4 Azs 92/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobce: V. T. D., zast. Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2026, č. j. OAM-1250/ZA-ZA11-HA13-2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 4. 2026, č. j. 73 Az 2/2026-25, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. V této věci jde o posouzení přijatelnosti kasační stížnosti žalobce, jehož opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany byla vyhodnocena jako nepřípustná.

2. Dne 3. 11. 2025 podal žalobce v pořadí již druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou doplnil prohlášením ze dne 7. 11. 2025. V obou žádostech žalobce uváděl jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany své nesplacené dluhy. V druhé žádosti dále jako novou skutečnost uvedl, že měl ve Vietnamu spor s obcí o pozemek, o němž napsal na Facebook. Uvedenou skutečnost v první žádosti, která byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, neuvedl, protože se mu to nezdálo důležité.

3. Žalovaný v záhlaví uvedeném rozhodnutí žádost žalobce vyhodnotil jako nepřípustnou a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Uvedl, že žalobcem tvrzená nová skutečnost nepředstavuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany ani důvod pro změnu či nové posouzení opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

4. Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou, kterou krajský soud zamítl označeným rozsudkem. Krajský soud se ztotožnil s posouzením žalovaného a konstatoval, že pro přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany je třeba, aby v konkrétním případě existovaly nové skutečnosti nebo zjištění, které musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. K námitkám proti neudělení národního humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, ve znění do 30. 9. 2025, soud připomněl, že tento institut byl od 1. 10. 2025 zcela zrušen.

5. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností. Uvedl, že krajský soud se odklonil od ustálené judikatury správních soudů v otázce posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu a rovněž co do požadované intenzity důkazního břemene ve vztahu k důvodným obavám z hrozby skutečného nebezpečí závažné újmy podle § 14a zákona o azylu. Rozhodnutí krajského soudu je založeno na nesprávném právním posouzení a jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Již v žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl důvody pro přiznání mezinárodní ochrany, na základě kterých mu mezinárodní ochrana měla být přiznána. Žalovaný dále pochybil, když neudělil stěžovateli národní humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu. Krajský soud zatížil napadený rozsudek nezákonností, když nezrušil rozhodnutí žalovaného, kterým nebyl stěžovateli udělen národní humanitární azyl.

6. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

7. Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 102 a násl. s. ř. s.).

8. Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, což je i tato věc, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

9. Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.

10. V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelná.

11. K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na judikaturu ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006-91, nebo ze dne 13. 7. 2022, č. j. 7 As 342/2020-30, odst. [8]).

12. V projednávané věci jsou napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného přezkoumatelné. Je z nich zjevné, jaký skutkový stav byl žalovaným a později i krajským soudem vzat za rozhodný, proč stěžovatelem nově tvrzená skutečnost nepředstavovala důvod, který by reálně mohl vést k udělení mezinárodní ochrany, a proč nebylo krajským soudem přisvědčeno žalobním námitkám stěžovatele. Krajský soud reagoval na všechna tvrzení stěžovatele obsažená v žalobě a dále správně, s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, poznamenal, že opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany posoudí správní orgán jako přípustnou, pokud žadatel uvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, které v řízení o první žádosti neuvedl bez jeho vlastního zavinění a které současně musí svědčit o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a téhož zákona. V opačném případě správní orgán řízení o nepřípustné žádosti podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaví.

13. Otázkou opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně. V této souvislosti je možno odkázat např. na rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65, který svůj závěr formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ Nejvyšší správní soud navázal na tyto závěry ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 325/2019-16, ve kterém uvedl, že „pro přípustnost opakovaných žádostí je třeba, aby v konkrétním případě existovaly ‚nové skutečnosti nebo zjištění‘, které musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“

14. V usnesení ze dne 29. 4. 2026, č. j. 6 Azs 24/2026-48, Nejvyšší správní soud uvedl, že „podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu tedy platí, že důvody pro zastavení řízení pro nepřípustnost dle § 25 písm. i) zákona o azylu jsou dány tehdy, pokud 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, avšak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“.

15. Podstata posouzení stěžovatelova azylového příběhu spočívá v tom, zdali nově uvedené skutečnosti ve druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany odůvodňují (nové) meritorní posouzení stěžovatelovy situace. Předmětem posouzení tak nemohou být skutečnosti již jednou tvrzené a posouzené. Jedinou novou skutečností, kterou stěžovatel ve druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, je to, že má ve své vlasti spor s obcí, o kterém napsal na Facebook. Žalovaný a následně krajský soud proto správně, v souladu s výše citovanou judikaturou, uzavřeli, že tuto skutečnost stěžovatel neuvedl ve své první žádosti, ač tak učinit mohl, a že tato skutečnost nezakládá důvod pro udělení mezinárodní ochrany ani důvod pro změnu či nové posouzení opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tím byla žádost stěžovatele vyhodnocena jako nepřípustná a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno.

16. Krajský soud se také správně vypořádal s okruhem námitek, které se vztahují k neudělení národního humanitárního azylu. Jak již bylo uvedeno v bodu 14. rozsudku krajského soudu, uvedený institut byl v českém právním řádu s účinností od 1. 10. 2025 zrušen. Stěžovatel svou žádost o mezinárodní ochranu podal dne 3. 11. 2025. Nelze se tak domáhat udělení azylu na základě již neexistujícího právního institutu. Krajský soud se tak při posuzování nedopustil žádného pochybení, natož takového, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele a které by zakládalo přijatelnost kasační stížnosti stěžovatele.

17. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto nepřistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti a dle § 104a odst. 1 s. ř. s. ji odmítl pro nepřijatelnost.

18. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33). Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu jeho nákladů. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 19. srpen 2026 Mgr. Aleš Roztočil předseda senátu