právní otázku nesprávně, v důsledku čehož byl naplněn důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil. Již v řízení o žalobě zde byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a městský soud by v novém žalobním řízení nemohl učinit nic jiného, než tato rozhodnutí zrušit, neboť stěžovateli náleží náhrada zvýšených životních nákladů podle čl. 82 odst. b) rozkazu č. 34/2002. Proto povaha věci umožňuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby o žalobě sám rozhodl a podle § 110 odst. 2 písm. a), § 78 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 s. ř. s. současně se zrušením napadeného rozsudku zrušil pro nezákonnost také rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. použitého přiměřeně podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 věty první ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil nejen rozsudek městského soudu, ale také rozhodnutí obou správních orgánů, rozhodl současně i o nákladech řízení u městského soudu (srov. § 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Stěžovatel měl ve věci úspěch, proto má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení vůči procesně neúspěšnému žalovanému. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátkou, zahrnují jeho důvodně vynaložené náklady kromě zaplacených soudních poplatků (2.000 Kč za žalobu a 5.000 Kč za kasační stížnost) také odměnu za zastupování a náhradu výdajů zástupkyně včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty. Odměna za zastupování byla určena podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2012, ve vztahu k úkonům učiněným v řízení u městského soudu [převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu a dvě písemná podání ve věci samé (žaloba ze dne 9. 6. 2011 a další podání ze dne 17. 1. 2011) podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za každý z těchto úkonů právní služby náleží odměna ve výši 2.100 Kč, celkem 6.300 Kč. Ve vztahu k úkonu v řízení u Nejvyššího správního soudu [kasační stížnost podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] byla odměna za zastupování určena podle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2013; tj. 3.100 Kč. Náhrada 4 Ads 89/2013 - 25 pokračování hotových výdajů (režijní paušál) činí podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za každý z uvedených čtyř úkonů, celkem 1.200 Kč. Odměna zástupkyně stěžovatele činí 9.400 Kč a náhrada hotových výdajů 1.200 Kč, celkem tedy 10.600 Kč. Zástupkyně stěžovatele prokázala, že je plátcem DPH, proto součást nákladů tvoří rovněž tato daň ve výši 2.226 Kč, tj. 21 % z částky 10.600 Kč. Procesně neúspěšnému žalovanému tak Nejvyšší správní soud uložil povinnost zaplatit úspěšnému stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 19.826 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně stěžovatele. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. října 2013 JUDr. Jiří Palla předseda senátu