4 As 158/2024

Rubrum

4 As 158/2024-65 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: TUSPO CO. s.r.o., IČO: 080 20 370, se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, zast. Mgr. Ing. Martinou Zoubkovou, advokátkou, se sídlem Pod Všemi svatými 421/10, Plzeň, proti žalovanému: Hasičský záchranný sbor Pardubického kraje, krajské ředitelství se sídlem Teplého 1526, Pardubice, proti vyrozumění žalovaného ze dne 2. 7. 2024, č. j. HSPA-1812-3/2024, o přešetření způsobu vyřízení stížnosti žalobce, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. 8. 2024, č. j. 52 A 36/2024-28, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Přehled dosavadního řízení

1. Žalovaný v záhlaví označeným přípisem žalobce vyrozuměl o přešetření způsobu vyřízení jeho stížnosti ze dne 2. 1. 2024 tak, že tato stížnost žalobce byla vyřízena v souladu se zákonem a věcně správně.

2. Žalobce proti tomuto vyrozumění podal žalobu, v níž je označil za rozhodnutí správního orgánu a navrhl jeho zrušení. Krajský soud nadepsaným usnesením žalobu pro nepřípustnost odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 70 písm. a) s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že uvedené vyrozumění není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s. 4 As 158/2024 II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

3. Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Z § 65 odst. 1 s. ř. s. podle stěžovatele vyplývá, že soudnímu přezkumu nemusí podléhat pouze rozhodnutí, nýbrž také jakýkoli úkon správního orgánu, kterým je stěžovatel zkrácen na svých právech. Úkonem se přitom v obecné rovině myslí jakékoli jednání správního orgánu, které má právní relevanci. Stěžovatel je předním poskytovatelem služeb požární bezpečnosti staveb a požární ochrany firem. Správní orgán nesprávně, a tudíž nezákonně, vydal zamítavé závazné stanovisko, což následně „posvětil“ orgán vyřizující stížnost stěžovatele a poté i krajský soud. Tímto postupem dochází k řetězení negativních zásahů do práv stěžovatele. Stěžovatel vypracoval požárně bezpečnostní řešení v souladu s právními předpisy a technickými normami, avšak kvůli žalovanému a krajskému soudu nelze přikročit k požadované změně užívání části stavby. Tím je zasahováno do práva stěžovatele na dobrou pověst. V průběhu vyřizování opakovaných stížností stěžovatele se jeho námitkami správní orgán téměř nezabýval a omezil se na konstatování, že postup správního orgánu je po právní stránce v pořádku. Zcela tak rezignoval na základní zásady činnosti správních orgánů. Krajský soud nesprávně posoudil povahu vyrozumění, když tvrdí, že jej nelze přezkoumat ve správním soudnictví.

4. Žalovaný se ve vyjádřeních ke kasační stížnosti ze dne 13. 9. 2024 a 24. 9. 2024 ztotožnil s posouzením věci krajským soudem. Stěžovatel v kasační stížnosti opomenul zmínit, že původní nesouhlasné závazné stanovisko bylo nahrazeno souhlasným závazným stanoviskem, na základě kterého a dalších závazných stanovisek dotčených orgánů bylo v dané věci vydáno rozhodnutí o změně užívání stavby. Žalovaný postupoval v souladu s § 46 odst. 2 vyhlášky č. 246/2001 Sb. Stěžovatel využil možnost podat opakovaně žádost o vydání závazného stanoviska. Opravil nedostatky v požárně bezpečnostním řešení v souladu s požadavky žalovaného jako orgánu státního požárního dozoru a žalovaný vydal souhlasné závazné stanovisko. Z důvodu vydání tohoto souhlasného stanoviska se podání (stížnost) žalobce ze dne 4. 4. 2024 a potažmo i vyrozumění, jímž na něj žalovaný reagoval, staly bezpředmětnými. V době podání žalobce ze dne 4 4. 2024 měl již stěžovatel k předmětné stavbě od 20. 3. 2024 souhlasné závazné stanovisko. Přesto žalovaný jeho stížnost přešetřil, zabýval se jeho připomínkami a vydal dané vyrozumění. Nic nebrání tomu, aby bylo přikročeno ke změně užívání části stavby, neboť dne 20. 3. 2024 bylo vydáno souhlasné závazné stanovisko.

5. Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že podal žalobu proti závaznému stanovisku, která byla odmítnuta usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 6. 8. 2024, č.j. 52 A 35/2024-27. Souhlasné závazné stanovisko bylo vydáno na jiné požárně bezpečnostní řešení. Stížnost stěžovatele ze dne 4. 4. 2024 a také napadené vyrozumění tudíž nebyly bezpředmětnými. Souhlasné závazné stanovisko nemohlo ovlivnit postavení stěžovatele, a tedy jeho existenci nelze v posuzované věci zohlednit. Žalovaným vyžadovaným doplněním nedostatků vznikla stěžovateli škoda. Žalovaný ve všech svých rozhodnutích porušil zásadu služby veřejnosti a s ní související zásadu poučovací. Pokud žalovaný zjistil nedostatky požárního řešení, měl stěžovatele vyzvat k nápravě. Tím, že žalovaný takto nekonal, zkrátil stěžovatele na jeho právech. 4 As 158/2024-66 pokračování III. Posouzení kasační stížnosti

6. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

7. Kasační stížnost není důvodná.

8. Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení, zda je správný názor krajského soudu, že vyrozumění žalovaného nezasahuje do práv stěžovatele.

9. Nejvyšší správní soud zjistil ze spisu žalovaného následující. Dne 30. 11. 2023 vydal Hasičský záchranný sbor Pardubického kraje jako dotčený orgán na úseku požární ochrany k žádosti stěžovatele o vydání závazného stanoviska k projektové dokumentaci nesouhlasné závazné stanovisko č. j. HSPA-3119-3/2023, které odůvodnil nesouladem předloženého požárně bezpečnostního řešení s právní úpravou. Stěžovatel následně podal stížnost ze dne 2. 1. 2024 proti postupu správního orgánu podle § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, spolu se žádostí o vyrozumění o způsobu vyřízení, kterou žalovaný ve vyrozumění ze dne 26. 2. 2024, č.j. HSPA-547-3/2024, neshledal důvodnou. Stěžovatel poté dne 4. 4. 2024 podal další stížnost proti postupu správního orgánu, kterou žalovaný posoudil jako žádost dle § 175 odst. 7 správního řádu o přešetření způsobu vyřízení stížnosti ze dne 2. 1. 2024 a reagoval na ni napadeným vyrozuměním.

10. Otázkou, zda vyrozumění o přešetření stížností podle § 175 odst. 7 správního řádu podléhá soudnímu přezkumu, se již Nejvyšší správní soud zabýval. Ve shodě s krajským soudem Nejvyšší správní soud poukazuje na bod 12 rozsudku zdejšího soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 3 As 269/2017-44, v němž konstatoval, že „přípisy o vyřízení stížnosti podle § 175 odst. 5 a 7 správního řádu nejsou správními rozhodnutími podle § 65 odst. 1 s. ř. s. a žaloba proti nim je s ohledem na § 70 písm. a) s. ř. s. nepřípustná.“ Také z dalších rozsudků zdejšího soudu vyplývá, že vyřízení stížnosti, resp. prošetření vyřízení stížnosti dle § 175 odst. 7 správního řádu není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. V bodu 16 rozsudku ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 235/2015-26, zdejší soud konstatoval, že „ustanovení § 175 správního řádu tedy samo o sobě neukládá správnímu řádu povinnost vyrozumět stěžovatele o výsledku prošetření stížnosti. Pokud o to stěžovatel požádá, pak by měl být vyrozuměn, rozhodně však toto vyrozumění není možné považovat za rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, aby se ho mohl domáhat nečinnostní žalobou (obdobně platí i dle § 97 zákona o Policii).“ V rozsudku ze dne 2. 12. 2015, č. j. 1 As 134/2015-36, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vyřízení stížnosti dle § 97 zákona o Policii, ani stížnosti dle § 175 správního řádu není rozhodnutím dle § 65 s. ř. s., když mimo jiné v bodu 22 konstatoval, 4 As 158/2024 že „institut stížnosti, resp. podnětu ke kontrole dle § 97 odst. 1 zákona o PČR, jehož stěžovatelé využili, vykazuje podobné rysy jako stížnost dle § 175 s. ř., jež je ‚pouhým podnětem pro správní orgán např. k provedení úkonů v rámci služebního dohledu … a stěžovatel nemá právní nárok, aby na základě jeho stížnosti byly provedeny určité dozorčí nebo jiné úkony.’ (srov. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část.

