4 Ans 7/2013

Rubrum

4 Ans 7/2013 - 24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: V. Z., zast. Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou, se sídlem Školní 5335, Chomutov, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, č. j. 12 A 2/2010 – 57, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovené zástupkyni Mgr. Elině Yurchykové, advokátce, se sídlem Školní 5335, Chomutov, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3400 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.

Odůvodnění

I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti

1. Žalobou ze dne 18. 1. 2010 se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalované. Žalobce popsal, že Pražská správa sociálního zabezpečení platebním výměrem č. 308/2003 ze dne 14. 8. 2003 mu uložila povinnost zaplatit dlužné pojistné a penále za období roku 1995 až 1996, přičemž tento platební výměr nebyl žalobci řádně doručen, jelikož v inkriminované době se nacházel ve vězení. Po nařízení exekuce Obvodním soudem pro 4 Ans 7/2013 Prahu 6 se bránil odvoláním, přičemž žalobce za účelem řešení situace navštívil žalovanou, kde udělil generální plnou moc svému zástupci pro všechna řízení před žalovanou. Platební výměr č. 308/2003 byl následně zrušen a nahrazen platebním výměrem č. 1824/2007 ze dne 9. 10. 2007, jehož prostřednictvím se žalobce poprvé dozvěděl o zpětném zjištění nedoplatku za období 1995 – 1996. Žalovaná přes udělenou plnou moc ale se zástupcem žalobce nejednala, proto žalobce vystavil další plnou moc. Stejnopisy platebního výměru č. 1824/2007 ani platebního výměru č. 1692/2008 na nedoplatek na pojistném za rok 2007 však žalovaná zmocněnci žalobce opět nedoručila; žalobce je napadl odvoláním, které však bylo nesprávně zamítnuto. Pražská správa sociálního zabezpečení se žalobcem zahájila vymáhací řízení, během něhož došlo k řadě jednání. Ačkoli nebylo rozhodnuto o námitkách žalobce, bylo exekučními příkazy ze dne 2. 12. 2009 a ze dne 3. 12. 2009 přikázáno plátci mzdy žalobce srazit vymáhanou částku. Proti těmto exekučním příkazům podal žalobce námitky, o kterých nebylo doposud rozhodnuto. Vydáním exekučních příkazů žalovaná porušila procesní práva žalobce, když předtím nerozhodla o řádných a mimořádných opravných prostředcích. S ohledem na svou nepříznivou finanční situaci žalobce navrhoval, aby mu byla soudem ustanovena advokátka Elina Yurchykova, která žalobu na ochranu proti nečinnosti doplní. Zároveň požadoval přiznání odkladného účinku žalobě.

2. Usnesením ze dne 16. 3. 2010, č. j. 7 A 14/2010 – 16, Městský soud v Praze přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků a ustanovil mu jako zástupkyni JUDr. Elinu Yurchykovou, advokátku.

3. V podání ze dne 18. 5. 2010 žalobce setrval na názoru, že žalovaná v jeho věci postupovala protiprávně a zasáhla tak do jeho procesních práv, když nevyřídila jeho námitky a další jím podané opravné prostředky. Dále požadoval zrušení 5 (pěti) rozhodnutí žalované.

4. Usnesením ze dne 4. 6. 2010, č. j. 12 A 2/2010 – 33, městský soud nepřiznal žalobě odkladný účinek.

5. Žalovaná se k žalobě vyjádřila v podání ze dne 20. 2. 2013, v němž popsala řízení vedená se žalobcem a tvrdila, že rozhodla o žalobcově odvolání, které podal proti výzvě k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne 10. 3. 2009; žaloce podal též námitky proti exekučnímu příkazu na přiznání pohledávky na peněžní prostředky na účtu dlužníka ze dne 7. 4. 2009, až do výše vykonatelného nedoplatku v částce 18.137 Kč. Na základě podaného odvolání a námitek Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 26. 5. 2009, č. j. 39-9010-30.4.2009-1576/GA napadenou výzvu a napadený exekuční příkaz zrušila a věc vrátila Pražské správě sociálního zabezpečení k dalšímu řízení. Ta vydala dne 24. 6. 2009 výzvu k zaplacení nedoplatku ve výši 21.367 Kč v náhradní lhůtě. Proti této výzvě žalobce odvolání nepodal. Vzhledem k tomu, že žalobce nedoplatek neuhradil, vydal správní orgán prvního stupně dne 2. 12. 2009 exekuční příkaz pod č. j. 21079/003-9017-22.10.2008-47/ma/16557045 a po uhrazení pohledávky dne 13. 4. 2010, pod č. j. 21079/003-9017-22.10.2008/832-47/ma/16557045 výkon rozhodnutí zastavila. Žalovaná navrhovala, aby Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl. 4 Ans 7/2013 - 25 pokračování

6. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 7. 2013, č. j. 12 A 2/2010 – 57, žalobu odmítl. V odůvodnění uvedl, že procesní podmínkou pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti je, aby žalobce vyčerpal prostředky k ochraně proti nečinnosti před správním orgánem. V daném případě tedy žalobce měl před podáním správní žaloby postupovat podle ustanovení § 80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce však nepodal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti – tuto skutečnost žalobce netvrdil a ani nevyplývá z obsahu správního spisu. Pokud by městský soud žalobu neodmítl, musel by ji zamítnout, protože dospěl k závěru, že o námitkách žalobce bylo vždy rozhodnuto, přičemž jednotlivá rozhodnutí žalované jsou samostatně žalobcem napadena u městského soudu a jsou předmětem přezkumného řízení vedeného pod sp. zn. 12 Ad 11/2010 a 12 Ad 10/2010.

7. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, č. j. 12 A 2/2010 – 57, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 24. 7. 2013. V doplnění kasační stížnosti ze dne 6. 9. 2013 uvedl, že žalovaná nerozhodovala v jeho věcech bez průtahů a v přiměřené lhůtě. Městský soud nijak nereflektoval skutečnost, že žalovaná nejednala včas se zmocněncem žalobce a nedoručovala mu svá rozhodnutí. Platební výměr č. 308/2003 na dlužné pojistné a penále za období 1995 – 1996 nebyl žalobci nikdy doručen, ačkoli na jeho základě bylo vůči stěžovateli zahájeno exekuční řízení. K odvolání stěžovatele byl tento platební výměr zrušen a nahrazen výměrem č. 1824/2007, který ale nebyl doručen zmocněnci stěžovatele. Obdobného pochybení se žalovaná dopustila i ve vztahu k výměru ze dne 10. 9. 2008, č. 1692/2008. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s postupem žalované ve vymáhacím řízení, kde nebylo rozhodováno o jeho námitkách. Aniž by žalovaná vyčkala na rozhodnutí o námitkách stěžovatele proti výzvám k zaplacení nedoplatků, vydala exekuční příkazy, proti nimž stěžovatel podal námitky, o nichž žalovaná opět nerozhodla. Dlužné pohledávky tedy byly žalovanou vymoženy. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že by musel v dané věci podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti jako podmínku pro přípustnost správní žaloby, protože podle judikatury správních soudů v případě neexistence nadřízeného správního orgánu se lze obrátit přímo na soud.

8. Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 24. 9. 2013, v němž poukázala na odůvodnění usnesení městského soudu, se kterým se plně ztotožnila.

II. Posouzení kasační stížnosti

9. Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení Městského soudu v Praze vzešlo (ustanovení § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)), kasační stížnost je včasná (ustanovení § 106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody podle ustanovení § 104 s. ř. s.

10. Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. 4 Ans 7/2013 Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

11. Pokud stěžovatel kasační stížností napadá usnesení o odmítnutí žaloby, z povahy věci pro něj přichází v úvahu pouze kasační důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (srov. usnesení zdejšího soudu č. j. 1 As 7/2004 - 47 ze dne 18. 3. 2004; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz).

12. Nejvyšší správní soud je v takovém případě v řízení o kasační stížnosti oprávněn zkoumat pouze to, zda rozhodnutí městského soudu a důvody, o které se toto rozhodnutí opírá, jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není věcně přezkoumávat, zda je žaloba stěžovatele důvodná, zda v řízení před žalovanou docházelo k průtahům a zejména zda bylo žalovanou v řízeních vedených se stěžovatelem postupováno správně a zda byla rozhodnutí stěžovateli řádně doručována. Rozsah přezkumu rozhodnutí soudu v řízení o kasační stížnosti je vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí. Jestliže městský soud žalobu odmítl a věc samu neposuzoval (závěry o nedůvodnosti žaloby učinil pouze jako obiter dictum), může Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti pouze přezkoumat, zda městský soud správně posoudil podmínky pro odmítnutí žaloby, nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se „merita věci“, tedy toho, zda žaloba je důvodná a už vůbec se nemůže zabývat údajně nesprávným postupem žalované (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 – 49; ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98; či ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 – 65).

13. I kdyby Nejvyšší správní soud odhlédl od výše uvedeného ohledně nemožnosti posuzování merita (důvodnosti) žaloby v případě kasační stížnosti proti usnesení o odmítnutí žaloby, nemohla by argumentace stěžovatele týkající se údajných nesprávných postupů žalované v jednotlivých řízeních být úspěšná, protože v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti se lze domáhat ochrany před nečinností (jak ostatně vyplývá ze samotného názvu tohoto institutu), nikoli před nezákonností postupu žalované. K tomu naopak slouží žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, kterou stěžovatel dle odůvodnění napadeného usnesení u městského soudu rovněž podal – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2008, č. j. 3 Ans 7/2006 – 97. Převážná část žalobní a kasační argumentace se proto dle Nejvyššího správního soudu zcela míjí s procesní taktikou, kterou stěžovatel k obraně svých práv zvolil.

14. Nejvyšší správní soud uvádí, že stížnostní důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. je naplněn v případě nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.

15. Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

16. Podle ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s., „ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností 4 Ans 7/2013 - 26 pokračování správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.“

17. Při výkladu této podmínky řízení došlo v případě řízení vedených ústředními správními orgány k rozporu v judikatuře Nejvyššího správního soudu, a to zejména mezi závěry vyjádřenými v rozsudcích ze dne 18. 10. 2007, č. j. 7 Ans 1/2007 - 100; ze dne 16. 9. 2009, č. j. 1 Ans 2/2009-79 (ve věci „DPÚK, a. s.“); ze dne 7. 10. 2010, č. j. 7 Ans 10/2010 – 105, (ve věci „A. G. Service s. r. o.“); a ze dne 27. 10. 2011, č. j. 1 Ans 3/2011 – 54, (ve věci „Cukrovar VRDY, s. r. o.“). Osmý senát Nejvyššího správního soudu proto usnesením ze dne 11. 7. 2012, č. j. 8 Ans 2/2012 - 249, v případu „CG Holding, s. r. o.“, postoupil věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu s otázkou, zda je účastník řízení povinen vyčerpat prostředek ochrany proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu před podáním nečinnostní žaloby i za situace, kdy se domáhá ochrany proti nečinnosti ústředního správního úřadu.

18. V posuzované věci je však podstatné to, že žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení není ústředním orgánem státní správy, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale je pouze orgánem státní správy s celostátní působností, který má nadřízený orgán, jímž je Ministerstvo práce a sociálních věcí podle ustanovení § 4 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Otázka, zda je možné podat přímo správní žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu v případě údajné nečinnosti ústředního správního orgánu, aniž by bylo nutné vyčerpat prostředek proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu, je proto v dané věci irelevantní, protože se v případě žalované nejedná o ústřední orgán státní správy, a je proto nutné bezpodmínečně trvat na splnění podmínky obsažené v ustanovení § 79 správního řádu, tj. stěžovatel byl před podání správní žaloby povinen vyčerpat prostředek ochrany proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu. Pokud tak nepostupoval, nesplnil podmínky předmětného soudního řízení a městský soud jeho žalobu správně odmítl.

III. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

19. Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného usnesení Městského soudu v Praze k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., za použití ustanovení § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

20. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalované pak podle obsahu spisu v tomto řízení žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.

21. Ustanovené advokátce Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za zastupování za jeden úkon právní služby (sepis kasační stížnosti) a příslušný paušál, v částce 3400 Kč (ustanovení § 9 odst. 4, ustanovení § 11 odst. 1 písm. d), ustanovení § 13 vyhlášky č. 4 Ans 7/2013 177/1996 Sb., advokátní tarif ve spojení s čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.). Odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2013 JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu