4 Azs 177/2025

Rubrum

4 Azs 177/2025-20 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: N. V. P., zast. Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, se sídlem Nekázanka 888/20, Praha, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P. O. Box 78, Praha, proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 6. 2025, č. j. CPR-14398-3/ČJ- 2025-930310-V240, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2025, č. j. CPR-14398-5/ČJ- 2025-930310-V240, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2025, č. j. 21 A 25/2025–18, takto:

Výrok

Kasační stížnosti s e n e p ř i z n á v á odkladný účinek.

Odůvodnění

1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, rozhodnutím ze dne 24. 3. 2025, č. j. KRPA-390516-23/ČJ-2024-000022-SV (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), uložila žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a dále stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, v délce dvou let.

2. Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2025, č. j.: CPR-14398-5/ČJ-2025-930310-V240 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

3. Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji výše specifikovaným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl jako nedůvodnou.

4. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se nyní brání proti napadenému rozsudku včasnou kasační stížností, jejíž součástí učinil i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. 4 Azs 177/2025

5. Stěžovatel označuje v návrhu pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jako nejpodstatnější důvod péči o nezletilé děti ve věku 8, 10 a 12 let, o které se po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stará, vozí je do školy. Žije zde již 28 let, vytvořil si zde stabilní zázemí, naučil se plynule česky a dělal tlumočníka pro vietnamskou komunitu. Nepřítomnost stěžovatele v České republice by tak měla fatální dopad do života jeho rodiny, neboť by družka nebyla schopna se postarat sama o děti a není možné, aby odjela s manželem a dětmi zpět do Vietnamu, jelikož děti jsou zde integrované, mají zde spoustu přátel a navštěvují na tomto území školní zařízení.

6. Žalovaná nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti, neboť to by bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, jímž je požadavek, aby se na území České republiky zdržovali pouze ti cizinci, kteří dodržují právní předpisy a respektují právní řád. Stěžovatel opakovaně porušoval právní předpisy České republiky, přičemž dne 18. 4. 2019 byl ve věci sp. zn. 4 T 7/2018, odsouzen městským soudem k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 11 let. Legalizace pobytu stěžovatele na území České republiky z důvodu využití všech opravných prostředků v rámci správního či soudního řízení je bezdůvodným prodlužováním doby jeho dalšího pobytu na území.

7. Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, zohlednil i vyjádření žalovaného a dospěl v nynější věci k závěru, že podmínky pro vyhovění tomuto návrhu podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. nejsou splněny.

8. Podle § 107 s. ř. s., kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tím účelem přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a současně přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

9. Z citovaného ustanovení vyplývá, že odkladný účinek lze na základě návrhu stěžovatele přiznat, jsou-li splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu; 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58). Uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně. Tak tomu v posuzované věci není, jak Nejvyšší správní soud dále vyloží.

10. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval podmínkou existence újmy na straně stěžovatele. Již dříve vyslovil, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012-32, nebo usnesení ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015-50). V posuzované věci stěžovatel tvrdí, že v důsledku výkonu rozhodnutí (napadeného rozsudku, potažmo napadeného rozhodnutí) by mu hrozila újma spočívající v zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Tu lze dovodit z jím tvrzených skutečností, podle nichž má na území České republiky družku a nezletilé děti, o které se stará, vozí je do školy a jsou na sebe citově fixovaní. Především z důvodu péče o nezletilé děti tudíž stěžovateli výkonem rozhodnutí újma nepochybně hrozí 4 Azs 177/2025-21 pokračování a první výše uvedená podmínka je splněna i přesto, že není vyloučeno, že péči o nezletilé děti by zvládla družka sama, případně za pomoci třetích osob, jak tomu nepochybně po dobu, kdy stěžovatel vykonával trest odnětí svobody (v podrobnostech viz dále odst. [14]).

11. Jedná-li se o druhou z vytčených podmínek (újma, která by nepřiznáním odkladného účinku vznikla stěžovateli, je nepoměrně větší než újma, jež by jeho přiznáním vznikla jiným osobám), i tu má Nejvyšší správní soud v nynější věci za splněnou. Neshledal žádné konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že by taková újma bezprostředně někomu dalšímu hrozila a nepoukázal na ni ani žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladnému účinku kasační stížnosti.