7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 688).“ V bodu 25 navázal, že „žalobou napadené akty žalovaných nezasahují do právní sféry žalobců. Nejde o jakkoliv formalizovaná rozhodnutí, zároveň na ně nelze pohlížet ani jako na rozhodnutí v materiálním slova smyslu. Krajský soud je takto posoudil a zcela v souladu s právní úpravou i judikaturou žalobu odmítl.“

11. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud nepochybil, když žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. z důvodu kompetenční výluky uvedené v § 70 písm. a) téhož zákona, podle kterého jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími.

12. Argumentaci stěžovatele, že vydáním předmětného vyrozumění byl zkrácen na svých právech, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel zkrácení na svých právech spatřuje především ve vydání nesouhlasného závazného stanoviska, které však není v posuzované věci předmětem řízení. Stěžovatelem zmíněná nemožnost přikročit k požadované změně užívání části stavby a s tím související stěžovatelem tvrzený zásah do jeho dobré pověsti není pro posouzení věci relevantní, neboť nesouvisí s tím, zda vyrozumění žalovaného podléhá soudnímu přezkumu. Jelikož vyrozumění žalovaného nepodléhá soudnímu přezkumu, nezabýval se již Nejvyšší správní soud stěžovatelem namítanými procesními vadami postupu správního orgánu.

13. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že vzhledem k tomu, že vyrozumění o způsobu vyřízení stížnosti nezasahuje do práv stěžovatele (resp. dle cit. judikatury nezasahuje do právní sféry stěžovatele), nemohl by se stěžovatel ochrany proti němu domáhat ani zásahovou žalobou podle § 82 s. ř. s. Jak opakovaně vysvětlil rozšířený senát NSS (rozsudky ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009-113, č. 2434/2011 Sb. NSS, a ze dne 15. 12. 2020, č. j. 2 As 8/2018-76, č. 4139/2021 Sb. NSS), dosáhnout soudní ochrany proti negativnímu závaznému stanovisku dotčeného orgánu lze pouze prostřednictvím jeho napadení v rámci odvolání proti jej subsumujícímu rozhodnutí správního orgánu (stavebního úřadu) dle § 149 odst. 5 správního řádu a následně podáním žaloby proti rozhodnutí odvolacího orgánu proti rozhodnutí založenému na závazném stanovisku. To ostatně vysvětlil NSS stěžovateli též v rozsudku ze dne 26. 11. 2024, č. j. 7 As 213/2024-54, kterým zamítl kasační stížnost stěžovatele proti usnesení, kterým krajský soud odmítl žalobu proti závaznému stanovisku žalovaného č. j. HSPA-3119-3/2023. Tento postup nelze obejít podáním stížnosti a žádosti o její prošetření dle § 175 správního řádu.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

14. Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky, kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle § 110 odst. 1 4 As 158/2024-67 pokračování věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.

15. Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. února 2025 Mgr. Aleš Roztočil předseda senátu