4 As 96/2020 - 30

Rubrum

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Kaplice, se sídlem Farské náměstí 80, Kaplice, zast. Mgr. Petrem Stukbauerem, advokátem, se sídlem Thákurova 676/3, Praha 6, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj, se sídlem Rudolfovská 80, České Budějovice, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2020, č. j. 51 A 47/2019 - 65, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 3. 2020, č. j. 51 A 47/2019 - 73, takto:

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2020, č. j. 51 A 47/2019 - 65, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 3. 2020, č. j. 51 A 47/2019 - 73, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I.

1. Žalobou na ochranu proti nečinnosti se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost rozhodnout o vydání pozemků parc. č. 459/20 a parc. č. 459/33 v k. ú. Omlenice, o jejichž vydání žalobkyně požádala podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o majetkovém vyrovnání“).

2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) usnesením označeným v záhlaví (dále jen „napadené usnesení“) shledal, že žalobkyně dne 3. 12. 2018 vyzvala žalovaného k vydání doplňujícího rozhodnutí týkajícího se pozemků parc. č. 459/20 a parc. č. 459/33 v k. ú. Omlenice. Žalovaný na tento návrh reagoval sdělením ze dne 31. 5. 2019. V něm vyslovil nesouhlas s tím, že dosud o celém nároku na vydání zemědělských nemovitostí nerozhodl. Žalobkyně tudíž učinila dne 19. 6. 2019 žádost na ochranu proti nečinnosti, o níž nadřízený správní orgán rozhodl usnesením ze dne 23. 7. 2019 tak, že jí nevyhověl. Měl za to, že žalovaný se nečinnosti nedopustil.

3. Krajský soud dovodil, že podle § 80 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 9 odst. 7 zákona o majetkovém vyrovnání bylo povinností žalovaného vydat rozhodnutí o návrhu žalobkyně do 6 měsíců, ve složitých případech do 12 měsíců od jeho podání. Jelikož k podání návrhu na vydání zemědělských nemovitostí došlo dne 10. 9. 2014, žalovaný byl povinen rozhodnout nejpozději do 10. 9. 2015 (pokud by se jednalo o složitý případ). Žalobkyně tudíž měla žalobu na ochranu proti nečinnosti podat nejpozději do 10. 9. 2016 (ve lhůtě 1 roku po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí ve správním řízení). Žalobkyně se však na soud žalobou obrátila teprve dne 6. 12. 2019, tedy opožděně. Krajský soud proto žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jako opožděnou (I. výrok) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok) a také, že se žalobkyni vrací soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (III. výrok napadeného usnesení ve znění opraveného usnesení ze dne 16. 3. 2020, č. j. 51 A 47/2019 - 73). II.

4. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti I. a II. výroku napadeného usnesení kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Navrhuje napadené usnesení zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

5. Stěžovatelka shrnuje, že poté, co řádně a včas uplatnila u žalovaného svůj restituční nárok návrhem podle § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání, žalovaný svým rozhodnutím vydal pouze některé požadované nemovitosti. Proti tomu se stěžovatelka bránila u krajského soudu žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „ o. s. ř.“). Krajský soud svým rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 11 C 58/2015 - 30, žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2017, č. j. 4 Co 128/2016 - 51, tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a řízení zastavil. V odůvodnění uvedeného usnesení však mimo jiné vyslovil, že „správní orgán činný v daném restitučním řízení pochybil, pokud nerozhodl o celém návrhu žalobce jako oprávněné osoby.“

6. S ohledem na uvedené se tudíž stěžovatelka obrátila na žalovaného s návrhem na vydání doplňujícího rozhodnutí. Žalovaný však reagoval negativně a úvahu Vrchního soudu v Praze označil za chybnou. Obdobně se k věci postavil i nadřízený správní orgán v reakci na stěžovatelčinu žádost na ochranu před nečinností. Usnesením ze dne 23. 7. 2019, č. j. SPU 258745/2019, tuto ochranu poskytnout odmítl a žádosti nevyhověl.

7. Stěžovatelka má za to, že se krajský soud v napadeném usnesení nevypořádal s její argumentací a včasnost žaloby posoudil formalisticky, aniž by přihlédl k relevantním okolnostem. Zmíněná lhůta vyplývající z § 9 odst. 7 zákona o majetkovém vyrovnání podle stěžovatelčina mínění počala běžet znovu od doručení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 4 Co 128/2016 - 51. Krajský soud však shledal, že toto usnesení pro něj není závazné a nemohlo obnovit běh lhůty k podání nečinnostní žaloby. S tvrzením stěžovatelky, že pro správné určení lhůty pro podání žaloby je významná i úvaha, kterou vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 11. 2015, č. j. 2 Ans 11/2011 - 95, se krajský soud v napadeném usnesení nevypořádal, ač jeho závěry jsou podle stěžovatelky použitelné i v souzené věci, zejména s ohledem na preambuli a výkladová pravidla zákona o majetkovém vyrovnání. Vrchní soud totiž shledal pochybení žalovaného v tom, že dosud nerozhodl o celém návrhu stěžovatelky, přičemž tato povinnost pro žalovaného vyplývá z § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání.

8. Stěžovatelka namítá i to, že krajský soud zatížil své řízení další vadou spočívající ve skutečnosti, že na základě jí učiněného návrhu nepřerušil řízení o žalobě do doby, než Ústavní soud rozhodne o návrhu Nejvyššího správního soudu na zrušení § 80 odst. 1 a 2 s. ř. s. Uvedená věc je vedena pod sp. zn. Pl. ÚS 25/19. Stěžovatelka tudíž navrhla, aby kasační soud nynější řízení přerušil do doby rozhodnutí Ústavního soudu. III.

9. Žalovaný svého práva vyjádřit se k podané kasační stížnosti nevyužil. IV.

10. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

11. Kasační stížnost je důvodná.

12. Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje mimo jiné kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Je-li však předmětem přezkumu usnesení o odmítnutí žaloby, jak je tomu právě nyní, přichází v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se v takovém případě v řízení o kasační stížnosti zabývá výlučně tím, zda byly splněny zákonné předpoklady pro odmítnutí žaloby. Nemůže se však zabývat věcí samou, neboť to před ním nečinil ani krajský soud.

13. Nejvyšší správní soud se nejprve vyjádří k námitce o pochybení krajského soudu proto, že nepřerušil řízení o žalobě do doby rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/19.

14. V nynější věci je nesporné, že návrh na zrušení § 80 odst. 1 a 2 s. ř. s. učinil v souvislosti s jiným u něj probíhajícím řízením Nejvyšší správní soud. V daném případě tak krajský soud nebyl povinen řízení o žalobě přerušit podle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení je třeba postupovat pouze tehdy, pokud soud, který v určité věci rozhoduje, předloží v této věci návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu. Tak tomu v posuzovaném případě zjevně nebylo.

15. Na nynější řízení nedopadá ani žádný z důvodů, pro něž je krajský soud povinen řízení přerušit podle § 48 odst. 2 s. ř. s. Zbývá tak přerušení řízení za použití § 48 odst. 3 s. ř. s., které však již není obligatorní, nýbrž je na úvaze správního soudu, zda shledá vhodnost takového postupu v jím posuzované věci. Zde by s ohledem na stěžovatelčinu argumentaci přicházelo v úvahu přerušení podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. Jak již ale uvedeno, krajský soud k takovému postupu není povinen a je věcí jeho úvahy, zda shledá vhodnějším v řízení pokračovat, či jej přerušit.

16. Nejvhodnějším je postup, při němž krajský soud rozhodne o učiněném návrhu účastníka řízení na přerušení řízení usnesením, byť třeba s výrokem, že se řízení nepřerušuje a v tomto usnesení také stručně a výstižně vysvětlí důvody tohoto svého postupu. Za zásadní pochybení však nelze zpravidla považovat ani to, pokud krajský soud přes návrh na přerušení řízení v řízení dále pokračuje (za předpokladu, že řízení není povinen přerušit podle § 48 odst. 1 a 2 s. ř. s.), aniž o učiněném návrhu rozhodne (byť by takový postup neměl být pravidlem). Tím dává implicitně najevo, že důvody k fakultativnímu přerušení řízení podle § 48 odst. 3 s. ř. s. neshledal. Tento jeho postup bez dalšího nezákonnost rozhodnutí jím následně vydaného nezakládá. Krajský soud by však v takovém případě měl důvody, pro které neshledal potřebu řízení přerušit, stručně vysvětlit alespoň v konečném rozhodnutí.

17. V souzené věci krajský soud na návrh stěžovatelky na přerušení řízení nikterak nereagoval, a to ani v napadeném usnesení. To však považuje kasační soud s ohledem na okolnosti tohoto případu za pochybení. Bylo totiž zřejmé, že Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/19 posuzuje ústavnost právě těch ustanovení soudního řádu správního, jež měl aplikovat i krajský soud (§ 80 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Přestože tedy platí shora uvedené, totiž že krajský soud nebyl povinen ani tak řízení o žalobě přerušit, byl povinen důvody, pro něž nevyčká výsledku řízení před Ústavním soudem, vysvětlit, resp. odůvodnit, proč pro účely jím posuzované věci nepovažuje aplikované ustanovení § 80 za protiústavní. K takovému posouzení je oprávněn, neboť „obecný soud může sám dojít k závěru o ústavnosti zákona a není proto povinen vyčkávat na související rozhodnutí Ústavního soudu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2018, č. j. 10 As 17/2018 - 48). Povinností krajského soudu ale v každém takovém případě bylo úvahy o ústavnosti aplikovaného ustanovení vyjádřit a přijaté závěry vtělit do napadeného usnesení, a to tím spíše, pokud se jednalo o ustanovení pro věc stěžejní. V opačném případě je v této části jím vydané usnesení nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V souzené věci však tento dílčí nedostatek odůvodnění napadeného usnesení přesto nebrání kasačnímu soudu jej přezkoumat z důvodů stěžovatelkou uplatněných, jak bude dále uvedeno.

18. Požadovala-li stěžovatelka i v řízení o kasační stížnosti, aby jej kasační soud přerušil do doby rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/19, není již takový postup potřebný. Dříve, než Nejvyšší správní soud přistoupil k projednání a rozhodnutí této věci (resp. i k posouzení návrhu na přerušení řízení o kasační stížnosti), Ústavní soud v označené věci rozhodl. Ve svém nálezu ze dne 20. 7. 2020 vysvětlil, že „ustanovení § 80 soudního řádu správního upravující podmínky, za nichž se lze domoci ochrany soudu proti nečinnosti správního orgánu, je v souladu s čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod; lhůta pro podání žaloby představuje podmínku nejzákladnější a pro soudní řízení nejběžnější.“ Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené nepovažuje tudíž ani za potřebné ani za vhodné nyní samostatně rozhodovat o stěžovatelčině návrhu na přerušení řízení, byť se závěrem, že se řízení nepřerušuje. Je zřejmé, že nyní by již toto rozhodování nemělo žádný praktický význam.

19. Nejvyšší správní soud se tudíž dále zabýval spornou otázkou, zda žaloba byla podána opožděně. K tomu již nyní uvádí, že obecná východiska, z nichž krajský soud vyšel při úvahách o běhu lhůt k podání žaloby na ochranu proti nečinnosti v návaznosti na § 9 odst. 7 zákona o majetkovém vyrovnání, jsou správná. Uvedený zákon skutečně stanoví pro rozhodování podle jeho § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání samostatné lhůty (6, resp. 12 měsíců od podání návrhu). Krajský soud také dospěl ke správnému dílčímu závěru, že ve lhůtě k podání žaloby vyplývající z § 80 odst. 1 s. ř. s. je třeba nejen bezvýsledně vyčerpat prostředek k ochraně proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 odst. 1 s. ř. s.), ale také podat samotnou žalobu na ochranu proti nečinnosti.

20. Krajský soud se však dopustil pochybení v úvaze, od kdy tato lhůta k podání žaloby v souzené věci počala běžet, a v důsledku toho také dospěl k nesprávnému závěru o opožděnosti žaloby. Krajský soud totiž dovodil, že dnem, od nějž se běh lhůt odvíjí, je den podání původního návrhu na vydání zemědělských nemovitostí, k čemuž v daném případě nesporně došlo dne 10. 9. 2014. Tak tomu však není, jak kasační soud dále vysvětlí.

21. Před tím ale považuje kasační soud za vhodné pro přehlednost zdůraznit podstatné skutkové okolnosti posuzovaného případu, byť tyto již zčásti zmínil i krajský soud v napadeném usnesení a není o nich sporu.

22. Stěžovatelka dne 8. 11. 2013 doručila žalovanému výzvu k vydání majetku podle § 9 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, v níž specifikovala pozemky, které požaduje vydat. Jednalo se celkem o 11 zemědělských pozemků v katastrálním území Omlenice. Žalovaný dne 14. 5. 2014 stěžovatelce oznámil, že pozemky parc. č. pozemkových knih PK 404, PK 405/2, PK 405/7, PK 453/7, PK 466/6, PK 466/7 a PK 475/8 jsou ve vlastnictví právnických (resp. fyzických) osob, které nejsou osobami povinnými podle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání. Ve vztahu k uvedeným pozemkům tudíž sdělil, že nelze uzavřít mezi oprávněnou a povinnou osobou dohodu o jejich vydání. Žalovaný dále sdělil, že ve vztahu ke zbylým požadovaným pozemkům parc. č. PK 431/2, PK 433/13, PK 459/8 a PK 466/3 bude zadáno vypracování geometrického plánu a připravena dohoda. Současně stěžovatelku poučil, že nedojde-li k uzavření dohody, může postupovat podle § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání a podat návrh na rozhodnutí. K uzavření dohody ve lhůtě stanovené zákonem o majetkovém vyrovnání nedošlo.

23. Následně dne 8. 9. 2014 stěžovatelka u žalovaného podala zmíněný návrh na zahájení řízení o vydání všech v předchozím odstavci uvedených 11 zemědělských nemovitostí podle § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání. Návrh byl žalovanému doručen dne 10. 9. 2014. Jeho přílohou byl i soupis všech zemědělských pozemků, jejichž vydání stěžovatelka požadovala. Žalovaný na to oznámením ze dne 21. 10. 2014 zahájil řízení a následně rozhodnutím ze dne 8. 9. 2015, č. j. 470995/2013/R3221/RR9662 (dále jen „rozhodnutí ze dne 8. 9. 2015“), rozhodl o vydání zemědělské nemovitosti parc. č. (katastru nemovitostí) KN 459/40 v k. ú. Omlenice o celkové výměře 12.229 m2. Žalovaný v rozhodnutí shrnul, že všechny zemědělské nemovitosti požadované k vydání (viz výše odst. [22]) byly zapsány v knihovní vložce č. 257 pro k. ú. Omlenice. Tyto pozemky byly zapsány na LV 10002 pro vlastníka Českou republiku - Státní pozemkový úřad. Současně poukázal na pozemkovou úpravu provedenou rozhodnutím ze dne 6. 9. 2010 (dále jen „pozemková úprava“) spočívající ve výměně nebo přechodu vlastnických práv k nemovitostem v k. ú. Omlenice, které nabylo právní moci dne 8. 12. 2010. Touto pozemkovou úpravou byl řešen i historický majetek církví a náboženských řádů a kongregací zapsaný na LV 10002. V důsledku uvedené pozemkové úpravy došlo mj. k tomu, že blokace církevního majetku podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě (dále jen „zákon o půdě“), byla převedena na pozemky nově vzniklé touto pozemkovou úpravou, a to konkrétně na pozemek parc. č. 459/20 v k. ú. Omlenice o výměře 27.085 m2. Tato pozemková parcela byla následně geometrickým plánem č. 376-38/2015 rozdělena na parcely parc. č. 459/20 o výměře 14.856 m2 (dále také „nová parcela parc. č. 459/20“) a pozemek parc. č. 459/40 o výměře 12.229 m2. A právě posledně uvedený pozemek žalovaný stěžovatelce rozhodnutím ze dne 8. 9. 2015 vydal. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 9. 2015.

24. Poté dne 14. 10. 2015 žalovaný vydal také usnesení č. j. 470995/2013/R3221/RR9664 (dále jen „usnesení ze dne 14. 10. 2015“), kterým zčásti zastavil řízení o návrhu na vydání zemědělských nemovitostí ze dne 8. 9. 2014. Ve vztahu k zemědělským pozemkům parc. č. PK 404, PK 405/2, PK 405/7, PK 453/7, PK 466/6, PK 466/7 a PK 475/8 řízení zastavil podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. V této části shledal žádost nepřípustnou z důvodu neexistence povinné osoby. Dále řízení zčásti zastavil podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu ve vztahu k pozemkům parc. č. PK 431/2, PK 433/13, PK 459/8 a PK 466/3 (jimž odpovídá nově vzniklý pozemek parc. č. 459/40 nynějšího katastru nemovitostí), a to proto, že se v tomto rozsahu návrh stěžovatelky stal bezpředmětným a uvedené nemovitosti jsou již ve vlastnictví žalobkyně ve smyslu § 3 zákona o majetkovém vyrovnání (podle rozhodnutí ze dne 8. 9. 2015).

25. V návaznosti na uvedené se stěžovatelka žalobou podle části páté o. s. ř. domáhala u krajského soudu vydání rozsudku, kterým by nahradil rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2015 tak, že se vedle pozemku parc. č. 459/40 o výměře 12.229 m2 vydává i další pozemek parc. č. 459/20 o výměře 14.856 m2 a pozemek parc. č. 403/46 o výměře 12.936 m2, in eventum pozemek parc. č. 459/1 o výměře 29.448 m2.

26. Krajský soud v Českých Budějovicích tuto žalobu rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 11 C 58/2015 - 30, zamítl. Dospěl k závěru, že z původně uplatněné výměry pozemků mohou být podle zákona o majetkovém vyrovnání vydány pouze zemědělské nemovitosti o celkové výměře 12.229 m2, jež po pozemkových úpravách a rozdělení pozemku parc. č. 459/20 (na nový pozemek parc. č. 459/20 a pozemek parc. č. 459/40) představuje právě již vydaný pozemek parc. č. 459/40, korespondující pozemkům dřívějších parcelních čísel pozemkových knih PK 431/2, 433/13, 459/8 a 466/3. Ke zbylým pozemkům ve výměře 29.351 m2, jejichž vydání se stěžovatelka také domáhala (parc. č. PK 404, PK 405/2, PK 405/7, PK 453/7, PK 466/6, PK 466/7 a PK 475/8), krajský soud uvedl, že ještě před provedením pozemkové úpravy ze dne 6. 9. 2010 byly převedeny na třetí osoby, které nejsou v postavení povinných osob podle zákona o majetkovém vyrovnání. Dále také doplnil, že po provedení pozemkové úpravy přešla blokace církevního majetku podle § 29 zákona o půdě na pozemky parc. č. 459/20 (o výměře 27.085 m2) a parc. č. 459/33. Nakonec krajský soud uzavřel, že nad rámec již vydaných pozemků (nynější parc. č. 459/40, resp. tomu odpovídající dřívější parc. č. PK 431/2, 433/13, 459/8 a 466/3) nemá žalovaný postavení povinné osoby, a proto nepovažoval žalobu za důvodnou. Ve vztahu k těmto pozemkům, které byly před pozemkovou úpravou převedeny na třetí (fyzické či právnické) osoby, krajský soud stěžovatelku odkázal s jejími nároky na soudní řízení podle § 18 zákona o majetkovém vyrovnání.

27. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka bránila odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2017, č. j. 4 Co 128/2016 - 51, tak, že napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil. Dospěl k závěru, že chyběly podmínky řízení, neboť podle obsahu žaloby se stěžovatelka nedomáhala změny rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2015, a tedy jeho nahrazení rozsudkem soudu, nýbrž požadovala vydání jiných pozemků, než které v uvedeném rozhodnutí ze dne 8. 9. 2015 žalovaný posuzoval. Podle Vrchního soudu v Praze tak fakticky stěžovatelka žalobou požadovala doplnění rozhodnutí ze dne 8. 9. 2015 o pozemky dosud v rozhodnutí neuvedené, tedy pozemky, o nichž dosud nebylo vydáno zamítavé rozhodnutí. Z toho Vrchní soud v Praze usoudil, že v tomto rozsahu řízení u žalovaného dosud neskončilo.

28. Na to již stěžovatelka dne 3. 12. 2018 učinila žalovanému výzvu k doplnění rozhodnutí ze dne 8. 9. 2015. Shrnula, že požádala o vydání zemědělských pozemků (výše v odst. [22] uvedených parcelních čísel podle pozemkových knih) o celkové výměře 41.580 m2. Dosud jí byly vydány nemovitosti pouze v rozsahu 12.229 m2. Žádala tudíž, aby žalovaný dále rozhodl o vydání dosud nevydané nové parcely parc. č. 459/20 (o výměře 14.856 m2) a dále žádala o vydání pozemku parc. č. 459/33 o výměře 33.037 m2. Ve vztahu k němu uvedla, že jej žádá vydat nad rámec nového pozemku parc. č. 459/20 proto, že i tento pozemek je dotčen blokací podle § 29 zákona o půdě.

29. Z obsahu správního spisu se dále podává, že součástí příloh výzvy ze dne 8. 11. 2013 bylo i uvedení výměry jednotlivých pozemků, jejichž vydání stěžovatelka požadovala (viz výměr Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 3. 6. 1949, č. j. 611-25/5-1949). Uvedené zemědělské pozemky měly podle zmíněného výměru následující výměry: pozemek parc. č. PK 404 s výměrou 8.797 m2, PK 405/2 s výměrou 311 m2, PK 405/7 s výměrou 1.025 m2, PK 431/2 s výměrou 3.112 m2, PK 433/13 s výměrou 4.430 m2, PK 453/7 s výměrou 2.885 m2, PK 459/8 s výměrou 4.802 m2, PK 466/3 s výměrou 1.525 m2, PK 466/6 s výměrou 2x2.985 m2, tj. celkem 5.970 m2, PK 466/7 s výměrou 2.702 m2 a PK 475/8 s výměrou 3.483+1.340 m2, tj. celkem 4.823 m2. Celkově tedy stěžovatelka původně požádala vydat zemědělské pozemky o výměře 40.382 m2 (stěžovatelka ve výzvě ze dne 3. 12. 2018 k vydání doplňujícího rozhodnutí uvedla výměru 41.580 m2 ve vztahu k totožným nemovitostem – poznámka soudu).

30. Z toho, co bylo výše uvedeno, je ale zřejmé, že žalovaný svými dvěma rozhodnutími ze dnů 8. 9. 2015 a 14. 10. 2015 rozhodl o všech zemědělských pozemcích, který byly k vydání stěžovatelkou požadovány ve výzvě ze dne 8. 11. 2013, resp. v návrhu na zahájení řízení ze dne 8. 9. 2014. V prvním z uvedených rozhodnutí vydal pozemek parc. č. 459/40 o výměře 12.229 m2 (který odpovídal podle pozemkové úpravy pozemkům parc. č. PK 431/2, 433/13, 459/8 a 466/3 s výměrou 13.869 m2). Druhým z uváděných rozhodnutí žalovaný řízení zastavil ohledně zbylých pozemků parc. č. pozemkových knih PK 404, PK 405/2, PK 405/7, PK 453/7, PK 466/6, PK 466/7 a PK 475/8 (o celkové výměře 26.513 m2), resp. nad rámec potřebného (nadbytečně) rozhodl i o zastavení řízení ohledně již vydaných zemědělských pozemků.

31. K právě uvedenému (vzhledem k jistým rozdílnostem ve výměrách shora uvedených pozemků) nutno pro úplnost dodat, že s ohledem na provedenou pozemkovou úpravu nebylo možné vydat zcela identické pozemky ve zcela identické výměře (viz § 2 zákona č. 139/2002 Sb., pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), což však ani stěžovatelka nerozporuje.

32. Stěžovatelka však právě v reakci na rozhodnutí civilních soudů (viz výše odst. [26] a [27]) u žalovaného uplatnila vydání dalších pozemků, které nebyly předmětem původního návrhu ze dne 8. 9. 2014. To však samo o sobě neznamená, že správní orgány neměly povinnost se tímto návrhem zabývat a rozhodnout o něm.

33. Nejvyšší správní soud předesílá, že pozemkové úřady podle zákona o majetkovém vyrovnání rozhodují ve věcech, jež jsou svojí povahou vztahy občanskoprávními (§ 7 odst. 2 o. s. ř.). Tato jejich pravomoc je založena přímo zákonem o majetkovém vyrovnání. Zákon o majetkovém vyrovnání však neobsahuje veškeré procesní nuance související s tímto rozhodováním a pozemkové úřady v takovém případě musejí využít v řízení, v němž o těchto nárocích rozhodují, kromě poměrně strohé úpravy citovaného zákona též další instrumenty upravené správním řádem jako základní právní normy upravující průběh správního řízení, v němž pozemkové úřady o nárocích podle zákona o majetkovém vyrovnání rozhodují (srov. např. usnesení ze dne 28. 11. 2019, č. j. Konf 16/2019 - 6).

34. Z § 37 odst. 1 správního řádu pak vyplývá, že každé podání se posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno.

35. V souzené věci stěžovatelka v podání ze dne 3. 12. 2018, kterým se domáhala vydání pozemků parc. č. 459/20 (o výměře 14.856 m2) a parc. č. 459/33 (o výměře 33.037 m2), uvedla, že požaduje „vydání doplňujícího rozhodnutí“ ve vztahu k rozhodnutí ze dne 8. 9. 2015 a odkázala přitom právě na závěry výše zmíněných rozhodnutí civilních soudů. K tomu zdůraznila, že uvedené pozemky jsou zatíženy blokací podle § 29 zákona o půdě, tudíž jí mají být také vydány.

36. Jakkoliv tedy žalovaný (a posléze i nadřízený správní orgán) měl správně za to, že již bylo rozhodnuto o celém původním návrhu stěžovatelky ze dne 8. 9. 2014 na vydání zemědělských pozemků, nemohl bez dalšího dospět k závěru, že o tomto dalším, nutno říci, že nově uplatněném, návrhu stěžovatelky nemá vůbec rozhodovat. Bylo z něj totiž zřejmé, že se týká nároků upravených zákonem o majetkovém vyrovnání, byl uplatněn u žalovaného jako věcně a místně příslušného správního orgánu (srov. § 44 odst. 1 správního řádu), a ten jej tak měl posoudit jako návrh na vydání zemědělských pozemků podle § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání bez ohledu na to, zda jej v okamžiku jeho uplatnění považoval za opožděný, nedůvodný, neodůvodněný apod. Z obsahu tohoto stěžovatelčina podání byl projev vůle, tedy požadavek na vydání dalších pozemků podle § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání zcela zřejmý a nepochybný.

37. V souzené věci tedy žalovaný měl uplatněnou „výzvu k vydání doplňujícího rozhodnutí“ ze dne 3. 12. 2018 podle jejího obsahu považovat za návrh na vydání dalších (dosud nepožadovaných) nemovitostí podle § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání. Byl tudíž povinen se tímto návrhem zabývat v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o majetkovém vyrovnání, posoudit splnění předpokladů pro jeho uplatnění (včetně splnění předpokladů vyplývajících z § 9 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání) a rozhodnout o něm, ať již některým ze způsobů výslovně předvídaných v § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání nebo i jiným způsobem vyplývajícím ze správního řádu, pokud konkrétní způsob rozhodnutí přicházející v dané věci v úvahu nevyplýval přímo ze zákona o majetkovém vyrovnání (viz např. zastavením řízení podle § 66 správního řádu či zamítnutím návrhu podle § 51 odst. 3 téhož zákona). Jednalo by se však stále o rozhodnutí o vydání zemědělské nemovitosti (§ 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání), které bylo třeba vydat ve lhůtě podle § 9 odst. 7 téhož zákona.

38. Jelikož naznačeným způsobem žalovaný nepostupoval a toliko neformálním přípisem stěžovatelce sdělil, že již o celém předmětu řízení rozhodl, aniž však posoudil její návrh na vydání dalších nemovitostí a rozhodl o něm, dopustil se nečinnosti. Jak již uvedeno, obsah stěžovatelčina podání ze dne 3. 12. 2018 byl zcela jasný a nevzbuzoval žádnou pochybnost o tom, čeho se stěžovatelka domáhá. Prostá skutečnost, že správní řád neupravuje institut doplňujícího rozhodnutí (jak je tento upraven například v § 166 o. s. ř.), bez dalšího neznamená, že postačilo jej vyřídit neformálním přípisem, jak k věci přistoupil žalovaný.

39. Pro lhůty k rozhodnutí podle zákona o majetkovém vyrovnání (§ 9 odst. 6 tohoto zákona) platí, co bylo uvedeno výše v odst. [19]. Stěžovatelčin návrh na vydání dalších nemovitostí ze dne 3. 12. 2018 byl žalovanému doručen 13. 12. 2018. Od tohoto dne počala běžet lhůta 6, resp. 12 měsíců k vydání rozhodnutí. Ta uplynula 13. 6. 2019 (resp. nejpozději 13. 12. 2019). Od uvedeného dne běžela lhůta 1 roku k podání žaloby na ochranu proti nečinnosti podle § 80 odst. 1 s. ř. s. Tato lhůta uplynula 15. 6. 2020 (pondělí), resp. 14. 12. 2020 (pondělí). V souzené věci přitom stěžovatelka žalobu u krajského soudu podala dne 6. 12. 2019. Učinila tak tudíž včas.

40. Není současně sporu o tom, že ve lhůtě k podání žaloby stěžovatelka také bezvýsledně uplatnila opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu (dne 19. 6. 2019), o němž nadřízený správní orgán (ústředí Státního pozemkového úřadu) rozhodl usnesením ze dne 23. 7. 2019 tak, že její žádosti nevyhověl.

41. Z toho, co bylo výše uvedeno, současně plyne, že je neopodstatněná stěžovatelčina argumentace opírající se o závěry rozsudku kasačního soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 2 Ans 11/2011 - 95, ohledně běhu lhůt. Jeho závěry nejsou v nynější věci vůbec použitelné, neboť se vztahují k běhu lhůt u nečinnostní žaloby v případech, kdy ve správním řízení odvolací správní orgán zrušil předchozí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání. Kasační soud tedy v odkazovaném rozsudku neřešil běh lhůt v souvislosti s rozhodováním civilních soudů, jak se v dané věci domáhala stěžovatelka. Rozhodnutí civilních soudů v daném případě vůbec na běh lhůty k podání nečinností žaloby nemělo vliv.

42. Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že žaloba je opožděná. Pochybil tedy, pokud ji podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl. Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. shledal kasační soud naplněným.

43. Pro úplnost zbývá dodat, že ačkoliv stěžovatelka v kasační stížnosti napadala výslovně pouze I. a II. výrok napadeného usnesení, výrok III. (o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku) je výrokem závislým na výsledku řízení o žalobě, proto závěry vyslovené v tomto rozsudku dopadají i na uvedený, kasační stížností výslovně nenapadený, výrok o soudním poplatku. Kasační soud tudíž přistoupil ke zrušení napadeného usnesení v celém jeho rozsahu, tedy včetně výroku III. V.

44. Z právě uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Napadené usnesení proto zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení v souladu s § 110 odst. 1 částí věty první před středníkem. V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

45. V novém rozhodnutí současně krajský soud rozhodne též o nákladech řízení o kasační stížnosti v souladu s § 110 odst. 3 větou první s. ř. s.