12. Nejvyšší správní soud se tudíž zabýval poslední podmínkou, jejíž splnění je předpokladem vyhovění stěžovatelově žádosti, a to podmínkou, že přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

13. K otázce možného rozporu přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud vyjádřil mimo jiné v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014-25, v němž dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008-131, č. 1698/2008 Sb. NSS).“ Nejvyšší správní soud tudíž přistoupil k poměřování intenzity proti sobě stojící újmy hrozící stěžovateli a narušení důležitého veřejného zájmu.

14. Jak sám stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přiznává a jak také vyplývá z obsahu správního spisu, byl odsouzen za páchání drogové trestné činnosti k odnětí svobody na dobu 11 let nepodmíněně (jak již uvedeno, k pravomocnému odsouzení došlo dne 18. 11. 2019), přičemž ve výkonu trestu odnětí svobody (resp. vazbě) se nacházel mimo jiné v období od 14. 6. 2017 do 8. 11. 2024, kdy byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody s dohledem. Byť není sporné, že stěžovatel má na území České republiky družku a děti (ve věku 8, 10 a 12 let), o které se v současné době podle svého tvrzení stará, nelze odhlédnout od toho, že ani péče o jeho děti, případně jejich narození mu v minulosti nebránily v tom, aby páchal závažnou trestnou činnost, která vyústila v jeho odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, během něhož děti zůstaly výlučně v péči jeho družky. Na péči o ně se tudíž nikterak nepodílel a veškerá péče o děti zůstala na ní. V případě stěžovatelova vycestování zpět do země původu přitom není vyloučeno, aby stěžovatel svou rodinu ekonomicky podporoval, pokud si zde sám najde práci. Není rovněž vyloučeno, aby stěžovatel kontakt s družkou a dětmi zajistil jiným vyhovujícím způsobem (např. i za pomoci on-line kontaktů) či návštěvami v zemi původu nebo společným vycestováním. Stěžovatelem tvrzená integrace dětí na území České republiky sama o sobě nemůže být důvodem, pro který by nebylo reálně možné do země původu společně vycestovat. 4 Azs 177/2025

15. Nejvyšší správní soud v daném případě považuje za stěžejní, že stěžovatel páchal nikoli bagatelní trestnou činnost a důsledky jeho trestných činů (nepodmíněné odsouzení a následně podmíněné propuštění s dohledem) jsou v časové souvislosti s nyní posuzovanou věcí. Nejvyšší správní soud přitom například v usnesení ze dne 26. 6. 2019, č. j. 8 Azs 135/2019-38, dovodil, že ani časový odstup v délce čtyř let od spáchání trestného činu nemusí být dostatečně dlouhým odstupem, který by zmírnil dopad trestné činnosti na veřejný zájem na dodržování platných právních předpisů na území České republiky a na ochraně společnosti před kriminalitou a dalšími protispolečenskými jevy. Trestnou činnost páchal stěžovatel na území České republiky a jak již uvedeno, teprve v nedávné době (v listopadu 2024) došlo k jeho podmíněnému propuštění s dohledem. Tato doba bezprostředně předchází vydání napadeného rozhodnutí, z ničeho tudíž nelze bez dalšího usuzovat na to, že stěžovatelova závažná drogová trestná činnost byla jen ojedinělým excesem.

16. Právě na základě uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by v nynější věci bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, kterým je zájem na dodržování platných právních předpisů na území České republiky a na ochraně společnosti před závažnou kriminalitou a s ní spojenými dalšími protispolečenskými jevy. Uvedený důležitý veřejný zájem v nynější věci převažuje nad ochranou stěžovatelova soukromého a rodinného života. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.

17. Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že nepřehlédl stěžovatelem zmiňovaná rozhodnutí tohoto soudu týkající se odkladného účinku kasační stížnosti, avšak skutkové okolnosti nynější věci jsou od této odkazované judikatury odlišné, a proto nebylo možno závěry této judikatury v souzeném případě aplikovat.

18. Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. srpna 2025 Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu