4 Azs 82/2024

Rubrum

4 Azs 82/2024-38 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila právní věci žalobce: X. H. B., zast. Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2024, č. j. OAM-1570/BA-BA01-HA13-2023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2024, č. j. 35 Az 5/2024-21, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I.

1. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále také jen „napadené rozhodnutí“) neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). II.

2. Žalobce se bránil napadenému rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. Žalobní námitky neshledal důvodnými.

3. Krajský soud nejprve poukázal na rozložení důkazního břemene, které je rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a správní orgán. Dále se zabýval důvěryhodností žalobcových tvrzení uváděných během správního řízení a přisvědčil žalovanému v tom, že tvrzené problémy s armádou, která by jej ve Vietnamu mohla sledovat a kontrolovat, byly nekonzistentní a nesourodé, tudíž nevěrohodné. Během s ním opakovaně provedených pohovorů totiž své výpovědi měnil, v rámci údajů při podání žádosti je nadto vůbec neuváděl. Nadto zprávy, které měly svědčit o tomto sledování, byly 10 let staré (z roku 2014 od žalobcových kamarádů). Přitom při opakovaných návštěvách ve Vietnamu žádné problémy neměl a podle svého vyjádření nepociťoval, že by byl pronásledován. Nebezpečí pronásledování podle § 12 zákona o azylu či vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 téhož zákona tudíž krajský soud ve shodě s žalovaným v daném případě nedovodil. K namítanému sledování armádou pak krajský soud dodal, že i kdyby bylo uvěřitelné, nemůže založit důvod 4 Azs 82/2024 pro udělení mezinárodní ochrany, neboť nepředstavuje pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu.

4. K namítaným žalobcovým obavám, že nebude schopen finančně zabezpečit rodinu na území České republiky, krajský soud dodal, že rodinné vazby na území České republiky nejsou samy o sobě důvody významnými pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 a 14a zákona o azylu. Ke zdravotnímu stavu krajský soud dále poukázal na žalobcovu zdravotní dokumentaci, z níž plyne, že kromě operace střev v roce 2019 žalobce nemá jiné zdravotní problémy. K tvrzeným obavám, že si nebude schopen ve Vietnamu sehnat práci, neboť není schopen vykonávat fyzickou náročnou práci, tudíž krajský soud vyslovil, že nezakládají důvody pro udělení mezinárodní ochrany. K nedostatečnosti lékařské péče v zemi původu upozornil též na to, že žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o tom, že by mohly představovat riziko nelidského či ponižujícího zacházení, žalobce netvrdil a ani žalobcova individuální situace nezakládá důvod pro odlišné hodnocení.

5. Nakonec k požadavku na udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu krajský soud vyslovil, že rozhodnutí o něm je založeno na spojení výkladu neurčitého právního pojmu a správního uvážení žalovaného. V daném případě však z ničeho neplyne, že by zde byly důvody hodné zvláštního zřetele, které byl odůvodňovaly jeho udělení. Samotná nižší úroveň lékařské péče v zemi původu takovým důvodem není. Ani existence rodinných vazeb pak podle krajského soudu není sama o sobě okolností hodnou zvláštního zřetele. Žalobce ostatně není zapsán jako otec v rodném listě své nezletilé dcery. Namítaná obava z nedostatku finančních prostředků a nemožnost sehnat práci v zemi původu představuje důvody ekonomické, které pro udělení humanitárního azylu taktéž nepostačují. III.

6. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Navrhuje zrušit napadené rozhodnutí žalovaného i napadený rozsudek a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

7. Stěžovatel v kasační stížnosti ve prospěch přijatelnosti kasační stížnosti neuvádí ničeho. Vyjadřuje nesouhlas se závěry žalovaného i krajského soudu a setrvává na tvrzeních obsažených v žalobě, na něž odkazuje. Obává se, že by byl při návratu do země původu postihován vietnamskou armádou za to, že zemi opustil poté, co absolvoval kurz při armádním letectvu a je si jistý, že je příslušníky vietnamské armády sledován, kdykoliv se navrátí z České republiky do Vietnamu. Přestože k tomu krajský soud vyslovil, že nejde o skutečnost dosahující intenzity pronásledování podle § 2 odst. 4 zákona o azylu, jedná se o porušení lidských práv, konkrétně stěžovatelova práva na soukromí. Nadto jde o akt, jímž je na stěžovatele vyvíjen psychický nátlak a vietnamská armáda je původcem toho pronásledování. Uvedenou otázku žalovaná i krajský soud posoudili chybně.

8. K závěrům týkajícím se humanitárního azylu pak uvádí, že souhlasí s krajským soudem v tom, že na jeho udělení nemá právní nárok. Správní orgán však při jeho udělení nemůže postupovat svévolně a jeho správní uvážení má své mantinely. Interpretací neurčitého právního pojmu okolnosti zvláštního zřetele hodné obsaženého v § 14 zákona o azylu měl tudíž žalovaný (a po něm i krajský soud) dospět k závěru, že byť jednotlivě aspekty stěžovatelova života tyto okolnosti nepředstavují, ve svém souhrnu již takovou intenzitu mít mohou. 4 Azs 82/2024-39 pokračování

9. S ohledem na to považuje závěry krajského soudu za nesprávné a setrvává na tom, že v případě návratu do země původu mu hrozí vážná újma na zdraví a životě, což odporuje § 12 zákona o azylu. Stejně tak i důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14 téhož zákona splňuje, neboť jeho situace je hodna zvláštního zřetele, k čemuž krajský soud ani žalovaný nepřihlédli. IV.

10. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zastává názor, že jak napadené rozhodnutí, tak i napadený rozsudek jsou v souladu s právními předpisy. Žalovaný se nedopustil žádné nezákonnosti, a zabýval se všemi stěžovatelovými tvrzeními, která však neshledal azylově relevantní. Stížnostní námitky jsou obdobné s těmi žalobními a odpovědi na ně lze tudíž nalézt již v napadeném rozsudku. Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou, nebo odmítnou pro nepřijatelnost. V.

11. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech, v nichž rozhodoval specializovaný samosoudce, je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s § 104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39. Na tam uvedené závěry kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.

12. Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu těchto judikaturních závěrů Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nedovodil a jak již výše uvedeno, ani stěžovatel ničeho v tomto směru v kasační stížnosti netvrdil.

13. Z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě setrvává na tvrzeních obsažených již v žalobě a v podstatně se omezuje na vyslovení obecného nesouhlasu se závěry žalovaného a posléze i krajského soudu obsaženými v napadeném rozsudku. Tvrzené sledování příslušníky vietnamské armády tedy setrvale považuje za porušení práva na soukromí a za psychický nátlak mající povahu pronásledování podle § 2 odst. 4 zákona o azylu a okolnosti týkající se jeho zdraví a rodinných poměrů pak podle něj opodstatňují alespoň udělení humanitárního azylu. Závěry, které k těmto námitkám uvedl krajský soud v napadeném rozsudku, však konkrétně nerozporuje a neuvádí, v čem tvrzené nesprávné právní posouzení z jeho strany spočívá. Nadto z obsahu kasační stížnosti plyne, že povětšinou jde spíše o polemiku se závěry žalovaného obsaženými v napadeném rozhodnutí, než se závěry, k nimž dospěl krajský soud. Z uvedeného tudíž vyplývá, že stěžovatel požaduje přezkum napadeného rozsudku, aniž by se však měly při posuzování namítaných kasačních důvodů řešit právní otázky dosud neřešené vůbec či řešené v judikatuře rozdílně, resp. aniž vyplynula potřeba tzv. judikaturního odklonu od výkladu přijímaného v otázkách stěžovatelem nastolených, nebo aniž by městský soud nerespektoval ustálenou judikaturu, a jeho rozhodnutí by tak mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. 4 Azs 82/2024

14. K problematice sledování a kontrole ze strany vietnamské armády se přitom krajský soud obšírně vyjádřil tak, že poukázal na nekonzistenci stěžovatelových tvrzení o této otázce, která vyplynula ze správního spisu. Stěžovatel totiž nejprve v údajích při podání žádosti o těchto okolnostech neuvedl ničeho, teprve následně při pohovoru tuto otázku zmínil a při opakovaném pohovoru doplnil, že mu o sledování řekli jeho kamarádi a důstojník pracující pro armádu. Žádné potíže při svých návštěvách Vietnamu (v letech 2010, 2013 a 2014) však neměl a nepociťoval, že by byl pronásledován. Současně však uváděl, že z Vietnamu do České republiky vycestoval za účelem podnikání, při cestách do Vietnamu neměl jakékoliv problémy a do Vietnamu se vrátit nechce kvůli dceři a obavám z toho, že si kvůli svému zdravotnímu stavu nenajde práci.

15. S ohledem na právě uvedené lze krajskému soudu přisvědčit v tom, že stěžovatelova tvrzení týkající se údajného sledování armádou ve Vietnamu (nehledě na to, že poslední informace o něm má pocházet z roku 2014) jsou nevěrohodné. Za správný pak Nejvyšší správní soud považuje i závěr krajského soudu o tom, že i kdyby tvrzení o sledování armádou bylo hodnověrné, nelze je podřadit pod kritéria pronásledování vyplývající z § 2 odst. 4 zákona o azylu (Pronásledováním se rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování).

16. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud na závěry obsažené v jeho usnesení ze dne 22. 7. 2014, č. j. 9 Azs 117/2014-93, podle nějž je azyl výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Zákon o azylu však umožňuje udělení mezinárodní ochrany pouze ve výjimečných případech, kdy je žadatel ve své zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, či má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (viz § 12 zákona o azylu).

17. V daném případě však nevyšla najevo existence žádné z takto taxativně vymezených podmínek pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, tedy pronásledování stěžovatele ve státě původu za uplatňování politických práv a svobod nebo jejich odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství mají. Jak již také Nejvyšší správní soud dříve vyslovil, azyl podle § 12 zákona o azylu lze udělit pouze tehdy, pokud existuje příčinná souvislost mezi pronásledováním (resp. odůvodněným strachem z pronásledování) ve vztahu k okolnostem, za nichž žadatel o mezinárodní ochranu zemi původu opustil, a jedním z taxativně uvedených důvodů pronásledování (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu 19. 3. 2008, č. j. 2 Azs 103/2007-83). Krajský soud tudíž nepochybil, dovodil-li, že zde nejsou takové skutečnosti, které by opodstatňovaly závěr o splnění předpokladů pro udělení azylu podle zmíněného ustanovení. Nejvyšší správní soud ke zcela správným a přiléhavým závěrům krajského soudu dodává, že aby bylo možno vůbec uvažovat o naplnění důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, musí být pronásledování přiměřeně pravděpodobné, a musí také dosahovat určité intenzity závažnosti. Ani to v daném případě již jen pro nevěrohodnost stěžovatelových tvrzení 4 Azs 82/2024-40 pokračování splněno nebylo. Přitom stěžovatel závěr o tom, že jeho tvrzení byla v tomto bodě nevěrohodná, v kasační stížnosti vůbec nerozporuje.

18. K otázce udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu a k výkladu v něm obsaženého neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“ Nejvyšší správní soud poukazuje například na závěry, které vyslovil v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 6 Azs 55/2009-71. Podle něj lze humanitární azyl udělit „např. osobám zvláště těžce postiženým nebo nemocným, osobám přicházejícím z oblastí postižených humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory.“ O žádnou takovou ani obdobnou situaci se však ve stěžovatelově případě zjevně nejedná.

19. Ze správního spisu plyne, že stěžovatelův zdravotní stav poté, co v roce 2019 prodělal operaci střev, je stabilizovaný. Tvrzená nemožnost či obtíže při hledání práce v zemi původu s ohledem na tuto operaci hodnotí Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem jako potíže ekonomické povahy, které bez dalšího okolností hodnou zvláštního zřetele být nemohou. K problematice dostupnosti a kvality lékařské péče se přiléhavě vyslovil krajský soud v odst. 13. napadeného rozsudku s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ani ze stěžovatelovy výpovědi, ani z obsahu správního spisu současně nelze dovodit, že by stěžovatel byl osobou trpící zvlášť těžkým onemocněním, pro které by v případě návratu do země původu a absenci odpovídající zdravotní péče tento návrat představoval riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Z výše citované judikatury vyplývá, že důvod pro udělení humanitárního azylu nepředstavuje ani to, že má stěžovatel na území nezletilou dceru (u níž však není jako otec zaspán v rodném listě). Nejvyšší správní soud tudíž nemá úvahám krajského soudu, které k těmto otázkám uvedl v odst. 16. až 18. napadeného rozsudku, co vytknout a ztotožňuje se s nimi.

20. Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že již žalovaný se splnění předpokladů pro udělení humanitárního azylu řádně věnoval na straně 7 napadeného rozhodnutí, aniž lze dospět k závěru, že v této své úvaze překročil mezi správního uvážení, na němž je rozhodování o této formě mezinárodní ochrany založeno. Správním soudům přitom nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí diskrečního oprávnění správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48). Pochybení v tomto směru Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem nedovodil.

21. Nejvyšší správní soud tudíž s ohledem na vše výše uvedené shrnuje, že krajský soud v napadeném rozsudku věcně, srozumitelně a přesvědčivě vypořádal veškeré žalobní námitky. Poukázal na důvody stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany (snaha o setrvání na území České republiky), zabýval se i tvrzenou obavou ze sledování vietnamskou armádou při návratu do země původu, jakož i obavami z potíží při shánění práce v zemi původu s ohledem na stěžovatelův zdravotní stav a existenci rodinných vazeb na území, zohlednil výsledky správního řízení a v něm shromážděné informace a podklady a tyto podřadil pod jednotlivé na posuzovaný případ dopadající právní normy. Přitom se nedopustil odklonu od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se otázek řešených i v souzené věci, na niž v napadeném rozsudku odkázal. Dosavadní vnitřně jednotná a ustálená judikatura tak dává odpověď na všechny stěžovatelovy námitky. 4 Azs 82/2024 VI.

22. Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy. Proto ji podle § 104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a právo na náhradu nákladů řízení tudíž nemá. Žalovanému jako v řízení úspěšnému účastníku žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 23. října 2024 Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu