4 As 243/2025

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. R. M., zast. Mgr. Bc. Milanem Janákem, advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. S-JMK 99050/2024/OD/Ur, č. j. JMK 119574/2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2025, č. j. 33 A 31/2024-143, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Bc. Milanu Janákovi s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 12.269 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Městský úřad Veselí nad Moravou (dále jen „prvostupňový orgán“), rozhodnutím ze dne 3. 6. 2024, č.j. MVNM/23961/2024, sp. zn. S-MVNM/6360/2024 SŽÚ (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznal žalobce vinným tím, že dne 2. 2. 2024 kolem 15:20 hod. na silnici č. I/55 u domu č.p. X, v ulici H., v obci V., ve směru jízdy na obec S., řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Audi A6, RZ: X, a spáchal přestupek, když držel při jízdě vozidlem v ruce v úrovni volantu telefonní přístroj. Tím porušil ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a dopustil se tak přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 téhož zákona. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 4.000 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. S-JMK 99050/2024/OD/Ur, č. j. JMK 119574/2024, změnil prvostupňové rozhodnutí ve výroku I. tak, že uvedené datum narození žalobce „29. 10. 1962“ se nahrazuje datem „19. 11. 1962“ a do druhého odstavce se doplňuje slovo „z nedbalosti“. Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

2. Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2026, č. j. 33 A 31/2024 - 143, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. V ní navrhl zrušení napadeného rozsudku i žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí.

4. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s ustanovením § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zastoupen advokátem.

5. Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.

6. O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS).

7. Nejprve je nutné připomenout, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se proto musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73). To znamená, že „uvedení konkrétních stížních námitek […] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006-58). Proto kasační stížnost, jejíž důvody nesměřují vůči výroku napadeného soudního rozhodnutí, respektive nesměřují proti důvodům, na nichž je toto rozhodnutí postaveno, je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírá o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s., jak vyplývá z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i v usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, podle něhož kasační stížnost, která beze změny opakuje žalobní tvrzení a nijak nereaguje na argumentaci krajského soudu, neobsahuje důvody podle § 103 s. ř. s., a bude proto jako nepřípustná odmítnuta (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Stejně tak jsou podle posledně citovaného ustanovení nepřípustné námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2026, č. j. 8 As 32/2025-39, bod 36). Uvedené závěry lze v dané věci vztáhnout na doplnění kasační stížnosti, v němž stěžovatel z velké části polemizuje se závěry a postupy správních orgánů, a nikoliv se závěry krajského soudu. Kasačními námitkami, které nepolemizují se závěry krajského soudu, se proto Nejvyšší správní soud pro jejich nepřípustnost nemohl zabývat.

8. Shodně nepřípustnou shledal Nejvyšší správní soud kasační námitku týkající se způsobu, jakým provedl prvostupňový orgán výslech zasahujících policistů. Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že správní orgán předvolal policisty k výslechu na stejnou hodinu, přičemž policisté měli dostatek času si celou věc společně prodiskutovat, a narušit tak nestrannost svých výpovědí. Tato námitka totiž nemá předobraz v žalobě proti rozhodnutí, jinými slovy nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem, ač tak stěžovatel mohl učinit.

9. V rámci prvního okruhu přípustných kasačních námitek stěžovatel namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť krajský soud se nevypořádal se všemi žalobními námitkami a odmítl se věcně zabývat důkazními návrhy.

10. K této kasační argumentaci Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud vypořádal veškeré námitky stěžovatele, přičemž jeho úvahy jsou z odůvodnění napadeného rozsudku jasně patrné, srozumitelné a logické. Pouhý nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku přitom nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013-30, a ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010-163). Nepřezkoumatelnost není ani projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35). Vadu nepřezkoumatelnosti nezpůsobuje ani ztotožnění se se závěry správního orgánu, resp. odkaz na ně. Smyslem soudního přezkumu totiž není opakovat již správně vyřčené, nýbrž postačí, pokud je na dříve učiněné závěry odkázáno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86).

11. Ohledně důkazních návrhů z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „[s]amotné neprovedení důkazních návrhů stěžovatelky nemá za následek porušení jejího práva na spravedlivý proces. Součástí práva na spravedlivý proces není povinnost soudu (ani správního orgánu) provést veškeré stranami navržené důkazy. Podstatným je to, aby soudy v případě, že k provedení důkazů neshledají důvod, tento důvod uvedly a aby nezůstaly nevypořádány tzv. opomenuté důkazy.“ (srov. rozsudek ze dne 27. 2. 2026, č. j. 5 As 164/2025-64). To se v případě stěžovatele však nestalo, neboť krajský soud se se všemi důkazními návrhy stěžovatele vypořádal, což vyplývá jak z odůvodnění napadeného rozsudku, tak i ze zvukového záznamu pořízeného z ústního jednání krajského soudu.

12. Podle stěžovatele dále nebyla naplněna zásada materiální pravdy, neboť jeho odpovědnost za spáchání přestupku byla dovozena pouze z výpovědí zasahujících policistů a bez žádného objektivního důkazu. Krajský soud se podle stěžovatele dopustil nepřípustného formalismu, pokud přiznal svědectví policistů vyšší míru věrohodnosti, a to jen proto, že jsou úředními osobami. K důvěryhodnosti výpovědí policistů stěžovatel uvedl, že v průběhu správního řízení manipulovali s důkazy, a proto nelze hovořit o jejich nestrannosti. Stěžovatel také namítl, že výpovědi svědků se liší.

13. Nejvyšší správní soud se v minulosti již opakovaně zabýval otázkou, jak hodnotit situaci, kdy klíčovým (či dokonce jediným) důkazem o spáchání přestupku jsou výpovědi policistů, kteří mu byli přítomni, a obviněný z přestupku tyto výpovědi zpochybňuje (srov. především rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27, a ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 126/2015-42). Aby mohly výpovědi policistů obstát jako jediný či zásadní důkaz o spáchání přestupku, musí být vždy vyslechnuti jako svědci a jejich svědectví musí být dostatečné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27). Nejvyšší správní soud též zastává názor, že v případě přestupků pozorovatelných pouhým okem, např. právě i v situaci, kdy řidič při řízení vozidla drží v ruce telefonní přístroj nebo jiné hovorové zařízení, což patří mezi obtížně zachytitelné přestupky, je takto řádně provedený výslech dostatečným důkazem o spáchání takového přestupku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011-70). U obtížně pozorovatelných přestupků je pak nutné zhodnotit, zda měli policisté vůbec možnost spatřit spáchání takového přestupku. Důležitou roli hrají například výhledové podmínky, vzdálenost policistů od vozidla přestupce a čas, po který mohli policisté přestupek pozorovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 27/2016 - 34, či usnesení ze dne 29. 11. 2023, č. j. 6 As 286/2022-24).

14. Policistu lze obecně považovat za nestranného a věrohodného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě opak. Je tomu tak proto, že policista zásadně nemá na věci ani na jejím výsledku jakýkoli osobní zájem, plní jen svou služební povinnost, při níž je vázán požadavkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknou újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-114). O případy, kdy je možné pochybovat o věrohodnosti či nestrannosti policisty v pozici svědka, půjde zejména tehdy, pokud jsou ve výpovědích policistů rozpory, je-li hodnoceno jednání obtížně pozorovatelné pouhým okem, existují-li důkazy svědčící o policistově zaujatosti vůči osobě obviněného, pokud je policista hodnocen či odměňován podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu osob za přestupky, nebo v případě šikanózního postupu policisty, který spočívá v provádění přehnaně horlivé a rozsáhlé kontroly, aniž by k tomu byl rozumný důvod (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63, a ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 As 66/2018-34).

