4 As 252/2020 - 19

Rubrum

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. Š., zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2019, č. j. 094532/2018/KUSK/HRO, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2020, č. j. 44 A 32/2019 - 22, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Shrnutí předcházejícího řízení

1. Rozhodnutím Městského úřadu Poděbrady (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 27. 6. 2018, č. j. 0040568/DOPP/2018/PNo, byl žalobce uznán vinným z nedbalostního spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit tím, že „dne 2. 11. 2017 v 16:20 hodin v obci Poděbrady, Př. Lhota, ulice Kovanická, silnice I/38 směr Kolín, při řízení vozidla registrační značky X, provozovatele M. M. ... překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod., když automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, a to silničním rychloměrem typ SYDO Traffic Velocity, v.č. GEMVEL0024, byla na pozemní komunikaci v obci naměřena rychlost 66 km/hod., která po odečtení maximální přípustné odchylky měřícího zařízení ve prospěch řidiče (-3 km/hod.) činila 63 km/hod., a tak překročil nejvyšší dovolenou rychlost na pozemní komunikaci v obci (50 km/hod.) maximálně o 13 km/hod., čímž porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu.“ Za tento přestupek správní orgán prvního stupně podle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu uložil žalobci pokutu ve výši 1.500 Kč a podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a příslušného ustanovení prováděcí vyhlášky mu dále uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.

2. Žalovaný rozhodnutím ze dne ze dne 11. 3. 2019, č. j. 094532/2018/KUSK/HRO, podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

3. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný nejprve shrnul obsah spisové dokumentace. Uvedl, že správní orgán prvního stupně na základě oznámení Městské policie Poděbrady o podezření ze spáchání přestupku vyzval v souladu s ustanovením § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu k uhrazení určené částky provozovatele vozidla M. M., který na základě poučení sdělil, že dne 2. 11. 2017 půjčil vozidlo žalobci. Ten na výzvu správního orgánu prvního stupně uvedl, že v uvedenou dobu vozidlo řídil a dále v této věci chce využít svého práva odepřít výpověď. Jelikož správní orgán prvního stupně považoval skutková zjištění za dostatečná, vydal příkaz, kterým uznal žalobce vinným z naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu, jehož se dopustil z nedbalosti. Po zrušení příkazu, k němuž došlo v důsledku odporu proti němu podanému, správní orgán prvního stupně pokračoval v řízení a předvolal žalobce prostřednictvím zmocněnce k nařízenému ústnímu jednání na den 20. 6. 2018 v 11:00 hodin. Ačkoliv bylo předvolání řádně doručeno, tak se žalobce ani jeho zmocněnec k jednání nedostavili. Proto jej správní orgán prvního stupně konal bez přítomnosti těchto osob a následně vydal dne 27. 6. 2018 rozhodnutí, jímž žalobce shledal vinným ze spáchání uvedeného přestupku.

4. Dále žalovaný konstatoval, že proti tomuto rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání, které ani na výzvu nedoplnil. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, žalovaný dospěl k závěru, že spáchání uvedeného přestupku žalobce bylo spolehlivě a nepochybně prokázáno důkazy zajištěnými městskou policií a provedenými správním orgánem prvního stupně, které lze považovat za dostatečné a přesvědčivé. Řízení před správním orgánem prvního stupně bylo vedeno v souladu s principem spravedlivého procesu a nebylo zjištěno, že by v něm byl žalobce jakkoli zkrácen na svých právech. Žalovaný tedy uzavřel, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je správné a bylo vydáno plně v souladu s právními předpisy.

5. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 7. 2020, č. j. 44 A 32/2019 - 22, rozhodnutí o odvolání i správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

6. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že obsah písemnosti, kterou žalobce doručil správnímu orgánu prvního stupně dne 5. 1. 2018 a jejíž vady zhojil podáním ze dne 25. 4. 2018, je nutné považovat za podání vysvětlení ve smyslu § 137 odst. 1 správního řádu. Z něho správní orgán prvního stupně zcela logicky dovodil, že to byl patrně právě žalobce, kdo v době spáchání protiprávního jednání užíval vozidlo, a proto s ním správně zahájil řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. V této souvislosti krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2019, č. j. 1 As 406/2018 - 34.

7. Podle krajského soudu však uvedená písemnost představující záznam o podání vysvětlení nemohla být v následném řízení o přestupku použita jako důkaz, jak vyplývá z ustanovení § 137 odst. 4 správního řádu i z judikatury Nejvyššího správního soudu představované již zmíněným rozsudkem sp. zn. 1 As 406/2018. Žalovaný se přitom mýlí, pokud uvádí, že v tomto judikátu bylo rozhodnuto ve skutkově odlišné věci a jeho závěry na posuzovaný případ nedopadají. Rozdílnost věci vedené pod sp. zn. 1 As 406/2018 totiž spočívá pouze v tom, že se provozovatel doznal k řízení vozidla, a proto s ním bylo zahájeno řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Nicméně v jeho rámci se již nepodařilo ho vyslechnout a podpořit tak zjištění plynoucí z podání vysvětlení přípustnými důkazními prostředky, a proto podle závěru uvedeného judikátu nemohl být uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, toto přestupkové řízení mělo být zastaveno a následně zahájeno řízení o správním deliktu provozovatele vozidla podle § 125f téhož zákona. Není tedy podstatné, zda řízení o přestupku řidiče bylo vedeno s provozovatelem vozidla či s jinou osobou. Klíčové je naopak to, že v uvedené věci i v nyní posuzovaném případě správní orgány nedisponovaly žádným přípustným důkazem o tom, jaká osoba řídila vozidlo, a zároveň se dopustily nezákonnosti, když vysvětlení učiněné před zahájením řízení o přestupku za takový důkaz považovaly.

8. Krajský soud proto přisvědčil žalobci, že neměl-li správní orgán prvního stupně k dispozici žádný jiný důkaz o řízení vozidla obviněným v rozhodné době a ten byl posléze v průběhu řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu zcela nečinný, muselo být toto řízení pro nedostatek důkazů zastaveno a následně měl být projednán přestupek provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 téhož zákona.

9. Jelikož v dané věci správní orgány dostatečným způsobem neprokázaly, že se předmětného protiprávního jednání dopustil právě žalobce, nezabýval se již krajský soud z důvodu zcela zjevné nadbytečnosti dalšími žalobními body.

10. Podle závěru krajského soudu tedy bylo řízení před správními orgány obou stupňů zatíženo vadou, a proto musela být jejich rozhodnutí zrušena a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. V něm již však správní orgán prvního stupně nebude moci vést řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu a rovněž tak nebude moci ani zahájit řízení o přestupku provozovatele vozidla postupem podle § 125f odst. 5 písm. b) téhož zákona, neboť odpovědnost za tento přestupek již zanikla uplynutím roční promlčecí doby, jak vyplývá z ustanovení § 29 písm. a), § 30 písm. b) a § 31 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.

II. Obsah kasační stížnosti

11. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost z důvodů jeho nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti, které jsou uvedeny v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

12. K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku stěžovatel konkrétně namítl, že se krajský soud nevypořádal s jeho argumentací, podle které podání žalobce učiněné po marném uplynutí lhůty k podání vysvětlení již nebylo možné považovat za vysvětlení, nýbrž za listinu, kterou lze použít jako důkazu.

13. Krajský soud též neodůvodnil, proč musí správní orgány opakovaně požadovat a vymáhat vysvětlení ke zjištění údajů o osobě již důvodně podezřelé ze spáchání přestupku.

14. Rovněž tak se krajský soud nezabýval skutkovým stavem věci a své závěry o nezákonnosti postupu správních orgánů neodůvodnil. Přitom v posuzované věci byla opatřena fotografie z automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, provozovatel vozidla označil osobu, které v rozhodné době svěřil svůj automobil, ta se písemně přiznala ke spáchání přestupku a následně s ní bylo zahájeno přestupkové řízení.

15. Dále se krajský soud nevypořádal se skutečností, že pokud by bylo možné zahájit řízení o přestupku pouze s osobou usvědčenou přímými důkazy, došlo by k relativizaci liberačních důvodů u přestupku provozovatele vozidla, který má právo zbavit se odpovědnosti za dopravní přestupek identifikací osoby řidiče, a to pod pohrůžkou sankce přestupku křivého vysvětlení.

16. Konečně krajský soud opomněl vyslovit závazný právní názor, ve kterém by správní orgán poučil, jaké podání nebo zjištěnou skutečnost by považoval za dostatečný přímý důkaz pro zahájení řízení s označeným řidičem podezřelým ze spáchání přestupku, když předvedení a pořádková pokuta by vedla pouze k nezákonnosti kvůli zákazu sebeobviňování, a i v případě dostavení se k podání vysvětlení by jej označený řidič mohl odmítnout s odvoláním na tento zákaz.

17. K tvrzené nezákonnosti napadeného rozsudku stěžovatel konkrétně namítl, že přiznání žalobce ze spáchání přestupku nebylo sdělením provozovatele motorového vozidla o totožnosti řidiče ve smyslu § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu ani záznamem o podání vysvětlení sepsaným správním orgánem podle správního řádu, nýbrž vědomým jednáním svéprávné osoby s rozumem průměrného člověka. Jestliže totiž někdo dobrovolně nevyužije svého práva na neobviňování se, pak je srozuměn s právními následky takového jednání. Písemné podání žalobce opatřené jeho podpisem, v němž sděluje, že vozidlo v uvedenou dobu řídil a dále ve věci chce využít svého práva a odepřít výpověď, je tedy nutné považovat za listinu, jíž bylo možné provést důkaz. Ten přitom společně se sdělením provozovatele vozidla, který plně identifikoval řidiče, a s fotografií z automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy věrohodně a dostatečně svědčily o naměřené rychlosti, místu a času spáchání přestupku, jakož i o osobě jeho pachatele. Za této situace správní orgány nebyly povinny požadovat po žalobci opakované objasnění skutečnosti, kterou již znaly. V rámci přestupkového řízení pak měl žalobce dostatek prostoru pro svou obhajobu a k vyvrácení podezření ze spáchání předmětného přestupku. Krajský soud tak posoudil uvedenou právní otázku i zjištěný skutkový stav nesprávně.

18. Dále krajský soud nevzal v úvahu, že pokud by bylo možné zahájit řízení o přestupku pouze s osobou usvědčenou přímými důkazy, došlo by k relativizaci liberačních důvodů u přestupku provozovatele vozidla, který má právo zbavit se odpovědnosti za dopravní přestupek identifikací osoby řidiče, a to pod pohrůžkou sankce přestupku křivého vysvětlení. Správní orgán přitom nemá žádný prostředek k získání vysvětlení od označené osoby, když předvedení či uložení pořádkové pokuty za účelem provedení tohoto úkonu je soudní judikaturou opakovaně považováno za protiústavní s poukazem na zásadu zákazu sebeobviňování. Za této situace dochází často k zpochybňování sdělení provozovatele vozidla o osobě řidiče, která se svou pasivitou během celého průběhu řízení o přestupku vyhýbá odpovědnosti za protiprávní jednání. Takovému postupu však nelze přiznat právní ochranu a namísto hledání formálních nedostatků přestupkového řízení by se mělo přihlížet ke skutkovému stavu zachycenému ve správním spise. S ohledem na množství chodců usmrcených kvůli rychlé jízdě automobilů je totiž nutné především působit preventivně na řidiče, kteří nerespektují nejvyšší povolenou rychlost v obci.

19. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

20. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

III. Posouzení kasační stížnosti

21. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody uvedené v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

22. Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.

23. Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

24. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasačními námitkami o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Jejich důvodnost by totiž sama o sobě postačovala k zrušení rozsudku krajského soudu bez nutnosti posouzení jeho zákonnosti. Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).

25. Takovými vadami není napadený rozsudek zatížen. V jeho odůvodnění krajský soud uvedl, že písemné podání žalobce doručené správnímu orgánu prvního stupně dne 5. 1. 2018 a jeho doplnění ze dne 25. 4. 2018 představuje podání vysvětlení ve smyslu § 137 odst. 1 správního řádu. Podle tohoto ustanovení si přitom správní orgán opatřuje nezbytná vysvětlení za účelem prověřování poznatků, které by mohly být důvodem pro zahájení řízení z moci úřední. Jestliže tak bylo vůči žalobci zahájeno řízení o přestupku právě na základě těchto písemností obsahujících zmínku o tom, že v rozhodné době řídil předmětné vozidlo, je zcela zřejmé, že se podle názoru krajského soudu muselo jednat o podání vysvětlení. Dále krajský soud objasnil, že tento úkon nelze podle § 137 odst. 4 správního řádu považovat za důkaz v přestupkovém řízení, z čehož vyplývá, že žalobce musel uvedené tvrzení zopakovat v jeho průběhu, aby k jeho doznání mohlo být účinně přihlédnuto při posuzování skutkového stavu věci. Po zahájení řízení o přestupku však byl žalobce naprosto pasivní, a proto při absenci jiného důkazu o tom, že vozidlo řídila právě tato osoba, dovodil krajský soud nezbytnost zastavení řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu pro nedostatek důkazů a následného projednání přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 téhož zákona. Z odůvodnění napadeného rozsudku je tedy seznatelné, proč krajský soud považoval písemné doznání žalobce za podání vysvětlení, proč tato listina nemohla být použita k usvědčení pachatele v následném přestupkovém řízení a po jeho zahájení musel být její obsah stvrzen žalobcem, jakož i proč v důsledku následné nečinnosti obviněného vznikl stav důkazní nouze, kvůli němuž nemohl být uznán vinným.

26. Argumentace stěžovatele, podle níž trvání na zahájení řízení o přestupku pouze s osobou usvědčenou přímými důkazy by vedla k relativizaci liberačních důvodů provozovatele vozidla, nebyla uplatněna ve vyjádření k žalobě. Krajskému soudu tak nelze vytýkat, že se tímto aspektem v napadeném rozsudku nezaobíral. Navíc uvedené tvrzení stěžovatele nemá žádný význam pro posouzení věci, neboť v ní krajský soud nevytýkal správnímu orgánu prvního stupně zahájení řízení o přestupku vůči žalobci na základě jeho písemného doznání, nýbrž použití této písemnosti jako důkazu v rámci řízení o přestupku a na ní navazující skutkový závěr o protiprávním jednání žalobce. Mimoběžná je proto i stížnostní námitka, podle níž krajský soud opomněl v závazném právním názoru poučit správní orgán, jaké podání nebo zjištěnou skutečnost lze považovat za dostatečný přímý důkaz pro zahájení řízení s označeným řidičem podezřelým ze spáchání přestupku.

27. Vzhledem k těmto skutečnostem je možné učinit závěr, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu obsahuje rozhodné důvody pro v něm učiněné závěry. Napadený rozsudek je tedy přezkoumatelný a důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl naplněn.

28. Proto se Nejvyšší správní soud mohl zabývat kasačními námitkami o nezákonnosti rozsudku krajského soudu.

29. Podle § 137 odst. 1 věty první správního řádu k prověření oznámení, ostatních podnětů a vlastních zjištění, která by mohla být důvodem k zahájení řízení z moci úřední, opatřuje správní orgán nezbytná vysvětlení. Podle § 137 odst. 3 správního řádu o podání vysvětlení se pořizuje záznam, který obsahuje údaje umožňující identifikaci osoby, která skutečnost sděluje, uvedené v § 18 odst. 2, vylíčení předmětných skutečností, datum, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Podle § 137 odst. 4 správního řádu záznam o podání vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek.

30. V posuzované věci provozovatel vozidla sdělil správnímu orgánu prvního stupně, že vozidlo řídil v době přestupku žalobce. Tomu proto bylo podle § 137 odst. 1 správního řádu zasláno předvolání k podání vysvětlení ze dne 30. 11. 2017, č. j. 0068984/DZD/2017/PNo. K tomuto úkonu se však žalobce bez omluvy nedostavil a namísto toho zaslal nepodepsanou písemnost, ve které uvedl, že vozidlo v uvedenou dobu řídil on a dále v této věci chce využít svého práva a odepřít výpověď. Uvedené prohlášení obdržel správní orgán prvního stupně dne 8. 1. 2018, v němž se měl žalobce podle obsahu předvolání dostavit k podání vysvětlení. Dne 25. 4. 2018 pak bylo správnímu orgánu prvního stupně k jeho výzvě doručeno již vlastnoručně podepsané prohlášení žalobce se stejným obsahem.

31. Uvedené skutečnosti zjištěné z obsahu správního spisu tedy nepochybně svědčí o tom, že prohlášení žalobce o spáchání dopravního přestupku bylo učiněno v reakci na výzvu správního orgánu prvního stupně k podání vysvětlení. K němu se totiž žalobce bez omluvy nedostavil a namísto toho odeslal k poštovní přepravě písemné doznání, které bylo správnímu orgánu prvního stupně doručeno v den, na který byl k podání vysvětlení předvolán. Proto je nutné ve shodě s krajským soudem považovat obsah zmíněné písemnosti za podání vysvětlení ve smyslu § 137 správního řádu, byť o něm nebyl pořízen záznam. Navíc písemná prohlášení žalobce doručená správnímu orgánu prvního stupně ve dnech 5. 1. 2018 a 25. 4. 2018 byla sepsána před zahájením řízení o přestupku a sloužila jako podklad pro vydání příkazu ze dne 3. 5. 2018, č. j. 0027751/DOPP/2018/PNo, který byl v posuzované věci prvním úkonem v řízení, jak vyplývá ze znění § 150 odst. 1 věty druhé správního řádu.

32. Písemné prohlášení žalobce o spáchání přestupku učiněné v rámci podání vysvětlení bylo dostatečným podkladem pro vedení přestupkového řízení zahájeného z moci úřední vůči žalobci, neboť o něm zprvu neměl správní orgán prvního stupně důvod pochybovat. Podání vysvětlení žalobcem však s přihlédnutím k ustanovení § 137 odst. 1 věty první a odst. 4 správního řádu nebylo možné použít jako důkazního prostředku, a proto v rámci řízení o přestupku již z něho nebylo možné vycházet. Tento závěr vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu představované kupříkladu rozsudky ze dne 10. 4. 2019, č. j. 1 As 406/2018 - 34, a ze dne 10. 2. 2016, č. j. 1 As 204/2015 - 33. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že písemné doznání žalobce učiněné před zahájením přestupkového řízení bylo možné považovat za listinný důkaz, na jehož základě bylo prokázáno, že v rozhodné době řídila motorové vozidlo právě tato osoba. V této souvislosti lze rovněž odkázat na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 406/2018, v němž se uvádí, že „byť je přestupkové řízení podstatně méně formalizovaným procesem než řízení trestní a zcela jistě v něm nelze uplatnit všechna pravidla vyplývající z trestního řádu, pro posouzení uvedené otázky lze připustit podpůrnou argumentaci § 2 odst. 5 trestního řádu. ... Ani v přestupkovém řízení tak nelze zjištění o totožnosti pachatele přestupku založit pouze na doznání určité osoby učiněném před zahájením přestupkového řízení.“

33. Důkazně použitelné nebylo v dané věci ani sdělení totožnosti řidiče učiněné provozovatelem vozidla dne 10. 11. 2017, neboť se podle § 125h odst. 6 věty druhé zákona o silničním provozu považovalo také jen za podání vysvětlení. To ostatně bylo učiněno rovněž ve formě písemného prohlášení, a nikoli záznamu sepsaného podle § 137 odst. 3 správního řádu. Na základě oznámení městské policie o podezření ze spáchání přestupku a k němu přiložených fotografií z automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bylo možné spolehlivě zjistit pouze překročení nejvyšší dovolené rychlosti na pozemní komunikaci v obci, jakož i místo a dobu tohoto protiprávního jednání, nikoliv však osobu jeho pachatele. Proto za situace, kdy žalobce byl po zahájení přestupkového řízení naprosto nečinný a nepodařilo se ho vyslechnout při ústním jednání, neexistoval žádný použitelný důkaz o tom, že spáchal přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Krajský soud tedy nepochybil, když učinil závěr o důkazní nouzi vedoucí k nutnosti zastavení řízení o přestupku vůči žalobci a projednání přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu.

34. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani další argumentace stěžovatele. S ním je sice možné souhlasit, že pasivita osoby označené za řidiče v průběhu řízení o přestupku má častokrát za následek nemožnost jejího postihu, což je v rozporu se zájmy provozovatele vozidla i ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích. Nicméně uvedený stav je způsoben především povahou řízení o dopravním přestupku projednávaného po provedení automatického měření rychlosti používaného bez obsluhy, které většinou neumožňuje spolehlivě identifikovat osobu řidiče, a proto musí být přestupkové řízení mnohdy vedeno vůči provozovateli vozidla. Nicméně možnost postihu protiprávního jednání alespoň v řízení o přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu je s ohledem na objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za dodržování pravidel silničního provozu při užívání automobilu, jenž je na něho zapsaný v registru silničních vozidel, adekvátním a zároveň i dostatečným represivním a preventivním opatřením. Proto není žádný důvod po zjištění o spáchání dopravního přestupku usvědčovat domnělého řidiče vozidla za pomoci jeho doznání učiněného před zahájením přestupkového řízení, z něhož podle platné právní úpravy není možné při rozhodování o jejich vině či nevině vycházet. Takový postup by ostatně byl protiústavní, neboť by odporoval procesním zásadám obsaženým ve všech typech řízení o veřejnoprávních deliktech.

35. Krajský soud tedy posoudil uvedenou právní otázku i na ní navazující skutkový stav věci zjištěný v přestupkovém řízení správně, a proto nebyl naplněn ani důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

IV. Závěr a náklady řízení

36. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně podle § 60 odst. 1 věty první a § 120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť v něm stěžovatel neměl úspěch a žalobci nevznikly žádné náklady s ohledem na skutečnost, že jeho zástupce neučinil ani jeden úkon právní služby, za něhož by mu náležela odměna a náhrada hotových výdajů.

Poučení