4 Azs 156/2025

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: D. N. D., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 2. 2025, č. j. CPR-3700-2/ČJ-2025-930310-V223, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 4. 6. 2025, č. j. 63 A 5/2025-69, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I.

1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, rozhodnutím ze dne 3. 1. 2025, č. j. KRPP-146151-36/ČJ-2024-030022-SV-50A-EU (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), žalobci uložila povinnost opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Norského království, Lichtenštejnského knížectví a Švýcarské konfederace podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), k čemuž mu podle § 50a odst. 3 téhož zákona stanovila lhůtu 30 dní od právní moci uvedeného rozhodnutí.

2. Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. II.

3. Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl.

4. Krajský soud nepřisvědčil namítanému nedostatečnému a nesprávnému posouzení dopadů napadeného rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. Dospěl k závěru, že žalovaná řádně provedla posouzení uvedené otázky, kterou byla povinna se v dané věci zabývat. Zohlednila, že rodinné vztahy žalobce narušil především sám svým protiprávním jednáním spočívajícím v páchání závažné drogové trestné činnosti, a to i v době, kdy jeho družka otěhotněla. V důsledku toho takřka celých prvních šest let života své dcery strávil ve výkonu trestu odnětí svobody. Tím žalobce nejen narušil rodinné vztahy, oslabil citovou vazbu mezi sebou a svou dcerou, ale omezil také svoji možnost podílet se na její výchově, jakož i dění v rodině. Krajský soud poukázal též na skutečnost, že ze správního spisu neplyne, že by jeho dcera byla na žalobce fixována, což ostatně není dobře možné, jelikož se jejich vztah v uplynulých letech rozvíjel zejména přes telefonáty a návštěvy jednou za měsíc ve věznici.

5. Krajský soud se zabýval i péčí žalobce o dceru, kterou odvádí a vyzvedává ze školky (v době vydání napadeného rozhodnutí – poznámka soudu) a pečuje o ni po celý den. Podle krajského soudu však z této skutečnosti nelze dovozovat, že by byla závislá přímo na osobě žalobce, neboť i žalobcova družka při svém výslechu potvrdila, že tuto péči lze zajistit i jinak, s ohledem na skutečnost, že ve společném bydlišti s nezletilou dcerou pobývají, kromě matky nezletilé, i prarodiče z matčiny strany, mezi které tak lze péči o dítě rozvrhnout. Za výjimečnou okolnost pro setrvání žalobce na území neshledal ani žalobcův vztah k jeho družce, byť ta vypověděla, že s žalobcem plánuje společnou budoucnost a uzavření manželství. Podle krajského soudu se jedná o běžnou okolnost patřící do rodinného života, která neodůvodňuje nezbytnost přítomnosti žalobce na území České republiky. Žalobcova rodina není na jeho přítomnosti závislá ani finančně, oproti tomu žalobce jako dospělý, svéprávný muž v produktivním věku je jistě schopen zvládnout žít po nějakou dobu v zemi svého původu, přestože odloučení od rodiny nemusí být příjemnou zkušeností. Ve shodě s žalovanou proto krajský soud neshledal žádné natolik významné skutečnosti či okolnosti, které by odůvodňovaly naprostou nezbytnost žalobcovy přítomnosti v České republice.

6. Krajský soud poukázal na to, že soukromý zájem žalobce na setrvání na území je třeba vyvažovat s veřejným zájmem na tom, aby se na území zdržovali pouze cizinci v souladu s platným právem, tedy ti, kteří získali platné pobytové oprávnění. Žalobce, který přicestoval do České republiky v roce 2008, sice disponoval povolením k trvalému pobytu, to mu však bylo zrušeno v důsledku jeho trestné činnosti. Řízení ve věci správního vyhoštění, které s ním následně bylo zahájeno, bylo právě s ohledem na jeho soukromé a rodinné poměry překvalifikováno na řízení o povinnosti opustit území Evropské unie a dalších smluvních států, které představuje nejmírnější opatření pro cizince neoprávněně pobývajícího na území České republiky. Na rozdíl od správního vyhoštění mu totiž v důsledku tohoto opatření není stanoven zákaz vstupu na území do budoucna. Krajský soud shrnul, že nepřiměřenost rozhodnutí o povinnosti opustit území je vyhrazena pouze vysoce závažným situacím (nutná trvající léčba závažného onemocnění, odkázanost nezletilého dítěte na péči jediného rodiče apod.), o které zde nejde.

7. Krajský soud nepovažoval za důvodné ani žalobcem namítané nezohlednění nejlepšího zájmu nezletilého dítěte. Poukázal na to, že žalovaná se touto otázkou zabývala dostatečně. Zjišťovala, kdo a jakým způsobem o nezletilou pečuje, způsob vzájemné komunikace žalobce s dcerou v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, či které osoby by mohly zastat péči o ni v případě žalobcova opuštění území. Přitom zohlednila, že žalobce nemohl být se svou dcerou v přímém kontaktu prakticky prvních šest let jejího života a ani v současnosti nejde o situaci, v níž by o dceru musel pečovat výlučně žalobce. Krajský soud v této souvislosti s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, upozornil také na skutečnost, že v dané věci se jedná o takový typ řízení, v němž nejlepší zájem dítěte nemá nejvyšší váhu, neboť se netýká přímo práv a povinností daného dítěte, nýbrž se jej dotýká jen zprostředkovaně. Pro uvedené krajský soud shledal, že nejlepší zájem dítěte nemusí nutně převážit nad jinými zájmy (zájmem jiných osob na ochraně jejich základních lidských práv a svobod či významným veřejným zájmem). Dospěl proto k závěru, že v dané věci představuje přijaté opatření v podobě povinnosti opustit území spravedlivou rovnováhu mezi těmito vzájemně si konkurujícími zájmy.

8. Nakonec krajský soud nedovodil pochybení v tom, že správní orgány neopatřily vyjádření orgánu sociálněprávní ochrany dětí. Správní orgány nemají povinnost provést každý navržený důkaz, svůj postup však musí řádně odůvodnit. Žalovaná v napadeném rozhodnutí vysvětlila, že vyjádření daného orgánu by nikterak neovlivnilo výsledek řízení, jelikož správní orgány nerozporovaly žádná z žalobcových tvrzení o jeho rodinné situaci. Naopak, právě s ohledem na ni a především s ohledem na nezletilou žalobcovu dceru původní řízení o správním vyhoštění překvalifikovaly na mírnější řízení o uložení povinnosti opustit území. III.

9. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

10. Stěžovatel spatřuje pochybení krajského soudu v tom, že přes vady, jichž se dopustily správní orgány při zjišťování skutkového stavu ohledně přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, napadené rozhodnutí nezrušil. Uvedené pochybení žalované bylo způsobilé zásadně ovlivnit výsledek řízení.

11. Podle stěžovatelova mínění také krajský soud zatížil napadený rozsudek nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, neboť neuvedl vlastní úvahy, které jej vedly k přijatým závěrům, a není proto možné ověřit jejich správnost a úplnost. Krajský soud pouze převzal dílčí závěry správních orgánů a zopakoval jejich argumentaci. Nevypořádal se s žalobními námitkami a pouze formálně potvrdil napadené rozhodnutí. Stěžovatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58, namítá, že správní soud sice může odkázat na úvahy správního orgánu, je však povinen odůvodnit, proč se s nimi ztotožňuje.

12. Stěžovatel má za to, že se žalovaná ani krajský soud nevypořádaly s přiměřeností dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Ani jeden z nich totiž nevyhověl jeho návrhu a nevyžádal si stanovisko orgánu sociálněprávní ochrany dětí, přičemž právě toto stanovisko mělo prokázat tvrzenou závislost nezletilé dcery na osobě stěžovatele, a tím i zřejmou újmu, která by vznikla v důsledku nuceného opuštění území. Stěžovatel se neztotožnil s krajským soudem v tom, že jeho dcera na něj nemůže být fixována, jelikož prvních šest let jejího života byli v kontaktu pouze telefonicky a prostřednictvím návštěv ve věznici jednou za měsíc. Krajský soud tak v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu zlehčoval rodinné vztahy stěžovatele a jeho vázanost na Českou republiku, ve které žije téměř 17 let. Žalovaná se měla důkladně zabývat zájmy jeho nezletilé dcery jakožto předním hlediskem. Stanovisko orgánu sociálněprávní ochrany dětí by pak prokázalo nepřiměřenost napadeného rozhodnutí, v důsledku čehož by muselo být správní řízení zastaveno.

13. Krajský soud rovněž bagatelizoval ekonomický přínos stěžovatele pro rodinu, jelikož stěžovatel nepracuje a legálně pracovat ani nemůže. Stěžovatel však celodenně pečuje o nezletilou dceru, a umožňuje tak její matce plně vykonávat výdělečnou činnost. I uvedený nesprávný závěr krajského soudu je důsledkem nedostatečně zjištěného skutkového stavu ze strany správních orgánů a neseznámení se s poměry v jeho rodině.

14. Stěžovatel poukazuje na to, že přestože napadené rozhodnutí neomezuje jeho návrat do České republiky v budoucnu, nesvědčí mu bezvízový styk. Případné získání nového pobytového oprávnění proto bude zdlouhavé a nadto s nejistým výsledkem. K odloučení od rodiny je tak odsouzen na dobu neurčitou, což opět představuje nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Jeho dopady je třeba zkoumat nejen ve vztahu k osobě stěžovatele, ale i ve vztahu k jeho rodinným příslušníkům. Nezletilá dcera a družka stěžovatele disponují oprávněním k trvalému pobytu v České republice, přitom v případě, pokud by následovaly stěžovatele do země původu, by mohla být ohrožena i jejich vlastní pobytová situace.

15. Stěžovatel závěrem zdůrazňuje svoji snahu aktivně a bez prodlení řešit pobytovou situaci, jelikož nikdy nechtěl v České republice pobývat nelegálně. Z uvedeného důvodu již následující den po uplynutí platnosti výjezdního příkazu se osobně dostavil k příslušnému policejnímu orgánu a chtěl svoji situaci uvést do souladu s právními předpisy. Tuto skutečnost však žalovaná ani krajský soud nevzaly v úvahu jakožto významnou polehčující okolnost, která také měla mít vliv na úvahy o přiměřenosti napadeného rozhodnutí. IV.

16. Žalovaná svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila. V.

17. Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí, v níž v řízení před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, v souladu s § 104a s. ř. s. se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. V opačném případě by ji musel odmítnout jako nepřijatelnou.

18. Pro vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. Kasační stížnost je přijatelná, pokud Nejvyšší správní soud považuje za nutné a) zodpovědět zásadní právní otázku, b) sjednotit dosud rozpornou judikaturu krajských soudů, c) provést tzv. judikaturní odklon nebo d) napravit zásadní pochybení krajského soudu, jež mohlo mít významný dopad do hmotněprávního postavení některého z účastníků.

19. Stěžovatel v kasační stížnosti k přijatelnosti kasační stížnosti neuvádí ničeho. Pochybení krajského soudu spatřuje jednak v tom, že zatížil napadený rozsudek nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, neboť převzal závěry správních orgánů, a dále se nedostatečně vypořádal s přiměřeností zásahu napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Dále podle stěžovatele krajský soud pochybil v tom, že nezohlednil, že správní orgány vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci týkajícího se stěžovatelových rodinných vazeb, jakož i nejlepšího zájmu jeho dítěte. Z uvedeného lze dovodit, že stěžovatel namítá pochybení podřaditelná pod výše uvedený okruh případů přijatelnosti vymezený pod písm. d).

20. Nejvyšší správní soud však uvedené důvody přijatelnosti nedovodil. V rámci těch pochybení krajského soudu, jež by mohla mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, totiž není povolán přezkoumávat jakákoliv pochybení krajského soudu, ale jen pochybení takové intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2022, č. j. 3 Azs 413/2021-38, bod 16). Jedná-li se pak o namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, k té je povinen Nejvyšší správní soud přihlížet vždy, tedy i bez návrhu (viz § 109 odst. 4 s. ř. s.).