15. V nyní posuzované věci byl stěžovatel shledán vinným z přestupku výlučně na základě výpovědí zasahujících policistů, neboť z videozáznamu palubní kamery nebylo možné jednoznačně určit, zda stěžovatel při jízdě motorového vozidla drží v ruce mobilní zařízení. Za takové situace musí být v souladu s výše citovanou judikaturou zasahující policisté vyslechnuti jako svědci a jejich svědectví musí být dostatečné. Zároveň musí mít zasahující policisté dostatečné výhledové podmínky, jakož i dostatečnou vzdálenost od vozidla pachatele přestupku a čas, po který mohli přestupek pozorovat. Ze správního spisu přitom vyplynulo, že policisté byly řádně vyslechnuti jako svědci ve správním řízení, jejich výpovědi byly řádně zaznamenány do protokolu a stěžovateli bylo umožněno je konfrontovat v rámci jejich výpovědí. V předmětném řízení o přestupku se zároveň nevyskytly žádné okolnosti, které by zpochybňovaly důvěryhodnost či nestrannost výpovědí zasahujících policistů.

16. Stěžovatel v průběhu správního řízení i řízení před správními soudy uvedl, že policisté manipulovali s důkazy a že jsou obecně policisté odměňováni podle počtu uložených pokut, a proto nebyli v dané věci nestrannými svědky. Krajský soud během ústního jednání provedl důkaz fotkou pořízenou stěžovatelem, která zachycuje oznámení o přestupku v určitém časovém okamžiku. Při konfrontaci této fotky s oznámením o přestupku, které je obsahem správního spisu prvostupňového orgánu, krajský soud zjistil, že mezi těmito listinami existují rozdíly. V oznámení o přestupku, jež stěžovatel vyfotil, nebyly proškrtány kolonky týkající se testu na alkohol či jinou návykovou látku dechovým analyzátorem a dále nebylo v daný okamžik oznámení opatřeno podpisy policistů. Krajský soud shledal, že takové následné vyplnění ze strany policistů nebylo projevem nekompetentnosti či záměrné manipulace ze strany policistů, a nemělo tak na posouzení věci žádný význam. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožnil a nad rámec uvádí, že výsledné doplnění údajů o provedení dechové zkoušky ze strany policistů bylo ku prospěchu stěžovatele, který tak tímto jednáním policistů nemohl být zkrácen na svých právech.

17. Co se týče námitky financování policistů na základě uložených pokut, k tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že uvedená skutečnost může být za určitých okolností důvodem pro zpochybnění důvěryhodnosti či nestrannosti policistů jako svědků přestupkového jednání (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63, a ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 As 66/2018-34). Takové tvrzené okolnosti však musí být konkrétní, aby došlo k zpochybnění důvěryhodnosti a nestrannosti konkrétních policistů. Stěžovatel v průběhu řízení před krajským soudem navrhl jako důkaz článek serveru, v němž se pojednává o tlaku vyvíjeném na policisty kvůli počtu uložených pokut. Takové tvrzení však není dostatečně konkrétním důkazem svědčícím o zaujatosti konkrétních zasahujících policistů. Stěžovateli se tak nepodařilo prokázat, že by zasahující policisté měli zájem na výsledku věci, ani jejich nedůvěryhodnost či nestrannost.

18. Tvrzenými rozpory ve výpovědích svědků se dostatečně zabýval krajský soud i žalovaný. Z obsahu protokolu o ústním jednání ze dne 22. 5. 2024 vyplynulo, že výpovědi svědků se lišily jen v drobných nuancích, např. ve vzdálenosti služebního vozu od vozu projíždějícího stěžovatele či skutečnosti, zda stěžovatel držel telefon v jedné ruce nebo v obou rukou. Pro posouzení přestupkového jednání stěžovatele přitom není relevantní, že jeden z policistů nebyl schopen zakreslit do mapy místo, kde stálo jejich vozidlo, ani to, že časový i vzdálenostní odhad policistů týkající se pozorování stěžovatelova vozidla se lišil. Jde totiž o drobné odlišnosti, nikoliv závažného charakteru, které nemohou zpochybnit věrohodnost policistů jako svědků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27). Tvrzení svědka o vzdálenosti i časových údajích jsou pouze jeho odhadem a nemusí být naprosto přesné, avšak to ještě neznamená zpochybnění pravdivosti a objektivity jeho výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-114). Podstatné je, že svědci shodně vypovídali o tom, že spatřili stěžovatele jakožto řidiče motorového vozidla, jak při jízdě drží mobilní zařízení, neboť to jsou právě skutečnosti, které jsou relevantní pro naplnění skutkové podstaty posuzovaného přestupku.

19. Nakonec stěžovatel namítl, že v řízení před krajským soudem došlo k zásadním vadám soudního přezkumu, které zpochybňují nestrannost samosoudce a dosahují intenzity porušení práva na spravedlivý proces. Samosoudce krajského soudu totiž kontaktoval ošetřujícího lékaře za účelem zjištění skutečnosti, zda je stěžovatel schopen účastnit se ústního jednání před krajským soudem. K této kasační námitce je nutné uvést, že stěžovatel se v průběhu řízení před krajským soudem opakovaně omlouval z účasti na jednání a žádal o jeho odročení, což odůvodňoval svojí dočasnou pracovní neschopností. Krajský soud stěžovatelovým žádostem vyhověl a ústní jednání odročil celkem třikrát. V posledním vyrozumění o konání ústního jednání ze dne 22. 7. 2025 odročil jednání na datum 26. 8. 2025 s informací, že skutkový stav vyplývá ze správního spisu a že není nutné provést dokazování. Zároveň stěžovatele poučil, že účast na ústním jednání není povinností, ale právem účastníka řízení a pokud není účastník řízení schopen účasti na jednání, může se nechat procesně zastoupit. Proto není možné v uvedeném postupu krajského soudu shledat vadu žalobního řízení, která by zpochybnila nestrannost samosoudce, stěžovatele zkrátila na jeho procesních právech nebo měla vliv na zákonnost napadeného rozsudku, a to obzvláště za situace, kdy se stěžovatel ústního jednání dne 26. 8. 2025 osobně zúčastnil.

20. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud rozhodl na základě skutkových zjištění vyplývajících z obsahu správního spisu zcela v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů, přičemž se nedopustil ani jiného hrubého pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Ten proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

21. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 8 As 287/2020, část III. 4.). Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu svých nákladů. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že procesně úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Proto Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

22. Usnesením ze dne 31. 10. 2025, č. j. Na 135/2025-15, ustanovil Nejvyšší správní soud stěžovateli k jeho zastupování v řízení o kasační stížnosti advokáta Mgr. Bc. Milana Janáka. Náklady ustanoveného zástupce nese v souladu se zněním § 35 odst. 10 s. ř. s. stát. Nejvyšší správní soud zástupci přiznal odměnu za dva úkony právní služby po 4.620 Kč (převzetí a příprava zastoupení a podání doplnění kasační stížnosti) podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s § 7 a § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem ve výši 9.240 Kč. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že nepřiznal zástupci stěžovatele odměnu za podání ze dne 1. 12. 2025, neboť pouhé přeposlání podání stěžovatele, který na něm trval, nepovažoval za úkon právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2026, č. j. 5 As 254/2025-85). Součástí náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti je také náhrada hotových výdajů (režijní paušál), která podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu činí 450 Kč za každý z těchto dvou úkonů právní služby, což je celkem 900 Kč. Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto byla výše odměny zvýšena o 2.129 Kč, což odpovídá po zaokrouhlení sazbě 21 % z částky 10.140 Kč (§ 35 odst. 10 věta druhá s. ř. s.). Celková odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů tak představuje částku 12.269 Kč, která bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 24. srpna 2026 JUDr. Jiří Palla předseda senátu