4 Azs 18/2022

Rubrum

4 Azs 18/2022 - 52 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: L. V. N., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 3. 2021, č. j. MV-15920-8/SO-2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2021, č. j. 76 A 2/2021 - 82, takto:

Výrok

Kasační stížnosti s e n e p ř i z n á v á odkladný účinek.

Odůvodnění

1. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 1. 10. 2020, č. j. OAM-1020-18/ZR-2020 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), výrokem I. zrušilo platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a výrokem II. mu stanovilo lhůtu 30 dnů k vycestování z území jdoucí od právní moci uvedeného rozhodnutí, resp. ode dne propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a to podle § 77 odst. 3 tohoto zákona.

2. Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) I. výrok rozhodnutí správního orgánu potvrdila, II. výrok změnila tak, že se „se podle § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanoví lhůta k vycestování z území České republiky 30 dnů od právní moci rozhodnutí Komise o odvolání.“

3. Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji výše specifikovaným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl jako nedůvodnou.

4. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se nyní brání proti napadenému rozsudku kasační stížností, jejíž součástí učinil i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. 4 Azs 18/2022

5. Tento návrh stěžovatel odůvodňuje skutečností, že má na území České republiky družku a tři nezletilé dcery. Nejmladší dceři je teprve necelého půl roku (narozena dne X). Družka i všechny tři dcery disponují oprávněním k trvalému pobytu na území České republiky. Jejich zájmy na soukromém a rodinném životě požívají zvláštní ochrany podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel by v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti utrpěl újmu spočívající v zásahu do jeho soukromého a rodinného života, neboť by musel opustit území České republiky, čímž by došlo k neodvratnému rozdělení rodiny. To současně představuje i zásah do rodinného života jeho družky a dcer. Stěžovatel je pro svou rodinu nepostradatelný, neboť každodenně pečuje o své dcery, a to i proto, že s ohledem na nemožnost současného výdělku rodinu ekonomicky zabezpečuje jeho družka, která je nyní živitelkou rodiny a nemá prostor na péči o dcery. Nejmladší dcera je na péči stěžovatele s ohledem na její věk a pracovní vytížení matky zcela závislá.

6. Svoji žádost stěžovatel odůvodňuje i odkazy na závěry vyplývající z judikatury vysokých soudů (Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího správního soudu) a dodává, že nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti by byly zpřetrhány rodinné vazby, což nelze považovat za přiměřené. Stěžovatel si přitom není vědom žádné skutečnosti svědčící o tom, že by přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti mohla vzniknout újma třetím osobám, nebo že by mohlo dojít k ohrožení důležitého veřejného zájmu.

7. Na podporu svých tvrzení stěžovatel dokládá čestná prohlášení své družky a nejstarší dcery ze dne 2. 2. 2022, kopii rodného listu nejmladší dcery a průkazů pobytových oprávnění všech členek jeho rodiny.

8. Žalovaná nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti, neboť nejsou splněny podmínky podle § 73 odst. 2 s. ř. s., především podmínka spočívající v nepoměrně větší újmě, která by měla stěžovateli vzniknout v souvislosti s nastoupením právních následků napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu na území České republiky nelze posuzovat jako nepoměrně větší újmu, neboť ta by stěžovateli mohla vzniknout až na základě správního vyhoštění z území. To sice také může být důsledkem zrušení stěžovatelova povolení k trvalému pobytu, nicméně je o něm rozhodováno v samostatném správním řízení, při kterém jsou zkoumány dopady vydaného rozhodnutí z hlediska nepřiměřeného zásahu do soukromého nebo rodinného života. Proti takovému rozhodnutí pak lze podat žalobu, která má ze zákona odkladný účinek.

9. Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a dospěl k závěru, že podmínky pro vyhovění tomuto návrhu podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. nejsou splněny.

10. Podle § 107 s. ř. s., kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tím účelem přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti 4 Azs 18/2022 - 53 pokračování třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a současně přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

11. Z citovaného ustanovení je zjevné, že odkladný účinek lze na základě návrhu stěžovatele přiznat, jsou-li splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu; 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58). Uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně. Tak tomu v posuzované věci není, jak kasační soud dále vyloží.

12. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval podmínkou existence újmy na straně stěžovatele. Již dříve vyslovil, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (např. usnesení ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám, vysvětlení, v čem tato újma spočívá, a uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s rozhodnutím žalovaného obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k uplatněným tvrzením (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015 - 50).

13. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovateli by v důsledku výkonu rozhodnutí hrozila újma, spočívající v zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Ta vyplývá z jím tvrzených a doložených skutečností, že má na území České republiky družku a tři nezletilé dcery, s nimiž sdílí společnou domácnost, o své dcery denně pečuje. Je zřejmé, že pokud stěžovatel není ekonomicky aktivní, je zejména nejmladší dcera narozená v září loňského roku na stěžovatelově péči závislá, neboť je to jeho družka, která rodinu zabezpečuje ekonomicky, a je tudíž více pracovně vytížená. Především z důvodu péče o nezletilé dcery tudíž stěžovateli výkonem rozhodnutí újma nepochybně hrozí a první výše uvedená podmínka je splněna.

14. Jedná-li se o druhou z vytčených podmínek (újma, která by nepřiznáním odkladného účinku vznikla stěžovateli, je nepoměrně větší, než újma, jež by jeho přiznáním vznikla jiným osobám), i tu má Nejvyšší správní soud v nynější věci za splněnou. Neshledal žádné konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že by taková újma bezprostředně někomu dalšímu hrozila a nepoukázal na ně ani žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladnému účinku kasační stížnosti. 4 Azs 18/2022

15. Kasační soud se tudíž zabýval poslední podmínkou, jejíž splnění je předpokladem vyhovění stěžovatelově žádosti, a to rozporu přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem.

16. Nejvyšší správní soud z napadeného rozsudku zjistil a ze správního spisu ověřil, že stěžovatel byl odsouzen za spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jíž se dopustil v roce 2015, k jeho odsouzení však došlo teprve v roce 2020. V době od května 2016 do února 2018 totiž pobýval ve Vietnamu, tedy byl odloučen od rodiny (z důvodu tvrzené péče o svoji matku) a poté se až do počátku roku 2019 skrýval, než byl zatčen a následně odsouzen (blíže viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, č. j. 9 To 380/2019 – 1957). Nejvyššímu správnímu soudu je známo i to, že dne 9. 12. 2020 byl stěžovatel na základě rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově č. j. 35 Pp 118/2020 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody se zkušební dobou do 9. 12. 2023. O těchto skutečnostech se přitom stěžovatel ve svém návrhu vůbec nezmiňuje.

17. K otázce možného rozporu přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud vyjádřil mimo jiné v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, v němž dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS).“

18. Nejvyšší správní soud tudíž přistoupil k poměřování intenzity proti sobě stojící újmy hrozící stěžovateli a narušení důležitého veřejného zájmu.

19. Jak již výše uvedeno, není sporným, že stěžovatel má na území České republiky družku a tři nezletilé dcery, o které se v současné době podle svého tvrzení osobně stará. Současně však nelze odhlédnout od toho, že ani tato skutečnost mu v minulosti nebránila v tom, aby páchal závažnou trestnou činnost, která vyústila v jeho odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, během něhož dcery (dvě v té době již narozené) rovněž zůstaly výlučně v péči jeho družky. Tak tomu bylo i v době před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, kdy necelé dva roky pobýval v zemi svého původu. Narození nejmladší dcery (v září 2021) pak na těchto skutečnostech ničeho nemění, neboť jak již uvedeno, i v době stěžovatelova pobytu v zemi původu a následně ve výkonu trestu odnětí svobody zůstala veškerá péče o dvě tehdy narozené dcery na stěžovatelově družce. Nadto v případě vycestování zpět do země původu není vyloučeno, aby stěžovatel svou rodinu ekonomicky podporoval, neboť zde má jisté zázemí (v zemi původu má matku). Jak ostatně přiléhavě uvedl i krajský soud, který v řízení o žalobě usnesením ze dne 19. 5. 2021, č. j. 76 A 2/2021 - 31, nepřiznal žalobě odkladný účinek, není rovněž vyloučeno, aby 4 Azs 18/2022 - 54 pokračování stěžovatel kontakt s družkou a s dcerami zajistil jiným vyhovujícím způsobem či aby vycestovali do země původu společně.

20. Nelze totiž přehlédnout, že ve stěžovatelově případě se nejedná o bagatelní trestnou činnost, kterou by páchal před mnoha lety. Nejvyšší správní soud totiž například v usnesení ze dne 26. 6. 2019, č. j. 8 Azs 135/2019 - 38, dovodil, že ani časový odstup v délce čtyř let od spáchání trestného činu nemusí být dostatečně dlouhým odstupem, který by zmírnil dopad trestné činnosti na veřejný zájem na dodržování platných právních předpisů na území České republiky a na ochraně společnosti před kriminalitou a dalšími protispolečenskými jevy. Trestnou činnost páchal stěžovatel na území České republiky (tedy nikoli v zahraničí), a přestože se jí dopustil již v roce 2015, k následnému pozdějšímu odsouzení teprve v roce 2020, jak již shora uvedeno, vedly skutečnosti, jež závisely na jeho osobě spočívající v tom, že znemožňoval svojí nepřítomností na území dokončení trestního řízení. Od odsouzení stěžovatele uběhly dva roky, a přestože byl podmíněně propuštěn, dosud plyne zkušební doba, která byla stěžovateli stanovena až do 9. 12. 2023. S ohledem na uvedené skutečnosti, tedy s ohledem na povahu spáchaného trestného činu a okolnosti související s vedením a ukončením trestního řízení nelze nyní bez dalšího usoudit, zda stěžovatelova trestná činnost byla jen ojedinělým excesem, či nikoliv.

21. Pro uvedené tudíž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by v nynější věci bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, kterým je zde zájem na dodržování platných právních předpisů na území České republiky a na ochraně společnosti před závažnou kriminalitou a s ní spojenými dalšími protispolečenskými jevy. Uvedený důležitý veřejný zájem v nynější věci převažuje nad ochranou stěžovatelova soukromého a rodinného života. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.

22. Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 4. března 2022 Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu