4 Azs 41/2020

Rubrum

4 Azs 41/2020 - 33 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: B. T., zast. Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2019, č. j. OAM-472/LE-VL17-VL18-PS-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2020, č. j. 63 Az 49/2019 – 32, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Ladislavovi Bártovi, advokátovi, se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 3.400 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Přehled dosavadního řízení

1. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zajistil žalobce v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a podle § 46a odst. 5 téhož zákona stanovil dobu trvání zajištění do 25. 2. 2020. 4 Azs 41/2020

2. Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalované podal žalobu, v níž namítal, že žalovaný se nevypořádal se zásahem do soukromého života žalobce, přestože mu bylo známo, že žalobce žije na území České republiky u svého bratra a má zde také sestru. Rozhodnutí žalovaného tak pro nepřezkoumatelnost nemůže obstát. Podle žalobce je při rozhodování o omezení osobní svobody cizince třeba zvažovat obecný korektiv zásahu do osobního a rodinného života cizince, uplatní se tedy analogicky § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Dále zmínil, že Nejvyšší správní soud opakovaně přezkoumává míru zásahu rozhodnutí o zajištění podle § 46a zákona o azylu do soukromého života žadatelů o mezinárodní ochranu a poukázal v této souvislosti na závěry uvedené v rozsudku NSS č. j. 1 Azs 20/2015 – 45.

3. Krajský soud v Ostravě nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Krajský soud uvedl, že žalobce v průběhu správního řízení sdělil toliko prostou informaci, že „na území České republiky nemá hlášenou stálou adresu, žije u bratra, který zde má trvalý pobyt, a také zde má sestru, která zde má rovněž dlouhodobý pobyt, s tou se však jen občas vídá. Do České republiky přijel za prací. V případě práce bydlí různě na ubytovnách“. Za tohoto stavu, kdy žalobce netvrdil nic konkrétního o tom, že by jeho zajištěním bylo zasaženo do jeho rodinného a soukromého života, nebyl žalovaný povinen podrobně se zabývat výše uvedenými tvrzeními žalobce, že na území České republiky na základě trvalého pobytu žije jeho bratr a sestra. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce neprokázal žádné rodinné, soukromé či sociální vazby založené na území České republiky. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný své rozhodnutí opřel o individualizované skutkové okolnosti obsažené ve spise a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil jak ve vztahu ke splnění podmínek § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, tak i ve vztahu k neúčinnosti uplatnění zvláštních opatření podle § 47 téhož zákona.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

4. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost, v níž poukázal na skutečnost, že v žalobě namítal nesprávné vyhodnocení zásahu do svého osobního a rodinného života ze strany žalovaného spočívajícího v opomenutí existence vazby s bratrem a sestrou stěžovatele bydlícími v České republice. Toto vyhodnocení je i v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Názor krajského soudu, podle něhož stěžovatel neprokázal žádné rodinné, soukromé či sociální vazby je nepřípustně zjednodušující a zavádějící, neboť není v souladu s požadavkem přiměřenosti obsaženým v § 174a zákona o pobytu cizinců. I pokud by na věc nebylo možné toto ustanovení uplatnit, nedostál žalovaný ani krajský soud své povinnosti zhodnotit eventuální přiměřenost zajištění ve vztahu k soukromému a rodinnému životu v rámci úvahy o využitelnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu.

5. Současně je podle stěžovatele nesprávné tvrzení soudu, že neprokázal žádné vazby založené na území České republiky. Stěžovatel se již dříve vyjádřil, že žije u bratra, a tedy má na něj nejen rodinnou vazbu, ale i vazbu sociální, jelikož mu bratr zabezpečuje bydlení. Když si stěžovatel přivydělával na stavbách, bratrovi s náklady na bydlení i finančně 4 Azs 41/2020 - 34 pokračování vypomáhal. Žalovaný je povinen posuzovat specifické okolnosti každého případu, zohlednit individuální situaci cizince a tyto skutečnosti náležitě promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí. Vzhledem k závažnosti zajištění, jakožto opatření omezujícího osobní svobodu stěžovatele nemohou nosné důvody rozhodnutí o zajištění spočívat v obecných a paušálních frázích.

6. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost kasační stížnosti, neboť kasační stížností napadený rozsudek byl vydán v souladu s právními předpisy a uplatněné kasační námitky nejsou důvodné. Žalovaný má za to, že postupoval v souladu se zákonem o azylu, zjistil skutečný stav věci a stěžovateli zcela důvodně uložil zajištění.

III. Posouzení kasační stížnosti

7. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

8. Z provedené rekapitulace je zřejmé, že stěžovatel v kasační stížnosti namítal především nesprávné, resp. nedostatečné posouzení přiměřenosti zajištění ve vztahu ke svému osobnímu a rodinnému životu.

9. K této námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že z ustálené judikatury zdejšího soudu vyplývá, že na rozdíl od případu zajištění cizince podle zákona o pobytu cizinců, není žalovaný automaticky povinen se v rozhodnutí o zajištění podle § 46a zákona o azylu zabývat tím, zda správní vyhoštění či vycestování nepřiměřeně nezasahuje do soukromého a rodinného života stěžovatele (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 2. 2016, č. j. 5 Azs 16/2016 - 32, ve spojení s usnesením rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, též rozsudek ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 252/2017 - 89).

10. Jak již Nejvyšší správní konstatoval v rozsudku ze dne 13. 6. 2019, č. j. 4 Azs 110/2019 – 32, „byť judikatura Nejvyššího správního soudu za jistých podmínek připouští možnost posuzování zásahu do soukromého a rodinného života i v řízení o zajištění podle zákona o azylu, nevyžaduje, aby takové posouzení bylo vždy explicitně vyjádřeno v každém rozhodnutí o zajištění. Není povinností správních orgánů se vždy výslovně vyjadřovat k možné otázce zásahu do rodinného života bez ohledu na konkrétní skutkové okolnosti a reálnost zásahu do těchto práv (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2018, č. j. 9 Azs 326/2017 - 30, nebo ze dne 30. 4. 2019, č. j. 9 Azs 51/2019 - 28).“

11. V rozsudku ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 252/2017 - 89, Nejvyšší správní soud také konstatoval, že skutečnost, že má cizinec v České republice rodinné příslušníky, sama o sobě neznamená, že by zajištění nepřiměřeně zasahovalo do jeho soukromých a 4 Azs 41/2020 rodinných poměrů. To platí i pro situaci stěžovatele, který v řízení o správním vyhoštění do protokolu ze dne 6. 11. 2019, č. j. KRPE-86523-25/ČJ-2019-170022-SV, pořízeného Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Pardubického kraje, odborem cizinecké policie, uvedl, že svou sestru viděl naposledy asi před měsícem. Občas se setkají. U svého bratra momentálně bydlí. Pracuje u něj na zahradě a občas mu pomůže na brigádě, za což nemusí nic platit na ubytování. Bratr má však svoji rodinu, takže se o stěžovatele moc nezajímá. Stěžovatel to bere pouze tak, že u něj bydlí a nemusí platit nikde drahý nájem. Nikoho jiného stěžovatel v České republice nebo v Evropské unii nemá. Stěžovatel dále uvedl, že se na území České republiky nenachází osoba, kvůli které by pociťoval, že případné správní vyhoštění by pro něj a popřípadě i pro tuto osobu znamenalo nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života. Dále uvedl, že si v České republice nevybudoval žádnou zásadní kulturní nebo sociální vazbu a nic mu nebrání v návratu domů na Ukrajinu.

12. Nejvyšší správní soud připouští, že závěr krajského soudu, že žalobce neprokázal žádné rodinné, soukromé či sociální vazby založené na území České republiky, je příliš zjednodušující. Tato dílčí nepřesnost v argumentaci krajského soudu však nemá vliv na zákonnost kasační stížností napadeného rozsudku a správnost posouzení věci krajský soudem. Z výše uvedeného je totiž zřejmé, že vazby stěžovatele na území České republiky nejsou takové intenzity, že by jeho zajištění představovalo protiprávní zásah do jeho rodinného a soukromého života. Pouhé odloučení od dospělých sourozenců z důvodu zajištění (ke kterému ostatně běžně docházelo při pracovní činnosti stěžovatele, neboť stěžovatel v případě práce různě bydlí na ubytovnách) neznamená nepřiměřený zásah do stěžovatelova rodinného a soukromého života. Stěžovatel navíc také vypověděl, že na Ukrajině má rodiče a své tři děti, se kterými si pravidelně telefonuje přes viber a často se s nimi navštěvuje.

13. Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále konstatuje, že samotné zajištění neznamená úplnou ztrátu možnosti kontaktu s rodinnými příslušníky. Jak již zdejší soud uvedl v rozsudku ze dne 12. 2. 2016, čj. 5 Azs 16/2015-32, „[z]ajištění představuje omezení osobní svobody, a jde proto z povahy věci vždy o zásah do rodinného a soukromého života zajišťovaného cizince (stěžovatele). Zajištění ovšem neznamená ztrátu kontaktu zajištěného cizince s jeho rodinnými příslušníky, když podle čl. 10 odst. 4 nové přijímací směrnice 2013/33/EU je povinností členských států zajistit, aby rodinní příslušníci mohli se žadatelem o mezinárodní ochranu komunikovat a navštěvovat jej v podmínkách, které respektují soukromí. Podle § 81 odst. 1 písm. d), e) a f) zákona o azylu má cizinec ubytovaný v přijímacím nebo pobytovém středisku právo přijímat návštěvy, přijímat balíčky a peníze a přijímat a na svůj náklad odesílat písemná sdělení“. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěr krajského soudu, že žalovaný nebyl povinen podrobně se zabývat výše uvedenými tvrzeními žalobce, je zcela správný.

14. K požadavku stěžovatele na aplikaci § 174a zákona o pobytu cizinců Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že aplikace zákona o pobytu cizinců v řízení podle zákona o azylu přímo vylučuje § 2 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, dle kterého, tento zákon se nevztahuje na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, 4 Azs 41/2020 - 35 pokračování cizincem, který je strpěn na území, azylantem nebo osobou požívající doplňkové ochrany, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Korektiv přiměřenosti obsažený v § 174a zákona o pobytu cizinců tedy není možné v posuzované věci aplikovat. Mezi zákonem o pobytu cizinců a zákonem o azylu navíc není vztah subsidiarity, tyto právní předpisy jsou na sobě zcela nezávislé.

15. K posouzení přiměřenosti zajištění podle zákona o azylu tak nelze aplikovat § 174a zákona o pobytu cizinců. Přiměřenost zajištění podle zákona o azylu však může být posuzována při zvážení, zda lze použít zvláštní opatření podle § 47 odst. 1 téhož zákona. Žalovaný v posuzované věci takové posouzení řádně provedl, když konstatoval, že o neúčinnosti zvláštního opatření v případě stěžovatele svědčí nejen jeho vědomé nerespektování právního řádu České republiky i jemu uložených povinností, ale také jeho zcela účelové jednání, když se udělení mezinárodní ochrany začal domáhat teprve po svém zajištění, kdy se realizace jeho vyhoštění stala reálnou. Žalovaný v této souvislosti poukázal na skutečnost, že stěžovateli bylo již v srpnu 2017 uloženo správní vyhoštění, tehdy rovněž požádal o mezinárodní ochranu a tato žádost byla následně zamítnuta. Stěžovatel pak i nadále pobýval na území České republiky bez platného povolení k pobytu, nemá nikde hlášenou adresu, žije u svého bratra, v případě práce bydlí různě na ubytovnách. Z výše uvedeného je zároveň zřejmé, že žalovaný své rozhodnutí dostatečně individualizoval.

16. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že žalovaný správní orgán a krajský soud nedostály své povinnosti zhodnotit eventuální přiměřenost zajištění ve vztahu k soukromému a rodinnému životu v rámci úvahy o využitelnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, neboť jak vyplývá z výše uvedeného, žalovaný se využitelností zvláštních opatření zabýval, své závěry řádně zdůvodnil, na což krajský soud přiléhavě odkázal.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

17. Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

18. Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto nepřiznává.

19. Zástupci stěžovatele, který mu byl ustanoven krajským soudem, se podle § 35 odst. 10 s. ř. s. s přihlédnutím k § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přiznává odměna za zastupování celkem ve výši 3.100 Kč za úkon právní služby spočívající v sepsání kasační 4 Azs 41/2020 stížnosti. Zástupci se dále za tento úkon přiznává paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Celkem tedy náleží zástupci stěžovatele odměna 3.400 Kč, která mu bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. dubna 2020 Mgr. Aleš Roztočil předseda senátu