4 Azs 50/2019

Rubrum

4 Azs 50/2019 - 33 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: O. M., zast. Mgr. Václavem Klepšem, advokátem, se sídlem Baranova 1026/33, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2018, č. j. MV-138450-4/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 1. 2019, č. j. 59 A 19/2018 - 53, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku ve výši 6.800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Václava Klepše, advokáta, se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání a potvrdil usnesení ze dne 5. 10. 2017, č. j. OAM-20154-10/ZM-2017, kterým Ministerstvo vnitra zastavilo řízení o vydání zaměstnanecké karty žalobkyni. Konstatoval, že žalobkyně nesplnila podmínku nepřetržitého pobytu na území České republiky po dobu tří let, a nebyla proto oprávněna podat žádost o vydání zaměstnanecké karty. Doplnil, že žalobkyně v České republice pobývala na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu od 27. 7. 2017, přičemž o vydání zaměstnanecké karty požádala dne 3. 8. 2017. 4 Azs 50/2019

2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci nadepsaným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného i usnesení Ministerstva vnitra a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Odmítl závěr správních orgánů, že by žalobkyně k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu musela splnit obecnou podmínku nepřetržitého pobytu na území České republiky v délce tří let uvedenou v § 42 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 14. 8. 2017. Krajský soud naopak konstatoval, že právní úprava podávání žádostí o vydání zaměstnanecké karty ve smyslu § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců je ve vztahu k § 42 odst. 2 uvedeného zákona speciální, a proto se obecná úprava neuplatní. Krajský soud v dané souvislosti doplnil, že tříletý nepřetržitý pobyt na území České republiky jakožto podmínku pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty přinesla až novela zákona o pobytu cizinců, o čemž svědčí i text důvodové zprávy k předmětné novele.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně

3. Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. Odmítl závěr krajského soudu, podle kterého žalobkyně pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty nemusela splnit podmínku tříletého nepřetržitého pobytu na území České republiky. Podle stěžovatele tato podmínka plyne z § 42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a je obecná pro všechna pobytová oprávnění. Aby Ministerstvo vnitra mohlo žádost žalobkyně věcně posoudit, musely být naplněny jednak podmínky § 42g odst. 5, ale rovněž § 42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Opačný výklad podle stěžovatele neobstojí a krajský soud v dané souvislosti nesprávně vyhodnotil význam novelizace zákona o pobytu cizinců. Předmětná novela totiž vložila tříletý nepřetržitý pobyt na území České republiky jakožto podmínku pro podání žádosti přímo i do znění § 42g odst. 5 zákona o pobytu. To však podle stěžovatele neznamená, že by tato podmínka neplynula ze zákona o pobytu cizinců již v době podání žádosti žalobkyně, tj. před novelizací. Smyslem novely bylo především zpřehlednit danou úpravu a jednoznačně zakotvit výklad zastávaný správními orgány, nikoliv však zavést zcela nové pravidlo. Žalobkyně předmětnou podmínku nenaplnila, a proto bylo řízení o její žádosti správně zastaveno. Stěžovatel dále odlišil nyní projednávanou věc od řízení ve věci žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu. V naposledy uvedeném případě Ministerstvo vnitra započalo zkoumat podklady řízení a v návaznosti na to muselo žádost věcně projednat, aniž by mohlo řízení zastavit. Oproti tomu v nyní projednávané věci bylo již v okamžiku podání žádosti zcela zřejmé, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro vydání zaměstnanecké karty, a bylo proto namístě řízení zastavit.

4. Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítla, že by zákon o pobytu cizinců před novelou k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu požadoval, aby na území České republiky pobývala nepřetržitě po dobu nejméně tří let. Pokud by taková podmínka plynula ze zákona o pobytu cizinců již dříve, provedená novelizace by pozbývala smyslu. Stěžovatel nadto přesvědčivě nevysvětlil, proč rozhodl v případě jiného druhu žádosti odlišně, jestliže měla být podmínka nepřetržitého tříletého pobytu na území České republiky vyžadována u všech žádostí o pobytová oprávnění.

III. Posouzení kasační stížnosti 4 Azs 50/2019 - 34 pokračování

5. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

6. Kasační stížnost není důvodná.

7. Podle § 42 odst. 2 zákona pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017 i po tomto datu, [ž]ádost o povolení k dlouhodobému pobytu je dále oprávněn podat cizinec, který na území pobýval na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. a) až c) nebo § 33 odst. 3 a následně na území pobývá na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu vydaného podle § 43, pobývá-li na území nepřetržitě po dobu nejméně 3 let.

8. Podle § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017, [ž]ádost o vydání zaměstnanecké karty se podává na zastupitelském úřadu. V průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu vydané za jiným účelem může cizinec žádost o vydání zaměstnanecké karty podat ministerstvu.

9. Podle § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 15. 8. 2017, [ž]ádost o vydání zaměstnanecké karty se podává na zastupitelském úřadu. V průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu může cizinec žádost o vydání zaměstnanecké karty podat ministerstvu. Žádost nelze na území ministerstvu podat, pokud cizinec na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území nebo na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území; to neplatí, jde-li o cizince, který na území pobýval na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. a) až c) nebo § 33 odst. 3 a následně na území pobývá na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu vydané podle § 43, pobývá-li na území nepřetržitě po dobu nejméně 3 let.

10. Podle čl. II odst. 1 části první (přechodná ustanovení) zákona č. 227/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, [ř]ízení podle zákona č. 326/1999 Sb. zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

11. Je třeba předeslat, že skutkově a právně podobným případem manžela žalobkyně se tento soud již zabýval v rozsudku ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 4 Azs 49/2019. Z názoru vyjádřeného v tomto rozsudku proto vychází i v nyní projednávané věci.

12. Nejvyšší správní soud před samotným vypořádáním kasačních námitek uvádí, že žalobkyně podala žádost o zaměstnaneckou kartu dne 3. 8. 2017, a proto se na její případ podle výše citovaného přechodného ustanovení zákona č. 227/2017 Sb. vztahovala právní úprava účinná ke dni podání žádosti. 4 Azs 50/2019

13. Nejvyšší správní soud uvádí, že mezi stěžovatelem a žalobkyní je sporná otázka vztahu § 42 odst. 2 a § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017. Stěžovatel dovodil, že Ministerstvo vnitra správně zastavilo řízení o žádosti žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty. Podle stěžovatele totiž žalobkyně jakožto držitelka víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění nesplňovala v okamžiku podání žádosti podmínku definovanou § 42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tedy nepřetržitý pobyt na území České republiky v délce tří let, a proto nebyla oprávněna podat žádost o vydání zaměstnanecké karty ve smyslu § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017 u Ministerstva vnitra. S tímto závěrem Nejvyšší správní soud nesouhlasí, neboť aplikace § 42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v daném případě nebyla na místě.

14. Nejvyšší správní soud z právní úpravy účinné do dne 14. 8. 2017 dovodil, že § 42g odst. 5 zákona pobytu cizinců je úprava výlučná s tím, že se požadavky § 42 odst. 2 na případ žalobkyně neuplatní. Tento závěr učinil Nejvyšší správní soud na základě skutečnosti, že zákonodárce s účinností od 15. 8. 2017 zavedl tříletý nepřetržitý pobyt jakožto podmínku pro podání žádosti u osob pobývajících na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění napřímo do § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Pokud by již před novelizací zákonodárce pro daný případ předpokládal využití § 42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, novelizace ustanovení § 42g odst. 5 téhož zákona by pozbývala smyslu. Ostatně k závěru, podle něhož novelizace zákona pravidelně znamená i změnu pravidel obsažených v právním předpise, konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006 - 155, že „pokud zákonodárce je v určitém ohledu legislativně činný, nutno mít za to, že provádí změnu právní úpravy oproti předchozímu stavu, leda by bylo zjevné, že předchozí úpravu zachovává a pouze formulačně vyjasňuje bez změny jejího obsahu a významu.“

15. V dané souvislosti je také potřebné upozornit na důvodovou zprávu k zákonu č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a kterým došlo mj. k novelizaci § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců s účinností od 15. 8. 2017. Podle této důvodové zprávy „cílem navrhovaných změn je především narovnání podmínek, za kterých cizinec pobývající na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území nebo na základě povolení k dlouhodobému pobytu za tímtéž účelem, může požádat o standardní povolení k dlouhodobému pobytu. Ve stávající úpravě je tato otázka řešena v § 42 odst. 2 a v § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. (…) Cílem této úpravy je tedy pouze sjednocení podmínek, za nichž lze z oprávnění k pobytu za účelem strpění podat žádost o standardní nebo speciální druh povolení k pobytu.“ Z obsahu důvodové zprávy tedy plyne, že sám zákonodárce nepřepokládal obecnou využitelnost § 42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců u všech druhů povolení k dlouhodobému pobytu. Naopak uvedl, že existují mezi režimy vydávání jednotlivých druhů povolení k dlouhodobému pobytu rozdíly, a proto upravil (a do značné míry i sjednotil) pravidla pro podávání žádostí o jednotlivé druhy povolení k dlouhodobému pobytu ze strany držitelů víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění.

16. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že provedená novelizace původní právní úpravu toliko formulačně nevyjasnila, ale naopak uložila nová omezení pro podání žádostí 4 Azs 50/2019 - 35 pokračování o jednotlivé druhy povolení k dlouhodobému pobytu. Za situace, kdy § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017 nestanovil pro případ žalobkyně pobývající na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu jako podmínku k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu nepřetržitý tříletý pobyt, správní orgány nesprávně rozhodly o zastavení řízení o předmětné žádosti.

17. Ve vztahu k postupu správních orgánů ve věci žádosti žalobkyně o jiný druh povolení k dlouhodobému pobytu Nejvyšší správní soud uvádí, že tato problematika nebyla předmětem soudního přezkumu, a proto ji ani neposuzoval z hlediska zákonnosti postupů správních orgánů.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

18. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

19. Žalobkyně byla v řízení o kasační stížnosti zcela úspěšná, proto jí Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši. Odměna za zastupování advokátem za řízení o kasační stížnosti byla určena podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) ve spojení s § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, a to za dva úkony právní služby poskytnuté žalobkyni v řízení o kasační stížnosti po 3.100 Kč (příprava a převzetí věci, vyhotovení vyjádření ke kasační stížnosti), tedy celkem 6.200 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za každý z uvedených dvou úkonů 300 Kč, tedy celkem 600 Kč. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 6.800 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. dubna 2019 Mgr. Aleš Roztočil předseda senátu