4 Afs 116/2017

Rubrum

4 Afs 116/2017 - 69 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: HOPR TRADE CZ, s. r. o., v úpadku, IČ: 26869306, se sídlem Libušina 667/72, Olomouc, zast. JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, se sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Mgr. Ing. Petra Hýsková, insolvenční správce žalobce, se sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2017, č. j. 1787/17/5300-22441-711913, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, č. j 65 Af 12/2017 – 49, takto:

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci č. j. 65 Af 12/2017 – 49, ze dne 30. 5. 2017, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Předchozí řízení

1. Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením zastavil podle § 140c a § 141a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí (platební výměr) správce daně, kterým byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty. Krajský soud totiž zjistil, že jeho usnesením 9. 11. 2016, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-A-27, které nabylo právní moci dnem 9. 11. 2016, bylo rozhodnuto o úpadku žalobce. Krajský soud dále dospěl k závěru, že řízení o žalobě proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného je soudním řízením o pohledávce týkající se majetkové podstaty, 4 Afs 116/2017 která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou (a také byla, a to přihláškou pod kódem P65). S odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2015, č. j. 4 As 6/2015 - 18, tedy shledal, že v případě řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného se jedná o řízení, které je třeba zastavit podle § 141a insolvenčního zákona, jelikož bylo zahájeno dne 16. 3. 2017, tj. až po rozhodnutí o úpadku žalobce.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

2. Proti tomuto usnesení podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž uplatnil následující argumentaci. Řízení o pohledávkách týkajících se majetkové podstaty, které je třeba uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou (§ 140a odst. 1 insolvenčního zákona), se týkají pouze řízení, která vedou věřitelé vůči insolvenčnímu dlužníkovi. Na předmětné řízení o žalobě stěžovatele (insolvenčního dlužníka) se tato ustanovení insolvenčního zákona nemají aplikovat.

3. V insolvenčním řízení vůči stěžovateli byla povolena soudem reorganizace. Stěžovatelka má proto dispoziční právo k majetkové podstatě a je oprávněna vést soudní řízení ve věcech týkajících se majetkové podstaty. Stěžovatel odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. KSPL 27 INS 1573/0009, 3 VSPH 441/2010-B-81, ze dne 26. 10. 2010, z něhož vyplývá, že o pohledávkách v případech obdobných jako je projednávaná věc, je insolvenční soud vázán rozhodnutím správního soudu a stejný názor je dle stěžovatele uveden v komentáři k insolvenčnímu zákonu od J. Maršíkové.

4. Názor krajského soudu je v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť přezkoumání pohledávek v insolvenčním řízení nemůže nahradit plnohodnotný přezkum rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví.

5. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel dále uvedl konkrétní námitky vůči postupu správce daně a žalovaného při doměření daně z přidané hodnoty a dovozoval nezákonnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.

6. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem krajského soudu v napadeném usnesení. O předmětné pohledávce spočívající v dani z přidané hodnoty za období 2011 až 2013 je u insolvenčního soudu veden incidenční spor. Judikatura a komentář odkazované stěžovatelem se týkají pohledávek za podstatou, což není případ projednávané věci. Popěrné právo dlužníka k přihlášeným pohledávkám lze považovat za zcela dostatečné pro zajištění soudní ochrany. Kasační stížnost je proto nedůvodná.

III. Další postup soudu

7. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 24. 11. 2017, č. j. 4 Afs 116/2017 - 44, řízení přerušil. Učinil tak proto, že dne 23. 11. 2017 usnesením č. j. 4 As 149/2017 - 32 byla postoupena rozšířenému senátu jiná věc týkající se výkladu § 140c a § 141a insolvenčního zákona. Konkrétně bylo navrhováno překonání právního názoru vysloveného v usnesení 4 Afs 116/2017 - 70 pokračování ze dne 23. 1. 2015, č. j. 4 As 6/2015 - 18, ze kterého vyšel krajský soud i v nyní posuzované věci.

8. Dne 10. 7. 2018 rozšířený senát ve věci sp. zn. 4 As 149/2017 rozhodl rozsudkem č. j. 4 As 149/2017-121 (dále jen rozsudek ve věci „ELMO-PLAST“) tak, že zrušil usnesení krajského soudu a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení.

9. Protože odpadl důvod, pro který Nejvyšší správní soud v této věci řízení přerušil, předseda senátu usnesením ze dne 13. 7. 2018, č. j. 4 Afs 116/2017 - 64, rozhodl podle § 48 odst. 6 s. ř. s., že se v řízení pokračuje.

IV. Posouzení kasační stížnosti

10. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.

11. Kasační stížnost je důvodná.

12. Z výše uvedené rekapitulace je zřejmé, že jde o posouzení otázky, zda na řízení před správními soudy o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů o veřejnoprávních pohledávkách (zde daňových) vůči úpadci dopadá právní úprava obsažená v § 140a, § 140c a § 141a insolvenčního zákona, tj. zda v případě zahájení řízení před správním soudem po rozhodnutí o úpadku je nutné řízení zastavit, jak učinil krajský soud v posuzované věci.

13. Při posouzení věci samotné vyšel Nejvyšší správní soud z již citovaného rozsudku rozšířeného senátu ve věci ELMO-PLAST. V bodech 64 až 66 tohoto rozsudku se uvádí:

64. Ve správním soudnictví, jak trefně uvádí i předkládající senát, je předmětem soudního řízení jednání veřejné správy. Úkolem správního soudu je na základě žaloby (případně jiného návrhu) prověřit, zda veřejná správa vykonávala či vykonává své kompetence v souladu se zákonem, a pokud ne, zjednat nápravu. V tomto smyslu je vskutku předmět řízení před správními soudy poněkud odlišný od předmětu řízení v typických soudních sporech v oblasti soukromého práva. Nepochybně by bylo možné i ve věcech, jež spadají do správního soudnictví, pomocí různých analogií či širokého výkladu ustanovení o incidenčních sporech dospět k závěru, že po dobu účinku rozhodnutí o úpadku budou otázky, jež by jinak byly předmětem řízení před správními soudy, vyřešeny v rámci incidenčních sporů. Takový výklad by však pomíjel zvláštní povahu a postavení správního soudnictví v systému ochrany subjektivních práv jednotlivců.

65. Navíc – jak ukazuje velmi názorně i případ stěžovatele, v němž jde o sankci za veřejnoprávní delikt, tedy o věc, kterou lze v terminologii insolvenčního zákona podřadit pod pojem mimosmluvní sankce ve smyslu jeho § 170 písm. d) – v některých typech sporů by bylo 4 Afs 116/2017 jen velmi obtížné dovodit, že soudní ochrana vůbec bude poskytnuta, příp. že bude poskytnuta účinně. Účinnou soudní ochranu je třeba poskytnout v takovém časovém horizontu, aby mohl soud orgány veřejné správy vést k řádnému uplatňování jejich kompetencí, zejména s ohledem na to, že samotná správní řízení lze vést (a, jak již bylo výše dovozeno, i jiné typy pravomocí správních orgánů lze uplatňovat) i po dobu účinku rozhodnutí o úpadku. Insolvenční zákon totiž mimo jiné právě u řízení ve věcech mimosmluvních sankcí počítá s tím, že po dobu účinků rozhodnutí o úpadku se přerušují, nelze v nich vydat rozhodnutí a ani je zahájit (§ 140a odst. 1, § 140b, § 140c insolvenčního zákona).

66. Výsledek řízení ve správním soudnictví samozřejmě může mít význam, a často zcela zásadní, pro insolvenční řízení v tom smyslu, že může přímo či nepřímo ovlivnit majetkové poměry dlužníka, a tedy se „týkat majetkové podstaty“ ve smyslu terminologie užívané insolvenčním zákonem. Nicméně jde o soudní řízení specifické, vymykající se svou povahou, smyslem a účelem i předmětem těm soudním řízením, na něž typicky míří právní úprava v § 140a a násl. insolvenčního zákona. Proto je nutno dospět k závěru, že uvedená úprava na správní soudnictví vůbec nedopadá. Rozhodnutí o úpadku (a obecně vedení insolvenčního řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem) proto nemůže mít žádný vliv na soudní řízení ve správním soudnictví, zejména na možnost v takovém již zahájeném řízení pokračovat a vydat v něm rozhodnutí a dosud nezahájené řízení zahájit a vést, jakož i ve všech uvedených případech uplatnit opravné prostředky, připouští-li je právní úprava správního soudnictví (typicky kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví), a řízení o takových opravných prostředcích vést.“

14. Rozšířený senát tedy uzavřel v bodu 71, že „[s]kutečnost, že je vedeno insolvenční řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním soudnictví; ustanovení § 140a (přerušení řízení), 140b (zákaz vydání rozhodnutí) a 140c (nově zahájená řízení) insolvenčního zákona se na správní soudnictví nevztahují.“ Ačkoli se rozšířený senát zabýval věcí, kde předmětem soudního přezkumu bylo rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt (tedy dle krajského soudu mimosmluvní sankce), rozšířený senát tyto závěry výslovně vztahuje i na řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů o veřejnoprávních pohledávkách týkajících se majetkové podstaty, které je třeba uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou (tj. včetně daňových nedoplatků).

15. Krajský soud v nyní posuzované věci zastavil řízení podle § 141a ve spojení s § 140c insolvenčního zákona. Již tím je naplněn kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť ze závěrů rozšířeného senátu v rozsudku ve věci ELMO-PLAST citovaných výše vyplývá, že tato ustanovení se na řízení před správními soudy nevztahují.

V. Závěr

16. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako důvodnou, proto napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení bude krajský soud vázán názorem vysloveným v tomto rozsudku a žalobu (nebudou-li dány jiné důvody pro její odmítnutí) věcně projedná a meritorně o ní rozhodne. 4 Afs 116/2017 - 71 pokračování

17. O nákladech řízení rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí ve věci. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 24. července 2018 Mgr. Aleš Roztočil předseda senátu