4 As 328/2023

Rubrum

4 As 328/2023-23 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: FINEO Real s.r.o., IČ 09116800, se sídlem Sokolovská 694/102, Praha 8, zast. Mgr. Barborou Kvasničkovou, advokátkou, se sídlem Široká 36/5, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2023, č. j. 1239957/2023, sp. zn. S-MHMP 760439/2022/STR, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2023, č. j. 11 A 106/2023-14, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 22. 12. 2021, č. j. MCP6 512188/2021, Úřad městské části Praha 6 (dále jen „prvostupňový orgán“) k žádosti žalobkyně rozhodl o umístění záměru nazvaného Novostavba bytového domu Bělohorská na pozemcích parc. č. 2923, 2924/1, 3688/1 a 3723/1 v katastrálním území Břevnov. O tomto rozhodnutí následně rozhodl žalovaný v odvolacím řízení nadepsaným rozhodnutím tak, že jej zrušil a věc vrátil prvostupňovému orgánu k novému projednání.

2. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji nadepsaným usnesením podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v účinném znění (dále jen „s. ř. s.“), odmítl. Městský soud shledal, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a proto je podle § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučeno ze soudního přezkumu. Z tohoto důvodu je žaloba proti němu podle § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná. 4 As 328/2023

3. Proti usnesení městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost. V ní uvedla, že žalobou napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích veřejných subjektivních práv, přestože tímto rozhodnutím nebylo o věci rozhodnuto konečným způsobem. Z tohoto důvodu považuje rozhodnutí o odvolání za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., resp. za rozhodnutí, na které se nevztahuje výluka podle § 70 písm. a) s. ř. s.

4. Stěžovatelka rovněž upozornila na to, že proti rozhodnutí žalovaného nemohla využít opravný prostředek. Proto proti němu podala žalobu, čímž využila svého práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka má s ohledem na uvedené za to, že její žaloba měla být městským soudem věcně projednána. Proto Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

5. Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že se ztotožňuje s napadeným usnesením městského soudu. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout.

6. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala na § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle něhož kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.

7. V daném případě je mezi účastníky sporná jediná právní otázka, a to, zda mělo být městským soudem věcně přezkoumáno rozhodnutí žalovaného, který v odvolacím řízení zrušil rozhodnutí prvostupňového orgánu a věc mu vrátil k novému projednání [§ 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v účinném znění], resp. zda byly v daném případě splněny podmínky pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť se nejedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.

8. Zmíněnou právní otázkou se Nejvyšší správní soud v minulosti zabýval již několikrát. Zaobíral se jí i jeho rozšířený senát, který v rozsudku ze dne 24. 10. 2018, č. j. 7 As 192/2017-35, č. 3834/2019 Sb. NSS, uvedl, že „[p]okud nadřízený správní orgán rozhodnutí k odvolání účastníka řízení zruší, a věc vrátí prvostupňovému orgánu k novému projednání, takové rozhodnutí odvolacího orgánu nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky § 65 odst. 1 s. ř. s. (viz rozsudek ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 30/2010-219, věc Veveří Centre). Rozhodnutí odvolacího orgánu nijak nezasahuje do hmotněprávní sféry jeho adresáta, neboť není finálním rozhodnutím ve věci. […] účinky rozhodnutí odvolacího orgánu, kterým ruší nepravomocné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a účinky zrušení rozhodnutí již pravomocného jsou nesrovnatelné. Zatímco zrušení pravomocného rozhodnutí na základě přezkumného řízení nebo obnovy řízení otřásá právy a povinnostmi, o nichž má jejich adresát již důvodně za to, že jsou neotřesitelná, zrušení prvostupňového rozhodnutí na základě řádného opravného prostředku žádné obdobné účinky nemá.“

9. Uvedený právní názor Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích zastává konstantně (srov. např. rozsudky ze dne 14. 1. 2022, č. j. 3 As 135/2020-44, ze dne 25. 5. 2022, č. j. 7 As 4 As 328/2023-24 pokračování 327/2021-22, či ze dne 10. 5. 2023, č. j. 10 Afs 353/2022-88), přičemž si je vědom práva na soudní ochranu před veřejnou mocí vyplývajícího z čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ten však, jak vyplývá i z jeho znění, nelze vykládat absolutně. To znamená, že ne každé rozhodnutí správního orgánu lze přezkoumat ve správním soudnictví. Správní soudy přezkoumávají v řízení o žalobě proti rozhodnutí finální rozhodnutí správního orgánu, což plyne již ze základního principu, jímž je subsidiarita správního soudnictví.

10. Nejvyšší správní soud dovodil z uvedeného přístupu k žalobám proti druhostupňovému rozhodnutí, jímž je to prvostupňové zrušeno a věc vrácena, výjimku ve vztahu k specifické právní úpravě svobodného přístupu k informacím (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 6 As 113/2014-35). O tu však v daném případě nejde. Nejvyšší správní soud přitom neshledává žádný důvod k tomu, aby se od své konstantní judikatury odchýlil. Je zřejmé, že vydáním žalobou napadeného rozhodnutí došlo pouze k tomu, že se věc vrátila do stadia řízení u prvostupňového orgánu, který o ní znovu rozhodne. Rozhodnutí žalovaného tedy nic nemění na (neotřesitelných) subjektivních veřejných právech a povinnostech stěžovatelky, neboť se jím tato práva a povinnosti nezakládají, nemění ani neruší (jak se tomu naopak zpravidla děje u finálních správních rozhodnutí).

11. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud shrnuje, že městský soud o žalobě stěžovatelky rozhodl správně, přičemž výroky napadeného usnesení náležitě odůvodnil. Rozhodnutí žalovaného není konečné, nýbrž naopak předpokládá pokračování správního řízení. Z tohoto pohledu by jeho přezkum ve správním soudnictví byl předčasný. Dojde-li posléze k tomu, že prvostupňový orgán žádost stěžovatelky zamítne, může stěžovatelka proti jeho rozhodnutí brojit odvoláním, kde bude oprávněna uplatnit všechny své námitky. V případě nevyhovění tomuto odvolání (a vydání konečného správního rozhodnutí) se stěžovatelka může domáhat ochrany svých práv ve správním soudnictví.

12. Jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k uvedenému závěru, nezabýval se stěžovatelčiným návrhem na přerušení řízení z důvodu jí podaného podnětu k provedení přezkumného řízení.

13. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

14. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 věty první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému pak uplatnitelné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2023 4 As 328/2023 JUDr. Jiří Palla předseda senátu