4 Azs 19/2015

Rubrum

4 Azs 19/2015 - 35 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: K. T. L. zast. Mgr. Ivem Žižkovským, advokátem, se sídlem Martinská 319/10, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/S0, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2015, č. j. 30 A 151/2014 - 33, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti

1. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále též „žalovaná“) rozhodnutím ze dne 3. 11. 2014, č. j. MV-148401-3/SO-2013, zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 10. 2013, č. j. OAM-1328-13/ZR-2013. Ministerstvo tímto rozhodnutím zrušilo žalobkyni platnost povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Zároveň uložilo žalobkyni podle ustanovení § 77 odst. 3 téhož zákona lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Důvodem pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu byla skutečnost, že žalobkyně 4 Azs 19/2015 pobývala nepřetržitě mimo území České republiky 7 let, 5 měsíců a 14 dní (od 29. 8. 2005 do 11. 2. 2013), přičemž zákon o pobytu cizinců umožňuje takový pobyt pouze do 6 let [§ 77 odst. 1 písm. d) tamtéž].

2. Žalobou podanou dne 10. 12. 2014 u Krajského soudu v Plzni se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a navrhovala přiznání odkladného účinku žalobě.

3. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 1. 2015, č. j. 30 A 151/2014 - 33, žalobu i návrh na přiznání odkladného účinku žalobě odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění konstatoval, že žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 9. 12. 2014, přičemž rozhodnutí žalované bylo doručeno žalobkyni prostřednictvím jejího zástupce dne 6. 11. 2014. Jelikož lhůta pro podání žaloby uplynula podle ustanovení § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 40 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), v pondělí dne 8. 12. 2014, krajský soud žalobu pro její opožděnost podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce

4. V kasační stížnosti podané dne 20. 1. 2015 u krajského soudu brojí žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) proti nadepsanému usnesení krajského soudu. Stěžovatelka je toho názoru, že krajský soud posoudil nesprávně délku lhůty k podání žaloby, protože stěžovatelka byla po celou dobu v dobré víře, že je tato lhůta podle ustanovení § 72 odst. 1 s. ř. s. dvouměsíční. Jelikož je stěžovatelce pouhých 11 let a je vázána na území České republiky rodinnými vazbami, měl by soud rozhodnout ve prospěch stěžovatelky; v zájmu státu není rozdělování rodin, nýbrž hájení zájmů dítěte. Stěžovatelka dále uvádí, že sám správní orgán porušil zákon nedodržením zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí (§ 71 odst. 1 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů), když od podání odvolání do vydání napadeného rozhodnutí uplynul téměř rok. Vedle průtahů v řízení stěžovatelka namítá i procesní pochybení správního orgánu, protože při ústním jednání nebyl přítomen tlumočník a stěžovatelka ani nebyla o právu na tlumočníka poučena. Protože rozhodnutí správních orgánů i krajského soudu jsou v rozporu s mezinárodními smlouvami, Úmluvou o právech dítěte a s lidskými právy stěžovatelky a jejích rodinných příslušníků, navrhuje jejich zrušení.

5. Žalovaná se ve lhůtě stanovené soudem ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Posouzení kasační stížnosti

6. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). 4 Azs 19/2015 - 36 pokračování

7. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal přitom vady podle ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

8. Ze spisů zjistil zdejší soud tyto podstatné skutečnosti: Přípisem ze dne 27. 9. 2013, doručeným dne 1. 10. 2013, informoval Mgr. Ivo Žižkovský, advokát, správní orgán prvního stupně o převzetí právního zastoupení stěžovatelky v řízení pod č. j. OAM-01328-10/ZR-2013. Součástí byla i plná moc ze dne 27. 9. 2013 udělená matkou stěžovatelky jmenovanému advokátovi k zastupování její dcery. Rozhodnutí žalované ze dne 3. 11. 2014, č. j. MV-148401-3/SO-2013, bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno prostřednictvím datové schránky dne 6. 11. 2014.

9. Žaloba doručená krajskému soudu dne 10. 12. 2014 byla podána k poštovní přepravě dne 9. 12. 2014. Žaloba byla podána právním zástupcem stěžovatelky.