21. Napadený rozsudek požadavkům na přezkoumatelnost rozhodnutí ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005-245, a ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64, nebo též ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74, ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19 či ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013-33, a řada dalších) dostál. Krajský soud v něm dostatečně popsal skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení, předestřel relevantní a ucelené právní závěry, kterými žalobní argumentaci náležitě vypořádal, aniž kterýkoliv z žalobních bodů opomněl. Z napadeného rozsudku je seznatelné, k jakým závěrům krajský soud dospěl, a proč nepovažoval právní argumentaci stěžovatele za důvodnou. Úvahy v něm obsažené jsou co do formy logické, vnitřně nerozporné.

22. Jedná-li se konkrétně o otázku posouzení přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele, té se krajský soud podrobně věnoval v odst. 23. až 32. napadeného rozsudku. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že k této otázce nevyslovil vlastní úvahy, nýbrž převzal ty vyslovené žalovaným, pak ani tato námitka přijatelnost kasační stížnosti založit nemůže. Judikatura Nejvyššího správního soudu postup spočívající v tom, že krajský soud poukáže na správné a dostatečně odůvodněné závěry žalovaného správního orgánu, pokud se odvolací námitky v podstatném shodují s těmi žalobními, považuje zásadně za možný a přípustný (viz rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130). V souzené věci krajský soud, vedle toho, že takto přisvědčil závěrům žalovaného, vyslovil i vlastní úvahy. Není tedy pravdou, že by jen formálně převzal závěry žalovaného. V uvedeném směru se tedy pochybení s dopadem do hmotněprávního postavení stěžovatele krajský soud nedopustil.

23. Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá ani namítané nedostatečné zjištění všech okolností případu majících vliv na posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí na soukromý a rodinný stěžovatelův život. Uvedené stěžovatel dovozuje zejména z toho, že správní orgány nevyžádaly stanovisko orgánu sociálněprávní ochrany dětí, z něhož měla vyplynout intenzita vazby mezi stěžovatelem a jeho dcerou. K této otázce se již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře také vyjádřil. Zastává setrvalý názor, že jsou-li rodinné poměry dostatečně objasněny jinými prostředky, pak opatření tohoto stanoviska není nezbytné (viz např. rozsudek ze dne 11. 11. 2022, č. j. 5 Azs 230/2020-43, či usnesení ze dne 11. 5. 2023, č. j. 10 Azs 61/2023-54, ze dne 9. 4. 2026, č. j. 7 Azs 7/2026-55, ze dne 3. 6. 2026, č. j. 6 Azs 185/2025-28, nebo ze dne 18. 6. 2026, č. j. 4 Azs 70/2026-41). Krajský soud přitom ve shodě s žalovanou považoval skutkový stav svědčící o intenzitě vazeb mezi stěžovatelem, jeho nezletilou dcerou, ale i jeho celkovou rodinnou situaci za dostatečně zjištěné prostřednictvím výslechu stěžovatele, jeho družky a zohledněním dalších výše již uvedených skutečností vyplývajících ze správního spisu. Stanovisko orgánu sociálněprávní ochrany dětí proto nepovažoval za nezbytné k potvrzení uvedených stěžovatelových vazeb, a to tím spíše, že jejich existenci ani intenzitu správní orgány nezpochybňovaly.

24. Žalovaná se rodinnou situací stěžovatele zabývala a zjišťovala závislost jeho nezletilé dcery na stěžovatelově osobní péči, a posuzovala také dopad svého rozhodnutí ve vztahu k ostatním rodinným příslušníkům stěžovatele. I když stěžovatel po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody přebral každodenní péči o dceru, čímž bezpochyby umožnil družce se naplno věnovat výdělečné činnosti, z ničeho nevyplynulo, že tuto roli může zastávat jedině on, což potvrdila i jeho družka při svém výslechu (v případě nutnosti by dokázala zajistit jiné hlídání dcery). V průběhu správního řízení bylo zjištěno i to, že ve stejném bydlišti se stěžovatelem žijí i prarodiče jeho nezletilé dcery, kteří mohou s péčí o nezletilou dceru také vypomoci. Skutkový stav věci byl v tom ohledu zjištěn dostatečně, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že správní orgány přistoupily k tomu, že původně vedené řízení o správním vyhoštění bylo překvalifikováno na řízení o povinnosti opustit území.

