4 Afs 54/2014 - 27

Rubrum

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: TM- TRUCK s.r.o., zast. JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014, č. j. 8 Af 50/2010 - 70, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti

1. Rozhodnutím ze dne 28. 5. 2010, č. j. 5842-7/2010-900000-302 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání R. E., bytem Z. F. 2691/52, M., proti rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 21. 1. 2010, č. j. 840/2010-160100-34, kterým byl odvolateli dle § 42 odst. 1 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), zajištěn dopravní prostředek tovární značky Volvo FH 42T B HCM, RZ:X, včetně návěsu tovární značky Schwarzmüller TS 3/E, RZ: X, ve kterém odvolatel přepravoval 36362 litrů benzínu Natural BA95. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný popsal, že dne 21. 1. 2010 byl hlídkou mobilního dohledu celního ředitelství odvolatel kontrolován s výsledkem, že údaje uvedené v odst. 7 průvodního dokladu č. 4074414 jsou nepravdivé, protože tam uvedená adresa společnosti EKOL GAS PB s. r. o. (Lipová cesta 736, Milevsko), neodpovídá aktuálnímu sídlu této společnosti. Žalovaný ozřejmil, že institut zajištění vybraných výrobků dle § 42 zákona o spotřebních daních slouží jako předběžné opatření. V průvodním dokladu č. 4074414 byla v odst. 7 uvedena adresa příjemce společnost EKOL GAS PB s. r. o., se sídlem Lipová cesta 736, Milevsko, skutečná adresa příjemce byla však dne 13. 11. 2009 změněna na adresu Pražská 288, Písek. Průvodní doklad č. 4074414 obsahoval nepravdivý údaj spočívající v nesprávně uvedené adrese sídle příjemce; podmínky § 42 zákona o spotřebních daních proto byly dle žalovaného splněny. Teprve prokáže-li se, že s vybranými výrobky nebylo nakládáno způsobem uvedeným v § 42 zákona o spotřebních daních, budou výrobky a dopravní prostředek uvolněny ze zajištění a vráceny zpět kontrolované osobě. Žalovaný dále zjistil, že kolonka 7a průvodního úředního dokladu nebyla vyplněna, což dle nařízení Komise (EHS) č. 2719/92 znamená, že místo dodání je stejné jako v odst.

7. Na mezinárodním nákladním listu však bylo jako místo vykládky uvedeno jiné místo. Mezinárodní nákladní list přitom nemůže nahradit průvodní doklad, ledaže by obsahoval stejné údaje, jaké jsou vyžadovány pro průvodní úřední doklad, přičemž povaha těchto údajů musí být vyznačena číslem odpovídající kolonky průvodního úředního dokladu. V případě, že by v průběhu dopravy vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně mělo dojít ke změně místa určení, je provozovatel odesílajícího skladu povinen zajistit zaznamenání změny na zadní straně průvodního dokladu. Odvolateli muselo být známo, že adresa sídla příjemce není správná, obzvlášť když v mezinárodním nákladním listu je uvedeno již nové sídlo společnosti; bylo tudíž v jeho moci zabezpečit, aby odesílatel před započetím přepravy průvodní doklad uvedl do náležitého stavu. Ke změně sídla příjemce došlo 2 měsíce před uskutečněním dopravy, přičemž o této skutečnosti nebyl správce daně v průběhu tohoto období informován. Žalovaný dále vysvětlil, že odvolatel jako kontrolovaná osoba není dopravcem, ale pouze jeho zaměstnancem; dopravcem je žalobkyně, kterou žalovaný přibral jako osobu zúčastněnou na řízení, která je ve smluvním vztahu s objednatelem dopravy zboží, proto ji bylo prvostupňové rozhodnutí též doručeno.

2. Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí brojila žalobou ze dne 30. 7. 2010, v níž vyjádřila přesvědčení, že její žaloba je přípustná, neboť napadeným rozhodnutím byla zkrácena na svých právech. Popsala, že v lednu 2010 pro společnost EKOL GAS PB, realizovala dopravu pohonných hmot z Německa do České republiky, přičemž během kontroly dne 21. 1. 2010 celní úřady vyhodnotily údaje (údaj o příjemci vybraných výrobků) v průvodním dokladu č. 4074414 jako nesprávné či nepravdivé. O zajištění vybraných výrobků a dopravních prostředků byl vyhotoven protokol ze dne 21. 1. 2010, v němž jako osoba, která porušila právní předpis, byl označen R. E.; žalobkyně tedy zjevně nebyla v této fázi účastníkem řízení. Z protokolu nevyplývá, kdo je kontrolovaná osoba a zda jí bylo oznámeno opatření o zajištění vybraných výrobků a dopravních prostředků. Obě rozhodnutí celního ředitelství napadl R. E. včasným odvoláním, v němž vysvětlil, že drobné, formální nedopatření v označení adres příjemce způsobil odesílatel vybraných výrobků, přičemž se nejednalo o neexistující a smyšlenou adresu, nýbrž o adresu bývalého sídla společnosti EKOL GAS PB. Odvolatel odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu ve vztahu k tzv. „přepjatému formalismu“. O odvolání rozhodl žalovaný zamítavě. Žalobkyně vytýkala žalovanému zmatečnost daňového řízení, neboť jí nebylo zřejmé, kdy se vlastně stala jeho účastníkem, když protokol o zajištění hovoří pouze o řidiči E., stejně jako úřední záznam o vydání vybraných výrobků, ačkoli správně již v této fázi řízení měla být kontrolovanou osobou žalobkyně, která je na případu finančně zainteresovaná jako přepravce. Pokud by byl postup celního orgánu správný, byl by řidič vystaven neúměrnému riziku. Rovněž absentují protokoly o ústním jednání s kontrolovanou osobou – žalobkyní – která tak neměla žádné povědomí o tom, co se děje, a nemohla nastalou situaci řešit. Z rozhodnutí o zajištění dopravního prostředku nadto nevyplývá, jak bylo naloženo se zajištěnými dopravními prostředky a vybranými výrobky; to se žalobkyně dozvěděla až v průběhu řízení, přitom ji však nebylo zřejmé, proč byl zajištěn i samotný tahač a proč nebyly přečerpány pouze zajištěné pohonné hmoty z cisterny. Nebylo tedy ze strany celních orgánů postupováno v souladu se zásadami daňového řízení – zásadou legality a proporcionality. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že zajištění je dočasné, neboť nebylo přijato žádné rozhodnutí předvídané ustanovením § 42 odst. 9 a násl. zákona o spotřebních daních; nebylo tedy rozhodnuto o případném propadnutí vybraných výrobků či zabrání těchto výrobků, ani rozhodnuto o zrušení zajištění, které nadále trvá. Ze strany celního orgánu se tudíž nemůže jednat o rychlé a hospodárné řízení. Žalovaný se nezamyslel nad smyslem institutu zajištění dle § 42 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních a postupoval ryze formalisticky, když nepřihlédl k tomu, že na základě všech dostupných údajů mohl identifikovat všechny subjekty transakce. Zjištěná nesrovnalost byla pouze formálním nedostatkem v neaktuálnosti sídla příjemce, způsobená neinformovaností dodavatele. Změna sídla nastala ke dni 14. 11. 2009, přičemž nelze po zahraničním dodavateli požadovat, aby sám po potenciálních změnách svých obchodních partnerů pátral. Drobný formální nedostatek nemohl vést k záměně na straně příjemce vybraného zboží, resp. k jakýmkoli jiným pochybnostem. Opatření celních orgánů vzhledem k okolnostem případu tedy žalobkyně považovala za nepřiměřeně tvrdá, zvláště když nebyl ohrožen výběr daně. Žalobkyně se pozastavovala nad tím, že ji nikdo nevyzval k odstranění zjištěných vad, místo toho bylo rovnou rozhodnuto o zajištění zboží, čímž je žalobkyně odpovědná za formální pochybení třetí strany. S ohledem na výše uvedené žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že celní orgány nemohly postupovat podle § 42 zákona o spotřebních daních. Nelze ji totiž klást za vinu neplnění oznamovací povinnosti příjemce vybraných výrobků. Naopak mělo být přihlédnuto k míře porušení právních předpisů v podobě uvedení nesprávných údajů na průvodních dokladech, zvláště když nebylo zjištěno, že by se žalobkyně na porušení povinností jakkoli podílela. Její postavení bylo nadále ztíženo i tím, že celní orgány s ní původně ani nekomunikovaly. Z důvodu zajištění dopravního prostředku není schopna žalobkyně realizovat přijaté objednávky, čímž ji vzniká velká škoda a což dopadá i do jejího renomé. Žalobkyně proto navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 15. 10. 2010, ve které namítal, že soud by měl žalobu odmítnout, protože žalobkyně nevyčerpala všechny opravné prostředky, když odvolání podal pouze řidič R. E., kterého celní orgány zprvu považovaly za kontrolovanou osobu. Až doručením vyrozumění ze dne 7. 4. 2010 byla žalobkyně o situaci informována a mohla uplatnit svá práva, což však neučinila a proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání nepodala. Žalovaný nerozporoval, že celní ředitelství pochybilo, pokud neprověřilo, zda zajištění dopravního prostředku se nedotkne práv dalších osob, tato vada však byla v průběhu řízení odstraněna dodatečným doručením prvostupňového rozhodnutí žalobkyni s informací, že se stává účastnicí řízení. Celní ředitelství správně považovalo za kontrolovanou osobu původně pouze řidiče dopravního prostředku, neboť takový postup odpovídá § 42 zákona o spotřebních daních. Napadené rozhodnutí pouze představuje deklaratorní potvrzení fakticky provedeného úkonu zajištění věci, na jehož základě může dotčená osoba činit další kroky. S ohledem na fázi řízení není důležité, zda se doručí všem zainteresovaným subjektům, neboť po jeho vydání se teprve zjišťuje skutečnost, jakých subjektů se rozhodnutí (zajištění), týká. Vždy však musí být doručeno subjektu, u něhož byly zajištěné věci zjištěny, což bylo splněno. To, že rozhodnutí mělo být doručeno žalobkyni, vyplývá z charakteru řízení, nikoli ze samotného textu zákona. Při zajištění věcí tedy celní ředitelství mělo jednat pouze s řidičem, který se nadto podle protokolu ze dne 21. 1. 2010 sám označil za přepravce. Pochybení celního ředitelství žalovaný spatřoval v tom, že mělo po doručení rozhodnutí o zajištění dopravního prostředku zjistit, zda se netýká dalších osob. Pozdějším doručením rozhodnutí o zajištění nebyla práva žalobkyně dotčena, neboť při vlastním zajištění byly rozhodné údaje na přepravních dokumentech, přičemž poukazoval na vlastní průběh kontroly a možnost kontaktovat skutečného dopravce. Všechny tyto okolnosti se však z povahy věci zjišťují až následně po faktickém provedení úkonu zajištění a v podstatě až po doručení rozhodnutí o zajištění věci, neboť pro vydání takového rozhodnutí je stanovena krátká jednodenní lhůta. V okamžiku provádění faktického úkonu nemusí kontrolní orgán požadovat po přepravci jakékoliv vysvětlení, pouze ověří existenci a správnost dokladů. Při provádění kontroly žalobkyně nemohla z povahy věci provést žádný úkon, stejně jako do vydání rozhodnutí o zajištění věcí s ohledem na krátké lhůty pro jeho vydání. S ohledem na výše uvedené proto nelze podle žalovaného dospět k závěru, že pochybení celního ředitelství odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí, zvláště když bylo odstraněno v průběhu odvolacího řízení. Tvrzení uvedená v rozhodnutí o zajištění dopravního prostředku jsou správná; vybrané výrobky a dopravní prostředek se mají zajistit osobě, u níž jsou fakticky zjištěny, zvláště když se řidič sám označil za přepravce. Pokud by měl žalovaný přijmout tezi, že se žalobkyně měla účastnit samotné kontroly, byla by právní úprava podle § 42 zákona o spotřebních daních neaplikovatelná. Rozhodnutí o zajištění věci neukládá řidiči žádné povinnosti, pouze deklaruje faktické odnětí dopravního prostředku, přičemž výrok rozhodnutí cituje příslušná ustanovení zákona. Až v dalším řízení, jehož účastníkem bude i žalobkyně, se bude rozhodovat o těchto záležitostech. Žalovaný byl přesvědčen, že zajištění proběhlo zákonným způsobem a že napadené rozhodnutí je správné. Jestliže celní orgán zjistí, že průvodní doklad AAD obsahuje nepravdivé či nesprávné údaje, je povinen ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních zajistit přepravované vybrané výrobky a dopravní prostředek, neboť v daném případě může připadat do úvahy uložení sankce propadnutí dopravního prostředku. Rozhodnutí o zajištění je předběžným opatřením, po kterém následuje další řízení, v němž se zjišťuje skutečný stav věci, tzn. zda jsou údaje na průvodním dokladu skutečně nepravdivé či nesprávné. Zajištění se provádí bez ohledu na práva třetích osob a jejich podnikatelské aktivity, neboť k tomu zákon nedává žádný prostor. Až v dalším řízení se bude rozhodovat o konečném osudu zajištěných věcí. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že při zajištění zboží je irelevantní, kdo sporný doklad vytvořil. Postup podle § 42 odst. 8 zákona o spotřebních daních by byl možný pouze tehdy, pokud by při zajištění bylo postaveno na jisto, že propadnutí dopravního prostředku nepřichází v daném případě v úvahu. Dopravní prostředek proto nemohl být uskladněn u žalobce, protože přepravované vybrané výrobky nebylo možné jednoduše vyložit a uskladnit v jakémkoliv skladu a protože zákon umožňuje rozhodnout o propadnutí dopravního prostředku, což vylučuje, aby zůstal u kontrolované osoby, která by jej používala. Žalovaný se nemohl vyjádřit k námitkám žalobkyně ohledně případného následného postupu, neboť toho se napadené rozhodnutí netýkalo. Žalobkyně výklad ustanovení § 42 zákona o spotřebních daních nesprávně zjednodušila, neboť jeho účelem je i kontrola přepravy vybraného zboží jako celku, o čemž svědčí i množství údajů na průvodním dokladu. Označení příjemce musí odpovídat skutečnosti stejně jako místo dodání vybraných výrobků a všechny doklady musí být v souladu. Žalovaný zdůraznil, že se přepravují vybrané výrobky nezatížené spotřební daní, proto je nutné klást důraz na správnost údajů s ohledem na velké riziko vzniku daňových úniků. Místo dodání je proto nezbytnou náležitostí průvodního dokladu AAD, přičemž platí, že pokud není vyplněna kolonka č. 7a v průvodním dokladu, je místem dodání adresa uvedená v kolonce č. 7, tedy adresa příjemce, jak tomu bylo i v projednávané věci. Rozdílnost údajů tedy není drobným formálním pochybením, ale naprosto zásadním nedostatkem průvodního dokladu, zvláště když v mezinárodním nákladovém listu je místo dodání zcela jiné. Řidič navíc při výpovědi uvedl, že místem dodání jsou 2 čerpací stanice v Chebu, přičemž na jedné z nich byl hlídkou celního ředitelství kontrolován. Místo dodání tedy není v souladu ani s původní adresou sídla příjemce a ani s jeho novou adresou. Samotná přeprava se uskutečnila v rozporu s průvodním dokladem. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že přepravce nemůže nést odpovědnost za pochybení dodavatele, neboť to byla ona, kdo vyplnil mezinárodní nákladový list, z něhož vyplývá, že správná adresa příjemce jí byla známa. Mohla proto odhalit nesprávnou adresu příjemce a měla tuto situaci řešit. Pokud nejednala s řádnou péčí, musí nést následky svého jednání a nemůže se dovolávat údajného formalistického postupu celních orgánů. Při rozhodování o zajištění věci nadto podle žalovaného není vůbec podstatné, kdo nesprávnost údajů na průvodním dokladu zavinil či způsobil, neboť to je z hlediska zákona nerozhodné. Podstatná je pouze skutečnost, že údaje na průvodním dokladu jsou nesprávné, zvláště když v průběhu přepravy nelze až na výjimky průvodní doklad opravovat. Žalovaný pouze na okraj uvedl, že mu není jasné, proč tedy žalobkyně na doklady uváděla jako příjemce společnost EKOL GAS PB, když s ní údajně nebyla v žádném obchodním vztahu. Žalovaný proto navrhoval žalobu zamítnout.

4. Žalobkyně ve věci podala repliku ze dne 10. 10. 2011, v níž setrvala na své argumentaci obsažené v žalobě a tvrdila, že žalobu nelze odmítnout, neboť postupovala v souladu s vyrozuměním ze dne 7. 4. 2010, z něhož vyvodila, že je vedeno řízení s více účastníky řízení, přičemž očekávala, že celní orgány ji poskytnou veškerá příslušná práva, zvláště když byla vyzvána pouze k tomu, aby se vyjádřila k odvolání pana E.. Celní ředitelství nedostatečně poučilo žalobkyni o jejích právech a zabránilo ji uplatnit tato práva v řízení v prvním stupni, kdy právě s ní měli jednat jako s účastníkem řízení, nikoli s panem E., což vyplývá ze samotných přepravních dokladů. Pan E. během své výpovědi použil pojem přepravce ve významu řidič motorového vozidla přepravujícího zboží. Pokud by pan E. nepodal odvolání, nemohla by žalobkyně se vzniklou situací nic udělat a účastnit se tak řízení. Žalobkyně netrvala na tom, že by měla být účastna samotné kontroly a faktickému úkonu zajištění, ale nesouhlasila s tím, že celní ředitelství s ní ihned nejednalo jako s účastníkem řízení. Při vydání prvostupňového rozhodnutí nemohl pan E. vědět, že do řízení bude následně po třech měsících přibrána žalobkyně a že mu nebude hrozit povinnost uhradit náklady spojené se skladováním, proto se odvolala. Nesouhlasila dále s tím, že celní orgány musejí rozhodnout o zajištění dopravního prostředku, neboť zákon toto neukládá. Žalobkyně nadto upozornila na to, že vlastníkem dopravního prostředku je leasingová společnost; žalobkyni proto není zřejmé, jak by bylo možné rozhodnout o propadnutí tohoto majetku. Ve věci samé přitom nebylo stále rozhodnuto, a to ani po uplynutí značného časového odstupu. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že celní orgány prováděly kontrolu správnosti samotných přepravních dokladů, což je v rozporu se zákonem, podle kterého se měly zaměřit pouze na druh a množství vybraných výrobků. Byla proto zjevně provedena jiná kontrola, než na kterou pamatuje zákon. Důvod pro zajištění zboží se nadto v průběhu „řízení“ měnil.

5. V podání ze dne 25. 9. 2013 žalobkyně setrvala na své argumentaci a uvedla, že zajištění vybraných výrobků a dopravního prostředku je s ohledem na jeho délku zjevně nepřiměřené. Poukazovala dále na to, že v obdobných věcech celní úřady rozhodovaly jinak, resp. daleko rychleji, což považovala za rozporné s jejím legitimním očekáváním.

6. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2014, č. j. 8Af 50/2010 - 70, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud na úvod konstatoval, že postup Celního ředitelství Plzeň byl správný, pokud rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků směřovalo vůči panu R. E., jenž byl zaměstnancem žalobkyně, a to vzhledem k tomu, že dopravní prostředek a vybrané výrobky byly v okamžiku rozhodování orgánu celní správy v dispozici této osoby. Za podstatnou vadu řízení však městský soud považoval to, že poté, co vyšlo najevo, že žalobkyně je vlastníkem zajištěného dopravního prostředku, nepostupovalo celní ředitelství správně, pokud jen vyrozumělo žalobkyni o jejím postavení v řízení a o jejích procesních právech, což je nedostatečné. Žalobkyni totiž byla prvostupňová rozhodnutí pouze doručena a bylo jí sděleno, že R. E. proti nim podal odvolání s tím, že se k němu může vyjádřit. Žalobkyně tedy nebyla informována o tom, že i ona může podat proti těmto rozhodnutím opravný prostředek. Z faktu, že jí byla rozhodnutí doručena a že měla možnost vyjádřit se k odvolání pana E., nemohla žalobkyně spolehlivě zjistit, že i jí svědčí právo uplatnit řádný opravný prostředek.

Poučení