4 Azs 417/2019

Rubrum

4 Azs 417/2019 - 28 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: K. I., zast. Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem, se sídlem nám.

28. října 1898/9, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 19. 8. 2019, č. j. CPR-23278/3-ČJ-2019-930310- V241 a č. j. CPR-23278/4-ČJ-2019-930310-V241, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2019, č. j. 42 A 13/2019 - 22, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Shrnutí předcházejícího řízení

1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 10. 5. 2019, č. j. KRPS-53091-29/ČJ-2019-010025, uložila žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce šesti měsíců. Důvodem vydání tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že žalobce minimálně v období od 18. 2. 2019 do 23. 2. 2019 pracoval v České republice jako pomocný stavební dělník bez příslušného povolení k zaměstnání. Rozhodnutím téhož správního orgánu ze dne 10. 5. 2019, č. j. KRPS-53091-30/ČJ-2019-010025, byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady spojené s řízením o správním vyhoštění ve výši 1.000 Kč. 4 Azs 417/2019

2. Žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 8. 2019, č. j. CPR-23278-3/ČJ-2019-930310-V241, podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen “správní řád”), zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o uložení správního vyhoštění. Současně rozhodnutím ze dne 19. 8. 2019, č. j. CPR-23278-4/ČJ-2019-930310- V241, zamítla odvolání proti rozhodnutí o stanovení povinnosti uhradit náklady správního řízení.

3. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2019, č. j. 42 A 13/2019 - 22, žalobu proti oběma těmto rozhodnutím žalované zamítl.

4. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že žalobce nenapadl závěr žalované o výkonu jeho zaměstnání bez udělení patřičného povolení a jeho námitky se týkaly výhradně procesních otázek. Ve vztahu k nim krajský soud učinil mimo jiné následující závěry.

5. Krajský soud přisvědčil žalobci, že oznámení o zahájení řízení nesplňovalo základní požadavky na popis skutku, a předmět řízení v něm tedy nebyl vymezen dostatečně určitě. Nicméně tato vada nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o uložení správního vyhoštění. S oznámením o zahájení řízení byl totiž žalobce seznámen bezprostředně poté, co byl s třemi dalšími cizinci kontrolován na stavbě, kde vykonával pracovní činnost, přičemž na výzvu hlídky cizinecké policie nebyl schopen předložit povolení k zaměstnání. Žalobci tak muselo být jasné, proč je s ním vedeno řízení o uložení správního vyhoštění. Navíc při výslechu, který následoval ihned po oznámení o zahájení řízení, bylo žalobci sděleno, že pracoval jako pomocný dělník při opravě lázeňského domu, nepředložil povolení k zaměstnání a z tohoto důvodu bylo zahájeno správní řízení. Také zbývající obsah protokolu o výslechu svědčí o tom, že žalobcem si byl vědom předmětu řízení o správním vyhoštění. Žalobci tedy muselo být zřejmé, jaké jeho jednání je v tomto řízení posuzováno, takže mu nebylo znemožněno se účinně hájit.

6. Dále krajský soud uvedl, že žádost žalobce o tlumočníka do ruského jazyka byla poprvé zmíněna až v oznámení o zahájení řízení. Proto nebylo možné rozumně požadovat zajištění přítomnosti tlumočníka již při převzetí tohoto oznámení. Žalobce však měl k dispozici tlumočnici po celý zbytek správního řízení. Nerozuměl-li některé z listin, s nimiž byl seznámen, měl možnost si nechat její obsah přetlumočit, a to ještě před svým výslechem. Ten byl proveden za přítomnosti tlumočnice, a žalobce proto byl s předmětem správního řízení řádně seznámen. Poukaz žalobce na to, že mu nebylo tlumočeno do jeho mateřského ukrajinského jazyka, není případný. Takový požadavek totiž nemá oporu v právních předpisech a navíc sám žalobce žádal o tlumočníka z ruštiny jako jazyka, jemuž rozumí, a při výslechu s ustanovením takové tlumočnice souhlasil. Kromě toho z protokolu o výslechu je zřejmé, že žalobce kladeným otázkám rozuměl a přiléhavě na ně odpovídal.

7. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou o procesní nepoužitelnosti protokolu o výslechu kvůli v něm obsaženému nesprávnému časovému údaji, což žalobce dovodil ze skutečnosti, že v protokole o výslechu jiného cizince A. S. jsou uvedeny stejný čas a stejné přítomné osoby jako v jeho případě a že podle úředního záznamu byla tomuto cizinci 4 Azs 417/2019 - 29 pokračování poskytnuta strava stejnými osobami, které v té době vyslýchaly žalobce. K tomu krajský soud nejprve konstatoval, že žalobce protokol o výslechu A. S. ani úřední záznam nedoložil a tyto listiny nejsou součástí správního spisu. Dále podotkl, že žalobce v tomto směru nepředložil žádné skutkové tvrzení a jen poukázal na formální rozpory mezi protokoly o jeho výslechu a o výslechu jiného cizince, ačkoli sám musel nejlépe vědět, kdy jeho výslech proběhl. Již v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mu bylo vysvětleno, že se jedná o pouze administrativní chybu spočívající v nesprávném zápisu času začátku a ukončení jeho výslechu. Přitom samotná chyba v psaní časových údajů nemůže zpochybnit protokol jako celek a znemožnit jeho použitelnost jako podkladu pro vydání rozhodnutí. Protokol je ve smyslu § 18 správního řádu veřejnou listinou a požívá presumpce správnosti, přičemž chyba v psaní neznamená, že by tuto svoji povahu ztratila a ve zbylé části z ní nebylo možné vycházet. Navíc správní orgány nevycházely jen z protokolu o výslechu žalobce, nýbrž i z dalších důkazů.

8. Krajský soud taktéž označil za spekulativní žalobcovo tvrzení o nepravdivosti úředního záznamu o zajištění a úředního záznamu o stravě kvůli jejich rozporu ohledně toho, zda mu byla poskytnuta strava. Žalobce totiž v tomto směru nepředložil relevantní důkazy a navíc obsah těchto dvou listin lze chápat tak, že mu nebyla poskytnuta žádná strava z prostředků krajského ředitelství policie, avšak bylo mu umožněno zakoupení jídla a nápojů z jeho vlastních prostředků prostřednictvím úředních osob, které mu je fyzicky poskytly. Obsah spisového materiálu tedy dostatečně dokládá, že žalobce dostal najíst i napít a nic nenasvědčuje jeho strádání v průběhu zajištění.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

9. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou blanketní kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

10. V jejím doplnění, jež Nejvyšší správní soud obdržel ve stanovené měsíční lhůtě od doručení usnesení výzvy k uvedení konkrétních důvodů kasační stížnosti, stěžovatel namítl nesprávnost závěru krajského soudu, podle něhož nesplnění náležitostí oznámení o zahájení řízení obsažených v § 46 odst. 1 správního řádu nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí o správním vyhoštění. Úsudek krajského soudu, podle něhož musel být stěžovatel obeznámen s důvody zahájení správní řízení, je naprosto nepodložený, neboť vychází z protokolu o jeho výslechu, který z dále uvedených důvodů neodpovídá skutečnosti, a nelze ho tak použít jako podkladu pro vydání rozhodnutí správního orgánu. Navíc, i kdyby bylo možné z tohoto protokolu vycházet, nelze z něho s ohledem na stěžovatelovu neznalost češtiny dovodit, že věděl, proč s ním bylo vedeno řízení o uložení správního vyhoštění. I pokud by během správního řízení seznal, co je jeho předmětem, nebylo by s ohledem na nemožnost identifikovat okamžik, kdy k tomu došlo, možné zhojit vady oznámení o zahájení řízení ani nemožnost účinně využívat procesních práv po celou dobu správního řízení.

11. Nepoužitelnost protokolu o výslechu jako důkazního prostředku a podkladu pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění namítl stěžovatel v dalším kasačním bodě. Ve vztahu k němu argumentoval, že uvedený protokol neodpovídal skutečnosti a postrádal 4 Azs 417/2019 náležitosti podle § 18 odst. 2 správního řádu. Protokol o jeho výslechu obsahoval údaj o zahájení tohoto úkonu v 17.00 hodin, o jeho ukončení v 17.30 hodin a o jeho provedení prap. B. a pprap. K., přičemž podle protokolu o výslechu dalšího cizince A. S. se tato výpověď uskutečnila od 16.30 hodin do 17.47 hodin za přítomnosti stejných policistů. Vzhledem k nemožnosti současného provádění výslechů týmiž úředními osobami jsou tak uvedené protokoly nepravdivé nebo v nich chybí určité údaje. Navíc v úředním záznamu týkajícího se A. S. se uvádí, že mu byla v 17.00 hodin poskytnuta strava z vlastních zdrojů, ačkoliv v té době probíhal výslech v nyní posuzované věci. V protokole o něm se přitom neuvádí, že by jeho výslechu byl přítomen právě tento cizinec a že předal svoje prostředky úřední osobě k zakoupení potravin či nápojů. Žádná taková skutečnost nebyla uvedena ani v protokole o výslechu A. S., který měl probíhat současně s jeho výpovědí, jak bylo zmíněno. Nelze přitom zpětně určit, jaké údaje jsou nepravdivé nebo který protokol obsahuje chybné údaje, takže se jedná o vadu, která má za následek nezákonnost rozhodnutí obou správních orgánů. Není zřejmé, proč podle krajského soudu měl být chybně uveden údaj o času jeho výslechu v důsledku administrativní chyby, neboť spisový materiál neobsahuje žádný podklad pro takový závěr. Dále mu nelze vytýkat nepředložení protokolu o výslechu A. S., neboť k tomu nebyl vyzván a domníval se, že si tuto listinu dohledá krajský soud. Protokol o výslechu může být veřejnou listinou požívající presumpce správnosti jen v případě, že splňuje zákonné náležitosti. Zákon počítá s chybami v psaní a stanoví postup k jejich odstranění, k čemuž však v daném případě nedošlo, a proto protokol o výslechu nebylo možné použít pro vydání rozhodnutí. Kromě toho se z uvedených důvodů o pouhé chyby v psaní nejednalo. Spisový materiál pak neobsahuje žádný další podklad, na základě něhož mohlo být vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění.

12. Obdobnými nedostatky svědčícími o chybách v postupu ve správním řízení trpí podle další stížnostní námitky i úřední záznamy o zajištění a o poskytnutí stravy, které se snaží krajský soud bez dostatečných podkladů vyložit tak, aby nepůsobily rozporně. Přitom již skutečnost, že je tyto úřední záznamy nutné vykládat, svědčí o jejich nesprávnosti a o procesních vadách. Krajským soudem zmíněná spekulativnost žalobní argumentace byla zvolena jen jako demonstrace vadného postupu správních orgánů obou stupňů.

13. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na svém rozhodnutí a plně souhlasila se závěry vyslovenými v napadeném rozsudku krajského soudu. Proto navrhla zamítnutí kasační stížnosti.

III. Posouzení kasační stížnosti

14. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.

15. Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. 4 Azs 417/2019 - 30 pokračování

16. Podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

17. Oznámení o zahájení správního řízení ze dne 23. 2. 2019, č. j. KRPS-53091-9/ČJ-2019- 010026, neobsahovalo dostatečně konkrétní skutkové vymezení předmětu řízení vyžadované v § 46 odst. 1 správního řádu, neboť v něm bylo pouze citováno ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Nicméně z tohoto odkazu je alespoň zřejmé, že došlo k zahájení řízení o správním vyhoštění kvůli nelegálnímu zaměstnání cizince na území České republiky. Navíc k zahájení řízení o uložení správního vyhoštění došlo krátce poté, co byl stěžovatel přistižen při výkonu zaměstnání a nepředložil patřičné povolení k této činnosti. Za této situace mu musela být podstata správního řízení zřejmá již v okamžiku jeho zahájení. Navíc ve stejný den došlo k výslechu stěžovatele, jehož průběh svědčí taktéž o tom, že si byl předmětu řízení vědom. Při tomto úkonu byl totiž dotazován na okolnosti zaměstnání v České republice, na udělení příslušného povolení a na to, zda je mu známo, že zde může pracovat pouze s platným pracovním povolením. Z výpovědi stěžovatele, z níž lze z dále zmíněných důvodů vycházet, je přitom zřejmé, stěžovatel dostatečně rozuměl ruštině, o ustanovení tlumočníka do tohoto jazyka sám požádal již při oznámení o zahájení správního řízení a tlumočení do ukrajinštiny se ve správním řízení nedožadoval. Nelze se tedy ztotožnit s námitkami stěžovatele, že s ohledem na neznalost češtiny nelze dovodit jeho vědomost o předmětu řízení o uložení správního vyhoštění a že i kdyby během něho pochopil jeho podstatu, nebylo by možné přesně určit okamžik, kdy k tomu došlo. Naopak z uvedených skutečností je naprosto zřejmé, že stěžovateli byla tato skutečnost naprosto zřejmá již na počátku správního řízení. Přestože tedy oznámení o jeho zahájení nesplňovalo všechny zákonné náležitosti, neměl tento nedostatek žádný vliv na jeho další průběh ani nezpůsobil žádné omezení práv stěžovatele. Jedná se tedy o procesní vadu, která neměla žádný vliv na zákonnost rozhodnutí o uložení správního vyhoštění.

18. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s kasační námitkou o nepoužitelnosti protokolu o výslechu stěžovatele jako důkazního prostředku a podkladu pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Případný rozpor mezi protokoly o výslechu stěžovatele ze dne 23. 2. 2019, č. j. KRPS-53091-12/ČJ-2019-010026, o výslechu A. S., a o poskytnutí stravy tomuto cizinci, který se má týkat částečně překrývajících se časových údajů o počátku a konci těchto úkonů a přítomnosti stejných úředních osob a jenž není z obsahu správního spisu ani soudních spisů zřejmý, může v posuzované věci svědčit o nesplnění náležitostí protokolu o výslechu účastníka správního řízení uvedených v § 18 odst. 2 správního řádu a o neodstranění tohoto nedostatku postupem podle odstavce pátého téhož ustanovení. Eventuální uvedení nepřesného času výslechu stěžovatele by však nemělo pro rozhodnutí o jeho vyhoštění žádný význam, neboť je zřejmé, že policisté museli vyslýchat jednotlivé zadržené cizince v odpoledních hodinách dne 23. 2. 2019 postupně, nikoliv současně. Navíc v protokole uvedený začátek a konec výpovědi stěžovatele přibližně 4 Azs 417/2019 odpovídá okolnostem případu, neboť v přiměřeném časovém odstupu pěti a půl hodin navazuje na jeho zajištění a bezprostředně předchází jeho propuštění, k němuž podle záznamu č. j. KRPS-53091-7/ČJ-2019-010026 došlo půl hodiny po deklarovaném skončení výslechu. Z ničeho tak nevyplývá obava z nesprávného provedení výpovědi stěžovatele, které by zpochybnilo její samotný obsah. Ostatně nic takového ani stěžovatel netvrdí a jen poukazuje na nesrovnalosti protokolu o svém výslechu, které by v případě jejich existence představovaly jen chyby v psaní nemající žádný vliv na povahu této veřejné listiny požívající presumpce správnosti. Ani tato eventuální vada protokolu o výslechu stěžovatele tak nemohla mít žádný vliv na průběh řízení o správním vyhoštění, takže správní orgány obou stupňů nepochybily, když z jeho obsahu vycházely při svém rozhodování. Za této situace si krajský soud nemusel obstarat protokoly, které byly vyhotoveny v průběhu správního řízení vedeného vůči zmíněnému jinému cizinci.

19. V úředním záznamu o zajištění ze dne 23. 2. 2019, č. j. KRPS-53091-2/ČJ-2019-010026, se uvádí, že stěžovateli nebyla poskytnuta strava, zatímco v úředním záznamu se stejného dne vyhotoveného pod č. j. KRPS-53091-17/ČJ-2019-010026, je zmínka o poskytnutí stravy a pitného režimu z vlastních zdrojů zajištěné osoby. Stěžovatel však ani náznakem neuvádí, jak tato nesrovnalost zasáhla do jeho práv, přičemž žádný její negativní vliv na průběh správního řízení není patrný ani z obsahu správního spisu. Otázka poskytnutí stavy a nápojů stěžovateli během jeho zajištění je navíc v této věci bezvýznamná z hlediska rozhodování o uložení správního vyhoštění. Zmíněný rozpor ohledně stravování stěžovatele během doby jeho zajištění proto nelze považovat za jakkoliv významný, a to i kdyby byl skutečný. Z uvedeného důvodu není nutné se ani vyjadřovat k závěrům, jimiž se krajský soud snažil podle názoru stěžovatele vykládat úřední záznamy tak, aby působily bezrozporně. Ani tato případná nesrovnalost totiž nikterak nemohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.

20. Ve vztahu k této i předchozím stížnostním námitkám lze uvést, že procesní čistota není hodnotou sama o sobě, nýbrž je pouze nástrojem, jenž má zamezit zásahům do práv účastníků řízení. Požadavek formální preciznosti, podrobnosti a bezrozpornosti postupu a spisového materiálu správních orgánů tak není možné vnímat absolutně, nýbrž pouze při zohlednění jeho cíle, jímž je spravedlivé řízení vedoucí k vydání zákonného rozhodnutí, jakož i dalších požadavků, jimž musí správní orgán dostát. Mezi ně jistě náleží v řízení o uložení správního vyhoštění i jeho rychlost a hospodárnost. Přehnané trvání na formální čistotě i v těch aspektech, které jsou z hlediska konečného rozhodnutí nepodstatné, by tak bylo nepřijatelným formalismem, a mělo by výrazné negativní dopady na délku řízení, aniž by však významněji přispělo k ochraně práv účastníků řízení.

21. Lze tudíž učinit závěr, že v posuzované věci při zjišťování skutkového stavu nebyl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí o uložení správního vyhoštění stěžovateli. Také krajský soud posoudil příslušné právní otázky správně a jeho rozsudek je zákonný. Důvody kasační stížnosti uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. tak nebyly naplněny.

IV. Závěr a náklady řízení 4 Azs 417/2019 - 31 pokračování

22. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně podle § 60 odst. 1 věty první a § 120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a žalované v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 18. května 2020 JUDr. Jiří Palla předseda senátu