4 As 43/2024

Rubrum

4 As 43/2024-32 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: BONVER WIN, a. s., se sídlem Jungmannova 32/25, Praha 1, zast. JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, proti rozhodnutí ministra financí ze dne 5. 1. 2023, č. j. MF-34745/2022/7201-1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 6 Af 4/2023-41, takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 6 Af 4/2023-41, s e z r u š u j e a žaloba proti rozhodnutí ministra financí ze dne 5. 1. 2023, č. j. MF-34745/2022/7201-1, s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I.

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 12. 2013, č. j. MF-60768/4/2013/34 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), zrušil podle § 43 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, (dále jen „zákon o loteriích“), celkem 17 svých rozhodnutí vymezených ve výrocích I. až XVII. tohoto rozhodnutí, a to v částech týkajících se povolení k provozování loterií a jiných podobných her (dále jen „povolení“) žalobkyní na tam uvedených adresách ve statutárním městě Ostrava pro jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou Statutárního města Ostrava č. 11/2011 (dále jen „obecně závazná vyhláška“). 4 As 43/2024

2. Ministr financí rozhodnutím ze dne 5. 8. 2014, č. j. MF-9418/2014/34-2901-RK (dále jen „první rozhodnutí o rozkladu“), zamítl rozklad žalobkyně a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 11 Af 45/2014-119 (dále jen „první rozsudek“), zamítl. Nejvyšší správní soud však ke kasační stížnosti žalobkyně rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 As 297/2015-77, první rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud poté rozhodl rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. 11 Af 45/2014-225 (dále jen „druhý rozsudek“), tak, že žalobu opětovně zamítl. Žalobkyně napadla kasační stížností také tento druhý rozsudek, který Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 As 5/2017-76, opět zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud v dalším řízení rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 11 Af 45/2014-361 (dále jen „třetí rozsudek“), první rozhodnutí o rozkladu zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, zejména k posouzení souladu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně s právem Evropské unie.

3. Ministr financí následně shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zrušil podle § 152 odst. 5 ve spojení s § 90 odst. 4 správního řádu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a řízení zastavil. II.

4. Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí bránila žalobou u městského soudu, který jej v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

5. Městský soud předně poukázal na to, že podobnými skutkovými i právními otázkami se zabýval již ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2024, č. j. 17 Af 17/2023-52, přičemž neshledal důvod se od závěrů tam vyslovených odchýlit. I v napadeném rozsudku tudíž dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů.

6. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost dovodil ze skutečnosti, že v jeho výroku nebylo uvedeno ustanovení správního řádu či jiného právního předpisu, podle kterého došlo ve spojení s § 90 odst. 4 správního řádu k zastavení řízení. Současně takové ustanovení či zákonný důvod odůvodňující zastavení řízení nevyplynuly ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ministr financí tak mohl podle městského soudu učinit buď z důvodu uplynutí doby platnosti povolení, nebo s ohledem na závěry vyslovené ve třetím rozsudku městského soudu, případně z obou důvodů.

7. Nicméně městský soud měl za to, že žádný z těchto důvodů nelze podřadit pod § 66 odst. 2 správního řádu, který by jako jediné přiléhavé ustanovení v nyní souzené věci umožňoval postupovat zastavením daného správního řízení zahájeného z moci úřední. Předmětné ustanovení totiž v sobě zahrnuje dva důvody pro zastavení řízení, a to (1) existenci překážky litispendence a (2) odpadnutí důvodů řízení, pokud v řízení nelze pokračovat s právním nástupcem. První důvod spočívající v překážce litispendence městský soud z povahy věci vyloučil a druhý důvod spočívající v odpadnutí předmětu řízení ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 2 As 139/2015-25, vyložil tak, že tento vyžaduje kumulativní splnění dvou podmínek. Usoudil, že ani jedna z As 43/2024-33 pokračování kumulativních podmínek (v řízení nelze pokračovat s právními zástupci a odpadl důvod řízení) nebyla splněna. Žalobkyně jakožto účastník řízení stále existuje a neodpadl ani důvod tohoto řízení spočívající v posouzení otázky, zda technická zařízení vymezená ve výrocích I. až XVII. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (dále jen „technická zařízení“) žalobkyně provozovala v souladu s obecně závaznou vyhláškou. Podle názoru městského soudu totiž skutečnost, že došlo k uplynutí doby platnosti povolení, na kterou ministr financí poukázal v napadeném rozhodnutí, nic nemění na hodnocení souladu povolení s obecně závaznou vyhláškou. V této souvislosti městský soud poukázal na to, že žalobkyně v důsledku prvního rozhodnutí o rozkladu nemohla v době od jeho vydání do uplynutí doby platnosti povolení tato povolení využívat a zastavením řízení jí navíc ministr financí znemožnil věcný přezkum takového postupu. Odkaz ministra financí na třetí rozsudek pak nemohl jako důvod pro zastavení řízení obstát, neboť v tomto rozsudku městský soud první rozhodnutí o rozkladu shledal nezákonné pro nevypořádání námitek o porušení práva Evropské unie.

8. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů městský soud shledal v tom, že v něm zcela chybí úvaha ministra financí o naplnění druhé podmínky stanovené v § 90 odst. 4 správního řádu, tedy že jiné rozhodnutí o odvolání než rozhodnutí podle § 90 odst. 4 správního řádu nemůže mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků řízení.

9. Závěrem městský soud nad rámec potřebného dodal, že za situace, kdy obecné ustanovení správního řádu upravující zastavení řízení není možné na projednávaný případ aplikovat, ministrovi financí nezbývá než nalézt jiné konkrétní ustanovení právního předpisu, podle kterého by bylo možno v daném případě řízení ve spojení s § 90 odst. 4 správního řádu zastavit anebo postupovat podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu. III.

10. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.

11. Stěžovatel především rozporuje závěr městského soudu, že nebyly naplněny důvody pro zastavení řízení podle § 66 odst. 2 správního řádu. V souzené věci má za splněný druhý důvod pro zastavení řízení podle předmětného ustanovení spočívající v zániku práva, jehož se řízení týká. Takovým právem bylo oprávnění provozovat loterii nebo jinou obdobnou hru, přičemž k jeho zániku došlo v důsledku uplynutí platnosti povolení, tedy plynutím času, které představuje objektivní právní skutečnost. Na rozdíl od městského soudu stěžovatel druhý důvod pro zastavení řízení uvedený v § 66 odst. 2 správního řádu chápe tak, že na kumulativním splnění podmínky nemožnosti právních nástupců účastníka řízení pokračovat v řízení je třeba trvat pouze ve spojení s podmínkou odpadnutí důvodu řízení, ale nikoliv v situaci, kdy je odpadnutí důvodu řízení důsledkem zániku práva, jehož se řízení týká. Svůj závěr stěžovatel opírá o komentářovou literaturu k § 66 odst. 2 správního řádu, jakož i o samotné znění tohoto ustanovení, v němž je čárka před spojkou „anebo“ použita ve smyslu vylučovacím. Řízení je tak podle stěžovatele možné zastavit podle § 66 odst. 2 správního řádu tehdy, pokud odpadl důvod řízení a současně není možné pokračovat s právním nástupcem účastníka řízení v případě jeho smrti či zániku, nebo pokud zanikne věc 4 As 43/2024 či právo, kterých se řízení týká. Stěžovatel je proto přesvědčen, že postupoval správně, když napadené rozhodnutí podle § 90 odst. 4 správního řádu zrušil a řízení zastavil.

12. S městský soudem nesouhlasí ani v tom, že nemohlo dojít k odpadnutí důvodu řízení. Podle stěžovatelova mínění důvodem řízení nebylo posouzení souladu provozování zařízení s obecně závaznou vyhláškou, jak tvrdil městský soud, ale otázka, zda mělo dojít ke zrušení povolení žalobkyně podle 43 odst. 1 zákona o loteriích pro jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou. Řízení totiž bylo zahájeno ve věci zrušení povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle zákona o loteriích prostřednictvím technického zařízení. Ostatně takto vymezenému předmětu řízení odpovídá i výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Z tohoto důvodu nemůže podle stěžovatele obstát ani požadavek městského soudu, aby posoudil, zda byl v rozhodné době provoz uvedeného zařízení v souladu s obecně závaznou vyhláškou. V takovém případě by totiž musel rozhodovat o právu, které již zaniklo, což odporuje požadavku, aby správní orgány vycházely ze skutkového a právního stavu rozhodného ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Kromě toho jakékoliv rozhodnutí stěžovatele v této fázi řízení nebude a ani nemůže mít za následek „obnovení“ práva provozovat loterie, neboť doba platnosti povolení již uplynula.

13. Stěžovatel namítá i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť z něj není zřejmé, proč by důvodem pro vedení správního řízení měla být právě otázka souladu provozu technického zařízení s obecně závaznou vyhláškou či proč má ministr financí soulad s obecně závaznou vyhláškou posuzovat právě ve vztahu k „rozhodné době“. V tomto ohledu se odvolává na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 3267/23, vydané v jiné věci stejné žalobkyně, ze kterého dovozuje, že pokud přezkum již zrušené obecně závazné vyhlášky nepřísluší Ústavnímu soudu, pak jej městský soud nemůže vyžadovat po něm. Na základě výše uvedených skutečností proto shrnuje, že byly splněny podmínky pro zastavení řízení podle § 66 odst. 2 správního řádu, což ostatně vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ministr financí tedy postupoval správně, pokud podle § 66 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 90 odst. 4 téhož zákona řízení zastavil, jelikož skutkový a právní stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí ani neumožňoval jiný postup. Ustanovení § 90 odst. 4 totiž neposkytuje odvolacímu správnímu orgánu prostor pro uvážení.

14. Stěžovatel považuje za splněný rovněž požadavek pro zastavení řízení vyplývající z § 90 odst. 4 správního řádu, protože již existuje legitimní rozhodnutí, a to třetí rozsudek městského soudu, na jehož základě se žalobkyně může domáhat případné náhrady škody. Podle stěžovatele je tudíž pro uplatnění nároku žalobkyně na náhradu škody zcela bez významu, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo formálně zrušeno pro nezákonnost (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08 a ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10). Nezákonnost napadeného rozhodnutí totiž byla vyslovena právě ve třetím rozsudku městského soudu. Vydání jiného rozhodnutí o rozkladu by tak nemělo vliv z hlediska uplatňování nároku žalobkyně na náhradu škody. Mimoto cílem § 90 odst. 4 není formalisticky trvat na zrušení rozhodnutí, ale ochránit účastníka řízení, který by se vůbec nemohl náhrady škody domáhat. Stěžovatel tudíž setrvává na tom, že ministr financí postupoval správně, když řízení zastavil, neboť platnost povolení k provozování As 43/2024-34 pokračování technických zařízení v mezidobí uplynula. Tato skutečnost je přitom patrná z napadeného rozhodnutí, jehož odůvodnění odpovídá zákonným požadavkům. IV.

15. Žalobkyně ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout. Napadený rozsudek považuje za věcně správný a kasační stížnost za nedůvodnou. Ve shodě s městským soudem má za to, že nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení ve smyslu § 90 odst. 4 správního řádu, protože zastavení řízení zásadně ovlivňuje případné uplatnění jejího nároku na náhradu škody. Tím, že jí rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo znemožněno provozovat loterie nebo jiné podobné hry, vznikla jí škoda spočívající v ušlém zisku za období od právní moci uvedeného rozhodnutí do doby uplynutí platnosti povolení. Vzhledem k uplynutí platnosti povolení tak žalobkyně nemá jinou možnost, než se domáhat náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“). Podmínkou pro uplatnění předmětného nároku je ovšem zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pro jeho nezákonnost, což se nestalo.

16. Podle názoru žalobkyně si ministr financí byl této skutečnosti vědom, zvolil tudíž raději takový způsob vyřešení věci, kterým obešel § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu, čímž zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost vlastnictví. S ohledem na význam věcného rozhodnutí o rozkladu je patrné, že nebyl splněn zákonný požadavek podle § 90 odst. 4 správního řádu. Ministr financí se proto měl věcně zabývat zákonností rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a v případě zjištění jeho nezákonnosti postupovat podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu. V.

17. Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti přerušil usnesením ze dne 5. 2. 2025, č. j. 4 As 43/2024-26, neboť zjistil, že skutkově i právně srovnatelná věc stejných účastníků vedená u něj pod sp. zn. 3 As 60/2024 byla postoupena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Jelikož rozšířený senát rozhodl usnesením ze dne 9. 6. 2026, č. j. 3 As 60/2024-36, odpadl tím důvod, pro který bylo řízení v této věci přerušeno. Usnesením ze dne 19. 6. 2026, č. j. 4 As 43/2024-29, tudíž Nejvyšší správní soud rozhodl o pokračování v řízení.

18. Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Zjistil přitom jiné než stěžovatelem namítané důvody nezákonnosti napadeného rozsudku, k nimž musel přihlédnout z moci úřední.

19. Kasační stížnost je tedy důvodná, byť z jiných než stěžovatelem uplatněných důvodů.

20. Nejvyšší správní soud při posuzování věci vyšel z rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 3 As 60/2024 (dále též jen „věc BONVER WIN“), jakož i z rozsudku rozšířeného 4 As 43/2024 senátu ze dne 6. 5. 2026, č. j. 4 As 13/2025-41 (dále též jen „věc Masox“). V rozsudku ve věci Masox (viz jeho odst. [32]), rozšířený senát odmítl názor, který vyslovil i městský soud v napadeném rozsudku, ohledně výkladu a aplikovatelnosti § 66 odst. 2 s. ř. s. Rozšířený senát k tomu konkrétně vyslovil, že „[k] zastavení řízení z moci úřední postačí naplnění vždy toliko jediného z tam popsaných důvodů (dřívější zahájení řízení v téže věci; nemožnost pokračovat v řízení s právním nástupcem účastníka, který zemřel či zanikl; zánik věci nebo práva, jehož se řízení týká). Opačný výklad by byl v rozporu s objektivním smyslem a účelem uvedeného ustanovení a základními pravidly, jež jsou společná pro všechna řízení před orgány rozhodujícími o právech a povinnostech. V tomto ohledu postačí plně odkázat na argumentaci v rozsudku NSS č. j. 1 As 147/2024-30, body 28 až 33, která se uvedenou otázkou podrobně zabývala.“ Městský soud tedy nesprávně uvedl v odst. 15 napadeného rozsudku, že pro aplikaci § 66 odst. 2 správního řádu existují pouze dva důvody: (1) překážka litispendence a (2) odpadnutí důvodu řízení, pokud nelze v řízení pokračovat s nástupcem účastníka, resp. že v případě druhého důvodu musí být kumulativně splněny obě podmínky, tj. v řízení nelze pokračovat s právními nástupci a současně odpadl předmět řízení.

21. Podstatnější je ovšem to, že jak bylo již výše uvedeno, projednávaná věc je skutkově i právně prakticky identická s věcí BONVER WIN. Odlišnosti spočívají pouze v umístění a označení technických zařízení, o jejichž povolení k provozování (jejich zrušení) se jednalo. Rozšířený senát přitom v usnesení ve věci BONVER WIN uvedl, že i na tuto věc lze vztáhnout závěry vyslovené ve věci Masox o nepřípustnosti žaloby, resp. o tom, že žalobkyně byla osobou zjevně neoprávněnou k podání žaloby.

22. V rozsudku ve věci Masox rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konkrétně přijal tyto závěry: „Žalobu proti usnesení správního orgánu podle § 66 odst. 2 správního řádu o zastavení správního řízení zahájeného z úřední povinnosti krajský soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s., pokud bylo usnesení vydáno v řízení, jehož zahájení si žádný jednotlivec nemohl vynutit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem (rozsudek rozšířeného senátu č. j. 6 As 108/2019-39, Žaves), a současně podle zákona nepřipadalo v úvahu ani skončení správního řízení jiným způsobem, pro žalobce z nejrůznějších úhlů pohledu příznivějším nebo majícím pro něj v podstatných ohledech odlišný právní význam. Pokud bylo usnesení o zastavení správního řízení vydáno v řízení, u něhož nelze vyloučit vynucení si jeho zahájení žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, ale žaloba proti usnesení byla podána osobou, jejíž právní pozice se zastavením správního řízení oproti situaci před jeho zahájením nemohla zhoršit, a současně podle zákona nepřipadalo v úvahu ani skončení správního řízení jiným způsobem, pro žalobce z nejrůznějších úhlů pohledu příznivějším nebo majícím pro něj v podstatných ohledech odlišný právní význam, krajský soud žalobu odmítne podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jako žalobu podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou.“

23. Citované závěry rozšířený senát ve věci Masox aplikoval na konkrétní skutkové okolnosti případu a vyhodnotil (odst. [55]), že jde o řízení, u něhož je představitelné, že by si jeho zahájení mohla vynutit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem obec, na As 43/2024-35 pokračování jejímž území byla hra, na niž se vztahovalo povolení, provozována. Proto bylo namístě žalobu provozovatele hry odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jako podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Ve věci BONVER WIN pak rozšířený senát shledal, že závěry rozsudku ve věci Masox jsou plně aplikovatelné i na tuto věc. Jediným rozdílem je, že ve věci Masox řízení o zrušení povolení zastavil správní orgán prvního stupně, zatímco ve věci BONVER WIN odvolací (rozkladový) orgán. V souvislosti s tím ostatně žalobkyně namítala nesplnění zákonné podmínky pro rozhodnutí ministra financí podle § 90 odst. 4 správního řádu, neboť rozhodnutí o rozkladu mělo význam pro náhradu škody.

24. Rozšířený senát se proto v usnesení ve věci BONVER WIN dále zabýval aplikovatelností výjimky bránící rozhodnutí dle § 90 odst. 4 správního řádu, tj. v jakých případech jiné rozhodnutí (než zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a zastavení řízení, nastanou-li podmínky pro zastavení řízení uvedené v § 66 odst. 2 správního řádu) může mít význam pro náhradu škody. Shledal, že tomu tak může být pouze v případech předběžně vykonatelných prvostupňových rozhodnutí (odst. [36] usnesení ve věci BONVER WIN), což v projednávané věci nebylo dáno. Dále rozšířený senát vysvětlil, že titul pro případnou náhradu škody, která žalobkyni v dané věci mohla vzniknout za období od právní moci prvního rozhodnutí ministra financí do jeho zrušení městským soudem v prvním rozsudku, kdy žalobce nemohl práva z předmětných povolení k provozování technických zařízení vykonávat, představuje první rozsudek městského soudu, kterým bylo první rozhodnutí ministra financí zrušeno pro jeho nezákonnost. Rozšířený senát tedy v odst. [40] usnesení ve věci BONVER WIN uzavřel, že žaloba žalobkyně jako osoby oprávněné z povolení, jež byla předmětem řízení o jejich zrušení zahájeného ex offo, proti rozhodnutí o zastavení tohoto řízení měla být městským soudem odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

25. Tyto závěry rozšířeného senátu vyslovené ve věci BONVER WIN v návaznosti na rozsudek ve věci Masox jsou plně aplikovatelné i v nyní projednávané věci. Ministr financí v žalobkyní napadeném rozhodnutí podle § 90 odst. 4 správního řádu zrušil původní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o zrušení povolení k provozování technických zařízení a toto řízení zahájené z moci úřední zastavil dle § 66 odst. 2 správního řádu. Žádné podle zákona v úvahu přicházející vyústění řízení než jeho zastavení dle § 66 odst. 2 správního řádu by pro žalobce nemohlo být výhodnější.

26. Jelikož rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o zrušení povolení k provozování technických zařízení není rozhodnutím předběžně vykonatelným, nebylo možno ani uvažovat o výjimce z povinnosti řízení zastavit i ve stádiu řízení o rozkladu vyplývající z § 90 odst. 4 in fine správního řádu. Cestu k případné náhradě škody, kterou mohlo způsobit nezákonné první rozhodnutí o rozkladu dle zákona o odpovědnosti za škodu, žalobkyni otevřel již třetí rozsudek městského soudu, kterým bylo toto rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. Z těchto důvodů žalobkyně zjevně nebyla oprávněna k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí. Její žaloba měla být městským soudem odmítnuta dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. VI.

27. Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek vadným, neboť městský soud meritorně projednal žalobu, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Žaloba měla 4 As 43/2024 být městským soudem odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Jelikož pro takový postup (tj. odmítnutí žaloby) byly splněny podmínky již v řízení před městským soudem, Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a sám rozhodl o odmítnutí žaloby dle § 110 odst. 1 část věty první za středníkem s. ř. s.

28. Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. v případě takového postupu (zrušení rozsudku krajského/městského soudu a odmítnutí žaloby) Nejvyšší správní soud zároveň rozhodne o nákladech řízení o žalobě i o nákladech řízení o kasační stížnosti. O nákladech obou řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Výsledkem tohoto řízení je odmítnutí žaloby, a proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu