4 Afs 244/2019

Rubrum

4 Afs 244/2019 - 85 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: R. F., zast. Mgr. Markem Nemethem, advokátem, se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2018, č. j. 5097/18/5100-41454-709635, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 14. 5. 2019, č. j. 59 Af 12/2018 - 60, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítnul jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj (dále též „správce daně“) ze dne 26. 6. 2017, č. j. 845892/17/2608-50524-507269, jímž byla podle § 37 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, zamítnuta žalobcova žádost o navrácení lhůty v předešlý stav dle § 37 odst. 1 daňového řádu.

2. Krajský soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 - 49, a ze dne 22. 2. 2017, č. j. 5 Afs 136/2016 - 36, dovodil, že v případě 4 Afs 244/2019 žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav dle § 37 odst. 1 daňového řádu se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, které je podle § 70 písm. b) s. ř. s. vyloučeno ze soudního přezkumu. Proto žalobu stěžovatele podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. odmítl.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

3. Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností. Upozornil, že podal několik správních žalob, přičemž Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 16. 5. 2019, č. j. 31 Af 101/2017 - 51, rozhodoval o skutkově a právně shodné otázce zcela odlišně, kdy správní žalobu projednal a meritorně o ní rozhodl. Z tohoto závěru dle stěžovatele vyplývá, že rozhodnutí o navrácení lhůty v předešlý stav dle § 37 daňového řádu nenaplňuje podmínky rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. Rozdílný postup soudů je porušením ústavního principu, zásady předvídatelnosti práva a legitimního očekávání.

4. Krajský soud pochybil, když neprovedl dokazování a aproboval vadný postup žalovaného, který se o dokazování ani ověření skutečností deklarovaných stěžovatelem v žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav ani nepokusil, ač je k tomu ze zákona povinen. V důsledku této skutečnosti vyšli jak žalovaný tak krajský soud z nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Provedeným dokazováním by se dle názoru stěžovatele prokázalo naplnění kritéria závažného důvodu ve smyslu § 37 odst. 2 daňového řádu.

5. Stěžovateli nebylo umožněno vyjádřit se ke změně právního názoru žalovaného ani navrhnout provedení dalších důkazních prostředků v souladu s § 115 odst. 2 daňového řádu. Dále mu bylo znemožněno podat žádost o navrácení lhůty v předešlý stav, jelikož tu je možné podat nejpozději do vydání rozhodnutí o odvolání dle § 115 odst. 3 daňového řádu. Tato lhůta stěžovateli uplynula a napadené usnesení (stěžovatel měl patrně na mysli rozhodnutí) nereflektuje, že řízení bylo zatíženo vadou, jež má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, což způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

6. Stěžovatel dále podotknul, že rozsudky NSS, na něž odkazuje v odůvodnění krajský soud, nejsou na danou věc přiléhavé, jelikož se netýkají daňového řízení ani žádosti podle § 37 daňového řádu. Kompetenční výluka je nadto v případě stěžovatele nepřípustná, jelikož nebyly splněny podmínky pro její uplatnění vycházející z judikatury NSS (rozsudek rozšířeného senátu NSS z 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 - 54, č. 1982/2010 Sb. NSS). Z napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývá, že časová podmínka nebyla splněna, jelikož žádost o navrácení lhůty v předešlý stav dle § 37 daňového řádu nebylo možné v zákonné lhůtě podat. Daňové řízení ji totiž vylučuje a její skončení spojuje a podmiňuje nejpozději okamžikem do vydání rozhodnutí o odvolání v souladu s § 115 odst. 3 daňového řádu. Uplynutí této lhůty je spojeno se lhůtou, kterou neměl stěžovatel bez vlastního zavinění k dispozici. S ohledem na tuto skutečnost má stěžovatel za to, že bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces a kompetenční výluka je z důvodu 4 Afs 244/2019 - 86 pokračování nezbytného přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod zcela nepřípustná.

7. Předběžnost rozhodnutí spočívá dle stěžovatele v tom, že konečné rozhodnutí o odvolání finanční orgán nevydá dříve, než je v řízení postaveno najisto, zda bylo žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav vyhověno či nikoliv. Rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav tedy musí vždy předcházet konečnému rozhodnutí o odvolání proti dodatečným platebním výměrům, přičemž na jeho vydání má v souladu s § 48 a násl. daňového řádu stěžovatel nárok. V případě stěžovatele však tento postup nebyl dodržen.

8. Konečné rozhodnutí o odvolání nadto nelze přezkoumat ve správním soudnictví, protože „řízení č. j. 59 Af 37/2017-82 ze dne 17. 8. 2017 je zatíženo procesní vadou znemožňující jeho projednání“. Rozhodnutí žalovaného napadené v nyní projednávané věci tedy nemůže být samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu, protože již nemůže být přezkoumáno v rámci řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí správního orgánu o odvolání, když toto řízení je stiženo vadou spočívající v nesprávném doručování písemností od Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec v rámci řízení č. j. 59 Af 37/2017 - 82.

9. Dle názoru stěžovatele může napadené rozhodnutí žalovaného představovat konečné rozhodnutí v jeho věci, jelikož není dočasné a nepozbývá účinnosti vydáním konečného rozhodnutí, které navíc nebylo podrobeno soudnímu přezkumu. Nedošlo tedy k tomu, co krajský soud označil za „stanovení časového okamžiku pro přístup k soudu“, neboť takový okamžik již uplynul v důsledku chyby doručování krajského soudu a chybné správní úvahy správce daně.

10. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost není důvodná, a plně se ztotožnil s usnesením krajského soudu.

III. Posouzení kasační stížnosti

11. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

12. Kasační stížnost není důvodná.

13. Z obsahu správního spisu vyplývá, že správce daně vydal dne 26. 5. 2016 platební výměr na úrok z prodlení za zdaňovací období roku 2010, který byl doručen do datové schránky stěžovatele dne 18. 6. 2016. Dne 6. 9. 2016 vydal správce daně rozhodnutí o 4 Afs 244/2019 zřízení zástavního práva, které bylo doručeno do datové schránky stěžovatele dne 18. 9. 2016.

14. Podáním ze dne 2. 11. 2016 se stěžovatel domáhal navrácení lhůty v předešlý stav dle § 37 odst. 1 daňového řádu a určení neúčinnosti doručení dle § 48 odst. 1 a 2 daňového řádu. Žádost odůvodnil tím, že utrpěl při nehodě dne 21. 5. 2016 silný otřes mozku, přičemž byl postižen retrográdní amnézií, v důsledku čehož zapomněl, že si dne 11. 4. 2016 zřídil datovou schránku a tuto skutečnost zjistil náhodně dne 21. 9. 2016.

15. Správce daně rozhodnutím ze dne 26. 6. 2017 žádost stěžovatele o navrácení lhůty v předešlý stav zamítl. Žalovaný pak nyní napadeným rozhodnutím odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil.

16. Podle § 37 odst. 1 daňového řádu osoba zúčastněná na správě daní je oprávněna požádat správce daně o navrácení lhůty v předešlý stav. Správce daně podle § 37 odst. 2 daňového řádu povolí ze závažného důvodu navrácení lhůty stanovené daňovým zákonem nebo správcem daně v předešlý stav, pokud před podáním žádosti lhůta již uplynula, a nově stanoví den jejího uplynutí. Podle odst. 3 musí být žádost o navrácení lhůty v předešlý stav podána do 15 dnů ode dne, kdy pominul důvod zmeškání lhůty.

17. Spornou je v tomto případě otázka, zda podléhá rozhodnutí správce daně o žádosti žalobce o navrácení lhůty v předešlý stav, resp. napadené rozhodnutí, soudnímu přezkumu, či zda se jedná o rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s., jež je samostatně ze soudního přezkumu vyloučeno.

18. Krajský soud v této souvislosti správně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 – 49, č. 1881/2009 Sb. NSS, v němž zdejší soud uvedl, že rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání vydané dle § 41 správního řádu je samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu a může být správním soudem přezkoumáno v rámci řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí správního orgánu o odvolání. V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval: „Dle Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu rozhodnutím podkladovým, které předběžně upravuje poměry svých adresátů ve smyslu shora uvedeného rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005 - 64, a ve vztahu ke konečnému posouzení včasnosti samotného odvolání má tedy charakter rozhodnutí předběžného. Předběžnost je přitom v dané věci nutno vykládat jednak (1) z hlediska časového, kdy rozhodnutí o odvolání správní orgán nevydá dříve, než je v řízení postaveno najisto, zda bylo zmeškání úkonu prominuto či nikoli; jednak (2) jako vzájemnou podmíněnost, kdy výsledek rozhodnutí o prominutí či neprominutí zmeškání úkonu ve své podstatě předurčuje výsledek konečného rozhodnutí o podaném odvolání.“

19. Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, č. j. 4 Ads 103/2010 - 73, dovodil, že na tomto názoru o nepřípustnosti žaloby samostatně napadající rozhodnutí o nevyhovění žádosti o navrácení v předešlý stav dle § 41 správního řádu nic nemění ani 4 Afs 244/2019 - 87 pokračování pozdější rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 - 54, č. 1982/2010 Sb. NSS, ve kterém byla oproti předchozí judikatuře vyložena poněkud jinak kritéria pro vymezení pojmu rozhodnutí předběžné povahy podle § 70 písm. b) s. ř. s. Zde NSS vyslovil: „O rozhodnutí předběžné povahy, na které dopadá výluka podle § 70 písm. b) s. ř. s., se jedná, pokud ve vztahu k rozhodnutí konečnému splňuje kumulativně tři podmínky: časovou, věcnou a osobní. Je tedy vydáno v již zahájeném řízení o vydání rozhodnutí konečného nebo je zákonem stanovena přiměřená lhůta pro zahájení takového řízení a účinky předběžného rozhodnutí musí být omezeny do vykonatelnosti rozhodnutí konečného. Rozhodnutí konečné pak v sobě musí věcně zahrnout vztahy upravené rozhodnutím předběžné povahy a musí být adresováno mj. i subjektu, jemuž bylo určeno rozhodnutí předběžné.“

20. Rozhodnutí předběžné povahy tedy musí splňovat podmínky časovou, věcnou a osobní. Z těchto hledisek bylo napadené rozhodnutí zkoumáno.

21. Výše formulovaný obecný test pro určení, zda posuzovaný úkon správního orgánu je rozhodnutím předběžné povahy podle § 70 písm. b) s. ř. s., byl aplikován na rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání vydané podle § 41 správního řádu z roku 2004 v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2009, č. j. 9 As 48/2009 – 105, v němž zdejší soud uvedl: „Rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu je rozhodnutím, které naplňuje výše uvedenou časovou, místní i osobní podmínku, z čehož vyplývá, že předmětné rozhodnutí je nutno pokládat za rozhodnutí vyloučené ze soudního přezkumu. Z uvedených důvodů není možno brojit přímo proti rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu jako rozhodnutí předběžné povahy, ale až proti jeho důsledkům, které jedině mají v posuzované věci právní relevanci.“

22. V posuzované věci se jedná o právně obdobnou věc jako ve věci sp. zn. 9 As 88/2007, v níž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí o nevyhovění žádosti o prominutí zmeškání lhůty. Institut prominutí zmeškání lhůty podle správního řádu je obdobný institutu žádosti o navrácení lhůty dle daňového řádu a z judikatury, která se jej týká, lze vycházet rovněž v nyní projednávané věci. Závěry uvedené v rozsudku sp. zn. 9 As 88/2007 ohledně povahy rozhodnutí správního orgánu o odvolání proti rozhodnutí o nevyhovění žádosti o prominutí zmeškání lhůty jsou důkladně a přesvědčivě odůvodněné. K uvedeným závěrům se přihlásil Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku ze dne 18. 2. 2016, č. j. 4 Azs 11/2016 - 22.

23. V projednávané věci žaloba stěžovatele směřovala výlučně proti rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí správce daně, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o navrácení lhůty v předešlý stav.

24. O navrácení odvolací lhůty stěžovatel požádal dne 2. 11. 2016 ve vztahu k odvoláním proti výše specifikovaným rozhodnutím správce daně z 26. 5. 2016 o stanovení úroku z prodlení a ze dne 6. 9. 2016 o zřízení zástavního práva. Správce daně rozhodl o zamítnutí 4 Afs 244/2019 žádosti stěžovatele, přičemž žalovaný toto rozhodnutí potvrdil, když odvolání stěžovatele zamítl.

25. Nejvyšší správní soud podotýká, že ze spisu není zřejmé, zda stěžovatel podal odvolání proti výše uvedeným rozhodnutím správce daně z 26. 5. 2016 a z 6. 9. 2016. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že tato rozhodnutí správce daně měla charakter rozhodnutí prvostupňových. Konečnými by tak byla až rozhodnutí žalovaného o odvolání stěžovatele proti rozhodnutím správce daně podle § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu. Až v rámci žaloby proti těmto finálním rozhodnutím by došlo k soudnímu přezkumu otázky řešené nyní napadeným rozhodnutím, tj. zda bylo namístě povolit stěžovateli navrácení lhůty v předešlý stav, resp. zda odvolání proti rozhodnutím správce daně z 26. 5. 2016 a z 6. 9. 2016 bylo vskutku podáno po lhůtě.

26. Z výše uvedeného plyne, že rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav dle § 37 daňového řádu bezpochyby naplňuje znaky rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s.

27. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 – 49, tak lze konstatovat, že rozhodnutí o žádosti stěžovatele o navrácení lhůty k podání odvolání proti platebnímu výměru na úrok z prodlení a rozhodnutí o zřízení zástavního práva má charakter rozhodnutí předběžného, neboť konečné důsledky představující zásah do právní sféry stěžovatele ve smyslu § 65 s. ř. s. by konstituovaly až výroky rozhodnutí o jeho odvoláních proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání proti platebnímu výměru na úrok z prodlení a rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Ve vztahu k těmto konečným rozhodnutím by z povahy věci byla rozhodnutí o žádosti stěžovatele o navrácení odvolací lhůty rozhodnutími předběžné povahy. Případná pro stěžovatele negativní konečná rozhodnutí by posléze mohl stěžovatel napadnout žalobou (žalobami) u správního soudu.

28. S ohledem na výše uvedené se nelze ztotožnit s námitkou stěžovatele, že napadené rozhodnutí nenaplňuje časovou podmínku dle výše uvedeného obecného testu. Naopak tato podmínka byla bezpochyby v tomto případě splněna, přičemž bylo potvrzeno, že rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav je úkonem předběžné povahy, tedy takovým úkonem, který zasahuje do právní sféry jednotlivce dočasně (resp. spíše ze své povahy samostatně do právní sféry adresáta z povahy věci ani zasáhnout nemůže) a v jehož případě lze zároveň dosáhnout efektivní ochrany až v soudním řízení vedeném proti konečnému rozhodnutí správního orgánu.

29. Nelze se ztotožnit ani s námitkou, že rozsudky NSS, na něž odkazuje krajský soud, nejsou na danou věc přiléhající. Jak bylo konstatováno výše, institut prominutí zmeškání lhůty podle správního řádu je obdobný institutu žádosti o navrácení lhůty dle daňového řádu a z judikatury, která se jej týká, lze vycházet rovněž v nyní projednávané věci. Stejně ostatně Nejvyšší správní soud judikoval i právě ve vztahu k rozhodnutí o zamítnutí žádosti 4 Afs 244/2019 - 88 pokračování o navrácení lhůty v předešlý stav dle § 37 daňového řádu v rozsudku ze dne 22. 2. 2017, č. j. 5 Afs 136/2016 - 36.

30. K námitce stěžovatele, že krajský soud pochybil, když neprovedl dokazování ohledně skutečností předestřených stěžovatelem v žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav, zdejší soud uvádí, že tuto námitku není na místě řešit, neboť předmětem posuzované věci je posouzení povahy rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav dle § 37 daňového řádu. Jelikož dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se v tomto případě jedná o rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s., výše uvedená námitka může být přezkoumána až v případě soudního přezkumu finálního rozhodnutí ve věci stěžovatele. Na tom nic nemění ani to, že krajský soud zřejmě nevyhověl žalobě stěžovatele proti finálním rozhodnutím, jak nejasně uvádí stěžovatel v kasační stížnosti.

31. Zdejší soud shledal nedůvodnou rovněž námitku, že v jiných věcech, které se týkaly problematiky navrácení lhůty v předešlý stav podle § 37 daňového řádu, se soudy zabývaly meritem věci a neodmítaly žaloby z důvodu, že se jedná o úkon předběžné povahy. Nejvyšší správní soud v této věci judikuje jednotně, jak bylo shora vysvětleno. Ojedinělý závěr krajského soudu, na který poukazuje stěžovatel, na věci nic nemění, neboť je na místě vycházet z judikatury NSS.

32. Nejvyšší správní soud uzavírá, že vzhledem k výše uvedenému je nutno posuzovat rozhodnutí o žádosti stěžovatele o navrácení lhůty v předešlý stav dle § 37 daňového řádu jakožto úkon předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. Napadl-li tedy stěžovatel v nyní projednávané věci rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí správce daně o zamítnutí žádosti stěžovatele o navrácení lhůty k podání odvolání proti platebnímu výměru na úrok z prodlení a rozhodnutí o zřízení zástavního práva, jednalo se ve smyslu § 68 písm. e) a § 70 písm. b) s. ř. s. o žalobu nepřípustnou, kterou bylo nutno podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout.

33. Nerozhodoval-li pak krajský soud ve věci samé, ale odmítl-li správně žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nemohl se ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti zabývat kasačními námitkami, které se týkaly posouzení důvodnosti žádosti o navrácení lhůty, tj. zejména tím, zda žádost byla důvodná či zda bylo provedeno dokazování v souladu se zákonem, popřípadě zda bylo řízení stiženo jinou vadou.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

34. Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

35. Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly 4 Afs 244/2019 v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 18. října 2019 Mgr. Aleš Roztočil předseda senátu