4 As 14/2009

Rubrum

4 As 14/2009 - 95 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Obrana životního prostředí, občanské sdružení, se sídlem Pražského 28, Praha 5, zast. JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967, Praha 4 proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, Jungmannova 29, Praha 1, za účasti: Holešovický Trojúhelník, a.s., se sídlem Prokopova 118/20, Praha 3, zast. JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem Milady Horákové 533/28, Praha 7, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního ze dne 28. 6. 2006, čj. S-MHMP 178887/2006/OST/Fr , v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2008, č. j. 11 Ca 305/2006 – 59, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

Včas podanou kasační stížností se osoba zúčastněná na řízení (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 31. 12. 2008, č. j. 11 Ca 305/2006 – 59 (dále jen „napadený rozsudek“) a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. V rámci své kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Napadeným rozsudkem městský soud k podané žalobě zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2006, č. j. S-MHMP 178887/2006/OST/Fr, jímž bylo změněno 4 As 14/2009 - 96 rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7, odboru rozvoje a územního rozhodování, ze dne 8. 3. 2006, zn. OUR-71/05/04237-ob. 99/Mal. Tímto rozhodnutím ÚMČ Praha 7 rozhodl o umístění stavby „Víceúčelový objekt Letenský Trojúhelník“, a to na pozemcích č. p. 1549/1, 1549/2 1549/62236/1 a 2242, v k. ú. Holešovice tak, jak je zakreslen v ověřené dokumentaci, s tím, že pro umístění a projektovou přípravu stavby bylo stanoveno 25 podmínek. Městský soud dle odůvodnění napadeného rozsudku zrušil napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení, které spočívaly v tom, že stavební úřad v rámci územního řízení nedal podnět k vydání stanoviska orgánu přírody a krajiny, zda umisťovaná stavba může snížit nebo změnit krajinný ráz, dále proto, že podkladové rozhodnutí orgánu státní památkové péče ze dne 28. 4. 2006, č. j. MHMP 25342/2005/Stj se nepromítlo do rozhodnutí o umístění stavby, a konečně také proto, že žalovaný zkrátil procesní práva žalobce ve správním řízení, když se nevypořádal s jeho námitkami stran dopravní problematiky, parkování a hlukové zátěže, jakož i stran nedostatků dokumentace předložené stavebníkem. O žádosti, resp. návrhu na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 26. 5. 2009, č. j. 4 As 14/2009 - 89, rozhodl tak, že návrh zamítl. K meritu věci stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že napadený rozsudek je nezákonný z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Uvádí, že je nesporným faktem, že Magistrát hl. m. Prahy, shodně jako prvoinstanční orgán, měl k dispozici závazné stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody, které jednoznačně konstatovalo, že umístěním předmětné stavby nemůže být snížen krajinný ráz, jelikož se jedná o jinou formu řešení zastavěného území. Navíc toto stanovisko konstatovalo, že objekt není výškovou dominantou. Proto stěžovatel namítá, že tento soudem vytýkaný nedostatek není a ani nemůže být nedostatkem, pro který bylo důvodné zrušit napadené rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel namítá i nezákonnost napadeného rozsudku ve vztahu k jím vytýkaným nedostatkům rozhodnutí žalovaného ohledně nedostatečného odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k dopravní problematice, parkování a hlukové zátěže. Stěžovatel opakovaně konstatuje, že žalovaný vycházel z podkladů náležitě opatřených během správního řízení od příslušných orgánů, z nichž se podává, že stavba splňuje požadavky na dopravní problematiku, parkování a hlukovou zátěž. Jestliže příslušné orgány jednoznačně stanoví přípustnost stavby a splnění zákonných norem v uvedené oblasti, je tím odůvodněno i to, aby mohl žalovaný odmítnout odvolání žalobce ve vztahu k této námitce jako nedůvodné. To samé platí i v případě námitky týkající se rozčlenění fasády soklové podnože architektonickými prvky tak, aby parter získal podrobnější měřítko. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že vždy respektoval závazné stanovisko orgánu státní památkové péče ze dne 28. 4. 2006 vztahující se k uvedené stavbě a je z tohoto důvodu irelevantní, zda-li je toto stanovisko obsaženo přímo ve výrokové části jako podmínka stavby či nikoliv. Tady se jedná o rozhodnutí o umístění stavby a tato podmínka může být obsažena v následně vydaném stavebním povolení, ve kterém bude výslovně uvedena jako nezbytná pro výstavbu plánované stavby. Městský soud v Praze tak podle stěžovatele, nejen že nesprávně posoudil skutkové náležitosti dané kauzy, ale rovněž i nesprávně aplikoval 4 As 14/2009 - 97 rozhodné právní předpisy na uvedenou věc, čímž učinil napadené rozhodnutí nezákonným. Jako další důvod kasační stížnosti stěžovatel namítá vady řízení před Městským soudem v Praze, kdy soud nedostatečným a nesprávným způsobem zjistil skutkovou podstatu dané věci, což mělo vliv na správnost napadeného rozsudku. Městský soud v Praze posuzovanou věc hodnotil pouze z listinných důkazů bez nařízení jednání ve věci samé, během kterého by si opatřil další právně významné skutečnosti a stanoviska nezbytné pro náležité a právně přezkoumatelné rozhodnutí ve věci samé. Městský soud v Praze tak v uvedené kauze provedl nedostatečné důkazní řízení. Stěžovatel také namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí, včetně popsaných vad. Stěžovatel má za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný právě s ohledem na nedostatečně provedené důkazní řízení soudem, pročež Městský soud v Praze nemohl kvalitativně hodnotit důvody pro své rozhodnutí a tato vada má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a jeho nezákonnost. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, a věc mu vrátil dalšímu řízení. Žalobce ani žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřili. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a shledal, že kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel nejprve rozporuje závěr Městského soudu v Praze, že se žalovaný náležitě nevyrovnal s požadavkem § 12 zákona č. 114/1992 Sb. na posouzení vlivu stavby na krajinný ráz, když vzal za dostatečný „seznatelný závěr“ pod bodem 7 souborného stanoviska OOP MHMP čj. MHMP-24870/2005/OOP/VI ze dne 3. 11. 2005, že umístěním stavby nemůže být snížen či změněn krajinný ráz, jelikož se jedná o jinou formu řešení již zastavěného území, nový objekt není výškovou dominantou, přičemž žalovaný uzavřel, že správní rozhodnutí podle § 12 odst. 2 zákona nebude vydáno. Městský soud v Praze zaujal opačný názor, podpůrně argumentoval právními názory z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 6 A 97/2001 - 39 a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 97/2001 - 52. Konstatoval, že to, zda umístěním stavby může dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu lze spolehlivě zjistit jen z rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, a pokud proto takové rozhodnutí mezi podklady pro vydání rozhodnutí chybí, je správní orgán povinen dát orgánu ochrany přírody k jeho vydání podnět. Nejvyšší správní soud nepovažuje námitku stěžovatele za důvodnou a plně se ztotožňuje s názorem i argumentací městského soudu, jež ostatně plně konvenuje již zmiňované dosavadní a také ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud mj. tuto právní otázku zevrubně řešil v usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 6 A 97/2001 - 39, a dovodil, že právní názor, podle něhož orgán ochrany 4 As 14/2009 - 98 přírody vydává rozhodnutí ve správním řízení podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny pouze tehdy, pokud dospěje k závěru, že stavba nebo jiná činnost může snížit nebo změnit krajinný ráz, zatímco v situacích, kdy dospěje k závěru opačnému, žádné správní řízení nevede a rozhodnutí nevydává, neobstojí. Aby orgán ochrany přírody mohl tento souhlas udělit, musí posoudit dvě dílčí otázky: za prvé, zda posuzovaná činnost může snížit či změnit krajinný ráz (tj. zejména přírodní, kulturní a historickou charakteristiku určitého místa či oblasti), a – pokud je odpověď na tuto otázku kladná – za druhé, zda taková změna či snížení nevylučují zachování významných krajinných prvků. Posouzení druhé otázky tedy nevyhnutelně předpokládá předchozí posouzení otázky prvé. Proto nelze § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vykládat izolovaně tak, že jeho „dikce“ nepředpokládá, že se nerozhoduje o otázce, zda stavbou nebo činností může dojít ke změně nebo snížení krajinného rázu, a že se rozhoduje toliko v záležitosti, zda se ke stavbě nebo činnosti způsobilé snížit či změnit krajinný ráz udělí či neudělí souhlas. Takový výklad totiž pomíjí smysl a účel institutu ochrany krajinného rázu a systematické souvislosti prvého a druhého odstavce § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny. K tomu Nejvyšší správní soud mj. v citovaném usnesení doplnil, že nelze jistě po orgánu ochrany přírody požadovat, aby ve všech případech z vlastního podnětu zahajoval řízení podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Možnost takového zásahu může vyjít najevo např. v územním řízení, a proto je nezbytné, aby stavební úřad měl možnost dát podnět k zahájení řízení podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Následně Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rozšířeného senátu uzavřel, že pokud takovéto rozhodnutí mezi podklady pro vydání jeho rozhodnutí chybí, je správní orgán povinen dát orgánu ochrany přírody k jeho vydání podnět. Neučiní-li tak, zatěžuje řízení vadou, která může mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nevidí důvod, aby na tomto svém dřívějším názoru cokoliv měnil. Stěžovatel dále nesouhlasí s výtkami Městského soudu v Praze, ohledně nedostatečného odůvodnění rozhodnutí žalovaného ve vztahu k dopravní problematice, parkování, hlukové zátěže, jakož i rozčlenění fasády soklové podnože. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že jako důvodnou shledal námitku, že se žalovaný jako odvolací orgán dostatečně nezabýval odvolacími námitkami žalobce, které se týkaly dopravní problematiky, parkování a hlukové zátěže, když se v odůvodnění svého rozhodnutí omezil pouze na konstatování, že tato otázka byla velmi podrobně posouzena v procesu posuzování vlivů stavby životního prostředí. Stěžovatel ve své námitce konstatuje, že pokud příslušné orgány jednoznačně stanoví přípustnost stavby a splnění zákonných norem v uvedené oblasti, je tím odůvodněno i to, aby mohl žalovaný odmítnout odvolání žalobce ve vztahu k této námitce jako nedůvodné. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud se odvolací orgán při vypořádávání odvolacích námitek plně ztotožňuje s přiléhavou a vyčerpávající argumentací obsaženou v podkladovém stanovisku, nebrání nic tomu, aby jeho závěry převzal do odůvodnění svého rozhodnutí a blíže na ně odkázal. Nelze však slevit z požadavku, že z odůvodnění každého správního rozhodnutí musí být dostatečným způsobem zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, z nichž rozhodnutí vychází (§ 68 odst. 3 správního řádu z roku 2004). Tak tomu však v posuzované věci nebylo, žalovaný namísto toho, aby věcně připomenul a odkázal na závěry podkladového stanoviska, toliko obecně odkázal na 4 As 14/2009 - 99 skutečnost, že toto již bylo posouzeno pro potřeby rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Proto Nejvyšší správní soud dává za pravdu Městskému soudu v Praze, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného v tomto směru bylo nedostatečné a žalovaný se takto s předmětnými žalobními námitkami náležitě nevypořádal. Obdobně Nejvyšší správní soud hodnotí i námitku stěžovatele, v níž stěžovatel tvrdí, že nebylo rozhodné, že do rozhodnutí správního orgánu nebylo promítnuto podkladové rozhodnutí orgánu státní památkové péče ze dne 28. 4. 2006, č. j. MHMP 25342/2005/Stj, a to ve spojení s jeho požadavkem rozčlenění fasády soklové podnože. Podobně jako u bezprostředně výše dotčených námitek ve vztahu k dopravní problematice, parkování, hlukové zátěže, bylo i v tomto případě třeba, aby podkladové závazné stanovisko (stanovící závazné podmínky) bylo do rozhodnutí, pro jehož potřeby bylo vydáno (jako rozhodnutí finalizujícího, které v sobě integruje rozhodné či závazné požadavky či podmínky z podkladů), výslovně promítnuto. Za situace, kdy tak učiněno nebylo, Městský soud v Praze rozhodl správně, když námitku žalobce v tomto směru shledal jako důvodnou. Dále stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze v uvedené kauze provedl nedostatečné důkazní řízení, posuzovanou věc hodnotil pouze z listinných důkazů bez nařízení jednání ve věci samé, během kterého by si opatřil další právně významné skutečnosti a stanoviska nezbytné pro náležité a právně přezkoumatelné rozhodnutí ve věci samé. K tomu Nejvyšší právní soud konstatuje, že namítané porušení povinnosti ze strany Městského soudu neshledal. Jak vyplývá z obsahu spisu, účastníci řízení k výzvě soudu na vyjádření, zda požadují, aby ve věci bylo ve smyslu § 51 s. ř. s. nařízeno jednání, toto nepožadovali, a za daného stavu věci nemohl soud postupovat jinak, než aby hodnotil posuzovanou věc z listinných důkazů. Jmenovité pochybení městského soudu při hodnocení listinných důkazů ve spojení s touto námitkou stěžovatel neuvádí, a Nejvyšší správní soud, a to ostatně ani ve spojení se shora posuzovanými námitkami, takové pochybení taktéž neshledal. Nejvyšší správní soud tedy nezjistil namítanou nezákonnost napadeného rozhodnutí, a proto kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2008, č. j. 11 Ca 305/2006 – 59, podle § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení § 120 téhož zákona. Protože úspěšnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady nad rámec plnění běžných povinností nevznikly a stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2009 4 As 14/2009 - 100 JUDr. Petr Průcha předseda senátu