25. Namítá-li stěžovatel, že v případě, pokud by jej družka s nezletilou dcerou dočasně následovaly do Vietnamu, mohlo by být ohroženo i jejich pobytové oprávnění (obě disponují povolením k trvalému pobytu), jedná se jednak o námitku, kterou stěžovatel v žalobě neuplatňoval, je tudíž nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s). Nadto je také veskrze hypotetická, neboť povolení k trvalému pobytu není podmíněno nepřetržitou přítomností cizince na území. Argumentace týkající se nejasnosti výsledku a dlouhého trvání procesu získání nového pobytového oprávnění je pak mimo rámec předmětu řízení a ratia decidendi napadeného rozsudku, a Nejvyšší správní soud se jím tudíž nemůže v tomto řízení zabývat.

26. Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá ani tvrzené nedostatečné zohlednění nejlepšího zájmu dítěte. Byť lze v obecné rovině souhlasit s tím, že dopadá-li rozhodnutí na nezletilé děti, je vždy nutné jejich nejlepší zájem učinit jedním z hledisek. To ovšem neznamená, že nejlepší zájem dítěte musí vždy zcela převládnout nad konkurujícím veřejným zájmem; pouze je třeba jej vymezit a s veřejným zájmem poměřit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, č. j 5 Azs 220/2019-33, usnesení Nejvyššího správní soudu ze dne 11. 5. 2023, č. j. 10 Azs 61/2023-54, nebo také rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 6. 2. 2024, č. j. 10 Azs 311/2023-44). Nejinak se vyjádřil krajský soud v napadeném rozsudku (viz odst. 33 až 35. napadeného rozsudku), který případně poukázal i na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19. Neshledal však, že by v tomto případě nejlepší zájem dítěte převážil nad konkurujícím veřejným zájmem, a to jednak proto, že napadené rozhodnutí se netýkalo přímo práv dítěte, jednak s ohledem na to, že o nezletilou dceru stěžovatele může být postaráno jinými rodinnými příslušníky, tak jako tomu ostatně bylo v prvních takřka šesti letech jejího života.

27. Konečně stěžovatelovo tvrzení o snaze řešit pobytovou situaci ihned následující den po uplynutí platnosti výjezdního příkazu, které má být zohledněno jako jakási „polehčující okolnost“, je také nové, tudíž v řízení o kasační stížnosti nepřípustné ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. Nad rámec potřebného k němu Nejvyšší správní soud dodává, že ač tento stěžovatelův postup může svědčit o tom, že se nehodlal skrývat a pobývat na území nelegálně, stěžovatel současně pomíjí, že výjezdní příkaz opravňuje setrvat na území pouze pro účely vycestování z území. Smyslem výjezdního příkazu je tedy cizinci poskytnout krátkou dobu pro realizaci kroků bezprostředně souvisejících s vycestováním, jakož i pro samotné vycestování, nikoli nechat tuto dobu uplynout a poté se dostavit k policejnímu orgánu za účelem „vyřešení pobytové situace“.

28. Nejvyšší správní soud s ohledem na vše výše uvedené nedovodil, že by se krajský soud v napadeném rozsudku dopustil stěžovatelem namítaných pochybení. Naopak se ve všech sporných otázkách přidržel ustálené a vnitřně jednotné judikatury Nejvyššího správního soudu. Napadený rozsudek netrpí ani tvrzenou nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvody pro přijetí stěžovatelovy kasační stížnosti k meritornímu přezkumu. VI.

29. Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu předpokladů její přijatelnosti plynoucích z usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39. Odmítl ji tedy jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.

30. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu jeho nákladů. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 18. srpna 2026 Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu