4 As 364/2018

Rubrum

4 As 364/2018 - 14 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 11. 2018, č. j. 59 A 99/2018 - 8, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I.

1. Žalobce se žalobou podanou Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“) domáhal ochrany proti nečinnosti Vězeňské služby České republiky, Věznice Stráž pod Ralskem, při vyřizování jeho žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). II.

2. Krajský soud v záhlaví specifikovaným usnesením rozhodl tak, že se věc postupuje Městskému soudu v Praze.

3. Dospěl totiž k závěru, že správním orgánem, který měl v posuzovaném případě svou nečinností zasáhnout do práv žalobce, podle jehož sídla se určuje místně příslušný soud ve smyslu § 7 odst. 2 s. ř. s., je Vězeňská služba České republiky, jejíž sídlo je v Praze; místně příslušným soudem k posouzení žalobcovy žaloby je tudíž Městský soud v Praze. 4 As 364/2018 III.

4. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá uvedené usnesení krajského soudu kasační stížností. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

5. Stěžovatel konkrétně v kasační stížnosti namítá, že: „[ž]alovaná [stěžovatelem myšlena Vězeňská služba České republiky, Věznice Stráž pod Ralskem – pozn. Nejvyššího správního soudu] je správní jednotkou, která podle ustanovení § 4 zák. č. 555/1992 Sb. činí za Vězeňskou službu ČR právní úkony, mezi které patří správní trestání i řízení trestných činech vězněných osob včetně postavení správního orgánu jako povinného subjektu.“

6. Součástí kasační stížnosti učinil stěžovatel i návrh na osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. IV.

7. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. V.

8. Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19). Napadené usnesení nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím je, zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost tudíž kasační soud nepožadoval.

9. Z právě citovaného usnesení rozšířeného senátu současně plyne, že ač je povinné zastoupení stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání advokátem obecně jednou ze základních podmínek řízení o kasační stížnosti, ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. se neuplatní v případech, kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě, jež slouží toliko k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Takovým typem rozhodnutí je i nyní napadené usnesení, jak již výše uvedeno. V daném případě tak ani podmínka povinného zastoupení stěžovatele advokátem nemusí být splněna.

10. Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

11. Kasační stížnost není důvodná.

12. Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je veskrze obecná a stěžovatel ve své podstatě konkrétně nevymezuje, jakých pochybení v postupu či závěrech se krajský soud dopustil. Právě a jen v míře odpovídající obecnosti kasační stížnosti mohl k posouzení zákonnosti napadeného usnesení přistoupit Nejvyšší správní soud.

13. Kasační stížností zřejmě stěžovatel zamýšlel učinit spornou otázku místní příslušnosti krajského soudu při rozhodování o jeho žalobě, kterou se domáhal ochrany 4 As 364/2018 - 15 pokračování proti nečinnosti při vyřizování jeho žádosti o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

14. Otázkou místní příslušnosti soudů k projednání žalob ve věcech žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím směřovaných na Vězeňskou službu České republiky (dále jen „Vězeňská služba“), resp. jednotlivé věznice, se ke kasačním stížnostem téhož stěžovatele Nejvyšší správní soud již zabýval, a to např. v rozsudcích ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 269/2018 – 15, nebo ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 As 284/2018 – 20. Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od závěrů uvedených v citovaných rozsudcích odchýlit, a proto z nich vycházel rovněž v nyní posuzovaném případě.

15. Podle § 7 odst. 2 s. ř. s. „[n]estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti.“

16. Jelikož se obdobnou problematikou Nejvyšší správní soud již zabýval ve výše zmíněných rozsudcích, nyní pouze stručně uvádí, že věznicím, jakožto organizačním jednotkám Vězeňské služby, žádný zákon nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc. Nemají tedy v této oblasti postavení správního orgánu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž pro účely určení místně příslušného soudu podle § 7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni. Povinným subjektem, který má podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti, je Vězeňská služba. Ta je tudíž v právě posuzovaném případě správním orgánem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle jehož sídla se určuje místně příslušný soud k posouzení stěžovatelovy žaloby na ochranu proti nečinnosti ve smyslu § 7 odst. 2 s. ř. s.

17. Vězeňská služba má sídlo na adrese Soudní 1672/1a, Praha 4. K projednání stěžovatelovy žaloby na ochranu proti nečinnosti při vyřizování žádosti o informace je proto podle Přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, místně příslušným Městský soud v Praze. Krajský soud tedy nepochybil, postoupil-li tomuto soudu napadaným usnesením stěžovatelovu žalobu k projednání a rozhodnutí. VI.

18. Z výše uvedeného důvodu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal. 4 As 364/2018 P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. prosince 2018 Mgr. Aleš Roztočil předseda senátu