4 As 227/2014

Rubrum

4 As 227/2014 - 10 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému: Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Pardubicích, se sídlem Boženy Vikové-Kunětické 2011, Pardubice 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2014, č. j. 10 A 121/2014 - 12, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti

1. Žalobce se žalobou podanou dne 8. 8. 2014 u Městského soudu v Praze domáhal určení, že „vydání vágních osvědčení“ žalovaným je nezákonným zásahem, a požadoval, aby soud přikázal žalovanému vydat „datové osvědčení“ se všemi předepsanými náležitostmi o druhu a výši nepojistných sociálních dávek přiznaných žalobci.

2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2014, č. j. 8 A 136/2014 - 5, věc podle § 7 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích. V odůvodnění uvedl, že předložená věc se týká dávek pomoci v hmotné nouzi (§ 7 odst. 3 s. ř. s.) a dále mu je z úřední činnosti známo, že žalobce má trvalý pobyt sice v Březinách, ale dlouhodobě se zdržuje v Českých Budějovicích. 4 As 227/2014

3. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 9. 2014, č. j. 10 A 121/2014 - 7, žalobce vyzval, aby do 7 dnů od jeho doručení zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 2.000 Kč, a poučil jej, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení o žalobě zastaveno.

4. Podáním ze dne 13. 10. 2014 žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků. Zároveň Krajskému soudu zaslal vlastní čestné prohlášení týkající se jeho majetkových poměrů.

5. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 10. 2014, č. j. 10 A 121/2014 - 12, žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Ačkoli soud nezpochybňoval majetkové poměry žalobce, dospěl k závěru, že žalobce nesplňoval podmínky pro osvobození od soudních poplatků, protože jeho procesní postup nesl rysy svévolného uplatňování práva. Vycházel ze skutečnosti, že v evidenci Krajského soudu je vedeno několik set spisů, v nichž je P. Č. v pozici žalobce. Přestože mnohost sporů sama o sobě není rozhodná pro odepření osvobození od soudního poplatku, v případě žalobce je z vytvářených sporů poznatelná sériovost a stereotypnost zaměřená na napadání formálních nedostatků, které ale jsou pro řešení samotné podstaty věci podružné. V otázce posouzení prohlášení o majetkových poměrech žalobce krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 - 22. Při posouzení uplatňování práva svévolným a šikanózním způsobem citoval Krajský soud rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 - 11, ze dne 30. 8. 2013, č. j. 8 Ans 8/2013 - 18, a ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 82/2012 - 13 a dále poukázal i na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, k účelu právní úpravy soudních poplatků. Mají-li plnit soudní poplatky regulační funkci, musí soudy mimo majetkových poměrů posuzovat právě i postup žadatele, zdali neuplatňuje svá práva svévolně nebo šikanózním způsobem. Krajský soud poukázal také na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Salontaji - Drobnjak proti Srbsku ze dne 13. 10. 2009, stížnost č. 36500/05, a uzavřel, že v dané věci nelze žalobci přiznat osvobození od soudních poplatků.

6. Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost, v níž Krajskému soudu vytknul, že je nadepsané usnesení nezákonné, a považuje jeho výkon soudní moci za „zlovolné maření úkolu veřejného činitele“. Uvádí, že Krajský soud arogantně zamlčuje žalobní tvrzení a předstírá v odůvodnění usnesení jiný předmět zahájeného řízení. Stěžovatel naopak konstatuje, že „soukromé osoby mají právo na libovůli“ a „vulgární verbální útoky vtělené do kasační stížnosti jsou přijatelné ze strany laika v oboru práva, pokud KS lže a soudí hrubě nesoudně“. Krajský soud měl přihlížet k poměrům stěžovatele a stanovit přiměřenou lhůtu k úhradě soudního poplatku, přičemž „pro osobu v hmotné nouzi nemůže být dostatečná ani 2měsíční lhůta k zaplacení“. Stěžovatel dále namítá, že žádný zákon neukládá soudu vybrat poplatek před vydáním rozsudku; přitom je mu známo, že krajské soudy vydávají rozsudky bez zaplacení poplatku. Stěžovatel z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil nadepsané usnesení Krajského soudu.

7. Žalovaný se ke kasační stížnosti ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřil.

II. Posouzení kasační stížnosti 4 As 227/2014 - 11 pokračování

8. Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval splněním podmínek řízení o kasační stížnosti. Kasační stížnost je podle § 102 s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody a shledal, že napadené usnesení přezkoumá z kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ačkoli sám stěžovatel své námitky nepodřazuje pod žádný ze zákonem stanovených důvodů. Nejvyšší správní soud dle své konstantní judikatury nicméně vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně.“ (rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

9. Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního účastníka. Nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je usnesení, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, by trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost a podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem ke specifické povaze napadeného usnesení, by vedlo k popření cíle, který stěžovatel podáním žádosti sledoval a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, zda stěžovatel měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77). Kasační stížnost lze tedy i při absenci těchto podmínek projednat a jedná se rovněž o kasační stížnost přípustnou.

10. Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen v § 36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce tohoto ustanovení především vyplývá, že účastník může být osvobozen od soudních poplatků při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, c) doložení nedostatku prostředků.

11. Nejvyšší správní soud uvádí, že se již problematikou nepřiznání osvobození od soudních poplatků konkrétně ve stěžovatelově případě zabýval. V usnesení ze dne 18. 12. 2012, č. j. 7 As 103/2012 - 20, zdejší soud konstatoval, že uplatňuje-li stěžovatel svá práva zjevně šikanózním způsobem, svévolně a účelově, soudí se nikoli pro nalezení meritorního řešení svého sporu, ale pro samotné vedení sporu, nelze mu přiznat osvobození od soudních poplatků ani s ohledem na jeho sociální poměry.

12. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelův postup v předmětném sporu naplňuje znaky šikanózního, svévolného a účelového výkonu práv. O tomto závěru svědčí nejen specifická procesní aktivita stěžovatele, jež není vedena snahou nalézt řešení jeho pře, ale i extrémně vysoký počet soudních sporů (stovky), které stěžovatel vede u 4 As 227/2014 správních soudů. Za této situace je podle Nejvyššího správního soudu možné aplikovat citované závěry usnesení sedmého senátu zdejšího soudu i na posuzovaný případ.

13. S ohledem na shora uvedené nevidí ani Nejvyšší správní soud důvod, aby náklady sporů jako je tento, jichž stěžovatel vede celou řadu, měla nést výlučně Česká republika v důsledku přiznání osvobození od soudních poplatků. Nemajetnost totiž nemůže být sama o sobě důvodem, aby se nemajetná osoba mohla volně a bez jakýchkoliv omezení realizovat v podávání četných podání k soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2012, č. j. 5 Ans 10/2012 - 26). „Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 101/2011 – 66, resp. rozsudek ze dne 6. 6. 2012, č. j. 2 Ans 6/2012 - 12).

14. Nejvyšší správní soud neshledal (a stěžovatel ani v kasační stížnosti neuváděl) takové skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že v nyní řešeném případě se jedná o věc skutečně se dotýkající stěžovatelovy životní sféry.

15. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že se krajský soud dostatečným způsobem zabýval osobou stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních vedených před tímto soudem. Krajský soud také správně posuzoval, zda došlo ke zneužití práva v tomto konkrétním posuzovaném případě, a nevyšel pouze ze samotné skutečnosti, že stěžovatel vede mnoho sporů. Závěrem zdejší soud ve shodě s krajským soudem poukazuje na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Salontaji - Drobnjak proti Srbsku ze dne 13. 10. 2009, stížnost č. 36500/05, podle něhož nemusí být osvobozen od soudních poplatků účastník vytvářející velké množství kverulatorních soudních případů, aniž by to bylo v jeho zájmu. Pak v konkrétním odůvodněném případě může převýšit zájem státu na ochraně před kverulantstvím.

III. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

16. Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížností napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích netrpí nezákonností ani jakoukoli jinou vadou, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

17. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.) a žalované žádné náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žalované náhradu nákladů řízení nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 17. prosince 2014 4 As 227/2014 - 12 pokračování JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu