4 As 17/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobce: MUDr. J. H., zast. JUDr. Danielem Novotným Ph.D., advokátem, se sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2025, č. j. MZDR 6206/2025- 4/PRO, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2026, č. j. 30 A 71/2025-48, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2026, č. j. 30 A 71/2025- 48, s e z r u š u j e .

II. Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 8. 2025, č. j. MZDR 6206/2025- 4/PRO, a rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 11. 12. 2024, č. j. KUKHK-29848/ZD/2024-15, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

III. V řízeních o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 8. 2025, č. j. MZDR 6206/2025-4/PRO, j e žalovaný p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 32.539 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Daniela Novotného, Ph.D.

Odůvodnění

1. Krajský úřad Královéhradeckého kraje rozhodnutím ze dne 11. 12. 2024, č. j. KUKHK- 29848/ZD/2024-15, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 117 odst. 2 písm. i) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“), jehož se dopustil tím, že porušil povinnost stanovenou v § 45 odst. 2 písm. l) téhož zákona podílet se na zajištění pohotovostní služby zubních lékařů dne 16. 6. 2024 v čase od 8 do 12 hodin v místě poskytování zdravotních služeb, která mu byla stanovena na základě žádosti Královéhradeckého kraje ze dne 8. 3. 2024. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 15.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2.500 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 8. 2025, č. j. MZDR 6206/2025-4/PRO, odvolání zamítl a uvedené prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.

2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2026, č. j. 30 A 71/2025-48, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl jako nedůvodnou.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. V ní navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného a žalovaný v duplice k replice stěžovatele setrvali na těchto svých návrzích.

4. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s ustanovením § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zastoupen advokátem.

5. Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.

6. O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS).

7. Podle stěžovatele z jazykovém vykladu aplikovaných právních norem nevyplývá, že by předmětným jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 117 odst. 2 písm. i) zákona o zdravotních službách, neboť v dikci § 45 odst. 2 písm. l), ve které je vymezena povinnost podílet se na žádost kraje na pohotovostní službě, není vymezen konkrétní rozsah, v jakém by tak měl poskytovatel zdravotních služeb (dále jen „poskytovatel“) učinit. Zákonodárce tedy nevytvořil ústavně konformní rámec pro uložení povinnosti podílet se na pohotovostní službě v konkrétních termínech nařízených krajským úřadem, který tak nemá zákonné oprávnění uvedeným způsobem nutit poskytovatele k zajištění pohotovosti. Za této situace mohlo ke spáchání přestupku podle § 117 odst. 2 písm. i) zákona o zdravotních službách dojít pouze za situace, kdyby poskytovatel zcela odmítl se jakkoli podílet na pohotovostních službách. Je přitom nepřípustné, aby správní orgán zmíněná ustanovení zákona o zdravotních službách svým výkladem dotvářel, neboť by tím došlo k zásahu moci výkonné do moci zákonodárné, k uložení povinnosti mimo zákonné meze a k porušení ústavního práva na svobodné podnikání. Krajský soud se přitom touto argumentací nezabýval a pouze odkázal na správní řízení, v jehož rámci mají být řešeny případné spory týkající se konkrétní podoby podílení se na pohotovostních službách. Takové správní řízení však v dané věci neprobíhalo, neboť krajský úřad jen vydal žádost, ve které mu nařídil vykonávat pohotovost. V poučení žádosti mu bylo sděleno, že se nejedná o správní rozhodnutí, a proto mu nelze klást k tíži, že vůči ní brojil pouze sdělením, že může zajistit pohotovost jen v jednom z nařízených termínů, a nikoliv žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Tu přitom krajský soud shledává přípustnou ve vztahu k žádosti o zajištění pohotovostní služby na základě judikatury, která v době vydání této žádosti neexistovala. Dále nepovažoval za relevantní omluvu z nařízeného termínu pohotovosti, neboť nesplňovala kritéria včasnosti a důvodnosti, která však byla stanovena nepřezkoumatelným způsobem. Rovněž naprosto opomenul skutečnost, že s krajem uzavřelo smlouvu o poskytování pohotovostních služeb třicet poskytovatelů, a proto nelze dovodit, že by v důsledku nepodílení se na zajištění pohotovosti v jednom termínu mohlo dojít k ohrožení zdraví či života osob. Tato skutečnost byla přitom podstatná při poměřování ústavně zaručených práv na svobodu podnikání ve spojení se zákazem nucených prací a na ochranu zdraví, které jsou v dané věci v kolizi. V této souvislosti nelze argumentovat zásadou rovnosti ve vztahu k ostatním zubním lékařům, neboť oproti nim stěžovatel nikdy neuzavřel smlouvu o poskytování pohotovostních služeb a s výkonem pohotovosti nesouhlasil. Proto se nacházel ve zcela odlišném postavení, které nebylo možné porovnávat se zubními lékaři dobrovolně se podílejícími na zajištění pohotovostních služeb.

8. Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že problematické ustanovení § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách bylo zrušeno zákonem č. 290/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony (dále jen „novela č. 290/2025 Sb.“). Povinnost k zajištění zubní pohotovosti přitom byla nově přenesena na zdravotní pojišťovny, které tak činí prostřednictvím svých smluvních lékařů na základě ujednání, nikoliv úředního příkazu, čímž došlo k nastavení poskytování zubní pohotovostní služby ústavně konformním způsobem. Proto je touto kasační stížností řešena situace, která již v budoucnu vznikat nebude.

9. Stěžovatel se ve zmínce o této nové právní úpravě nedovolává jejího použití v dané věci. Nicméně v bodě 61 usnesení ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46, č. 3528/2017 Sb. NSS, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dovodil, že rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené v ustanovení čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější. V odstavci 52 téhož usnesení dále rozšířený senát uvedl, že Nejvyšší správní soud je povinen se bez ohledu na uplatněné stížnostní námitky ex offo zabývat právním stavem a jeho případnými změnami nastalými až do okamžiku rozhodování krajského soudu a v rámci kasačního přezkumu posuzovat, zda krajský soud dostál své vlastní povinnosti zkoumat otázku možné aplikace čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny před svým rozhodnutím. V tomto ohledu tedy není rozhodné znění skutkové podstaty přestupku ke dni právní moci rozhodnutí o něm, jak nesprávně uvedl žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti, nýbrž ke dni vydání napadeného rozsudku krajského soudu.

10. Jelikož novela č. 290/2025 Sb. nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2026 a napadený rozsudek byl vyhlášen až následně dne 14. 1. 2026, musel se Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti zabývat tím, zda byl pozdější zákon pro stěžovatele příznivější a krajský soud jej měl v žalobním řízení použít.

11. Rozšířený senát se v usnesení ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46, opakovaně zmiňuje v kontextu pro pachatele pozdější příznivější právní úpravy přímo o důsledné, široké, včasné a rozumně zpětně působící dekriminalizaci jako o jedné ze základních ústavních povinností běžného zákonodárce, přestane-li být potřeba trestnosti určitých typů jednání. Tuto zásadu dále rozvinul Nejvyšší správní soud v odstavci 29 rozsudku ze dne 31. 8. 2017, č. j. 1 As 208/2016-35, ve kterém dovodil, že „[o]becné pravidlo přednosti pozdější příznivější úpravy je dáno pro případy, kdy zákonodárce v důsledku např. společenských změn nebo změny v poznání dopadů regulované činnosti přehodnotí potřebu regulace do té míry, že původně stanovenou povinnost zruší, stanoví v jiném (nižším) rozsahu, nebo alespoň sníží trest za případné porušení takové povinnosti“. Naopak pokud „[z]ákonodárce nebo správní orgán předem, tedy již při prvotním stanovení určité povinnosti, vymezil její rozsah cíleně pro určité konkrétní období, zatímco pro jiné období ji nestanovil vůbec nebo její rozsah vymezil odlišně (lhostejno, zda vyšší nebo nižší)“, o příznivější úpravu se nejedná, byť by i samotný rozsah povinnosti byl nižší.

12. Rovněž v odstavci 32 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2020, č. j. 3 As 140/2018-64, se uvádí, že „[p]rincip přípustné retroaktivity ve prospěch pachatele nelze užívat paušálně a mechanicky na veškeré situace, ve kterých vlastní hmotněprávní úprava (zde veřejnoprávní úprava zadávání veřejných zakázek) obsahuje nově určité elementy, které by mohly vést ke zmírnění či omezení rozsahu povinnosti pachatele sankcionované příslušným zákonným ustanovením (platným v době rozhodování o deliktu). Naopak je zřejmé, že pokud dojde k vypuštění skutkové podstaty deliktu (tedy vlastní sankční právní normy) ze zákona, či jejímu významnému zúžení, anebo výraznému zmírnění sankce samotné, bude nutné bezpochyby novou, mírnější právní úpravu aplikovat.“ Podle odstavce 48 téhož judikátu přitom platí, že „má-li totiž dopadnout ‚příznivější‘ právní úprava na rozhodnutí ve věci správního trestání, je nutné, aby zřetelně a jasně odrážela společenský zájem a vůli zákonodárce buď určité jednání do budoucna vůbec netrestat …, anebo alespoň aby sankcionovaná právní povinnost, jíž měl pachatel porušit, byla novou úpravou způsobem nepřipouštějícím významné výkladové problémy a jednoznačně ve prospěch tohoto pachatele změněna či modifikována, popřípadě aby za totéž jednání nově upravovala mírnější formu postihu.“

13. Ve světle těchto judikaturních závěrů je při posuzování otázky, zda lze pozdější právní úpravu považovat v posuzované věci za příznivější pro stěžovatele, nutné nejprve uvést, že bodem 202 části první novely č. 290/2025 Sb. bylo upraveno znění § 110 zákona o zdravotních službách tak, že již neobsahuje odpovědnost kraje za organizaci a zajištění pohotovostních služeb. V důvodové zprávě se k této změně právní úpravy uvádějí následující skutečnosti: „Podle § 46 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, je zdravotní pojišťovna povinna zajistit poskytování hrazených služeb svým pojištěncům, včetně jejich místní a časové dostupnosti, přičemž tuto povinnost zdravotní pojišťovna plní prostřednictvím sítě svých smluvních poskytovatelů. Toto ustanovení se uplatní plošně na veškeré zdravotní služby, které jsou podle zákona č. 48/1997 Sb. hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, pokud není odpovědnost za zajištění těchto služeb přenesena na jiný subjekt. V případě pohotovostních služeb, které podle obecných ustanovení § 13 zákona o veřejném zdravotním pojištění patří mezi hrazené služby (jedná se o zdravotní péči podle zákona o zdravotních službách, která odpovídá zdravotnímu stavu pojištěnce atd.), odpovědnost zdravotní pojišťovny za zajištění těchto služeb moderoval dosavadní § 110 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách, který primární odpovědnost za zajištění těchto služeb přenášel na kraj. Tím nebyla odpovědnost zdravotních pojišťoven zcela vyloučena, zdravotní pojišťovny stále měly povinnost dostupnost pohotovostí smluvně garantovat, nicméně hlavním tvůrcem sítě pohotovostí byly kraje. Úpravou § 110 zákona o zdravotních službách přechází plná odpovědnost za zajištění pohotovostních služeb na zdravotní pojišťovny, které budou mít povinnost prostřednictvím svých smluvních poskytovatelů dostupnost těchto služeb zajistit. Páteřní síť pracovišť lékařské pohotovostní služby bude stanovena při pracovištích urgentního příjmu [srov. § 44g odst. 3 písm. c)]. Poskytovatelé zřizující urgentní příjem budou mít ovšem povinnost zajistit pouze prostorové a technické zázemí pro výkon lékařské pohotovostní služby. Personální zabezpečení lékařské pohotovostní služby bude de facto odpovědností zdravotní pojišťovny. Co se týče pohotovostní služby v oboru zubní lékařství, v tuto chvíli není nezbytné zákonem stanovit páteřní sítě této služby, zde je zajištění její adekvátní dostupnosti plně v kompetenci zdravotních pojišťoven.“

14. V návaznosti na uvedenou změnu organizace pohotovostních služeb bylo v bodě 115 části první novely č. 290/2025 Sb. bez náhrady zrušeno ustanovení § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách, které poskytovateli stanovilo povinnost podílet se na žádost kraje na zajištění lékařské pohotovostní služby, lékárenské pohotovostní služby a pohotovostní služby zubních lékařů. Podle důvodové zprávy totiž „[p]ovinnost poskytovatele podílet se na žádost místně příslušného kraje na zajištění pohotovostních služeb se vypouští s ohledem na přesun odpovědnosti za zajištění pohotovostních služeb z krajů na zdravotní pojišťovny (blíže viz odůvodnění k § 110 zákona o zdravotních službách).“

15. Současně bylo v bodě 240 části první novely č. 290/2025 Sb. zcela přeformulováno znění § 117 odst. 2 písm. i) zákona o zdravotních službách tak, že již neobsahuje přestupek poskytovatele spočívající v porušení povinnosti podílet se na zajištění pohotovostní služby podle § 45 odst. 2 písm. l) téhož zákona, nýbrž přestupek registrujícího poskytovatele spočívající v neposkytnutí návštěvní služby v rozporu s § 7 odst.

3. K tomu se v důvodové zprávě uvádí, že „[d]osavadní skutková podstata přestupku dle § 117 odst. 2 písm. i) se vypouští v návaznosti na vypuštění povinnosti poskytovatele podle § 45 odst. 2 písm. l) a nahrazuje se novou skutkovou podstatou neposkytnutí návštěvní služby v rozporu s § 7 odst. 3.“

16. Porušení povinnosti při zajišťování pohotovostní služby uložené na základě žádosti či jiného správního aktu přitom není považováno za přestupek ani podle jiného ustanovení zákona o zdravotních službách či jiného právního předpisu, což vyplývá ze skutečnosti, že zdravotním pojišťovnám oproti krajům podle předchozí právní úpravy nepřísluší pravomoc ukládat takovou povinnost poskytovatelům i přes jejich nesouhlas vrchnostensky a jednotlivé pohotovostní služby musejí zajistit prostřednictvím svých smluvních pracovišť a lékařů. Není proto možné souhlasit ani s dalším argumentem žalovaného uplatněným ve vyjádření ke kasační stížnosti, že pozdější nová právní úprava není pro pachatele přestupku výhodnější, neboť jejím účelem je i nadále dosáhnout podílu na výkonu pohotovostních služeb zubních lékařů. Vytvoření funkční sítě stomatologických pohotovostí totiž muže být za současného stavu dosaženo pouze na bázi smluvních vztahů mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotních služeb zubních lékařů.

17. Na základě shora uvedených skutečností je tedy nutné konstatovat, že zákonodárce s účinností od 1. 1. 2026 vyloučil postih poskytovatelů za nezajištění pohotovostní služby, k níž se smluvně nezavázali, a již je nadále nenutí se na ní podílet na základě rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 s. ř. s., za které byla považována žádost kraje podle § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách, ve znění účinném do 31. 12. 2025, proti níž bylo možné podat samostatnou žalobu ve správním soudnictví, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2025, č. j. 6 Ads 274/2023-32, č. 4664/2025 Sb. NSS. Zrušení povinnosti poskytovatele podílet se na základě vrchnostenského aktu na zajištění pohotovostní služby a vypuštění skutkové podstaty přestupku spočívající v porušení této povinnosti přitom naprosto zřetelně a jasně odráží vůli zákonodárce takové jednání již do budoucna vůbec netrestat. Bez nutnosti dalšího dokazování je tak zcela zřejmé, že novou právní úpravou, jež nabyla účinnosti ještě v průběhu žalobního řízení, došlo k dekriminalizaci jednání, za které byl stěžovatel přestupkově postižen, a proto měl krajský soud za použití čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny k této skutečnosti přihlédnout a žalobou napadené rozhodnutí zrušit, což však neučinil. Tímto opomenutím zatížil krajský soud svůj rozsudek nezákonností, k níž musí Nejvyšší správní soud přihlédnout v intencích usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46, z úřední povinnosti. Současně se jedná podle další shora uvedené judikatury o zásadní právní pochybení, které má dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele, v důsledku čehož je kasační stížnost přípustná a současně důvodná.

18. S ohledem na zánik trestnosti jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu, k čemuž došlo v průběhu řízení před krajským soudem, se již Nejvyšší správní soud nezabýval zbývajícími kasačními námitkami.

19. Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil. Vzhledem k tomu, že krajský soud by v novém žalobním řízení nemohl učinit nic jiného, než rozhodnutí správních orgánů obou stupňů z důvodu zániku odpovědnosti stěžovatele za přestupek zrušit, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že povaha věci umožňuje, aby o žalobě sám rozhodl a podle § 110 odst. 2 věty první, § 78 odst. 1 věty první, odst. 3 a odst. 4 s. ř. s. současně se zrušením napadeného rozsudku zrušil pro nezákonnost také rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. použitým přiměřeně podle § 110 odst. 2 věty druhé s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 věty první ve spojení s § 110 odst. 3 větou druhou a § 120 s. ř. s. Stěžovatel měl ve věci úspěch, a proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, a to jak za řízení před krajským soudem, tak i v řízení o kasační stížnosti.

21. Uplatnitelné náklady řízení před oběma správními soudy sestávají ze zaplacených soudních poplatků ve výši 3.000 Kč za žalobu, ve výši 5.000 Kč za kasační stížnost a dále z nákladů právního zastoupení stěžovatele advokátem.

22. Odměna za zastupování byla určena podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) ve spojení s § 7 bodem 5 a § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to za čtyři úkony právní služby po 4.620 Kč poskytnuté stěžovateli v řízení před oběma správními soudy (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, podání kasační stížnosti a následné podání repliky k vyjádření žalovaného), tedy celkem ve výši 18.480 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 450 Kč za každý z těchto čtyř úkonů právní služby, což je celkem 1.800 Kč. Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto byla výše odměny zvýšena o 4.259 Kč, což odpovídá po zaokrouhlení sazbě 21 % z částky 20.280 Kč (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celková náhrada nákladů řízení sestávající z odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů ve výši 24.539 Kč (včetně daně z přidané hodnoty) a ze zaplacených soudních poplatků ve výši 8.000 Kč tak představuje částku 32.539 Kč. K jejímu uhrazení byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám zástupce stěžovatele. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 17. září 2026 JUDr. Jiří Palla předseda senátu