4 As 193/2022–50

Rubrum

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Mgr. Bc. J. U., zast. JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem nám. Republiky 2/2, Plzeň, proti žalovanému: náměstek policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 12. 2019, č. j. PPR–37302–4/ČJ–2019–990131, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. 9 Ad 7/2020–60, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I.

1. Ředitel Policie České republiky Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 1. 10. 2019, č. j. NCOZ–3286–25/ČJ/2017–410012 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), zastavil řízení o žádosti žalobce podle § 2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), ve spojení s § 179 téhož zákona, neboť tuto žádost shledal zjevně právně nepřípustnou. Žalobce požadoval přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (ve výši 360.600 Kč) spočívající v psychických útrapách, jež mu byly způsobeny nezákonnými rozhodnutími ředitele Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování ve věcech služebního poměru ze dne 29. 12. 2011, č. 2223/2011, a náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 11. 5. 2012, č. j. PPR–21655–4/ČJ–2011–99KP (dále společně jen „zrušená rozhodnutí“), na jejichž základě byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, a která byla následně zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, č. j. 6 Ad 12/2012–69.

2. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. II.

3. Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který žalobu zamítl shora označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“).

4. Městský soud zdůraznil, že spornou byla v řízení otázka pravomoci služebních funkcionářů rozhodnout o náhradě škody z titulu nemajetkové újmy podle § 98 zákona o služebním poměru.

5. V tomto směru poukázal především na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), ze dne 19. 6. 2019, č. j. Konf 13/2018–19, (dále také jen „usnesení č. j. Konf 13/2018–19“), který rozhodoval přímo ve věci žalobce týkající se jeho žádosti o náhradu nemajetkové újmy. V něm dospěl zvláštní senát ke shodnému závěru jako ve svém předcházejícím usnesení ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 11/2018–16, podle nějž to je správní orgán (služební funkcionář), kdo je povinen vydat rozhodnutí o nároku žadatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, jestliže ke vzniku této újmy došlo při výkonu služby, v přímé souvislosti s ní nebo pro výkon služby, obsažené v zákoně o služebním poměru. Městský soud zdůraznil, že z usnesení č. j. Konf 13/2018–19 vyplývá i to, že zvláštní senát připustil takový výklad zákona o služebním poměru, podle nějž uvedený zákon neumožňuje odškodnění nároků poškozených příslušníků ozbrojených sborů, které nemají právní základ ve služebním zákoně a které vykazují určitá specifika služebního poměru. Tento výklad však ponechal na správních orgánech. Konečně zvláštní senát v usnesení č. j. Konf 13/2018–19 dospěl podle městského soudu i k závěru, že na nárok žalobce nedopadá zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“).

6. Podle městského soudu však došlo ke změně v náhledu na uvedenou problematiku v důsledku vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19 (dále jen „nález sp. zn. Pl. ÚS 1/19“), kterým bylo zrušeno usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 11/2018–16. V uvedené věci se stěžovatel domáhal, stejně jako je tomu i v nynějším případě, náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí služebního orgánu, tudíž náhrady újmy, která nevznikla při výkonu služby. Ústavní soud ve svém nálezu vyslovil nesouhlas se závěrem zvláštního senátu o tom, že příslušným k vydání rozhodnutí o nároku na náhradu škody spočívající v nemajetkové újmě je správní orgán, tj. ředitel ozbrojeného sboru, a v důsledku toho ani s navazujícím závěrem, že pro posouzení uplatněného nároku je vyloučeno použití zákona o odpovědnosti za škodu a pravomoc soudů v občanském soudním řízení.

7. Městský soud upozornil, že na nález sp. zn. Pl. ÚS 1/19 reagoval zvláštní senát usnesením ze dne 20. 4. 2021, č. j. Konf 11/2017–83, ve kterém se navrhovatel mimo jiné domáhal nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí služebního orgánu, a uzavřel, že v případě, kdy je rozhodováno služebním funkcionářem o věcech služebního poměru, jedná se o zvláštní druh správního řízení, a poškozený má proto ústavně zaručené právo obrátit se na soud a tvrdit, že mu byla způsobena újma nezákonným výkonem veřejné moci. Ve svých následujících usneseních ze dne 12. 7. 2021, č. j. Konf 8/2019–16, a ze dne 14. 1. 2022, č. j. Konf 11/2018–64, pak tento závěr zvláštní senát zopakoval a dospěl k závěru o použitelnosti zákona o odpovědnosti za škodu na uvedené případy.

8. Městský soud dodal, že ač byl nález sp. zn. Pl. ÚS 1/19 vydán až po vydání napadeného rozhodnutí, je přesto třeba k němu přihlédnout, a „prolomit“ proto zásadu obsaženou v § 75 odst. 1 s. ř. s. (o tom, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu – poznámka soudu), neboť se jedná o zcela zásadní otázku rozdělení pravomocí státních orgánů, a považoval za potřebné respektovat čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na základě těchto úvah tudíž městský soud uzavřel, že správní orgán prvního stupně i žalovaný postupovali správně, pokud zastavili řízení o žádosti žalobce (byť v případě znalosti později vydaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/19 by zřejmě zastavili řízení z jiného důvodu než pro zjevně právně nepřípustnou žádost), neboť v nyní projednávané věci o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy byla dána pravomoc civilních soudů podle zákona o odpovědnosti za škodu.

9. Městský soud v napadeném rozsudku nepřisvědčil žalobci ani co do namítané nicotnosti napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Měl za to, že posledně uvedený správní orgán postupoval správně, zastavil–li řízení o žalobcově žádosti, neboť pro to měl zákonný podklad v § 179 zákona o služebním poměru. Z uvedeného důvodu ani napadené rozhodnutí žalovaného nebylo podle městského soudu stiženo tvrzenou nicotností.

10. Závěrem městský soud vyslovil nesouhlas s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces a o diskriminaci příslušníků bezpečnostních sborů. Právě závěry plynoucí z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/19 tuto diskriminaci vylučují a staví nároky příslušníků ozbrojených sborů s nároky ostatních občanů na roveň. Žalobce tak měl a má možnost uplatnit své nároky u obecného soudu v občanském soudním řízení. III.

11. Proti napadenému rozsudku se žalobce (dále jen „stěžovatel“) brání kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.

12. Stěžovatel v kasační stížnosti rekapituluje skutkový i právní stav věci a shrnuje, že závěr žalovaného vyslovený v napadeném rozhodnutí byl překonán usnesením zvláštního senátu č. j. Konf 11/2018–16. V jeho věci tak měl rozhodnout služební funkcionář. Má za to, že městský soud nesprávně vykládá výrok I. usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 13/2018–19, vydaného v kompetenčním sporu ve věci týkající se stěžovatele. Z odůvodnění daného usnesení podle stěžovatele plyne, že správní orgán prvního stupně měl rozhodnout ve věci samé. Tím, že takto správní orgány nepostupovaly, rozhodly nesprávně.

13. Podle stěžovatele se městský soud nesprávně vypořádal se změnou náhledu na danou problematiku vyplývající z nálezu Pl. ÚS 1/19, neboť bylo na místě napadené rozhodnutí zrušit a vrátit k vyslovení nicotnosti, nebo měl městský soud přímo vyslovit nicotnost napadeného rozhodnutí. Takový postup by totiž umožňoval stěžovateli uplatnit i další náhradu škody za náklady na právní služby, které vynaložil. Postupoval totiž tak, jak posléze uvedl Ústavní soud ve svém nálezu a vzniklá situace by neměla jít k jeho tíži. IV.

14. Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje se závěry městského soudu obsaženými v napadeném rozsudku. Považuje jej za věcně správný, srozumitelný a dostatečně odůvodněný. Uvádí, že stěžovatel v kasační stížnosti nepřichází s žádnými novými skutečnostmi ani právními názory a toliko opakuje námitky, které byly vypořádány již v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, v napadeném rozhodnutí i v napadeném rozsudku.

15. K námitce stěžovatele o nesprávném výkladu výroku I. usnesení č. j. Konf 13/2018–19 uvádí, že zvláštní senát se v dané věci zabýval tím, zda má rozhodovat služební funkcionář či soud. Nezabýval se naopak tím, jak má příslušný orgán v dané věci rozhodnout, a toliko nad rámec nutného vyslovil, že zákon o služebním poměru obsahuje komplexní úpravu odpovědnosti bezpečnostního sboru za újmu způsobenou jeho příslušníkovi, avšak některé nároky nemusí být v důsledku absence právního základu v zákoně o služebním poměru odškodněny. Uvedený závěr byl potvrzen nálezem Ústavního soudu, který uvedl, že v případě žádosti příslušníků bezpečnostního sboru o náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem jsou příslušné soudy v občanskoprávním řízení podle zákona o odpovědnosti za škodu. Jelikož byl tento nález Ústavního soudu vydán až po vydání napadeného rozhodnutí, nezbylo žalovanému s ohledem na názor zvláštního senátu vyslovený v usnesení č. j. Konf 13/2018–19, než vydat rozhodnutí podle § 179 zákona o služebním poměru. Prolomení zásady zakotvené v § 75 odst. 1 s. ř. s. ze strany městského soudu považuje žalovaný v nyní projednávané věci za správné. V.

16. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

17. Kasační stížnost není důvodná.

18. Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je v převážné míře založena na obecné argumentaci týkající se porušení práva na spravedlivý proces. Stejně tak v naprosté obecnosti stěžovatel vytýká městskému soudu nesprávný výklad výroku I. usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 13/2018–19 a použití závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 1/19, aniž by však také rozporoval konkrétní závěry městského soudu obsažené v napadeném rozsudku. Z tohoto důvodu právě a jen v odpovídající míře obecnosti mohl také Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení stížnostních námitek. Současně již nyní uvádí, že se zcela ztotožňuje se závěry, k nimž v napadeném rozsudku dospěl městský soud a jež jsou rekapitulovány výše.

19. Stěžejní spornou otázkou v nyní projednávané věci je to, zda měl správní orgán prvního stupně, potažmo žalovaný, rozhodnout meritorně, tudíž o vlastním nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím správního orgánu na základě žádosti stěžovatele, či zda byl správný jeho postup spočívající v zastavení řízení podle § 179 zákona o služebním poměru.

20. Podle § 98 odst. 1 zákona o služebním poměru, bezpečnostní sbor odpovídá za škodu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby.

21. Podle § 179 zákona o služebním poměru, služební funkcionář řízení zastaví, jestliže účastník vzal svou žádost zpět, účastník v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení, byla podána žádost zjevně právně nepřípustná nebo se žádost stala zjevně bezpředmětnou. Řízení, které bylo zahájeno z podnětu bezpečnostního sboru, se zastaví, jestliže odpadl jeho důvod.

22. Jak správně upozornil již městský soud, shora uvedenou spornou otázkou (a to přímo ve stěžovatelově případě, jenž je nyní předmětem řízení) se zabýval zvláštní senát v usnesení č. j. Konf 13/2018–19, podle jehož I. výroku „[p]říslušný vydat rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 336 600 Kč, vzniklé vydáním nezákonného rozhodnutí, je správní orgán.“ Zvláštní senát v tomtéž usnesení rovněž vyslovil, že „[s]i je vědom i možnosti takového výkladu služebního zákona, podle kterého nároky poškozených příslušníků ozbrojených sborů nemusí být v důsledku absence právního základu ve služebním zákoně odškodněny; to však bude již na posouzení příslušných služebních funkcionářů (případně následně soudů při přezkumu jimi vydaných rozhodnutí), zda skutečně specifika služebního poměru umožňují některá práva příslušníků ozbrojeného sboru omezit.“ (odst. [29] citovaného usnesení – pozn. soudu).

23. Správní orgány právě na základě citovaného usnesení zvláštního senátu připustily, že byly v dané věci příslušnými k rozhodnutí o žádosti stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy. S odkazem na znění § 98 odst. 1 zákona o služebním poměru ve spojení s úvahami obsaženými v odst. [29] usnesení č. j. Konf 13/2018–19 však dospěly k závěru, že služební zákon neupravuje náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, a proto o takovém nároku nemohou rozhodnout meritorně. Chybí jim pro to zákonný podklad. Z uvedeného důvodu považoval žalovaný postup správního orgánu prvního stupně, který řízení o žádosti zastavil podle § 179 služebního zákona, za správný.

24. Jak již uvedeno, po vydání napadeného rozhodnutí Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/19 ve vztahu k odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o kázeňském provinění dovodil, že „[p]ředmětem odpovědnostního vztahu je náhrada škody, kterou lze charakterizovat, obdobně jako v pracovněprávních vztazích, jako majetkovou újmu vyčíslitelnou v penězích a u újmy na zdraví též jako odčinění fyzické bolesti, popř. zhoršení společenského postavení (…). Deliktní odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu způsobenou příslušníkovi sboru při výkonu služby podle ustanovení § 98 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů tedy v zásadě spočívá v odpovědnosti za materiální újmu způsobenou příslušníkovi sboru při plnění služebních úkolů a svou povahou se podobá odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů podle § 265 odst. 1 zákoníku práce (…). Rozhodování ředitele sboru o kázeňském provinění je tak výkonem veřejné moci, konkrétně kázeňské pravomoci, a nemůže být proto považováno za výkon služby ve smyslu § 98 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 4 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.“ (důraz přidán soudem). Ústavní soud tedy považoval nezákonné rozhodnutí o kázeňském provinění za výkon veřejné moci, nikoliv za výkon služby.

25. Tyto závěry přijaté Ústavním soudem, jak vysvětlil i městský soud v napadeném rozsudku, jsou použitelné i ve stěžovatelově případě, v něž jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy plynoucí z nezákonných rozhodnutí služebních funkcionářů, na jejichž základě byl propuštěn ze služebního poměru (viz odst. [1]). Žalovaný měl za to, že stěžovatel uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené zrušenými správními rozhodnutími, ač tento nemá v zákoně o služebním poměru právní základ, proto o něm nemůže meritorně rozhodnout. Naproti tomu Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/19 vyslovil závěr, že o tomto nároku mají rozhodovat soudy v občanském soudním řízení. Ačkoliv tedy zvláštní senát v usnesení č. j. Konf 13/2018–19 dovodil, že k rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy vzniklé vydáním nezákonného rozhodnutí je povolán správní orgán (služební funkcionář), s ohledem na skutečnost, že v daném případě tento služební funkcionář (správní orgán prvního stupně) nenašel právní základ pro takové meritorní rozhodnutí, řízení o stěžovatelově žádosti zastavil, neboť ji považoval za zjevně právně nepřípustnou ve smyslu § 179 zákona o služebním poměru. Žalovaný tedy sice svůj závěr o zjevné právní nepřípustnosti stěžovatelovy žádosti a o tom, že o ní nemůže meritorně rozhodnout založil na jiné úvaze než Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 1/19, v konečném důsledku ale postup správních orgánů závěrům vysloveným ve zmíněném nálezu přesto konvenoval, neboť jak žalovaný, tak i Ústavní soud dovodili, že správní orgány nejsou povolány k meritornímu posouzení tohoto stěžovatelova nároku.

26. Jinými slovy, postup podle § 179 zákona o služebním poměru byl i přes výše zmíněnou diferenci mezi žalovaným a Ústavním soudem v důvodech, pro které nelze stěžovatelovu žádost věcně posoudit, ve stěžovatelově případě jediný možný. Z uvedeného důvodu městský soud nepochybil, dovodil–li, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána v souladu s § 179 zákona o služební poměru. Tomuto závěru nemá ani Nejvyšší správní soud co vytknout.

27. Namítá–li tedy stěžovatel, že městský soud nesprávně vyložil I. výrok usnesení č. j. Konf 13/2018–19 (Příslušný vydat rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 336 600 Kč, vzniklé vydáním nezákonného rozhodnutí, je správní orgán), z nějž by podle stěžovatele mělo vyplývat, že správní orgán má o jeho nároku meritorně rozhodnout, Nejvyšší správní soud takové námitce nemůže přisvědčit. Zvláštní senát v usnesení č. j. Konf 13/2018–19 rozhodoval v kompetenčním sporu, tedy o otázce, který ze státních orgánů, zda správní orgán či soud, má stěžovatelovu žádost posoudit a rozhodnout. Následně však Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 1/19 v obdobné věci dovodil, že o nároku na náhradu nemajetkové újmy, kterou uplatnil i stěžovatel v nynější věci, mají rozhodovat obecné soudy v civilním řízení. Městský soud tudíž při posouzení věci správně přihlédl k pozdějšímu nálezu Ústavního soudu a s jeho závěrem obsaženým v odst. 34. napadeného rozsudku proto Nejvyšší správní soud souhlasí. Uvedená stěžovatelova námitka není důvodná.

28. Za souladný se zákonem dále považuje Nejvyšší správní soud i navazující úvahu městského soudu o tom, že v nynějším řízení přezkoumávaná správní rozhodnutí nevykazují znaky nicotnosti ve smyslu § 77 správního řádu. Ostatně této stěžovatelově stručně uplatněné námitce nicotnosti správních rozhodnutí Nejvyšší správní soud nerozumí i proto, že ji stěžovatel opírá o závěry, které vyplývají z nálezu Pl. ÚS 1/19. Jak již uvedeno, podle tohoto nálezu mají meritorně o nárocích, jako je ten, o nějž jde v souzené věci, rozhodovat soudy v občanském soudním řízení, nikoliv správní orgány. Pochybením by tak naopak bylo, pokud by žalovaný a před ním správní orgán prvního stupně sám meritorně o stěžovatelově nároku rozhodl. Právě toho se přitom, byť se znalostí nálezu Pl. ÚS 1/19, stěžovatel domáhá. Jeho námitka je vnitřně rozporná.

29. Stěžovateli tudíž nelze přisvědčit ani v tom, že městský soud měl s ohledem na nález Pl. ÚS 1/19 napadené rozhodnutí zrušit a vrátit žalovanému k vyslovení nicotnosti, nebo měl přímo tuto nicotnost vyslovit sám. Jak již Nejvyšší správní soud vyložil výše, správní orgán prvního stupně postupoval správně, pokud řízení podle § 179 zákona o služebním poměru zastavil, a tudíž ani žalovaný nepochybil, pokud stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení zamítl a potvrdil jej. Zákon o služební poměru totiž neupravuje možnost v případě, jaký je ten stěžovatelův, v němž žádá nahradit nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonných rozhodnutí služebních funkcionářů, o takovém nároku meritorně rozhodnout, neboť tato újma (škoda) nebyla způsobena při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby ve smyslu § 98 zákona o služebním poměru v návaznosti na § 1 odst. 4 téhož zákona. V takové situaci tudíž služební orgány nemohly postupovat jinak, než jak učinily. O nicotnosti jejich rozhodnutí nelze vůbec hovořit. Ani uvedená stížnostní námitka tudíž není důvodná.

30. Stěžovatel konečně také namítá, že za situace, kdy byla jeho žaloba v nyní projednávané věci zamítnuta, mu bylo znemožněno domáhat se náhrady škody za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným rozhodnutím ředitele bezpečnostního sboru a také další škody, která mu vznikla v důsledku vynaložení nákladů za právní služby související s vedením sporu. Závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu o tom, že k rozhodnutí o nároku na náhradu mu vzniklé škody je povolán soud v civilním řízení, by mu neměla jít k tíži.

31. Jak již výše Nejvyšší správní soud vysvětlil, z nálezu Ústavního soudu nevyplývá, že by se stěžovatel svých nároků (náhrady nemajetkové újmy i škody vzniklé vynaložením dalších finančních prostředků na právní služby) nemohl domáhat, ale plyne z něj, že o těchto nárocích má rozhodovat obecný soud v občanskoprávním řízení podle zákona o odpovědnosti za škodu. Shodné závěry vyslovil v napadeném rozsudku také městský soud (viz odst. 47 napadeného rozsudku) a Nejvyšší správní soud jim nemá co vytknout a zcela se s nimi ztotožňuje. Teprve v uvedeném civilním řízení pak věcně a místně příslušný obecný soud posoudí, zda stěžovatelem uplatněné nároky jsou důvodné či nikoliv.

32. Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že městský soud při posouzení věci nepochybil a kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyl naplněn.

33. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za potřebné dodat, že si je vědom § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu, podle nějž nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla–li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

34. V projednávané věci není sporu o tom, že stěžovatel svoje nároky nejprve uplatnil správně u obecného soudu v občanském soudním řízení poté, co o jeho žádosti nebylo do 6 měsíců příslušným správním orgánem rozhodnuto. Tedy postupoval od počátku v souladu s tím, jak následně (po vydání napadeného rozhodnutí) dovodil Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 1/19. S ohledem na uvedené skutkové okolnosti případu by tudíž nemělo jít stěžovateli k tíži, že v mezidobí uplynula promlčecí doba podle výše citovaného § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu. Při případném následném rozhodování o tomto jeho nároku by totiž měl být zohledněn korektiv dobrých mravů, byla–li by vznesena námitka promlčení. Nebyl to totiž stěžovatel, který svoje nároky uplatnil opožděně a/nebo u nesprávného státního orgánu. Plynutí času, k němuž došlo v důsledku kompetenčního sporu mezi soudy a správními orgány, by tak nemělo ovlivnit budoucí úvahy o tomto nároku z hlediska jeho promlčení. VI.

35. Kasační stížnost není pro výše uvedené důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

36. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a právo na náhradu nákladů tohoto řízení nemá. Žalovanému jako v řízení úspěšnému účastníkovi žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení

II. III. IV. V. VI.