4 Azs 46/2020

Rubrum

4 Azs 46/2020 - 34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: N. V. Ch., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 7. 2019, č. j. MV-92896-3/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2019, č. j. 30 A 80/2019 - 55, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Petra Václavka.

Odůvodnění

I. Shrnutí předcházejícího řízení

1. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), rozhodnutím ze dne 29. 4. 2019, č. j. OAM-6076-41/DP-2018, podle § 44a odst. 3 s odkazem na § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. a) a § 56 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 9 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítlo žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, neboť je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při svém pobytu na území České republiky ohrozit bezpečnost státu. 4 Azs 46/2020

2. Žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 7. 2019, č. j. MV-92896-3/SO-2019, podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), odvolání žalobce zamítla a uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.

3. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaná uvedla, že po nahlédnutí do písemností obsahujících utajované informace vedené pod č. j. V195/2018-OAM a č. j. V235/2018- OAM a po jejich posouzení dospěla k závěru o existenci nebezpečí, že by žalobce mohl při svém pobytu na území České republiky ohrozit bezpečnost státu a závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalovaná konstatovala, že obsah utajovaných informací poskytnutých Policií České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, považuje ve svém souhrnu za dostatečně konkrétní, obsahující údaje o konkrétních osobách, časové a místní údaje a rovněž údaje o způsobu narušení veřejného pořádku cizincem, včetně informačních zdrojů. Narušení veřejného pořádku lze přitom bez pochybností považovat za osobní chování žalobce. Rovněž je splněna podmínka aktuálnosti jeho chování, neboť z utajovaných informací je zřejmé, že se takto projevuje kontinuálně po delší dobu a zcela určitě se nejedná o jednorázové či náhodné jednání. Konečně byl naplněn i požadavek dostatečnosti závažného ohrožení některého ze zájmů společnosti. Chování cizince popsané v utajovaných informacích totiž sice samo o sobě nelze považovat za trestný čin ani porušení českých právních norem, nicméně představuje závažné ohrožení zájmu na potírání kriminality.

4. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 30 A 80/2019 - 55, rozhodnutí o odvolání i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

5. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že obsah utajovaných informací č. j. V195/2018-OAM a č. j. V235/2018-OAM není dostatečným podkladem pro negativní rozhodnutí o žádosti žalobce. Správní soudy totiž nemohou rezignovat na hodnocení obsahu utajovaných podkladů z hlediska jejich věrohodnosti, přesvědčivosti a relevance pro účely správního řízení a takové utajované informace nemohou být pouze vyjádřením názoru jejich zpracovatele bez patřičného skutkového podkladu zachyceného ve spise a ověřitelného soudem. V této souvislosti odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015 - 40. V posuzovaném případě však správní orgány do utajované části spisu nedoložily skutkové podklady umožňující ověření závěrů zpracovatele utajovaných informací, a proto nedostály výše uvedeným požadavkům.

6. Krajský soud dále uvedl, že ani po seznámení s obsahem utajovaných informací nedospěl k závěru, že správní orgány na podporu tvrzení o škodlivosti aktivit žalobce pro zájmy České republiky předložily konkrétní důkazy prokazující pravdivost úsudků v informacích uvedených. K takovému postupu jsou přitom správní orgány povinny tehdy, má-li obstát jejich tvrzení o rozporu pobytu žalobce na území České republiky se zájmy státu. V této souvislosti krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2018, č. j. 1 Azs 439/2017 - 57, a zdůraznil, že na správní orgány jsou v obdobných případech kladeny velmi vysoké požadavky, přičemž při vymezení toho, co musí soudu předložit, je možno analogicky vycházet z ustanovení trestního řádu, která 4 Azs 46/2020 - 35 pokračování definují podobu a obsah daného typu důkazních prostředků. Správní orgány však podle krajského soudu v posuzovaném případě výše uvedeným požadavkům nedostály.

7. Krajský soud se již nezabýval dalšími námitkami žalobce, neboť nebyla dosud přesvědčivě vyjasněna otázka, zda je jeho pobyt v České republice v rozporu se zájmy státu.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

8. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

9. V kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že převažující zájem státu na zamítnutí žádosti žalobce byl v posuzovaném případě dán již samotnou povahou informací, které byly v souladu se zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, pořízeny v režimu utajení „vyhrazené“. Předmětné utajované informace byly současně vyhotoveny specializovanou policejní složkou, která se zabývá odhalováním a vyšetřováním nejvážnější a nejnebezpečnější formy kriminality. Stěžovatelka dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 - 101, podle kterého nemusí být podkladem správního rozhodnutí jen svědecké výpovědi či jiné důkazní prostředky vyjmenované v napadeném rozsudku. Krajský soud tak podle stěžovatelky v rozporu s § 50 odst. 1 správního řádu nepřípustně rozšířil požadavky na obsah utajované části spisu, pokud dospěl k závěru, že není možné posoudit věrohodnost utajované informace bez dalšího doložení důkazních prostředků pořízených podle příslušných ustanovení trestního řádu. Stěžovatelka doplnila, že součástí utajované části spisu byly i písemné podklady k předmětným informacím, a proto se měl krajský soud s jejich obsahem vypořádat.

10. Stěžovatelka dále namítla, že řízení o žádosti žalobce o prodloužení platnosti dlouhodobého pobytu je odlišné od řízení vedeného podle trestního řádu. Poukázala dále na skutečnost, že český právní řád negarantuje cizinci právo pobytu v České republice, nýbrž umožňuje za určitých podmínek umožnit cizincům povolit pobyt na jejím území. Správní orgán I. stupně je současně orgánem kompetentním k rozhodnutí, zdali je pobyt cizince v souladu se zájmy České republiky, přičemž v této souvislosti je oprávněn posoudit a vyhodnotit zpracované utajované informace. V posuzovaném případě přitom z jejich obsahu jasně vyplývá, že by žalobce mohl představovat ohrožení pro bezpečnost státu.

11. Podle stěžovatelky je tedy ze shromážděného spisového materiálu dostatečně zřejmé, že rozhodnutí správních orgánů byla vydána na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a že předmětné utajované informace naplňují požadavky uvedené v rozsudku krajského soudu. S odkazem na jejich obsah pak má stěžovatelka za dostatečně prokázané, že pobyt žalobce v České republice není v zájmu státu, a byl tak naplněn důvod k zamítnutí jeho žádosti. 4 Azs 46/2020

12. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

13. Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s právním názorem krajského soudu a uvedl, že i nadále mu není známa povaha či obsahové podrobnosti utajovaných informací, a je tak plně odkázán na soudní přezkum žalobou napadeného rozhodnutí. Po dobu jeho pobytu v České republice trvajícího téměř 16 let se vždy choval v souladu s českým právním řádem, příkladně plnil všechny své povinnosti a úspěšně se integroval do společnosti. S ohledem na tyto skutečnosti žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

III. Posouzení kasační stížnosti

14. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti označila důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

15. Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.

16. Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

17. Nejvyšší správní soud předně posuzoval námitku uplatněnou s poukazem na § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší správní soud zabývá i tehdy, pokud ji stěžovatel nenamítá, tedy z úřední povinnosti (srov. § 109 odst. 4 s. ř. s.).

18. Stěžovatelka sice v kasační stížnosti tvrdí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost i pro nedostatek důvodů, konkrétní důvody pro tato svá tvrzení ale neuvádí. Není tudíž zřejmé, z čeho tyto nedostatky napadeného rozsudku dovozuje, resp. v čem je spatřuje.

19. Jedná-li se o ryze obecně namítanou nesrozumitelnost napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud již v minulosti dovodil, že rozsudek krajského soudu lze považovat za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, pokud z něj nelze jednoznačně seznat, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán, resp. jak má v dalším řízení postupovat, nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí, pokud je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu, či pokud je jeho výrok 4 Azs 46/2020 - 36 pokračování vnitřně rozporný nebo z něj nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25). Uvedenými deficity napadený rozsudek netrpí, není tudíž nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.

20. Nejvyšší správní soud dále připomíná, že nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).

21. Krajský soud v posuzované věci výstižně popsal skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení a předestřel relevantní a ucelené právní závěry, kterými stěžejní žalobní argumentaci vypořádal. Zohlednil přitom výsledky správního řízení a v něm shromážděné informace. Stěžovatelka ostatně proti výkladu podanému krajským soudem v kasační stížnosti brojí vlastní věcnou argumentací a na více místech s ním polemizuje, což by v případě chybějících důvodů prakticky nebylo možné. Nesouhlas stěžovatelky s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku přitom nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163, nebo ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 As 179/2016 - 37). Napadený rozsudek tak není nepřezkoumatelný ani pro nedostatek důvodů.

22. Nejvyšší správní soud nedovodil ani jinou vadu řízení před krajským soudem, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto není naplněn.

23. Dále se Nejvyšší správní soud zaměřil na stěžejní spornou otázku, kterou je možné podřadit pod kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podstatou sporu je, zda utajované informace č. j. V195/2018-OAM a č. j. V235/2018-OAM jsou věrohodné, přesvědčivé i relevantní, a lze je tak považovat za náležité podklady pro závěr stěžovatelky obsažený v rozhodnutí o odvolání, podle něhož žalobci nelze podle § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců prodloužit platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, neboť by mohl ohrozit bezpečnost státu a závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

24. K tomu je možné uvést, že Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 26. 4. 2018, č. j. 1 Azs 439/2017 - 57, s odkazem na relevantní judikaturu [usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015 - 40, rozsudky ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 - 101, ze dne 3. 2. 2016, č. j. 1 Azs 213/2015 - 54, či ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 As 105/2017 - 37, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 6. 2013, věc C-300/11, ZZ proti Secretary of State for the Home Department, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 9. 2017, č. stížnosti 35289/11, věc Regner proti České republice] vyslovil, že právě pro zvláštní charakter řízení, v němž je nakládáno s utajovanými skutečnostmi, je nezbytné zajistit, aby informace, jež jsou a 4 Azs 46/2020 mají být utajeny, avšak jsou současně podstatné pro rozhodnutí, zůstaly účastníku řízení nedostupné.

25. Důsledkem uvedeného je, jak dále dovodil první senát v odkazovaném rozsudku, že se „zvýrazňuje význam soudního přezkumu a vede k povinnosti soudu přezkoumat napadené rozhodnutí, s podklady pro jehož vydání se účastník řízení nemohl plně seznámit, i nad rámec žalobních bodů, příp. kasačních důvodů. (…), v bezpečnostním řízení je nutno najít rovnováhu mezi dvěma legitimními, avšak navzájem protichůdnými zájmy - zájmem na zajištění spravedlivého procesu pro toho, jehož „bezpečnostní způsobilost“ je zkoumána (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. Této rovnováhy nelze dosáhnout bez účinné soudní kontroly. Proto musí mít soud v rámci soudního přezkumu přístup ke všem informacím, na základě nichž bylo rozhodnuto v bezpečnostním řízení. Soud je v takovém případě ve zvýšené míře než při „běžném“ soudním řízení, v němž účastník má k dispozici stejné informace jako soud, garantem práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), což vyžaduje i zvýšenou aktivitu soudu vůči postupu veřejné správy. Jen za splnění těchto podmínek může být přístup k informacím v nezbytných případech odepřen účastníkům řízení či dalším na řízení participujícím osobám (zástupcům účastníků, zúčastněným osobám aj.).“

26. Je to tedy soud, který v řízení, v němž je nakládáno s utajovanými informacemi, jistým způsobem nahrazuje aktivitu účastníka řízení a přezkoumává význam a způsobilost utajovaných informací být podkladem rozhodnutí ze všech hledisek, jež se vzhledem k povaze věci jeví být důležitá.

27. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě. V něm se nejprve krajský soud a v řízení o kasační stížnosti i Nejvyšší správní soud seznámily s podklady obsaženými v utajované části spisu, tedy s utajovanými informacemi č. j. V195/2018-OAM a č. j. V235/2018-OAM, jež byly podkladem rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil, pokud shledal, že tyto utajované informace jsou nedostatečné pro přijetí závěru stěžovatelky, že žalobce by mohl ohrozit bezpečnost státu a závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a tudíž mu nelze prodloužit platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání.

28. Ve shodě s krajským soudem lze totiž konstatovat, že utajované informace obsahovaly jen negativní zjištění týkající se osoby žalobce bez patřičných skutkových podkladů zachycených ve spise a soudem ověřitelných. Nebyly tedy předloženy konkrétní důkazy, které by prokazovaly pravdivost úsudků zpracovatele utajovaných informací a z nichž by bylo možné učinit spolehlivý závěr o zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Krajský soud přitom netvrdil, že v řízení o žádosti žalobce podané podle zákona o pobytu cizinců se mělo postupovat podle trestního řádu. Toliko zmínil, že pro účely ověření věrohodnosti utajovaných informací bylo nutné mít také přístup k výsledkům operativně pátrací činnosti týkající se žalobce a prokazující jeho osobní jednání v rozporu se zájmy České republiky. S tímto závěrem se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud, který bez zmíněné dokumentace také nemohl ověřit pravdivost tvrzení uvedených zpracovavatelem utajovaných informací. V tomto směru přitom nelze převažující zájem státu na nevyhovění žádosti žalobce dovozovat z pouhé skutečnosti, že předmětné utajované informace byly 4 Azs 46/2020 - 37 pokračování poskytnuty policejním útvarem zabývajícím se nejzávažnější a nejnebezpečnější trestnou činností a jsou vedeny v režimu utajení „vyhrazené“.

29. Lze uzavřít, že krajský soud posoudil obsah utajovaných informací č. j. V195/2018- OAM a č. j. V235/2018-OAM přiléhavě a dospěl ke správnému závěru, že neposkytovaly dostatečný podklad pro závěr o skutkovém stavu věci, z něhož stěžovatelka vycházela při vydání negativního rozhodnutí o žalobcově žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Ani důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není naplněn.

IV. Závěr a náklady řízení

30. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

31. Podle § 60 odst. 1 věty první a § 120 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal ve věci plně úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. V řízení o kasační stížnosti zástupce žalobce učinil jeden úkon právní služby, a to písemné vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Za to mu náleží odměna ve výši 3.100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu] a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů [§ 13 odst. 4 advokátního tarifu], celkem tedy 3.400 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, musí být tato odměna a náhrada hotových výdajů podle § 35 odst. 10 s. ř. s. navýšena o částku odpovídající dani v sazbě 21 %. Celkem tedy účelně vynaložené náklady žalobce činí 4.114 Kč. Nejvyšší správní soud proto uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci tuto částku k rukám jeho zástupce, a to v přiměřené lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. října 2020 JUDr. Jiří Palla předseda senátu