4 As 33/2008

Rubrum

4 As 33/2008 - 129 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P., proti žalovaným: 1) Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 1, Praha 1, a 2) Národní památkový ústav, se sídlem Valdštejnské náměstí 3, Praha 1, o kasační stížnosti žalovaného Národního památkového ústavu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2007, č. j. 7 Ca 129/2007 - 97, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 12. 2007, č. j. 7 Ca 129/2007 - 97, zastavil řízení o žalobě žalobkyně proti rozhodnutím žalovaných o neposkytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Soud současně uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobkyni částku 307 Kč do třiceti dnů od právní moci usnesení. Soud dále určil odměnu ustanovené advokátky. V odůvodnění Městský soud v Praze uvedl, že žalobkyně žalobou napadala fiktivní rozhodnutí žalovaných v řízení o její žádosti ze dne 11. 10. 2004 adresované žalovanému sub 2). Žalobkyně tvrdila, že není možné určit, kdo je povinným subjektem k rozhodnutí o odvolání, proto označila oba žalované. Podáním ze dne 1. 11. 2007 vzala žalobkyně žalobu v plném rozsahu zpět, neboť jí povinný subjekt žádané informace poskytl. Za této situace Městský soud v Praze řízení zastavil podle § 47 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., 4 As 33/2008 - 130 soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že ke zpětvzetí došlo pro pozdější chování veřejné správy, přiznal soud žalobkyni náhradu nákladů řízení, a to solidárně vůči oběma žalovaným s tím, že plněním jednoho z nich v tomto rozsahu zaniká povinnost druhého. Proti tomuto usnesení podal žalovaný Národní památkový ústav (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, v níž namítal, že soud neposoudil správně právní otázku žalobkyní učiněného zpětvzetí žaloby z důvodu uspokojení navrhovatele podle § 62 odst. 3 s. ř. s., a rozhodl tak ve prospěch žalobkyně, aniž stěžovateli zaslal výzvu k podání sdělení ve věci zpětvzetí žaloby a posoudil správnost žalobkyní uvedených důvodů zpětvzetí. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel označil kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. a namítal, že nebylo naplněno ustanovení § 62 s. ř. s. tak, aby příslušný soud mohl postupovat podle § 62 odst. 4 s. ř. s. za použití § 47 písm. a) s. ř. s. a řízení usnesením zastavit. Stěžovatel zdůraznil, že v předmětné věci nevydal nové rozhodnutí nebo opatření, popřípadě neprovedl jiný úkon, jímž by žalobkyni uspokojil, ani nesdělil soudu záměr žalobkyni uspokojit. Stěžovatel nebyl vyzván, aby se k procesnímu úkonu žalobkyně vyjádřil a potvrdil či vyvrátil tvrzení žalobkyně uvedené ve zpětvzetí. Podle stěžovatele ze všech okolností případu není zřejmé, že došlo k uspokojení žalobkyně ze strany stěžovatele. Stěžovatel dále konstatoval, že dosud neobdržel rozsudek, jímž by Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti žalobkyně proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, č. j. 7 Ca 211/2004 - 39, a s poukazem na toto rozhodnutí, jímž byla žaloba žalobkyně odmítnuta a podotkl, že mu připadá nelogické uspokojit žalobkyni, když měl ve věci plný úspěch. Stěžovatel uzavřel, že nebyly dány zákonné důvody pro zastavení řízení a přiznání náhrady nákladů řízení, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že považuje za iracionální a nehospodárné, pokud nelze řízení pro zřejmé uspokojení navrhovatele zastavit bez předchozích úkonů odpůrce směrem k soudu a úkonů soudu směrem k navrhovateli. Stěžovatel žalobkyni plně uspokojil, ale paradoxně trvá na pokračování soudního řízení, které již nemá žádný smysl. Žalobkyně k tomuto vyjádření přiložila přípis stěžovatele, který obsahuje odpovědi na její žádost o informaci ze dne 11. 10. 2004, z něhož je podle žalobkyně zřejmé, že tato byla uspokojena. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí 4 As 33/2008 - 131 Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud proto považoval za důvod podání kasační stížnosti důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud předesílá, že původní usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, č. j. 7 Ca 211/2004 - 39, jímž byla odmítnuta žaloba žalobkyně, bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2007, č. j. 4 As 43/2006 - 82, který byl doručen všem účastníkům řízení včetně stěžovatele dne 14. 5. 2007. Podáním ze dne 1. 11. 2007 označeným jako „Zpětvzetí žaloby z důvodu uspokojení navrhovatele podle ust. § 62 odst. 3 s. ř. s.“ žalobkyně vzala zpět svůj žalobní návrh, neboť povinný subjekt jí žádané informace poskytl. Žalobkyně navrhla, aby soud řízení zastavil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 307 Kč podle § 60 odst. 3 druhá věta s. ř. s. Městský soud v Praze následně vydal kasační stížností napadené usnesení. Kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval projednávanou věc z hlediska možnosti uplatnění institutu uspokojení navrhovatele podle § 62 s. ř. s. Podle § 62 odst. 1 s. ř. s., dokud soud nerozhodl, může odpůrce vydat nové rozhodnutí nebo opatření, popřípadě provést jiný úkon, jimiž navrhovatele uspokojí, nezasáhne-li tímto postupem práva nebo povinnosti třetích osob. Svůj záměr navrhovatele uspokojit sdělí správní orgán soudu a vyžádá si správní spisy, pokud je již soudu předložil. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že institut uspokojení navrhovatele vyžaduje pro svou aplikaci iniciativu odpůrce, tj. správního orgánu, a jeho další aktivitu v podobě sdělení záměru soudu a vydání rozhodnutí, opatření nebo provedení úkonu (odst. 2). Teprve poté si soud vyžádá vyjádření navrhovatele, resp. žalobce (odst. 3), zda je postupem správního orgánu uspokojen, aby následně mohl podle odst. 4 rozhodnout o zastavení řízení. Stěžovateli lze proto přisvědčit, že tento postup v projednávané věci dodržen nebyl, nicméně Městský soud v Praze takto ani postupovat nemínil a řízení nezastavil z důvodu uspokojení žalobkyně, ale pro zpětvzetí žaloby žalobkyní podané. Podle § 64 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Podle § 37 odst. 4 s. ř. s. navrhovatel může vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl. Podle § 47 písm. a) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět; šlo-li však o společný návrh více osob, vezme předseda senátu toliko zpětvzetí návrhu jedním z navrhovatelů usnesením na vědomí. Podání stěžovatelky ze dne 1. 11. 2007, jakkoli označené za „Zpětvzetí žaloby z důvodu uspokojení navrhovatele podle ust. § 62 odst. 3 s. ř. s.“, je podle svého obsahu 4 As 33/2008 - 132 zpětvzetím žaloby ve smyslu § 37 odst. 4 s. ř. s. Žalobkyně v tomto podání zcela jednoznačně vyjádřila, že žalobu bere zpět a navrhuje, aby soud řízení zastavil. Žalobkyně, která svou žalobou celé soudní řízení iniciovala, je nade vší pochybnost oprávněna tímto řízením disponovat, tedy i navrhovat jeho zastavení, přičemž ani nemusí uvádět žádné důvody, které jí ke zpětvzetí návrhu vedly. Vzhledem k tomu, že předchozí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, č. j. 7 Ca 211/2004 - 39, bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2007, č. j. 4 As 43/2006 - 82, je současně nutno vycházet z toho, že soud dosud o žalobě nerozhodl, a podání zpětvzetí podle § 37 odst. 4 s. ř. s. nic nebránilo. Nejvyšší správní soud doplňuje, že zmíněný rozsudek zdejšího soudu byl stěžovateli doručen, jeho námitky odkazující na zrušené usnesení Městského soudu v Praze jsou proto bezpředmětné. Nejvyšší správní soud tak s ohledem na výše uvedené shledal, že Městský soud v Praze postupoval naprosto správně, když na návrh žalobkyně řízení o její žalobě zastavil podle § 47 písm. a) s. ř. s. K otázce povinnosti stěžovatele a druhého žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 307 Kč Nejvyšší správní soud předesílá, že podle jeho konstantní judikatury, vylučuje-li § 104 odst. 2 s. ř. s. podání kasační stížnosti směřující proti náhradě nákladů řízení, neznamená to, že ve spojení s věcnou kasační stížností je námitka směřující proti nákladům řízení přípustná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2007, č. j. 2 Afs 190/2006 - 228, www.nssoud.cz). I přesto však považuje Nejvyšší správní soud za vhodné se k této otázce vyjádřit, byť tak činí obiter dictum. Podle § 60 odst. 3 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. V projednávané věci vzala žalobkyně svou žalobu zpět z důvodu pozdějšího chování stěžovatele, který jí v průběhu soudního řízení poskytl požadované informace, proto žalobkyně měla právo na náhradu nákladů řízení proti odpůrci. Citované ustanovení totiž nedopadá pouze na případy aplikace institutu uspokojení navrhovatele, ale řeší i případy, kdy navrhovatel sám vezme návrh zpět, neboť jej odpůrce - nikoliv postupem podle § 62 s. ř. s. - uspokojil. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel sám ani nepopírá, že žalobkyni požadované informace poskytl, což žalobkyně doložila přípisem stěžovatele přiloženým k jejímu vyjádření ke kasační stížnosti. Rovněž nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud podotýká, že postup stěžovatele považuje za poněkud absurdní, neboť ukončení soudního řízení bylo nejen v zájmu žalobkyně, ale především v zájmu obou žalovaných. Jediným smysluplným důvodem podání kasační stížnosti tak zůstává povinnost stěžovatele zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, která je však nesrovnatelně menší (307 Kč) než zbytečně zaplacený 4 As 33/2008 - 133 soudní poplatek za kasační stížnost (3000 Kč), k jehož úhradě ani nebyl stěžovatel povinen. Zaplacený soudní poplatek stěžovateli na jeho žádost vrátí Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud uzavírá, že nezjistil namítanou nezákonnost napadeného rozhodnutí, a proto kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2007, č. j. 7 Ca 129/2007 - 97, podle § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení § 120 téhož zákona. Protože úspěšné žalobkyni, ani žalovanému sub 1) v tomto řízení žádné náklady nevznikly a stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 17. června 2008 JUDr. Marie Turková předsedkyně senátu