4 As 274/2024

Rubrum

4 As 274/2024-31 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Vojenské lesy a statky ČR, s. p., se sídlem Pod Juliskou 1621/5, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Bc. L. H., proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 29. 2. 2024, č. j. MZP/2024/290/332, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2024, č. j. 18 A 24/2024-54, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Žalobci s e v r a c í soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalovaný výrokem 3. rozhodnutí ze dne 22. 11. 2022, č. j. MZP/2022/620/2066, v řízení o námitkách k oznámení záměru na vyhlášení Národní přírodní rezervace Obírka-Peklo (dále jen „NPR“) a jejího ochranného pásma částečně vyhověl námitkám žalobce proti zařazení pozemků v jeho správě do území NPR tak, že pozemky parc. č. 195 (část) a 196 (část) v k. ú. Kozlov u Velkého Újezdu a parc. č. 788/82 789/1, 789/2, 790, 792/3 (část), 985 a 994 (část) v k. ú. Podhoří na Moravě a rozhodl o přesunutí předmětných částí těchto pozemků do navrhovaného ochranného pásma NPR. Námitce proti zařazení ostatních pozemků do území navrhované NPR a jejího ochranného pásma nevyhověl.

2. Ministr životního prostředí (dále jen „ministr“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného. 4 As 274/2024

3. Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který shora označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Městský soud především nepovažoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Správní orgány uvedly, z jakého důvodu nejsou jiné formy ochrany dotčeného území dostatečně efektivní. Správní orgán prvního stupně se v testu proporcionality zabýval dalšími alternativami možné právní regulace, přičemž vysvětlil, z jakého důvodu má zato, že jiná forma ochrany území než vyhlášení NPR není k dosažení cílů dostatečná. Také ministr se dostatečně vypořádal se všemi argumenty a námitkami žalobce. V napadeném rozhodnutí vyvrátil tvrzení žalobce, že podmínky, které stanoví regulace na území NPR, je možno přenést do smluvní formy ochrany, kterou požadoval žalobce. V této souvislosti ministr poukázal také na nedostatky smluvní ochrany a vyslovil nesouhlas s námitkou, že § 39 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny preferuje v případě ochrany Evropsky významné lokality (dále jen „EVL“) ochranu smluvní, jelikož tato nepředstavuje ochranu dostatečnou.

5. Městský soud poukázal také na to, že ministr v souvislosti s možností použití smluvní ochrany podle § 39 zákona o ochraně přírody a krajiny vyslovil, že tato nepředstavuje ochranu dostatečnou, přičemž s tímto závěrem žalobce v žalobě v podstatě nepolemizoval, nýbrž namítal, že správní orgány nevzaly v úvahu jeho dosavadní péči o dané území a taktéž jeho hospodaření na základě smluvní ochrany na jiných územích. S uvedenou argumentací se však městský soud taktéž neztotožnil, neboť pokud správní orgány dospěly k závěru, že na daném území smluvní ochrana podle § 39 zákona o ochraně přírody a krajiny nepostačí, není dosavadní hospodaření žalobce v dotyčném území či v jiných oblastech, byť prováděné na základě smluvní ochrany, rozhodné. Městský soud současně poukázal na tu část rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, v němž tento ocenil dosavadní péči žalobce o dané území a žádným způsobem jeho hospodaření nezpochybnil.

6. Závěrem napadeného rozsudku městský soud upozornil také na problematickou domluvu mezi stranami nyní řešeného území, která by se mohla promítnout do jednání o možné smluvní ochraně, u níž jde primárně o konsenzuální právní vztah.

7. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní proti napadenému rozsudku brojí kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Navrhuje zrušit napadený rozsudek a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.

8. Stěžovatel považuje postup ministra za nezákonný a v rozporu s ustanoveními zákona o ochraně přírody a krajiny, z čehož dovozuje, že napadený rozsudek je nesprávný. Městský soud totiž nezohlednil pochybení ministra spočívající v porušení § 39 zákona o ochraně přírody a krajiny a nepřisvědčil argumentaci stěžovatele týkající se dlouhodobé péče o předmětné území z jeho strany. Naopak přisvědčil ministrovi, aniž se zabýval tím, zda jsou jeho závěry správné.

9. Stěžovatel se dále v kasační stížnosti vyjadřuje k jednotlivým odstavcům napadeného rozsudku a vyslovuje opakovaný nesouhlas se závěry správních orgánů, které nezohlednily, že území, o které se žalobce stará, jsou v rámci České republiky hodnocena jako nejcennější 4 As 274/2024-32 pokračování v rámci přírodního bohatství a kvality přírody. Přestože nelze omezit smluvní ochranou práva a povinnosti třetích osob, není to podle stěžovatele důvod k nerespektování § 39 zákona o ochraně přírody a krajiny. Ministr ani neaplikoval do svého rozhodnutí ocenění dosavadní péče stěžovatele o předmětné území. Aby bylo možné postupovat v souladu s právními předpisy a zároveň aby došlo k zachování přírodního bohatství, jak uvedl městský soud, pak podle stěžovatelova mínění měla být využita smluvní ochrana § 39 zákona o ochraně přírody a krajiny. Ministr přitom pouze uvedl, proč by použití tohoto ustanovení bylo složitější a nepokusil se stanovit rámec smluvní ochrany.

