4 Azs 67/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobce: CH. Y., zast. Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem, se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) O. K., II) E. Č., III) nezl. M. Ch., zast. zákonnou zástupkyní O. K., všichni právně zast. Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem, se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2025, č. j. OAM-13085-17/ZR- 2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2026, č. j. 2 A 62/2025-89, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků ani osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 11. 2025, č. j. OAM-13085-17/ZR-2024, zrušil žalobci povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 87l odst. 1 písm. a) a e) zákona č.326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a podle § 87l odst. 3 téhož zákona mu stanovil lhůtu k vycestování z území do 30 dnů od právní moci rozhodnutí.

2. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2026, č. j. 2 A 62/2025-89, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění navrhl zrušení napadeného rozsudku i žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její odmítnutí pro nepřijatelnost, příp. zamítnutí pro nedůvodnost. Osoby zúčastněné na řízení I) a II) se ke kasační stížnosti v plném rozsahu připojily, včetně jejího petitu.

4. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla včetně jejího doplnění podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zastoupen advokátem.

5. Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před městským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.

6. O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS).

7. Podle stěžovatele nedošlo v jeho případě k naplnění důvodu pro zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o azylu, neboť závažným způsobem nenarušuje veřejný pořádek. Stěžovatel nijak nezpochybnil ani nezlehčil svoji trestnou činnost, avšak nesouhlasí s tím, že by se její závažnost stupňovala, přičemž městský soud i žalovaný založili své závěry na takové gradaci. Dále uvedené zákonné ustanovení a judikatura správních soudů vyžadují, aby cizinec představoval hrozbu skutečnou, dostatečně závažnou a aktuální, avšak městský soud i žalovaný jen poukazovali na trestné činy spáchané v minulosti, aniž by se zabývali možným vývojem jeho jednání nebo tím, jak se choval ve výkonu trestu.

8. K této kasační argumentaci lze uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu závažným narušením veřejného pořádku ve smyslu § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, které je důvodem zrušení povolení k trvalému pobytu cizinci, může být „jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. I v takovém případě je však potřeba zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“ (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS, bod 60). Mezi rozhodné okolnosti „patří nejen charakter a závažnost spáchané trestné činnosti, ale i další okolnosti, např. místo spáchání trestného činu, a zejména doba, která uplynula od jeho spáchání, chování stěžovatele po vykonání trestu odnětí svobody, délka jeho pobytu v České republice, ale i to, zda se po příchodu do České republiky dopustil další trestné či jinak protiprávní činnosti. […] Žalovaný měl současně vážit i přiměřenost přijatého opatření, tedy zda zrušením trvalého pobytu nebudou nepřiměřeným způsobem dotčena práva a oprávněné zájmy stěžovatele“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011-146, č. 2882/2013 Sb. NSS.). Minulá trestná činnost může být rozhodující pro zrušení povolení k trvalému pobytu, byť se cizinec v době vydání rozhodnutí již nedopouští porušování veřejného pořádku (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 9 Azs 313/2016-41, bod 31, nebo ze dne 20. 10. 2020, č. j. 1 Azs 58/2020-42, body 19 až 21).

9. Z judikatury Ústavního soudu, která se týká § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, avšak její závěry lze vztáhnout i na výklad § 87l odst. 1 písm. a) téhož zákona, poté vyplývá, že s ohledem na povinnost eurokonformního výkladu správní orgány při uplatňování pobytové směrnice a zkoumání existence skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti nemohou vycházet pouze ze skutečnosti, že jednotlivec byl v minulosti odsouzen pro spáchaný trestný čin. Musí také vzít v úvahu další aspekty, a to zejména zákonem stanovený a uložený trest, míru zapojení do trestné činnosti, rozsah škody a tendenci jednotlivce k opakování trestné činnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20, N 233/103 SbNU 372).

10. Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel byl od roku 2001, tj. od počátku svého pobytu na území České republiky, třikrát odsouzen za spáchání několika trestných činů. K prvnímu odsouzení došlo na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 2 T 16/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 9 To 226/2010, na základě nichž byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu, kdy třikrát vystřelil z palné zbraně (revolveru), přičemž jednou zasáhl poškozeného do paže levé ruky, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Dále byl na základě trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 2012, č. j. 2 T 289/2012-59, shledán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, když řídil osobní motorové vozidlo po požití alkoholu, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let s dohledem a také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců. K poslednímu odsouzení došlo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 48 T 3/2020, na jehož základě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu ve stádiu pokusu a ve spolupachatelství a ze spáchání zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny, a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.

11. Žalovaný v opakování závažné trestné činnosti ze strany stěžovatele shledal naplnění důvodu pro zrušení jeho povolení k trvalému pobytu podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť svým jednáním závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Zároveň shledal, že nelze vyloučit budoucí protiprávní jednání stěžovatele, neboť na něj předchozí odsouzení prokazatelně neměla žádný vliv. Městský soud se s těmito závěry žalovaného ztotožnil a uvedl, že se stěžovatel dopustil různorodé trestné činnosti, přičemž svým jednáním narušil i ohrozil život a zdraví lidí, jejich majetek a také i zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěru v pravost a pravdivost veřejných listin. Zároveň uvedl, že stěžovatel se neváhal při své trestné činnosti uchýlit k násilí, dokonce i pomocí palné zbraně. Shledal, že jednání žalobce lze označit jako závažné narušení veřejného pořádku.

12. Nejvyšší správní soud se s hodnocením žalovaného i městského soudu ztotožnil, neboť se také domnívá, že stěžovatel si za svého přes dvě desetiletí dlouhého pobytu na území České republiky nebyl schopen osvojit společenské normy chování stanovené právním řádem, přičemž na něj výchovně nezapůsobila ani předchozí trestní odsouzení. Opakované protiprávní jednání stěžovatele nelze ani zvrátit námitkou, že žalovaný i městský soud založili své závěry na nesprávné premise, podle níž se jeho trestná činnost svojí závažností stupňovala. Jistě je možné konstatovat, že prvotní trestná činnost stěžovatele spočívající v ublížení na zdraví poškozeného pomocí palné zbraně byla společensky škodlivější než krátkodobé řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu. Na straně druhé se však stěžovatel i přes tato předchozí podmíněná odsouzení k trestu odnětí svobody uchýlil ke spáchání závažné majetkové trestné činnosti v souběhu s dalším trestným činem padělání veřejné listiny. Za této situace lze na trestnou činnost stěžovatele nahlížet jako soustavnou gradující se až k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, jehož způsob výkonu již nemůže mít vliv na správnost závěru žalovaného i městského soudu o tom, že stěžovatel představuje aktuální, skutečnou a závažnou hrozbu pro veřejný pořádek.

13. Podle další kasační námitky se žalovaný ani městský soud dostatečně nezabývali otázkou přiměřenosti zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani přiměřeností tohoto zásahu s ohledem na nejlepší zájem nezletilého syna stěžovatele ve smyslu Úmluvy o právech dítěte.

14. Ze samotné dikce § 87l odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že správní orgán může zrušit povolení k trvalému pobytu za podmínky, že takové rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života. Správní orgán posuzuje přiměřenost takovéhoto zásahu do práva cizince na soukromý a rodinný život z hlediska kritérií stanovených v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jakož i kritérií, která vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Všechna tato kritéria je třeba posuzovat ve vzájemné souvislosti. Právo na soukromý a rodinný život není právem absolutním, a tudíž v konkrétním případě může nad zájmy jednotlivce převážit zájem státu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012-45, a ze dne 13. 1. 2021, č. j. 6 Azs 313/2020-40). Není však povinností správního orgánu věnovat se každému z těchto kritérií zvlášť, ale pouze těm, která mají pro posuzovanou věc nějaký význam (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013-34). Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále plyne, že hledisko nejlepšího zájmu dítěte nemusí vždy a za všech okolností převládnout nad konkurujícím veřejným zájmem a správní orgány jsou jen povinny věnovat dostatečnou pozornost hledání spravedlivé rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte a případným konkurujícím veřejným zájmem (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2022, č. j. 4 Azs 269/2022-25, bod 27, a ze dne 31. 1. 2023, č. j. 2 Azs 287/2022-34, body 21 a 25).

15. Žalovaný i městský soud postupovali při hodnocení přiměřenosti zrušení trvalého pobytu podle uvedených požadavků. Uvedli, že povolení k trvalému pobytu bylo stěžovateli uděleno v roce 2001 a na území České republiky žije též jeho manželka, která disponuje povolením k trvalému pobytu, dcera se státním občanstvím České republiky, jakož i nezletilý syn, jemuž byl také povolen trvalý pobyt. Přitom shledali, že zrušení stěžovatelova povolení k trvalému pobytu bude jistě zásahem do jeho soukromého a rodinného života, avšak nebude zásahem nepřiměřeným. Porovnali stěžovatelovy rodinné vazby, jeho opakovanou trestnou činnost a dospěli k závěru, že veřejný zájem na dodržování platných právních předpisů na území České republiky převážil stěžovatelovy soukromé a rodinné zájmy.

16. Nejvyšší správní soud v návaznosti na žalovaného i městský soud konstatuje, že stěžovatel má na území České republiky významné rodinné vazby. Trestnou činnost však započal v době, kdy jeho dcera byla nezletilá a kdy se narodil jeho syn. Svojí poslední trestnou činností, za kterou mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, se pak odloučil od výchovy svého syna na několik let. Pobýval-li přitom stěžovatel jako cizí státní příslušník dlouhodobě na území České republiky, musel počítat s tím, že jeho odsouzeníhodné jednání zasahující důležité právem chráněné zájmy může vést k odnětí jeho pobytového oprávnění. Stěžovatel tak mohl a měl předpokládat, že svým protiprávním jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého kvalifikovaného pobytového režimu v České republice vedle sebe i své rodinné příslušníky a o to více se měl takového jednání vyvarovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 2 Azs 183/2021-39, ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016-30, či také nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97). S ohledem na opakované páchání trestné činnosti je proto zapotřebí upřednostnit zájem státu na zajištění veřejného pořádku před právem stěžovatele na soukromý a rodinný život i nejlepším zájmem jeho nezletilého syna.

17. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud rozhodl na základě skutkových zjištění vyplývajících z obsahu správního spisu zcela v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů, přičemž se nedopustil ani jiného hrubého pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Ten proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

18. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 8 As 287/2020, část III. 4.). Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu svých nákladů. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že procesně úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Proto Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Osoby zúčastněné na řízení nebránily vůči neúspěšnému stěžovateli právo, které by jim vyplývalo z rozhodnutí napadeného žalobou, a Nejvyšší správní soud jim ani v řízení o kasační stížnosti neuložil žádnou povinnost, s jejímž plněním by jim vznikl nárok na náhradu nákladů řízení. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s. o tom, že ani osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 25. srpna 2026 JUDr. Jiří Palla předseda senátu