4 Azs 49/2019

Rubrum

4 Azs 49/2019 - 30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. S., zast. Mgr. Václavem Klepšem, advokátem, se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 1. 2018, č. j. MV-138445- 4/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 1. 2019, č. j. 59 A 20/2018 - 56, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku ve výši 6.800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Václava Klepše, advokáta, se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalovaná rozhodnutím ze dne 23. 1. 2018, č. j. MV-138445-4/SO-2017, zamítla odvolání a potvrdila usnesení ze dne 5. 10. 2017, č. j. OAM-20147-10/ZM-2017, kterým Ministerstvo vnitra zastavilo řízení o vydání zaměstnanecké karty žalobci. Konstatovala, že žalobce nesplnil podmínku nepřetržitého pobytu na území České republiky po dobu tří let, a nebyl proto oprávněn podat žádost o vydání zaměstnanecké karty. Doplnila, že žalobce v České republice pobýval na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu od 27. 7. 2017, přičemž o vydání zaměstnanecké karty požádal dne 3. 8. 2017.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. 1. 2019, č. j. 59 A 20/2018 - 56, zrušil rozhodnutí žalované ze dne 23. 1. 2018, č. j. MV-138445- 4 Azs 49/2019 4/SO-2017, i usnesení Ministerstva vnitra ze dne 5. 10. 2017, č. j. OAM-20147-10/ZM-2017, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Odmítl závěr správních orgánů, že by žalobce k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu musel splnit obecnou podmínku nepřetržitého pobytu na území České republiky v délce tří let uvedenou v § 42 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ve znění účinném do 14. 8. 2017. Krajský soud naopak konstatoval, že právní úprava podávání žádostí o vydání zaměstnanecké karty ve smyslu § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců je ve vztahu k § 42 odst. 2 uvedeného zákona speciální, a proto se obecná úprava neuplatní. Krajský soud v dané souvislosti doplnil, že tříletý nepřetržitý pobyt na území České republiky jakožto podmínku pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty přinesla až novela zákona o pobytu cizinců, o čemž svědčí i text důvodové zprávy k předmětné novele.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce

3. Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost. Odmítla závěr krajského soudu, podle kterého žalobce pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty nemusel splnit podmínku tříletého nepřetržitého pobytu na území České republiky. Podle stěžovatelky tato podmínka plyne z § 42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a je obecná pro všechna pobytová oprávnění. Aby Ministerstvo vnitra mohlo žádost žalobce věcně posoudit, musely být naplněny jednak podmínky § 42g odst. 5, ale rovněž § 42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Opačný výklad podle stěžovatelky neobstojí a krajský soud v dané souvislosti nesprávně vyhodnotil význam novelizace zákona o pobytu cizinců. Předmětná novela totiž vložila tříletý nepřetržitý pobyt na území České republiky jakožto podmínku pro podání žádosti přímo i do znění § 42g odst. 5 zákona o pobytu. To však podle stěžovatelky neznamená, že by tato podmínka neplynula ze zákona o pobytu cizinců již v době podání žalobcovy žádosti, tj. před novelizací. Smyslem novely bylo především zpřehlednit danou úpravu a jednoznačně zakotvit výklad zastávaný správními orgány, nikoliv však zavést zcela nové pravidlo. Žalobce předmětnou podmínku nenaplnil, a proto bylo řízení o jeho žádosti správně zastaveno. Stěžovatelka dále odlišila nyní projednávanou věc od řízení ve věci žádosti žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu. V naposledy uvedeném případě Ministerstvo vnitra započalo zkoumat podklady řízení a v návaznosti na to muselo žádost věcně projednat, aniž by mohlo řízení zastavit. Oproti tomu v nyní projednávané věci bylo již v okamžiku podání žádosti zcela zřejmé, že žalobce nesplňuje podmínky pro vydání zaměstnanecké karty, a bylo proto namístě řízení zastavit. Stěžovatelka proto navrhla Nejvyššímu správnímu soudu, aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl, že by zákon o pobytu cizinců před novelou k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu požadoval, aby na území České republiky pobýval nepřetržitě po dobu nejméně tří let. Pokud by taková podmínka plynula ze zákona o pobytu cizinců již dříve, provedená novelizace by pozbývala smyslu. Stěžovatelka nadto přesvědčivě nevysvětlila, proč rozhodla v případě jiného druhu žádosti odlišně, jestliže měla být podmínka nepřetržitého tříletého pobytu na území České republiky vyžadována u všech žádostí o pobytová oprávnění. Žalobce proto Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby kasační stížnost zamítl. 4 Azs 49/2019 - 31 pokračování III. Posouzení kasační stížnosti

5. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že ji stěžovatelka podala z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

6. Podle tohoto ustanovení „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.

7. Kasační stížnost není důvodná.

8. Podle § 42 odst. 2 zákona pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017 i po tomto datu, „Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je dále oprávněn podat cizinec, který na území pobýval na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. a) až c) nebo § 33 odst. 3 a následně na území pobývá na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu vydaného podle § 43, pobývá-li na území nepřetržitě po dobu nejméně 3 let.“.

9. Podle § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017, „Žádost o vydání zaměstnanecké karty se podává na zastupitelském úřadu. V průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu vydané za jiným účelem může cizinec žádost o vydání zaměstnanecké karty podat ministerstvu.“.

10. Podle § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 15. 8. 2017, „Žádost o vydání zaměstnanecké karty se podává na zastupitelském úřadu. V průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu může cizinec žádost o vydání zaměstnanecké karty podat ministerstvu. Žádost nelze na území ministerstvu podat, pokud cizinec na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území nebo na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území; to neplatí, jde-li o cizince, který na území pobýval na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. a) až c) nebo § 33 odst. 3 a následně na území pobývá na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu vydané podle § 43, pobývá-li na území nepřetržitě po dobu nejméně 3 let.

11. Podle čl. II odst. 1 části první (přechodná ustanovení) zákona č. 227/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, „Řízení podle zákona č. 326/1999 Sb. zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ 4 Azs 49/2019

12. Nejvyšší správní soud před samotným vypořádáním kasačních námitek uvádí, že žalobce podal žádost o zaměstnaneckou kartu dne 3. 8. 2017, a proto se na jeho případ podle výše citovaného přechodného ustanovení zákona č. 227/2017 Sb. vztahovala právní úprava účinná ke dni podání žádosti.

13. Nejvyšší správní soud uvádí, že mezi stěžovatelkou a žalobcem je sporná otázka vztahu § 42 odst. 2 a § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017. Stěžovatelka dovodila, že Ministerstvo vnitra správně zastavilo řízení o žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty. Podle stěžovatelky totiž žalobce jakožto držitel víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění nesplňoval v okamžiku podání žádosti podmínku definovanou § 42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tedy nepřetržitý pobyt na území České republiky v délce tří let, a proto nebyl oprávněn podat žádost o vydání zaměstnanecké karty ve smyslu § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017 u Ministerstva vnitra. S tímto závěrem Nejvyšší správní soud nesouhlasí, neboť aplikace § 42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v daném případě nebyla na místě.

14. Nejvyšší správní soud z právní úpravy účinné do dne 14. 8. 2017 dovodil, že § 42g odst. 5 zákona pobytu cizinců je úprava výlučná s tím, že se požadavky § 42 odst. 2 na případ žalobce neuplatní. Tento závěr učinil Nejvyšší správní soud na základě skutečnosti, že zákonodárce s účinností od 15. 8. 2017 zavedl tříletý nepřetržitý pobyt jakožto podmínku pro podání žádosti u osob pobývajících na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění napřímo do ustanovení § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Pokud by již před novelizací zákonodárce pro daný případ předpokládal využití § 42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, novelizace ustanovení § 42g odst. 5 téhož zákona by pozbývala smyslu. Ostatně k závěru, podle něhož novelizace zákona pravidelně znamená i změnu pravidel obsažených v právním předpise, konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006 - 155, že „pokud zákonodárce je v určitém ohledu legislativně činný, nutno mít za to, že provádí změnu právní úpravy oproti předchozímu stavu, leda by bylo zjevné, že předchozí úpravu zachovává a pouze formulačně vyjasňuje bez změny jejího obsahu a významu.“

15. V dané souvislosti je také potřebné upozornit na důvodovou zprávu k zákonu č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a kterým došlo mj. k novelizaci § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců s účinností od 15. 8. 2017. Podle této důvodové zprávy „cílem navrhovaných změn je především narovnání podmínek, za kterých cizinec pobývající na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území nebo na základě povolení k dlouhodobému pobytu za tímtéž účelem, může požádat o standardní povolení k dlouhodobému pobytu. Ve stávající úpravě je tato otázka řešena v § 42 odst. 2 a v § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. (…) Cílem této úpravy je tedy pouze sjednocení podmínek, za nichž lze z oprávnění k pobytu za účelem strpění podat žádost o standardní nebo speciální druh povolení k pobytu.“ Z obsahu důvodové zprávy tedy plyne, že sám zákonodárce nepřepokládal obecnou využitelnost § 42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců u všech druhů povolení k dlouhodobému pobytu. Naopak uvedl, že existují mezi režimy vydávání jednotlivých druhů povolení k dlouhodobému pobytu rozdíly, a proto upravil (a do značné míry i 4 Azs 49/2019 - 32 pokračování sjednotil) pravidla pro podávání žádostí o jednotlivých druhy povolení k dlouhodobému pobytu ze strany držitelů víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění.

16. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že provedená novelizace původní právní úpravu toliko formulačně nevyjasnila, ale naopak uložila nová omezení pro podání žádostí o jednotlivé druhy povolení k dlouhodobému pobytu. Za situace, kdy § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017 nestanovil pro případ žalobce pobývajícího na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu jako podmínku k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu nepřetržitý tříletý pobyt, správní orgány nesprávně rozhodly o zastavení řízení o předmětné žádosti.

17. Ve vztahu k postupu správních orgánů ve věci žádosti žalobce o jiný druh povolení k dlouhodobému pobytu Nejvyšší správní soud uvádí, že tato problematika nebyla předmětem soudního přezkumu, a proto ji ani neposuzoval z hlediska zákonnosti postupů správních orgánů.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

18. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

19. Žalobce byl v řízení o kasační stížnosti zcela úspěšný, proto mu Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši. Odměna za zastupování advokátem za řízení o kasační stížnosti byla určena podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) ve spojení s § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, a to za dva úkony právní služby poskytnuté stěžovateli v řízení o kasační stížnosti po 3.100 Kč (příprava a převzetí věci, vyhotovení vyjádření ke kasační stížnosti), tedy celkem 6.200 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za každý z uvedených dvou úkonů 300 Kč, tedy celkem 600 Kč. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 6.800 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. dubna 2019 JUDr. Jiří Palla předseda senátu