10. Kasační stížnost není důvodná.

11. Podle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[ž]aloba proti správnímu rozhodnutí musí být podána do 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nebo ode dne sdělení jiného rozhodnutí správního orgánu, pokud není dále stanoveno jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout“.

12. Podle § 40 odst. 3 s. ř. s. „[p]řipadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. To neplatí o lhůtách stanovených podle hodin“.

13. Podle § 40 odst. 4 s. ř. s. „[l]hůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak“.

14. Stěžovatelka předně brojí proti nesprávnému posouzení délky lhůty pro podání správní žaloby. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 23. 4. 2004, č. j. 7 Azs 68/2004 - 45, uvedl, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí být podána do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). Přitom jako jeden z takových případů, kdy zvláštní zákon stanoví jinou lhůtu, uvedl i ustanovení § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které zkracuje lhůtu k podání žaloby na 30 dnů.

15. Nejvyšší správní soud považuje ze spisu za prokázané, že rozhodnutí žalované bylo doručeno stěžovatelce prostřednictvím jejího zástupce dne 6. 11. 2014. Jelikož lhůta k podání žaloby podle ustanovení § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v délce 30 dní připadla na sobotu 6. 12. 2014, nejzazším dnem k podání žaloby bylo za použití ustanovení § 40 odst. 3 s. ř. s. pondělí 8. 12. 2014, přičemž tento den stačilo žalobu podat k poštovní 4 Azs 19/2015 přepravě (§ 40 odst. 4 s. ř. s.). Žaloba byla ale podána k poštovní přepravě až dne 9. 12. 2014, tedy pozdě.

16. Pokud stěžovatelka namítá, že byla v dobré víře ohledně delší lhůty pro podání žaloby, nepovažuje zdejší soud tuto námitku za důvodnou. V právním státě se předpokládá u všech subjektů práva znalost právního řádu a neznalost zákonů se neomlouvá ani v případě cizinců pobývajících na území České republiky. Ostatně v případě stěžovatelky, která byla zastoupena v řízení před správním orgánem i před soudem profesionálně zdatným právníkem – advokátem, nelze na takovou argumentaci přistoupit. I kdyby tomu tak ovšem nebylo, v nyní posuzovaném případě zákon výslovně vylučuje možnost prominutí zmeškání lhůty (§ 40 odst. 5 věty první s. ř. s.). Jedná se totiž o lhůtu pro podání správní žaloby, u které zákon výslovně jakoukoli diskreční pravomoc soudu zapovídá (viz § 172 odst. 1 na konci zákona o pobytu cizinců, ale i § 72 odst. 4 s. ř. s.).

17. Stěžovatelka dále uvádí celou řadu věcných námitek ohledně jejích rodinných vazeb, ochrany zájmu dítěte, průtahům ve správním řízení, nepoučení o právu na tlumočníka a porušení mezinárodních smluv. Nejvyšší správní soud ale k těmto věcným námitkám nepřihlédl, protože v řízení o kasační stížnosti proti usnesení o odmítnutí žaloby se nemohl zabývat meritorními námitkami napadajícími zákonnost rozhodnutí správních orgánů.

18. Příkaz zohlednění zájmů dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) je relevantní všude tam, kde správní či soudní orgány volí mezi různými možnostmi výkladu právních předpisů či mají ze zákona možnost určité úvahy. Tak tomu však v nyní řešeném případě není, neboť zákonná ustanovení týkající se lhůty pro podání žaloby a vyloučení prominutí zmeškání lhůty jsou zcela jednoznačná a neposkytují soudům žádnou volnost při jejich aplikaci.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

19. Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah zjistil, že krajský soud dospěl ke správnému závěru, když shledal podanou žalobu opožděnou; krajský soud proto neměl jinou možnost, než žalobu odmítnout [§ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

20. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s. Neúspěšné stěžovatelce nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a úspěšná žalovaná žádné náklady řízení neuplatnila. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 31. března 2015 JUDr. Dagmar Nygrínová 4 Azs 19/2015 - 37 pokračování předsedkyně senátu