4 As 37/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobkyně: Mgr. M. F., proti žalovanému: Úřad městské části města Brna, Brno-Řečkovice a Mokrá Hora, se sídlem Palackého náměstí 11, Brno, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2026, č. j. 62 A 84/2025-38, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobkyni s e v r a c í zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného v řízení vedeném pod sp. zn. PRE/BUR/2025/051. Tvrzený nezákonný zásah měl spočívat v postupu žalovaného, který s žalobkyní v uvedeném přestupkovém řízení nejednal jako s účastnicí řízení, s osobou poškozenou či osobou postiženou spácháním přestupku.

2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 2. 2026, č. j. 62 A 84/2025-38, zamítl zásahovou žalobu jako nedůvodnou.

3. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že žalovaný vede řízení, v němž jsou dvě osoby obviněny ze spáchání přestupku. Toto přestupkové řízení, v jehož rámci byla žalobkyně předvolána jako svědkyně, bylo zahájeno z moci úřední a jeho účastníky jsou v souladu se zněním § 68 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), obviněné. Jiné osoby by měly postavení účastníka řízení jen tehdy, pokud by byly poškozenými nebo vlastníky věci, která může být zabrána, jak vyplývá z písmen b) a c) téhož ustanovení. V dané věci však žalobkyně není osobou, jež by mohla uplatňovat majetkovou újmu ve formě nároku na náhradu škody nebo nároku na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s jednáním, pro které je přestupkové řízení vedeno, když navíc způsobení majetkové újmy ani netvrdí. Rovněž není osobou, jíž by mohla být zabrána věc jako vlastnici. Žalobkyně tedy není účastnicí přestupkového řízení ani poškozenou osobou.

4. Osoba přímo postižená spácháním přestupku je podle krajského soudu s ohledem na znění § 71 přestupkového zákona a důvodovou zprávu vztahující se k tomuto ustanovení osobou, jejíž práva byla přestupkovým jednáním přímo dotčena. Z dikce § 79 odst. 1 přestupkového zákona pak vyplývá, že řízení o přestupku, o němž tak stanoví zákon, lze zahájit a v již zahájeném řízení pokračovat pouze se souhlasem osoby přímo postižené spácháním přestupku. Žalobkyně přitom sice může být osobou, které byla spácháním přestupku způsobena nemajetková újma, avšak její souhlas není zákonem vyžadován k zahájení nebo pokračování přestupkového řízení. Jde-li totiž v nyní posuzované věci o řízení o přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“), které spočívá ve vyhrožování újmou na zdraví či jiném hrubém jednání, a žalobkyně není osobou blízkou ve vztahu k osobám, s nimiž je přestupkové řízení vedeno, což netvrdí a ani to z listin připojených k žalobě nevyplývá, pak její souhlas tento zákon nevyžaduje, jak vyplývá z jeho ustanovení § 7 odst.

7. Zákon vyžaduje souhlas osoby dotčené spácháním přestupku se zahájením přestupkového řízení jen ve specifických případech, zejména pokud existuje zvláštní vztah mezi pachatelem přestupku a poškozeným. U přestupků proti občanskému soužití je souhlas osoby dotčené přestupkovým jednáním vyžadován jen v případě, že je osobou blízkou ve vztahu k pachateli. V takových případech zákonodárce akcentuje zájmy osoby blízké a dává na zvážení, zda svolí se zahájením přestupkového řízení proti pachateli. Neexistuje-li mezi osobou dotčenou přestupkem a osobou pachatele kvalifikovaný vztah, lze přestupkové řízení zahájit i bez souhlasu osoby přestupkem dotčené. Taková osoba, která častokrát vystupuje v pozici oznamovatele přestupku, pak v přestupkovém řízení nemá taková práva jako osoba, jejíž souhlas je zákonem vyžadován k zahájení přestupkového řízení. Oznamovateli přestupku proto práva vyplývající ze znění § 71 přestupkového zákona nepřísluší. Z těchto důvodů není žalobkyně osobou přímo dotčenou spácháním přestupku.

5. Krajský soud tedy uzavřel, že žalovaný nepochybil, nejednal-li s žalobkyní jako s účastnicí řízení, ani osobou poškozenou ani s osobou přímo postiženou spácháním přestupku.

6. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností. V ní namítla, že jednání obviněných vůči ní lze považovat za hrubé jednání a urážku na cti. Navíc jí bylo vyhrožováno, že na ni bude přivolána policie, ačkoliv k tomu obviněné neměly žádný důvod. Jejich jednání bylo vedeno snahou o pomstu, neboť jedna z nich (možná její partner) musela zaplatit pokutu za neoprávněné parkování na místě vyhrazeném pro imobilní osoby, konkrétně vážně nemocnou matku stěžovatelky, která si ze svého starobního důchodu zaplatila vyhrazené parkovací místo pro ZTP.

7. Dále stěžovatelka namítla, že v předmětném přestupkovém řízení je poškozenou nebo osobou postiženou spácháním přestupku, nikoli jen svědkyní. V přestupkovém řízení byla opomenutou účastnicí a žalovaný o jejím účastenství nerozhodoval, což krajský soud nevzal v úvahu. Ze strany žalovaného tak bylo negativně zasaženo do její právní sféry, když jí byla upřena příslušná procesní práva, možnost hájit své právo na důstojnost i čest a řádné uplatnění i přiznání náhrady škody v rozhodnutí správního orgánu.

8. Konečně stěžovatelka namítla, že již po podání oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání přestupku řádně doložila náklady na svoje právní zastoupení a od počátku se domáhala náhrady škody.

9. Podle stěžovatelky je tedy napadený rozsudek nepřezkoumatelný, nezákonný a rozporný s dosavadní judikaturou, přičemž skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, je v rozporu s obsahem přestupkového spisu. Proto stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

10. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka jen opakuje žalobní námitky, aniž by polemizovala s argumentací obsaženou v napadeném rozsudku. Dále zmínila údajný negativní důsledek jednání správního orgánu ve formě zbavení možnosti uplatnit náhradu škody, ačkoliv jí žádná majetková újma nevznikla a ani ji v žalobním řízení netvrdila, jak se uvádí v napadeném rozsudku. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

11. V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka zopakovala předchozí kasační argumentaci, brojila proti konkrétním postupům žalovaného v přestupkovém řízení, polemizovala s jeho závěry vyslovenými v rozhodnutí o přestupku, které bylo v mezidobí vydáno, opětovně s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 10 A 76/2018-29, poukázala na nevydání rozhodnutí o jejím účastenství s ohledem na vznik škody způsobené přestupkem a její řádné i včasné uplatnění a zdůraznila, že v tomto pochybení žalovaného spatřuje porušení svých ústavních práv a zásady nestrannosti správního orgánu.

12. Žalovaný ve vyjádření k doplnění kasační stížnosti uvedl, že se toto podání míjí se zásahovou žalobou a události, které nastaly po vydání napadeného rozsudku, nemohou zpochybnit tehdejší skutkový stav, z něhož krajský soud vycházel. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 10 A 76/2018-29, se zabýval otázkou náhrady majetkové škody v řízení o přestupku, zatímco stěžovatelka požadovala náhradu újmy nemajetkové, o níž v řízení o přestupku nelze rozhodovat.

13. Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost ani její doplnění nesměřují proti důvodům, na nichž je postaven zamítací výrok rozsudku krajského soudu. Stěžovatelka totiž v kasační stížnosti nikterak nebrojila proti shora uvedené argumentaci napadeného rozsudku, na jejímž základě krajský soud dospěl k závěru, že v posuzovaném přestupkovém řízení neměla postavení účastnice, osoby poškozené ani osoby přímo postižené spácháním přestupku. Toliko popsala průběh a pohnutku jednání obviněných, které bylo předmětem řízení o přestupku, jen v obecné rovině setrvala na tvrzení o svém postavení nejen svědkyně, nýbrž i poškozené či alespoň osoby postižené spácháním přestupku, aniž v tomto směru jakkoli polemizovala s důvody, na základě nichž krajský soud učinil opačný úsudek. Dále vyjmenovala výčet svých procesních práv a zájmů, které byly opomenuty v důsledku skutečnosti, že nebyla považována za osobu vystupující v přestupkovém řízení, avšak vůbec ničím nezpochybnila správnost, byť jen jediného argumentu krajského soudu vedoucího k závěru, že za takovou osobu být považována nemůže.

14. Kasační námitka, že stěžovatelka byla opomenutou účastnicí a žalovaný o jejím účastenství v přestupkovém řízení nerozhodl, se vztahuje k jeho průběhu, a nikoliv k důvodům napadeného rozsudku, který se v rámci jí vymezené zásahové žaloby mohl zabývat pouze tím, zda stěžovatelka byla účastnicí přestupkového řízení, osobou poškozenou či osobou přímo postiženou spácháním přestupku a zda nepřiznání některého z těchto postavení stěžovatelce představuje nezákonný zásah, nebo nikoliv. Další námitky vztahující se k průběhu přestupkového řízení i v něm vydaného rozhodnutí byly uplatněny v doplnění kasační stížnosti, avšak i ty se logicky míjejí s důvody rozhodnutí krajského soudu o zásahové žalobě a mohou být oprávněnými osobami uplatněny jen v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s.

15. Dále stěžovatelka v kasační stížnosti i jejím doplnění namítla, že se již po podání oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání přestupku domáhala náhrady škody, čímž implicitně tvrdí, že je již na základě této pouhé skutečnosti ve smyslu § 68 písm. b) přestupkového zákona účastnicí řízení jako poškozená. Nicméně krajský soud v napadeném rozsudku dovodil, že stěžovatelka v řízení o přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 4 zákona o některých přestupcích není osobou, která by mohla uplatňovat majetkovou újmu ve formě nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s jednáním, pro které je vedeno přestupkové řízení, a navíc způsobení majetkové újmy ani netvrdila, přičemž stěžovatelka ani s tímto závěrem vůbec nepolemizovala a neuvedla žádný argument ohledně možnosti uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v posuzovaném přestupkovém řízení a tím i získání postavení poškozené osoby v jeho rámci, když jí zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 10 A 76/2018-29, se zabýval otázkou náhrady majetkové škody v řízení o přestupku, jak správně uvádí žalovaný.

16. Za této situace lze uzavřít, že kasační stížnost se opírá jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s., a proto podle § 104 odst. 4 téhož zákona není přípustná (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2003, č. j. 6 Azs 44/2003-31, č. 738/2006 Sb. NSS, ze dne 15. 9. 2009, č. j. 6 Ads 113/2009-43, ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS, ze dne 2. 6. 2023, č. j. 4 As 191/2022-38, a ze dne 6. 10. 2023, č. j. 4 As 287/2022-49).

17. S ohledem na všechny tyto skutečnosti Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. d) za použití § 120 s. ř. s. odmítl pro nepřípustnost. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití § 60 odst. 3 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.

18. Výrok o vrácení zaplaceného soudního poplatku za kasační stížnost se opírá o § 10 odst. 3 větu třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), jelikož kasační stížnost byla odmítnuta před prvním jednáním. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka zaplatila soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, soud jí jej vrací ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. srpna 2026 JUDr. Jiří Palla předseda senátu