10. Stěžovatel v kasační stížnosti závěrem vyjadřuje nesouhlas s úvahou městského soudu o jeho neochotě kooperovat s orgány ochrany přírody a o nerespektování požadavků zákona o ochraně přírody a krajiny.

11. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Napadený rozsudek považuje za srozumitelný, dostatečně odůvodněný a věcně správný. Hlavním důvodem zpracování záměru na vyhlášení NPR byla mimořádně vysoká přírodní hodnota území, přičemž dále detailně popisuje jednotlivé předměty ochrany. Prioritním úkolem bylo zajistit pro EVL, kterou je i předmětné území, odpovídající územní ochranu. Smluvní ochranu podle § 39 zákona o ochraně přírody a krajiny nepovažuje za dostačující, přičemž odůvodnění tohoto závěru vyplývá v provedeném testu proporcionality. Smluvní ochrana neumožňuje postup podle § 31 zákona o ochraně přírody a krajiny ve spojení s § 32 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon, a nebylo by možné jejím prostřednictvím ani zakázat vstup mimo vyznačené území třetím osobám, či zavázat třetí osoby k určitým povinnostem, stejně jako nedokáže reagovat na případnou změnu podmínek a usměrňování managementu a negarantuje zajištění trvalé kontinuity ochrany přírodních procesů v řešeném území z důvodu možné změny vlastnictví pozemků.

12. Osoba zúčastněná na řízení svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.

13. S ohledem na to, jak je kasační stížnost a v ní obsažená argumentace formulována, se Nejvyšší správní soud předtím, než přistoupil k meritornímu posouzení věci, zabýval přípustností kasační stížnosti se závěrem, že kasační stížnost není přípustná.

14. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s., kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

15. Cílem citovaného ustanovení není omezit právo fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, ale zachovat kasační charakter řízení o kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2020, č. j. 5 Azs 345/2020-17). Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se proto musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73). To znamená, že „uvedení konkrétních stížních námitek […] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším 4 As 274/2024 správním soudem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006-58). Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, je nutno na ni nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v § 103 s. ř. s. (viz § 104 odst. 4 s. ř. s.).

16. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud také v usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, podle kterého „kasační stížnost, která beze změny opakuje žalobní tvrzení a nijak nereaguje na argumentaci krajského soudu, neobsahuje důvody podle § 103 s. ř. s., a bude proto jako nepřípustná odmítnuta (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Vyzývat stěžovatele k odstranění této vady (§ 109 odst. 1 s. ř. s.) není v takové situaci namístě. (…) V kasačním řízení je stanoveno povinné zastoupení advokátem především proto, aby kasační stížnosti byly sepsány právním profesionálem a byly argumentačně na úrovni. Pokud by se povinné zastoupení v kasačním řízení mělo vyčerpat tím, že advokát provede v textu žaloby výše popsané kosmetické změny a označí ji za kasační stížnost, stalo by se pouhou formalitou. O formalitu ale zákonodárci nešlo: naopak smyslem bylo umožnit v kasačním řízení pokud možno kvalifikovanou polemiku s argumentací krajského soudu. Tato polemika může být méně nebo více zdařilá; vždy však musí být z textu kasační stížnosti patrná alespoň nějaká snaha o to, reagovat na konkrétní závěry krajského soudu, zdůraznit přiléhavou judikaturu a přesvědčivě prezentovat ty žalobní argumenty, které žalobce pokládá za nejpádnější.“

17. Citované judikaturní závěry jsou použitelné i v souzené věci. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že městský soud převzal závěry ministra obsažené v napadeném rozhodnutí, se kterými stěžovatel nesouhlasí. Městskému soudu dále vytýká, že neposoudil správnost ministrem vyslovených závěrů. Konkrétní důvody, pro něž závěry městského soudu (vyslovené konkrétně v odstavcích 23. až 25., 27., 28. a 30. napadeného rozsudku) rozporuje, však stěžovatel neuvádí. Byť v kasační stížnosti odkazuje na tyto jednotlivé pasáže napadeného rozsudku, obsahově svými kasačními námitkami brojí proti posouzení věci správními orgány. Těm opakovaně (v kasační stížnosti shodně jako v žalobě) vytýká, že nezohlednily skutečnost dlouhodobé péče stěžovatele o předmětné území a jeho hospodaření na jiných obdobných pozemcích, které jsou chráněny smluvní ochranou ve smyslu § 39 zákona o ochraně přírody a krajiny. Právě požadavku na tuto smluvní ochranu se setrvale dovolává.

18. Tedy stěžovatel v kasační stížnosti rozporuje závěry, k nimž dospěl ministr v napadeném rozhodnutí, potažmo před ním žalovaný v jeho rozhodnutí. Tvrzení o tom, že městský soud věc nesprávně posoudil [což by nasvědčovalo kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], však činí veskrze obecně, tedy aniž by uvedl konkrétní důvody, pro které by měl být napadený rozsudek nezákonný a bez uvedení konkrétních pochybení, kterých se měl městský soud při právním posouzení věci dopustit.

19. Kasační stížnost tedy směřuje podle svého obsahu (nehledě na v ní vyjmenované kasační důvody) proti závěrům obsažným v napadeném rozhodnutí. Ty již byly v rozsahu uplatněných žalobních námitek podrobeny přezkumu ze strany městského soudu. Chtěl-li stěžovatel docílit toho, aby právě tyto závěry městského soudu byly v řízení o kasační stížnosti posouzeny, bylo nezbytné, aby v kasační stížnosti zcela konkrétně vysvětlil, jakých pochybení v postupu v řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku či v právním posouzení věci se městský soud dopustil. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje 4 As 274/2024-33 pokračování na to, že je zcela neopodstatněná výtka stěžovatele, podle níž městský soud pouze převzal závěry žalovaného, ale již neposoudil jejich správnost [která by byla podřaditelná pod kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k němuž přihlíží Nejvyšší správní soud i bez návrhu]. Městský soud totiž každou z uplatněných žalobních námitek posoudil, žádnou neopomněl a srozumitelně vysvětlil důvody, pro které žalobu jako nedůvodnou zamítl. To však neznamená, že závěry ministra bez dalšího převzal.

20. K právě uvedenému jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatelovy žalobní námitky se týkaly pouze tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť stěžovatel v žalobě, shrnutě uvedeno, uváděl, že se ministr k určité otázce nevyjádřil, neposoudil ji, neuvedl, z čeho vycházel či nevypořádal námitky, aniž by konkrétně poukázal na jednotlivá pochybení, jichž se správní orgány ve svých rozhodnutích dopustily. Nemůže tudíž s úspěchem nyní městskému soudu vytýkat, že se věcí blíže nezabýval a pouze převzal argumentaci ministra. Městský soud s ohledem na obsah žalobních námitek hodnotil primárně to, zda je napadené rozhodnutí přezkoumatelné. V takovém případě nepochybil, pokud odkazoval na jednotlivé části odůvodnění napadeného rozhodnutí, v nichž se ministr k otázkám (které podle stěžovatele nebyly posouzeny či byly opomenuty), vyjádřil. Nelze přehlížet ani to, že městský soud v napadeném rozsudku upozornil na to, že závěry ministra ohledně nemožnosti využití smluvní ochrany podle § 39 zákona o ochraně přírody a krajiny pro to, že není ochranou v daném případě dostatečnou, stěžovatel v žalobě v podstatě nerozporoval (viz odst. [5] tohoto usnesení). Z uvedeného důvodu, uplatňuje-li nyní stěžovatel kasační námitky směřující k meritu věci, a to především k závěrům ministra o důvodech, pro které nelze využít institut smluvní ochrany podle § 39 zákona o ochraně přírody a krajiny, pak i kdyby tyto námitky v kasační stížnosti dostatečně konkretizoval, nemohl by Nejvyšší správní soud tyto námitky za přípustné považovat, neboť je stěžovatel neuplatnil v rozporu s § 104 odst. 4 s. ř. s. již v řízení o žalobě, ač mu v tom nic nebránilo.

21. Závěr napadeného rozsudku, v němž městský soud poukazoval na omezené možnosti k dosažení konsenzu jednotlivých zúčastněných stran (viz shora odst. [6]), pak nepředstavoval rozhodovací důvod, na němž by městský soud založil závěr o nedůvodnosti žaloby, nýbrž byl vysloven pro dokreslení celého případu. Městský soud zde ani nevyslovil, že stěžovatel není ochoten k domluvě se správními orgány, jak v kasační stížnosti namítá. Nejvyšší správní soud se s ohledem na tyto skutečnosti nebyl povinen více uvedenou úvahou městského soudu zabývat.

22. Nejvyšší správní soud tudíž shledal kasační stížnost nepřípustnou, a proto ji odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona.

23. Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

24. O nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Osobě zúčastněné na řízení nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí vznikly náklady řízení. Nejsou zde prokazatelně ani žádné další náklady, které by jí bylo možno přiznat podle věty druhé téhož 4 As 274/2024 ustanovení (z důvodů zvláštního zřetele hodných). Osoba zúčastněná na řízení proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

25. O vrácení soudního poplatku zaplaceného za řízení kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek bude vrácen ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení v souladu s § 10a odst. 1 téhož zákona. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. září 2025 Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu