4 Azs 81/2026

Rubrum

4 Azs 81/2026-64 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: H. T. K. S., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: V. H., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2025, č. j. OAM-3495-63/PP-2024, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2026, č. j. 29 A 1/2026-81, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobkyni s e v r a c í přeplatek na soudním poplatku ve výši 1.000 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta.

Odůvodnění

I. Přehled dosavadního řízení

1. Žalobkyně požádala žalovaného o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky rodinného příslušníka občana Evropské unie (EU), který sám není občanem EU. Žalovaný žádost zamítl, neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek [§ 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)]. Zároveň stanovil žalobkyni lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 35 dní od právní moci rozhodnutí.

2. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud žalobu zamítl. V rozsudku se zabýval třemi okruhy námitek. 4 Azs 81/2026

3. Městský soud zaprvé aproboval závěr žalovaného, že žalobkyně představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Její dosavadní život nedává do budoucna dostatečné záruky pro to, že povede na území České republiky spořádaný život neohrožující důležité zájmy celé společnosti. Žalobkyně se v minulosti opakovaně dopustila závažné trestné činnosti. Trestnou činnost páchala i v době, kdy měla svým řádným životem prokázat, že se napravila (ve zkušební době podmíněného odsouzení a podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody). Od spáchání poslední trestné činnosti uplynulo již více než devět let, přičemž žalobkyně byla v průběhu výkonu posledního trestu i po svém propuštění hodnocena dohledovými orgány kladně. Větší část této doby však strávila ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, čímž byla „nucena“ vést řádný život (nešlo o dobrovolné jednání). Skutečnost, že byla podmíněně propuštěna, nelze směšovat s tím, zda představuje hrozbu pro veřejný pořádek. Navíc žalobkyně ani po propuštění z výkonu trestu nedodržuje právní předpisy, neboť pobývá na území České republiky neoprávněně.

4. Zadruhé dospěl městský soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně. Žalobkyně má na území České republiky zletilého syna a dvě nezletilé dcery, občany České republiky. S nezletilými dcerami nesdílí společnou domácnost, neboť jsou v pěstounské péči a žijí poměrně daleko od bydliště žalobkyně. Setkávání tedy probíhá jen občasně a pobyty trvají v řádu dnů. Syn, kterému je 20 let, aktuálně sdílí s žalobkyní společnou domácnost. Žalovaný vyhodnotil, že žalobkyně nebyla při dospívání dětí klíčovou osobou, neboť všechny tři děti vyrůstaly v pěstounské rodině a nezletilé dcery v ní žijí stále. Zletilý syn je schopen se o sebe sám postarat. Žalobkyně tedy není z hlediska soustavné péče o děti osobou nepostradatelnou.

5. Zatřetí se městský soud neztotožnil s námitkou, že žalovaný dostatečně nezohlednil nejlepší zájem nezletilých dcer žalobkyně. Řízení o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU může mít na dítě nezpochybnitelný dopad (byť se přímo nerozhoduje o jeho právech a povinnostech). Nezletilé dcery sice mají zájem o setkávání s žalobkyní, ale nepřejí si opustit pěstounskou rodinu. Žalovaný také zohlednil, že napadeným rozhodnutím nejsou děti zbaveny možnosti setkávat se s žalobkyní. Kontakt může být zprostředkován skrze telefon či moderní technologie. Vyloučeno není ani osobní setkání, neboť žalobkyni nic nebrání navštívit Českou republiku na základě krátkodobého víza udělovaného rodinným příslušníkům občanů EU (byť osobní návštěvy nebudou již tak časté). Děti mohou také navštěvovat žalobkyni v zemi původu.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

6. Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

7. Co se týká nebezpečí pro veřejný pořádek, nezjistil žalovaný podle stěžovatelky skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatelka se dopustila posledního trestného činu před více než 9 lety. Nyní je podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž uplynula více než polovina zkušební doby, v níž se již nedopustila 4 Azs 81/2026-65 pokračování žádného dalšího trestného činu, za nějž by byla odsouzena. Během výkonu trestu odnětí svobody byla několikrát za své chování pozitivně hodnocena. Podle hodnocení získala též náhled na svou trestnou činnost a je si vědoma svého pochybení. Stěžovatelka je motivována zejména péčí o své děti. Tyto faktory výrazně snižují riziko jejího budoucího protiprávního jednání. Stěžovatelka je pozitivně hodnocena také Probační a mediační službou, podle níž splnila povinnost podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, řádně se dostavovala na konzultace a její motivace vést řádný život je výrazná. Městský soud však faktory svědčící ve prospěch stěžovatelky pominul. Ani stěžovatelčin neoprávněný pobyt na území nemůže být důvodem pro aktivaci výhrady veřejného pořádku.

8. Žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav ani ve vztahu ke skutečnostem, které se týkají zásahu do práva na soukromý a rodinný život. Stěžovatelka udržuje se všemi svými dětmi dobrý vztah, byť dcery jsou v pěstounské péči. Se zletilým synem sdílí domácnost. Dcery každý den kontaktuje, pravidelně je navštěvuje a dle svých možností zasílá pěstounům peníze na jejich výživu. Pro vývoj dcer je vztah s jejich matkou klíčový. Městský soud kladl zásah do práva stěžovatelky i jejích dětí na soukromý a rodinný život za vinu stěžovatelce, resp. její protiprávní činnosti. To však bez zohlednění individuálních okolností nelze, neboť by posouzení proporcionality ztratilo smysl (viz rozsudek NSS ze dne 18. 10. 2022, č. j. 5 Azs 33/2022-39, bod 39).

9. Městský soud dovodil přiměřenost zásahu do práva na soukromý a rodinný život z možnosti návratu do České republiky za její rodinou. Nezohlednil však faktické a právní možnosti budoucí legalizace pobytového statusu stěžovatelky a nevypořádal všechny její námitky. Státním občanům Vietnamské socialistické republiky je dlouhodobě ztížen vstup na území České republiky za účelem ekonomické integrace, a to s ohledem na stanovené kvóty. Stěžovatelka ztratí v důsledku napadeného rozhodnutí právní postavení rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 1 písm. b) ve spojení s § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, jelikož její syn brzy dosáhne věku 21 let a se svými dcerami nesdílí společnou domácnost. Stěžovatelka nemůže žádat ani o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, jelikož není žádná osoba, která by vůči ní měla postavení nositele oprávnění ke sloučení rodiny.

10. Stěžovatelka v neposlední řadě namítla, že žalovaný nijak neposuzoval míru emoční závislosti nezletilých dcer na ní, význam její přítomnosti či dopad rozhodnutí na vývoj, výchovu a výživu dětí. Pokud nebyly tyto podstatné okolnosti zjištěny, nemohl žalovaný přistoupit k následnému poměřování nejlepšího zájmu dítěte s protichůdným veřejným zájmem.

11. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Stěžovatelka neprokázala, že právo na soukromý a rodinný život převažuje nad veřejným zájmem. Stěžovatelka se neintegrovala do společnosti, neboť podstatnou část svého pobytu strávila ve vězení, a to kvůli opakovanému páchání závažné trestné činnosti. Právě na základě četnosti, různorodosti a závažnosti úmyslných trestných činů se žalovaný domnívá, že stěžovatelka představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Tento závěr nemůže zvrátit ani zohlednění nejlepšího zájmu dítěte. 4 Azs 81/2026

12. Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Posouzení kasační stížnosti

13. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem.

14. Vzhledem k tomu, že věc byla v souladu se zákonem projednána v řízení před městským soudem specializovaným samosoudcem, zabýval se Nejvyšší správní soud dále přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. Kasační stížnost je přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS, na které nyní pro stručnost odkazuje.

15. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou aplikace § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Za důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl narušit veřejný pořádek ve smyslu tohoto ustanovení, je třeba považovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (viz rozsudky NSS ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019-33, ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, ze dne 21. 10. 2022, č. j. 5 Azs 137/2022-40, či ze dne 13. 9. 2024, č. j. 5 Azs 133/2024-45). Nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že byl žadatel odsouzen za spáchání trestného činu. V zásadě jde o to, zda dosavadní jednání cizince vytváří předpoklad, jak se bude chovat v budoucnu (viz rozsudek NSS ze dne 1. 2. 2023, č. j. 10 Azs 331/2022-42, bod 19). Dřívější odsouzení za nikoliv bagatelní trestný čin tak může být signálem, že žadatel představuje i do budoucna důvodné nebezpečí, že by mohl narušit veřejný pořádek. Signál sice neznamená jistotu, ale nelze jej nevzít v úvahu (viz rozsudek NSS č. j. 2 Azs 29/2019-33, bod 22). Správní orgán musí zvážit mimo jiné závažnost a povahu spáchaného trestného činu, předchozí bezúhonnost či naopak opakované páchání trestné činnosti, chování žadatele ve vazbě či ve výkonu trestu a po propuštění, případně motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, nebo jeho postoj k trestné činnosti (viz rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, bod 31).

16. To, že byl cizinec podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, samo o sobě neznamená, že se napravil, povede řádný život a již žádné nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu zákona o pobytu cizinců nepředstavuje (viz rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2021, č. j. 3 Azs 114/2020-31, bod 27). Na druhou stranu ani sama skutečnost, že byl cizinec podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a doposud neuběhla zkušební doba, nic nevypovídá o riziku dalšího protiprávního jednání cizince (viz rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, bod 32). Je-li osoba podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, je třeba na základě individuálních okolností pečlivě posoudit, zda představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Je třeba zvážit osobní vývoj dané osoby, dostupné informace o jejím aktuálním chování, o prostředí, v němž se pohybuje, a o tom, 4 Azs 81/2026-66 pokračování zda se dostává do situací, které by mohly vyústit v páchání trestné činnosti či jiné činnosti, jež by mohla představovat nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku. Podstatné je, aby správní orgán usuzoval o chování osoby ke dni svého rozhodnutí a v perspektivě jejího budoucího chování; její minulost je relevantní potud, pokud může přiměřeně pravděpodobně napovědět o současném a budoucím chování (viz rozsudek NSS ze dne 13. 7. 2023, č. j. 2 Azs 285/2022-57, č. 4523/2023 Sb. NSS).

17. Stěžovatelka předně argumentuje, že žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav. Z předložené argumentace je však zjevné, že rozporuje výhradně to, jak žalovaný (resp. městský soud) skutková zjištění hodnotil, nikoliv že by nebyla dostatečná. Proto Nejvyšší správní soud pouze obecně uvádí, že žalovaný zjistil skutkový stav dostatečně.

18. Vzhledem k námitce nepřezkoumatelnosti je také třeba poznamenat, že se městský soud zabýval všemi podstatnými skutečnostmi a jím učiněné úvahy jsou přezkoumatelné. Pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry městského soudu nepůsobí jejich nepřezkoumatelnost (viz rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64, bod 66).

19. Stěžovatelka akcentuje především skutečnosti týkající se jejího posledního pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody, kde byla hodnocena Vězeňskou službou kladně. Stejně tak poukazuje na to, že se řádně chová ve zkušební době a že poslední trestný čin spáchala před devíti lety. Městský soud však i tyto skutečnosti řádně zhodnotil a v souladu s judikaturními závěry je porovnal se skutečnostmi, které naopak ve prospěch stěžovatelky nejsou (viz zejména bod 62 napadeného rozsudku). Oproti stěžovatelce, která vychází výhradně ze skutečností, které jsou jí ku prospěchu, zohlednil tedy městský soud situaci komplexně. Závěru, že v kontextu dlouholetého počínání stěžovatelky není ani její aktuální chování dostatečnou zárukou, že její pobyt na území neohrozí veřejný pořádek, není z pohledu souladnosti s výše předestřenou judikaturou co vytknout.

20. Městský soud dostatečně popsal (především drogovou) trestnou činnost stěžovatelky a její závažnost. Zdůraznil, že stěžovatelka se dopouštěla závažné trestné činnosti i v době, kdy již byla pravomocně odsouzena za předchozí trestný čin a nacházela se ve zkušební době podmíněného odsouzení, a v dalším případě v době, kdy byla podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž ještě neuplynula zkušební doba. Městský soud podotkl, že v uvedených případech neodradila stěžovatelku od páchání trestné činnosti ani skutečnost, že se jí již narodily děti, za něž byla sama výlučně odpovědná a které v důsledku její trestné činnosti byly umístěny nejprve do ústavní výchovy a posléze do pěstounské péče. Zároveň je patrné, že se stěžovatelka dopouští speciální recidivy, která představuje (i bez zohlednění závažnosti konkrétního jednání, které je u stěžovatelky taktéž vysoké) vysoké nebezpečí pro společnost, a to především ve vztahu k budoucímu páchání té stejné trestné činnosti.

21. Stěžovatelka dále rozporuje úvahy městského soudu a žalovaného ohledně jejího neoprávněného pobytu. Odkazuje přitom na rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2026, č. j. 22 Azs 19/2026-44. 4 Azs 81/2026

22. Z rozsudku městského soudu nevyplývá, že by nelegální pobyt stěžovatelky na území po jejím propuštění z výkonu trestu odnětí svobody byl důvodem, pro nějž byla zamítnuta žádost o přechodný pobyt. Žalovaný i městský soud se zabývali pobytovou historií stěžovatelky zejména s ohledem na její tvrzení, že po propuštění z výkonu trestu vede řádný život. Žalovaný přiléhavě poukázal na to, že i přes pozitivní vyznění hodnocení aktuálního způsobu vedení života ze strany Probační a mediační služby a Centra sociálních služeb Praha nelze význam těchto podkladů přeceňovat. Stěžovatelka totiž pobývá a pracuje na území České republiky neoprávněně, což ve zprávách uvedených institucí není zachyceno, neboť to nespadá do jejich úkolů. Žalovaný poukázal též na to, že stěžovatelka odmítla objasnit, odkud pochází finanční prostředky, z nichž na území České republiky žije, když není oprávněna vykonávat závislou činnost ani podnikat. Přitom právě finanční potíže a dluhy byly v minulosti příčinou zapojení stěžovatelky do trestné činnosti, kterou páchala za účelem vlastního obohacení.

23. Pokud stěžovatelka v souvislosti s významem svého nelegálního pobytu obecně odkázala na rozsudek NSS č. j. 22 Azs 19/2026-44, je třeba upozornit na zásadní odlišnost obou věcí. V nynější věci bylo stěžovatelce zrušeno povolení k trvalému pobytu mimo jiné podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Do tohoto ustanovení se promítá požadavek čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES, podle něhož je třeba, podobně jako v tomto řízení, posuzovat, zda jednání cizince představovalo skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Samotné odsouzení pro trestný čin neodůvodňuje přijetí opatření z důvodu veřejného pořádku (viz rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011-146, č. 2882/2013 Sb. NSS). V případě posuzovaném v rozsudku č. j. 22 Azs 19/2026-44 bylo povolení k trvalému pobytu zrušeno z jiného důvodu (automaticky kvůli odsouzení za zvlášť závažný zločin), a proto došlo k omezení práva cizince na základě čl. 27 směrnice 2004/38/ES teprve zamítnutím žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu (viz body 36 a 37 uvedeného rozsudku). V nynějším případě však došlo k omezení práva cizince na základě čl. 27 směrnice 2004/38/ES již rozhodnutím o zrušení povolení k trvalému pobytu, neboť bylo založeno (mimo jiné) na důvodu dle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Toto rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy se stěžovatelka nacházela ve výkonu trestu odnětí svobody. Jestliže následně po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a pobytu na území bez jakéhokoliv oprávnění podala žádost o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU, mohla jen stěží předpokládat, že žalovaný vydá rozhodnutí, kterým „pouze“ deklaruje stěžovatelčino právo pobytu jako rodinného příslušníka občana EU, jak dovodil Nejvyšší správní soud v bodě 36 zmíněného rozsudku. V případě stěžovatelky totiž již bylo rozhodnuto, že představuje nebezpečí pro veřejný pořádek.

24. Stěžovatelka se na rozsudek NSS č. j. 22 Azs 19/2026-44 odkazuje i ohledně posuzování skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení veřejného pořádku. Napadený rozsudek však není s uvedeným rozsudkem v rozporu. Jak již bylo zmíněno výše, u stěžovatelky je patrná specializace na závažnou drogovou trestnou činnost. V jednom případě přitom spáchala trestný čin ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody a v dalším případě ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu. Tyto skutečnosti neodpovídají případu, který posuzoval Nejvyšší správní soud v rozsudku 4 Azs 81/2026-67 pokračování č. j. 22 Azs 19/2026-44, byť i v něm se jednalo o spáchání zvlášť závažného drogového trestného činu. Při posuzování budoucího nebezpečí pro veřejný pořádek nelze právě zmíněné odlišnosti přehlédnout či bagatelizovat jejich význam jen proto, že se stěžovatelka během posledně vykonávaného trestu chovala vzorně a je kladně hodnocena Probační a mediační službou. Žalovaný přiléhavě poukázal na to, že stěžovatelce ještě neuplynula zkušební doba, přičemž v minulosti páchala úmyslnou trestnou činnost právě i v jejím průběhu.

25. Navíc, jak správně poznamenal městský soud, nedávné stěžovatelčino chování je do značné míry vynucené tím, že k němu docházelo v rámci výkonu trestu odnětí svobody či v rámci zkušební doby podmíněného propuštění (viz rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2023, č. j. 7 Azs 306/2022-45, bod 17). Poukazuje-li tedy stěžovatelka na to, že od spáchání trestného činu uplynulo devět let, je třeba zdůraznit, že z toho šest let strávila ve výkonu vazby či trestu odnětí svobody, kde je výrazně obtížné páchat (drogovou) trestnou činnost (což právě představuje nebezpečí do budoucna) a jen tři roky strávila ve zkušení době podmíněného propuštění. Výstižný je i závěr městského soudu ohledně stěžovatelkou tvrzené motivace vést řádný život, aby se mohla stýkat se svými dětmi. Tato motivace totiž v případě stěžovatelky v minulosti několikrát selhala, a to navíc v situaci, kdy byly její děti z důvodu věku i případné nejistoty ohledně náhradní péče v daleko zranitelnějším postavení. Z ničeho nevyplývá, že by nyní měla být situace jiná.

26. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že závěr městského soudu, že stěžovatelka představuje aktuální nebezpečí pro veřejný pořádek, je v souladu s judikaturou.

27. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval zásahem do práva na soukromý a rodinný život a principu nejlepšího zájmu dítěte, neboť tyto dva okruhy námitek spolu nerozlučně souvisejí.

28. Při posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života je třeba zohlednit řadu kritérií. Jde zejména o (1) povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem); (2) délku pobytu cizince v hostitelském státě; (3) dobu, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (4) stěžovatelovu rodinnou situaci (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru); (5) počet nezletilých dětí a jejich věk; (6) rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní a rodinný život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění); (7) rozsah a intenzitu vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.); (8) imigrační historie dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti); a (9) věk a zdravotní stav dotčeného cizince (viz např. rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, či ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99). Tato kritéria byla formulována primárně v souvislosti s vyhoštěním cizince, nicméně jsou přiměřeně použitelná i na rozhodování o povolení k pobytu (viz rozsudky NSS ze dne 8. 8. 2018, 4 Azs 81/2026 č. j. 3 Azs 350/2017-29, či ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 Azs 156/2018-49). Do působnosti čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spadá i nejlepší zájem dítěte (viz rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, bod 39).

29. I u tohoto druhého okruhu námitek stěžovatelka poukazuje na to, že žalovaný nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. Jako u prvního okruhu námitek však platí, že ve skutečnosti stěžovatelka nedostatečně zjištěný skutkový stav nenapadá, ale rozporuje závěry vycházející ze zjištěných skutečností. Kromě toho lze poukázat na to, že ohledně všech skutečností, na které stěžovatelka poukázala, sama uvádí, že byly v řízení před žalovaným prokázány.

30. Žalovaný a městský soud založili svá rozhodnutí v prvé řadě na tom, že zásah je přiměřený, neboť o všechny děti je postaráno (dcery jsou u pěstounů a syn se o sebe postará sám). Dcery jsou v pěstounské péči spokojené a do péče matky nechtějí (byť ji chtějí vídat). I při posuzování nejlepšího zájmu dítěte (a tedy i následného vážení nejlepšího zájmu dítěte s veřejným zájmem) je třeba zvažovat právě míru péče cizince o dítě a faktickou závislost dítěte na cizinci (viz rozsudek NSS ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 Azs 314/2020-52, bod 37). Děti nejsou na stěžovatelce po faktické stránce závislé. Zmiňuje-li stěžovatelka, že je její přítomnost na území České republiky z hlediska péče, podpory a výchovy nezbytná, není zřejmé, z čeho tak dovozuje. Tyto skutečnosti snižují intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života i do nejlepšího zájmu dítěte.

31. Nejvyšší správní soud nepochybuje, že dětem i stěžovatelce bude způsobena újma, pokud stěžovatelka nezíská povolení k přechodnému pobytu. To však samo o sobě neznamená, že by ho měla získat. Ohledně způsobené újmy je třeba připomenout dlouhé roky odloučení, kdy byla stěžovatelka ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody, což muselo mít na vztah mezi stěžovatelkou a jejími dětmi vliv. To platí tím spíše, pokud strávila ve vězení velkou část života svých dětí a nemohla jim být oporou v momentech, kdy to nepochybně potřebovaly. Žalovaný tedy výstižně uzavřel, že stěžovatelka nebyla při dospívání dětí klíčovou osobou a že se svými dcerami neprožívala téměř vůbec jejich dětství. To limituje újmu, kterou může rozhodnutí žalovaného způsobit na právu na soukromý a rodinný život a nejlepším zájmu dítěte.

32. Stěžovatelce lze přisvědčit, že pokud by jí bylo vydáno povolení k přechodnému pobytu, ulehčilo by to její snahu posílit vztahy s dětmi. Z toho nicméně nelze dovodit, že bylo třeba stěžovatelce povolení vydat. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že žalovaný ani městský soud nijak nezpochybnili emoční vztah stěžovatelky k dětem (a naopak) ani to, že spolu tráví a chtějí trávit čas. Proto také dospěl žalovaný k závěru, že v nejlepším zájmu dětí je stýkat se se stěžovatelkou a že přítomnost stěžovatelky na území pro ně může být přínosem. Není tedy pravdou, že by žalovaný nevymezil nejlepší zájem dítěte, jak namítá stěžovatelka.

33. S tím souvisí i argumentace žalovaného, že jeho rozhodnutí nevylučuje, že se stěžovatelka může s dětmi vídat, a to i na území České republiky. I k této úvaze se stěžovatelka v kasační stížnosti vyjadřuje, avšak její argumentace se do značné míry míjí 4 Azs 81/2026-68 pokračování s důvody, na nichž stojí rozhodnutí žalovaného a následně i rozsudek městského soudu, který v této části rozhodnutí žalovaného cituje. V tomto kontextu tedy nelze hodnotit napadený rozsudek jako nepřezkoumatelný kvůli tomu, že se městský soud nevypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které již v řízení před městským soudem nemířily proti důvodům rozhodnutí žalovaného.

34. Žalovaný uvedl, že stěžovatelka může využít krátkodobé vízum, jež je přiměřeným prostředkem, který jí umožní trávit čas s dětmi podobně jako doposud, neboť vzájemné návštěvy v minulosti trvaly nanejvýš pár dní. Stěžovatelka se však v kasační stížnosti vyjadřuje k možnosti získat zaměstnaneckou kartu, dlouhodobé vízum za účelem podnikání či povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Vzhledem k tomu, že touto argumentací nerozporuje důvody rozhodnutí žalovaného ani napadeného rozsudku, jež tato pobytová oprávnění ani nezmiňují, nepovažuje Nejvyšší správní soud za nutné se k ní vyjadřovat.

35. V tomto kontextu není důležité ani to, že stěžovatelka případně přijde o status rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť ten není pro udělení krátkodobého víza rozhodující. Zmiňuje-li stěžovatelka, že je proti ní vedeno také řízení o vyhoštění, tak rozhodnutí o vyhoštění není předmětem tohoto přezkumu a stěžovatelka ani netvrdí, že by již bylo alespoň vydáno.

36. Stěžovatelka požaduje, aby žalovaný zohlednil faktickou a právní možnost získat pobytové oprávnění. V této souvislosti žalovaný uvedl, že nemůže předvídat, zda bude stěžovatelce krátkodobé vízum skutečně uděleno. Naznačil, že v kontextu žádosti o udělení krátkodobého víza lze obecně předpokládat mírnější posuzování případného narušení veřejného pořádku. Taková úvaha je dostatečná pro naplnění požadavku, aby se správní orgán alespoň v obecné rovině vypořádal s otázkou, zda u cizince přichází v úvahu aplikace některého z alternativních pobytových režimů (viz rozsudek NSS ze dne 23. 3. 2011, č. j. 4 As 5/2011-101).

37. Stěžovatelka poukazuje na to, že žije na území České republiky od roku 2000. Nereaguje však na úvahu žalovaného a městského soudu, podle nichž je prakticky celá doba jejího pobytu lemována nedodržováním pravidel pobytu na území (neoprávněný vstup na území v roce 2000, účelové podání žádosti o azyl, získání trvalého pobytu uzavřením účelového manželství, neoprávněný pobyt po propuštění z výkonu trestu) a pácháním trestné činnosti (zpočátku majetkového charakteru, i mimo území České republiky, posléze drogové trestné činnosti).

38. V kontextu popsané rodinné situace, dlouhodobého jednání stěžovatelky, které vyvolává nebezpečí narušení veřejného pořádku i do budoucna, a relativně obecných námitek, že stěžovatelka udržuje s dětmi blízký vztah a tráví s nimi čas, což je v nejlepším zájmu dětí, nelze než uzavřít, že městský soud i v této části vyhodnotil věc v souladu s judikaturou. 4 Azs 81/2026 IV. Závěr a náklady řízení

39. Jelikož je kasační stížnost nepřijatelná, Nejvyšší správní soud ji dle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.

40. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná a žalovanému nevznikly náklady převyšující náklady běžné úřední činnosti (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47, č. 3228/2015 Sb. NSS).

41. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s., neboť nebránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí napadeného stěžovatelkou, a ani jí soud v řízení neuložil žádnou povinnost a sama nenavrhla, aby jí byla náhrada přiznána z důvodů hodných zvláštního zřetele.

42. Stěžovatelce vznikla v řízení o kasační stížnosti povinnost uhradit soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč a za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč. Na soudních poplatcích však zaplatila celkem 7.000 Kč. Nejvyšší správní soud proto podle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 1.000 Kč, který bude stěžovatelce vyplacen v souladu s § 10a odst. 1 téhož zákona ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. července 2026 Mgr. Tomáš Kocourek předseda senátu