4 Azs 72/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: W. E. D., zast. Mgr. Milanem Janákem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2025, č. j. OAM-808/DS-D03-K11-R2-2023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2026, č. j. 31 Az 6/2025-54, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Milanovi Janákovi, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti ve výši 12.269,40 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

I. Přehled dosavadního řízení

1. Žalobce, státní příslušník Libanonské republiky (dále jen „Libanon“), požádal žalovaného o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že je Arab a hlásí se k sunnitskému islámu. Je ženatý a má čtyři děti, které žijí v Libanonu. Dne 29. 8. 2022 přicestoval do České republiky na základě víza uděleného za účelem léčby. Následně pobýval ve Švédském království a Spolkové republice Německo, kde rovněž požádal o mezinárodní ochranu. Žádost odůvodnil zejména svým nepříznivým zdravotním stavem, obavami z návratu do Libanonu v souvislosti s událostmi po výbuchu v bejrútském přístavu a nepříznivou ekonomickou situací v zemi původu. Trpí cukrovkou, vysokým krevním tlakem a dalšími zdravotními obtížemi, přičemž v Libanonu nemá přístup k potřebné léčbě a lékům. Dále uvedl, že v době výbuchu pracoval jako řidič pro ministerstvo dopravy a následně mu měly osoby spojené s hnutím Hizballáh vyhrožovat v souvislosti s nesrovnalostí mezi číslem jednacím dokumentu týkajícího se výbuchu a potvrzením o jeho zaměstnání.

2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 4. 2025, č. j. OAM-808/DS-D03-P05-2023 (dále jen „první rozhodnutí žalovaného“), neudělil žalobci mezinárodní ochranu.

3. Žalobce brojil proti prvnímu rozhodnutí žalovaného žalobou. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, č. j. 31 Az 3/2025-45, zrušil první rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud totiž zohlednil nové důležité skutečnosti, které nastaly až po vydání prvního rozhodnutí žalovaného. Za novou a důležitou skutečnost, která mohla vést k vážné újmě, považoval krajský soud zejména opakované porušování příměří mezi Libanonem a Izraelem. Dále poukázal na probíhající válku mezi Izraelem a Íránem, která vypukla v červnu 2025 a mohla mít dopad i na situaci v Libanonu.

4. Žalovaný si v dalším řízení opatřil aktuální podklady týkající se bezpečnostní a politické situace v Libanonu a dostupnosti zdravotní péče pro žalobce. Rozhodnutím ze dne 31. 10. 2025, č. j. OAM-808/DS-D03-K11-R2-2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalobci opět neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a ani § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

5. Žalobce se žalobou podanou ke krajského soudu domáhal zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2026, č. j. 31 Az 6/2025-54, žalobu zamítl. Nepřisvědčil námitkám týkajícím se jeho obavy z osob spojených s hnutím Hizballáh. Žalobce neuvedl konkrétní skutečnosti svědčící o intenzivním pronásledování a po tvrzených výhrůžkách se neobrátil na státní orgány. Samotná existence závažného onemocnění ani skutečnost, že zdravotní péče je v České republice dostupnější či kvalitnější, nepostačuje pro udělení mezinárodní ochrany. Z podkladů vyplývá, že v Libanonu je dostupná odpovídající léčba zdravotních obtíží žalobce, a žalobce neprokázal, že by k této léčbě neměl skutečný přístup.

6. Krajský soud se dále zabýval námitkou žalobce týkající se přechodného ustanovení čl. II bodu 9 zákona č. 314/2025 Sb., podle něhož nelze ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona udělit národní humanitární azyl. Dospěl k závěru, že otázka aplikace tohoto ustanovení nemůže mít vliv na výsledek věci, neboť ani podle předchozí právní úpravy nebyly v případě žalobce dány okolnosti hodné zvláštního zřetele odůvodňující udělení humanitárního azylu. Poukázal přitom zejména na to, že žalobce je soběstačný, v Libanonu má rodinné vazby a jeho zdravotní obtíže samy o sobě nepředstavují mimořádné okolnosti odůvodňující poskytnutí této formy ochrany.

7. Konečně krajský soud nepřisvědčil ani námitkám týkajícím se bezpečnostní situace v Libanonu. Při novém rozhodování vycházel z aktuálních podkladů a jeho závěr odráží další vývoj bezpečnostní situace. Ozbrojený konflikt v Libanonu nedosahuje intenzity totálního konfliktu. Žalobce neuvedl žádné individuální okolnosti, které by zvyšovaly riziko, že se stane terčem svévolného násilí.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní

8. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody nepodřadil pod jednotlivá písmena uvedená v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

9. Stěžovatel namítl, že kasační stížnost je přijatelná zejména s ohledem na nutnost zohlednit zásadní změnu bezpečnostní situace v Libanonu, k níž došlo až po vydání rozsudku krajského soudu. Podle stěžovatele je v takové situaci namístě prolomit pravidla vyplývající z § 75 odst. 1 a § 109 odst. 5 s. ř. s. V opačném případě by mohlo dojít k porušení zásady non-refoulement a práv chráněných čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

10. Ve vztahu k bezpečnostní situaci v Libanonu stěžovatel uvedl, že po vydání rozsudku krajského soudu došlo k další eskalaci ozbrojeného konfliktu mezi Izraelem a Hizballáhem, která podle jeho názoru zásadně změnila poměry v zemi původu. Tvrdil, že návrat do Libanonu by vzhledem k intenzitě probíhajícího konfliktu představoval reálné nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

11. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nesprávně posoudil jeho zdravotní stav. Trpí závažnými chronickými onemocněními a v Libanonu nebude mít přístup k potřebné léčbě a lékům, což může vést k výraznému zhoršení jeho zdravotního stavu.

12. Podle stěžovatele je kasační stížnost přijatelná též z důvodu nesprávného posouzení ústavní souladnosti přechodného ustanovení čl. II bodu 9 zákona č. 314/2025 Sb. Toto ustanovení vykazuje nepřípustné retroaktivní účinky a je v rozporu s principy právního státu, zejména s ochranou právní jistoty a legitimního očekávání. Krajský soud nesprávně dovodil, že ani podle dříve účinné právní úpravy by mu humanitární azyl nemohl být udělen. Tím krajský soud předjímal výsledek správního uvážení žalovaného.

13. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, případně zamítnout jako nedůvodnou.

III. Posouzení kasační stížnosti

14. Kasační stížnost je přípustná a projednatelná. Vzhledem k tomu, že v předcházejícím soudním řízení rozhodoval specializovaný samosoudce, musí soud dle § 104a odst. 1 s. ř. s. posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a je tedy přijatelná. Kasační stížnost je mimo jiné přijatelná, pokud se krajský soud dopustí zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (blíže viz usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).

15. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) již v rozsudku ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021-49, č. 4364/2022 Sb. NSS, uvedl, že výklad provedený ve shora citovaném usnesení nelze bez dalšího použít při posuzování přijatelnosti kasační stížnosti v situaci, kdy se NSS zabývá otázkou, zda je třeba výjimečně prolomit procesní pravidla obsažená v § 75 odst. 1 a § 109 odst. 5 s. ř. s. a přihlédnout ke skutečnostem, které nastaly až po vydání rozhodnutí krajského soudu. Důvodem pro takový postup může být nutnost zajistit dodržení norem požívajících aplikační přednost ve smyslu čl. 10 Ústavy, jimiž jsou ve věcech mezinárodní ochrany zejména čl. 2 a 3 Úmluvy a zásada non-refoulement. V takovém případě se NSS musí otázkou případného prolomení uvedených procesních pravidel zabývat již při posouzení přijatelnosti kasační stížnosti. Pokud dospěje k závěru, že je takové posouzení možné pouze v rámci věcného přezkumu, shledá kasační stížnost přijatelnou a touto otázkou se bude zabývat meritorně (viz např. usnesení NSS ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 Azs 14/2017-30, nebo jeho rozsudek ze dne 9. 2. 2021, č. j. 2 Azs 214/2020- 46).

16. Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že po vydání napadeného rozsudku krajského soudu došlo k významné změně bezpečnostní situace v Libanonu. NSS se tedy zabýval tím, zda je možné k těmto skutečnostem v řízení o kasační stížnosti přihlédnout.

17. Při přezkumu rozhodnutí správního orgánu ze strany správních soudů se uplatňuje retrospektivní princip. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. tak soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. NSS pak dle § 109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ve věcech mezinárodní ochrany však z tohoto pravidla existují výjimky. Pro řízení před krajským soudem je jednou z takových norem čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). Podle tohoto ustanovení musí soud rozhodující o žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany provést úplný a aktuální přezkum skutkových i právních okolností věci (viz rozsudky NSS ze dne 11. 1. 2024, č. j. 1 Azs 192/2023-33, ze dne 12. 12. 2025, č. j. 5 Azs 161/2025-38, nebo jeho usnesení ze dne 23. 10. 2025, č. j. 6 Azs 86/2025-40). Krajský soud proto musí přihlížet i k novým skutečnostem a důkazům, které nastaly po vydání správního rozhodnutí, zejména pokud se týkají změn bezpečnostní a lidskoprávní situace v zemi původu. Krajský soud tomuto požadavku v posuzované věci dostál. Při projednávání předchozí žaloby přihlédl k událostem v Libanonu, které nastaly po vydání prvního rozhodnutí žalovaného, a právě s ohledem na tehdejší změnu bezpečnostní situace toto rozhodnutí zrušil svým prvním rozsudkem. V nyní přezkoumávaném rozsudku znovu výslovně uvedl, že musí věc posoudit podle skutkového stavu existujícího v době svého rozhodnutí, a vyhodnotil aktuální podklady týkající se situace v zemi původu.

18. Článek 46 odst. 3 procedurální směrnice se vztahuje pouze na řízení před soudem rozhodujícím o opravném prostředku v prvním stupni soudního přezkumu a nedopadá na řízení o kasační stížnosti (viz usnesení NSS ze dne 15. 11. 2018, č. j. 5 Azs 118/2017-144, ze dne 17. 9. 2020, č. j. 6 Azs 203/2020-28, a jeho rozsudek č. j. 6 Azs 306/2021-49). NSS přesto v některých případech musí přihlédnout k novým skutečnostem, které nastaly až po vydání rozhodnutí krajského soudu. Je tomu tak tehdy, pokud je takový postup nezbytný k zajištění dodržení mezinárodních závazků České republiky plynoucích zejména z čl. 2 a 3 Úmluvy a ze zásady non-refoulement (viz rozsudky NSS č. j. 6 Azs 306/2021-49, ze dne 12. 2. 2021, č. j. 2 Azs 43/2020-27, nebo jeho usnesení ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 Azs 14/2017-30). Tyto závazky brání tomu, aby Česká republika vyhostila nebo jiným způsobem donutila osobu podléhající její jurisdikci vycestovat do země, kde by jí hrozilo skutečné nebezpečí ohrožení života nebo mučení či nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání.

19. Touto otázkou se NSS podrobně zabýval v rozsudku ze dne 29. 9. 2022, č. j. 1 Azs 84/2022-61. Dospěl v něm k závěru, že k prolomení pravidel vyplývajících z § 75 odst. 1 s. ř. s. a § 109 odst. 5 s. ř. s. může v těchto případech dojít pouze tehdy, pokud by nebylo možné zajistit, aby nové skutečnosti byly účinně posouzeny v jiném řízení, a současně aby měl žadatel možnost soudního přezkumu před případným navrácením do země původu. Stěžejní tedy je, že prolomení uvedených procesních pravidel z důvodu zásady non-refoulement je namístě pouze tehdy, pokud dotčenému jednotlivci nelze poskytnout účinnou ochranu jiným způsobem (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS, a rozsudky č. j. 6 Azs 306/2021-49, nebo ze dne 30. 9. 2024, č. j. 8 Azs 100/2023-53).

20. V posuzované věci taková situace nenastala. Stěžovatel se může domáhat ochrany před případným porušením zásady non-refoulement v novém řízení o udělení mezinárodní ochrany. V jeho rámci bude žalovaný povinen posoudit nové skutečnosti týkající se změny bezpečnostní situace v Libanonu. Skutečnost, že tyto okolnosti nastaly až po vydání rozhodnutí krajského soudu, sama o sobě nebrání jejich posouzení v novém řízení o udělení mezinárodní ochrany. Právě naopak svědčí o tom, že se jedná o novou skutečnost, kterou nemohl stěžovatel bez svého zavinění uplatnit v řízení o první žádosti, resp. v rámci té fáze soudního přezkumu rozhodnutí o této žádosti, na kterou se vztahuje požadavek přezkumu ex nunc. Krajský soud vyhlásil rozsudek dne 27. 2. 2026 a k další eskalaci bezpečnostní situace v Libanonu došlo počínaje 2. 3. 2026. Stěžovatel tak může skutečnosti, které namítl v řízení o kasační stížnosti, uplatnit v nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jak dovodil rozšířený senát NSS v rozsudku ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96, č. 2642/2012 Sb., „přípustnost opakované žádosti je třeba posuzovat jak z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení azylu, tak z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení doplňkové ochrany. Přitom i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, nemůže být podle názoru rozšířeného senátu považována za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou, jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ Tyto závěry jsou ve svém základu platné i za účinnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. 5. 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU, jež je použitelné na žádosti podané od 12. 6. 2026, jak vyplývá z jeho čl. 38 odst. 2 a čl.

55. Stěžovatel současně bude mít možnost domáhat se soudního přezkumu případného negativního rozhodnutí žalovaného, a to ať již závěru o nepřípustnosti opakované (následné) žádosti, nebo závěru o její nedůvodnosti. Nejde tedy o situaci, kdy by stěžovatel neměl k dispozici jiný účinný prostředek ochrany. NSS proto neshledal důvod prolomit pravidlo plynoucí z § 109 odst. 5 s. ř. s., k eskalaci konfliktu na území Libanonu nepřihlédl pro nepřípustnost této nové skutečnosti.

21. Pokud se stěžovatel dovolává toho, že ve vztahu k žádostem ukrajinských občanů o mezinárodní ochranu NSS neaplikoval § 109 odst. 5 s. ř. s. a zohlednil vypuknutí války, je třeba poukázat na to, že NSS v těchto rozhodnutích nijak neslevil z výše citovaných obecných východisek, která naopak potvrdil. Nicméně situaci ukrajinských žadatelů vyhodnotil jako bezprecedentní nejen ve vztahu k rozsahu válkou zasaženého území, ale i počtu žadatelů nacházejících se na území České republiky a uprchlíků přicházejících na její území přímo z Ukrajiny, přičemž na mimořádný charakter těchto událostí reagovala Česká republika vyhlášením nouzového stavu a Evropská unie aktivací mechanismu dočasné ochrany. Nadto podstatná část přezkoumávaných rozhodnutí žalovaného se opírala o § 16 zákona o azylu, podle nějž lze žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou, pokud žadatel pochází z tzv. bezpečné země původu, čemuž byl uzpůsoben rozsah odůvodnění správních rozhodnutí a což se ukázalo jako zcela mylný předpoklad (viz body 16 a 17 rozsudku NSS ze dne 10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 537/2021-31). Tento souhrn mimořádných okolností není v posuzované věci dán.

22. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nesprávně posoudil význam jeho zdravotního stavu. Uvedl, že trpí závažnými chronickými onemocněními, zejména diabetem, nefropatií, diabetickou polyneuropatií, diabetickou retinopatií, hyperlipoproteinémií, esenciální hypertenzí a chronickou ischemickou chorobou srdeční. Podle stěžovatele mu v případě návratu do Libanonu nebude zajištěn přístup k potřebné zdravotní péči a léčivům, což může vést k závažnému zhoršení jeho zdravotního stavu. Tuto okolnost považoval za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, zejména doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu.

23. NSS se opakovaně zabýval otázkou, za jakých okolností může nepříznivý zdravotní stav žadatele představovat důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Z ustálené judikatury vyplývá, že samotná existence závažného onemocnění zpravidla pro její udělení nepostačuje. Význam může mít pouze taková situace, kdy by navrácení žadatele do země původu vedlo k porušení čl. 3 Úmluvy (viz rozsudky NSS ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007-69, ze dne 2. 7. 2020, č. j. 10 Azs 437/2019-83, nebo ze dne 20. 7. 2022, č. j. 10 Azs 42/2022-32, č. 4385/2022 Sb. NSS). Tento standard vychází zejména z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). ESLP v rozsudku ze dne 13. 12. 2016, Paposhvili proti Belgii, stížnost č. 41738/10, dovodil, že ochrana podle čl. 3 Úmluvy se může vztahovat i na případy, kdy osoba není bezprostředně ohrožena na životě, avšak existují závažné důvody domnívat se, že by v důsledku absence odpovídající léčby nebo přístupu k ní v zemi původu čelila skutečnému riziku vážného, rychlého a nevratného zhoršení zdravotního stavu vedoucího k intenzivnímu utrpení nebo k významnému snížení předpokládané délky života.

24. Z uvedeného však neplyne, že by samotná existence závažného onemocnění nebo skutečnost, že zdravotní péče v zemi původu nedosahuje úrovně zdravotní péče dostupné v České republice, automaticky zakládala důvod pro poskytnutí mezinárodní ochrany. Rozhodující je, zda žadatel prokáže konkrétní a skutečné riziko, že právě v jeho případě nebude mít v zemi původu přístup k nezbytné léčbě a že následky této skutečnosti dosáhnou intenzity požadované čl. 3 Úmluvy. Správní orgán proto musí posoudit nejen obecnou dostupnost zdravotní péče v zemi původu, ale také její skutečnou dostupnost pro konkrétního žadatele (viz rozsudek NSS č. j. 10 Azs 42/2022-32).

25. Krajský soud uvedené požadavky v posuzované věci neopomenul. Zabýval se zdravotním stavem stěžovatele, povahou jeho onemocnění i otázkou dostupnosti zdravotní péče v Libanonu. Ztotožnil se se závěry žalovaného a poukázal na lékařské zprávy a podklady, které si žalovaný obstaral pro posouzení dostupnosti adekvátní léčby pro stěžovatele v zemi jeho původu. Dospěl přitom k závěru, že ačkoli zdravotní stav stěžovatele není uspokojivý, nejde o situaci dosahující intenzity vyžadované judikaturou ESLP vztahující se k čl. 3 Úmluvy a stěžovatel neprokázal, že by byl v Libanonu z přístupu k potřebné léčbě fakticky vyloučen.

26. Stěžovatel v kasační stížnosti tento závěr zpochybňuje, avšak v zásadě pouze opakuje svou předchozí argumentaci, podle níž je zdravotní péče v Libanonu obtížně dostupná a jeho návrat by mohl vést ke zhoršení zdravotního stavu. Neuvádí přitom žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury NSS nebo že by při posouzení jeho zdravotního stavu zásadně pochybil.

27. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku ústavní konformity aplikace přechodného ustanovení čl. II bodu 9 zákona č. 314/2025 Sb., podle něhož ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nelze žadateli udělit národní humanitární azyl.

28. NSS předně připomíná, že institut národního humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu představoval mimořádnou a nenárokovou formu ochrany založenou na správním uvážení žalovaného. Podle ustálené judikatury NSS toto ustanovení kombinovalo neurčitý právní pojem „případ zvláštního zřetele hodný“ a správní uvážení žalovaného, přičemž ani zjištění existence takového případu samo o sobě nezakládalo žadateli právní nárok na udělení humanitárního azylu (viz rozsudky ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004-72, 375/2004 Sb. NSS, a ze dne 21. 3. 2018, č. j. 6 Azs 6/2018-33). Samotná skutečnost, že právní úprava účinná v době zahájení řízení umožňovala žalovanému národní humanitární azyl udělit, proto nezakládala stěžovateli legitimní očekávání, že mu tato forma ochrany bude poskytnuta. Rozhodující bylo pouze to, zda v jeho individuálním případě existovaly okolnosti představující případ hodný zvláštního zřetele a zda žalovaný při výkonu správního uvážení respektoval zákonné meze.

29. NSS se výkladem přechodných ustanovení zákona č. 314/2025 Sb. ve vztahu k institutu národního humanitárního azylu zabýval v rozsudku ze dne 14. 5. 2026, č. j. 6 Azs 60/2026-17, a to ve specifické procesní situaci, kdy soud zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v jehož průběhu vstoupila v účinnost ta část zákona č. 314/2025 Sb., kterou byl zrušen humanitární azyl. Dovodil, že na tuto procesní situaci dopadá čl. II bod 2 zákona č. 314/2025 Sb., podle nějž po vrácení věci v řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona soudem k novému projednání Ministerstvo vnitra postupuje podle zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ke dni počátku běhu lhůty pro vydání nového rozhodnutí Ministerstva vnitra. Jedná se o speciální přechodné ustanovení, které má přednost před obecným přechodným ustanovením obsaženým v bodě 1 téhož článku. Podle čl. II bodu 9 zákona č. 314/2025 Sb. v řízeních podle bodu 1 nelze ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona udělit národní humanitární azyl. NSS dovodil, že takto formulovaná právní norma vylučující možnost udělit humanitární azyl se uplatní toliko ve správním řízení, na něž dopadá přechodné ustanovení upravené v bodě 1, nikoliv však na řízení podřaditelná pod bod 2.

30. Ve stejný den, kdy NSS vydal rozsudek č. j. 6 Azs 60/2026-17, vydal též usnesení č. j. 10 Azs 53/2026-38, jímž odmítl pro nepřijatelnost kasační stížnost v jiné věci mezinárodní ochrany. V tomto usnesení se v obdobné procesní situaci, jaká byla předmětem posouzení v rozsudku č. j. 6 Azs 60/2026-17, NSS zabýval námitkou, zda aplikace čl. II bodu 9 zákona č. 314/2025 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem. Poukázal na to, že takovou argumentaci by bylo třeba posoudit (a případně podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení části zákona), pokud by přicházelo udělení národního humanitárního azylu vzhledem k okolnostem dané věci v úvahu. O takový případ se však v dané věci dle NSS nejednalo, jak podrobně vysvětlil krajský soud. Ačkoliv v tomto usnesení NSS vycházel z toho, že na danou procesní situaci (v rozhodných aspektech shodnou s procesní situací ve věci sp. zn. 6 Azs 60/2026 i v nyní posuzované věci) čl. II bod 9 zákona č. 314/2025 Sb. dopadá, nijak tento předpoklad neodůvodnil a soustředil se výhradně na vyvrácení kasační argumentace. Zabýval se tedy pouze tím, zda vzhledem ke skutkovým okolnostem azylového příběhu mohla nemožnost udělit národní humanitární azyl reálně zasáhnout do práv stěžovatele. NSS neshledal, že by existovala rozporná judikatura v otázce, zda se v řízeních, na něž dopadá čl. II bod 2 zákona č. 314/2025 Sb., uplatní čl. II bod 9 téhož zákona. Výklad této právní otázky byl podán pouze v rozsudku č. j. 6 Azs 60/2026-17, jehož se závěry se NSS řídil i v této věci.

31. V nyní posuzované věci bylo první rozhodnutí žalovaného zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 28. 8. 2025, jenž nabyl právní moci dne 23. 9. 2025. Posledně uvedeným dnem začala plynout lhůta k vydání nového rozhodnutí (viz body 24 a 25 rozsudku č. j. 6 Azs 60/2026-17). Stalo se tak ještě za účinnosti předchozí právní úpravy, která obsahovala právní základ pro udělení národního humanitárního azylu (§ 14). S ohledem na čl. II bod 2 zákona č. 314/2025 Sb. tak měl žalovaný dokončit správní řízení podle zákona účinného do 30. 9. 2025, přičemž v tomto řízení nadále (i po 1. 10. 2025) přicházelo v úvahu udělení národního humanitárního azylu.

32. Žalovaný i krajský soud tedy dospěli k nesprávnému závěru, že v daném řízení s ohledem na čl. II bod 9 zákona č. 314/2025 Sb. nebylo možné udělit národní humanitární azyl. Byť napadené rozhodnutí neobsahuje výrok o neudělení mezinárodní ochrany dle § 14 zákona o azylu (národního humanitárního azylu), je třeba přihlédnout k tomu, že z hlediska materiálního byly důvody pro udělení národního humanitárního azylu posouzeny nejen žalovaným, ale též krajským soudem. Stěžovatel tyto důvody konstantně spatřuje pouze ve svém zdravotním stavu a přístupu k lékařské péči. Stěžovatel je neodvíjí např. od rodinného či soukromého života, nemá na území České republiky žádné rodinné příslušníky (ti žijí v zemi původu) ani jiné zázemí, nevyvíjí zde ekonomickou činnost ani není integrován do společnosti apod. Stěžovatelovým zdravotním stavem a přístupem k lékařské péči v zemi původu se žalovaný zabýval ve vztahu k azylu z důvodu pronásledování i doplňkové ochraně (viz zejména str. 5 až 7 a 15 až 16 napadeného rozhodnutí). Shledal, že stěžovatel má v zemi původu přístup k odpovídající lékařské péči. Tento závěr, byť formulovaný ve vztahu k azylu pro pronásledování a doplňkové ochraně, mohl stěžovatel v žalobě napadnout, což také učinil. Z pohledu možnosti jeho soudního přezkumu tedy není stěžovateli na újmu, že napadené rozhodnutí neobsahuje výrok týkající se § 14 zákona o azylu a vychází z nesprávného právního posouzení možnosti udělit národní humanitární azyl. Jestliže žalovaný stěžovateli nepřisvědčil, pokud jde o jeho obavy z nedostupnosti lékařské péče vzhledem k jeho onemocněním, je zřejmé, že by je nepovažoval ani za důvod hodný zvláštního zřetele, neboť neshledal, že by se stěžovatel ocitl v zemi původu bez lékařské péče. Nadto žalovaný vyjádřil nelibost nad počínáním stěžovatele, jenž se prostřednictvím postupného podávání žádostí o mezinárodní ochranu ve Švédském království, Spolkové republice Německo a v posledku v České republice domáhá poskytování bezplatné zdravotní péče ze systémů veřejného zdravotního pojištění těchto členských států Evropské unie (str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí). Nelze se domnívat, že by v rámci správního uvážení, jímž při poskytování národního humanitárního azylu disponuje, hodlal tomuto počínání poskytnout podporu. Nadto v prvním rozhodnutí žalovaného bylo výslovně rozhodnuto o neudělení národního humanitárního azylu, což bylo i podrobně odůvodněno. Této části rozhodnutí krajský soud ve svém prvním zrušujícím rozsudku přisvědčil (viz jeho bod 36), přičemž ve vztahu k této formě ochrany žalovaného ničím pro další řízení nezavázal [závazný právní názor se týkal toliko doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu s ohledem na změnu bezpečnostní situace v zemi původu]. Krajský soud své hodnocení podrobně zopakoval i v nyní napadeném rozsudku (viz jeho bod 52). Stěžovatel přitom v kasační stížnosti nepředkládá argumentaci, z níž by vyplývalo, že se krajský soud při tomto posouzení dopustil zásadního pochybení.

33. Ačkoliv tedy krajský soud vycházel z nesprávného právního posouzení, pokud jde o použitelnost § 14 zákona o azylu, ve znění účinném do 30. 9. 2025, nedopustil se hrubého pochybení, které by mělo dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, neboť odůvodnil, proč by s ohledem na konkrétní okolnosti stěžovatelova azylového příběhu nepřicházelo v úvahu udělení této formy ochrany.

IV. Závěr a náklady řízení

34. Ze shora uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost podmínky přijatelnosti nesplňuje, a proto ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.

35. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti NSS rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. K odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné činnosti.

36. Stěžovateli byl v řízení o kasační stížnosti ustanoven k ochraně jeho práv zástupcem Mgr. Milan Janák, advokát. Podle § 35 odst. 10 části věty prvé za středníkem ve spojení s § 120 s. ř. s. platí v takovém případě hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce stát. Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025, náleží ustanovenému zástupci stěžovatele odměna za dva úkony právní služby ve výši 4.620 Kč, a to za převzetí a přípravu zastoupení a doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu]. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží zástupci dále náhrada hotových výdajů za každý úkon právní služby ve výši 450 Kč. Celkem tedy odměna a náhrada hotových výdajů činí 10.140 Kč. Jelikož zástupce stěžovatele je plátcem DPH, zvyšuje se uvedená částka podle § 35 odst. 10 s. ř. s. o daň ve výši 21 %, tj. o 2.129,40 Kč. Celkem tedy odměna za zastupování, náhrada hotových výdajů a DPH činí 12.269,40 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu NSS ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. srpna 2026 Mgr. Tomáš Kocourek předseda senátu