4 Azs 94/2006

Rubrum

č. j. 4 Azs 94/2006 - 108 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: I. G., zast. Mgr. Jekatěrinou Sochorovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003, č. j. 8 Az 186/2003 – 20, takto:

Výrok

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003, č. j. 8 Az 186/2003 – 20, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Zástupkyni stěžovatele Mgr. Jekatěrině Sochorové, advokátce, se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, s e u r č u j e odměna ve výši 1075 Kč a bude jí vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 17. 4. 2003, č. j. OAM-2544/VL-07-P01-2001, neudělil žalovaný žalobci azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně vyslovil, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 tohoto zákona. V odůvodnění rozhodnutí dospěl správní orgán k závěru, že obava z teroristických útoků ve Stavropolském kraji a obava z bezpečnostní situace na tomto území nejsou důvodem pro udělení azylu na území ČR ve smyslu § 12 zákona o azylu. Neshledal podmínky pro udělení azylu podle § 13, 14 zákona o azylu. Po zhodnocení výpovědi žadatele, informací o zemi původu a obsahu překážek vycestování podle § 91, dospěl k závěru, že v případě žadatele tyto překážky neexistují. č. j. 4 Azs 94/2006 - 109 Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal porušení ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 34 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení (dále jen „správní řád“). Dále namítal, že je přesvědčen o tom, že je v Ruské federaci ohrožen na životě s tím, že jeden člen jeho rodiny byl unesen a zřejmě usmrcen. Dovolával se dále udělení azylu podle § 14 zákona. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Městský soud v Praze ze dne 7. 11. 2003, č. j. 8 Az 186/2003 – 20, návrh žalobce na ustanovení zástupce zamítl. V odůvodnění usnesení citoval ustanovení § 35 odst. 7 s. ř. s. a konstatoval, že zákon jako jednu z podmínek pro vyhovění návrhu stanoví skutečnost, že je ustanovení zástupce třeba k ochraně práv žadatele. Dále uvedl, že dospěl k závěru, že v tomto stádiu řízení tato podmínka splněna není. Poukázal na to, že ze spisového materiálu je patrno, že žalobce v souladu s poučením správního orgánu využil svého oprávnění domáhat se přezkoumání rozhodnutí Ministerstva vnitra soudem a jím podaná žaloba má zákonem požadované náležitosti, návrh obsahuje označení napadeného rozhodnutí, obsahuje důvody a námitky, které žalobce k podání žaloby vedly, obsahuje i výrok rozsudku. Soud konstatoval, že žalobce svými vlastními úkony učinil vše, co mohl podle právních předpisů učinit k ochraně svých práv, dostatečně kvalifikovaným způsobem se obrátil na soud a v řízení před soudem není právní zastoupení žalobce již povinné. Podle názoru soudu není dána podmínka potřebnosti k ochraně práv žalobce, jejíž splnění zákon vyžaduje k tomu, aby mohlo být žádosti žalobce vyhověno. Z tohoto důvodu se soud již nezabýval druhou zákonem stanovenou podmínkou – splněním podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Soud pro úplnost uvedl, že toto rozhodnutí nebrání tomu, aby v případě, že potřeba zastoupení u žalobce v dalším průběhu vyvstane, podal novou žádost s uvedením důvodů, které podle jeho názoru potřebu jeho právního zastoupení vyvolávají. Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, v níž uvedl, že při projednávání jeho žádosti o ustanovení právního zástupce došlo k pochybení. Uvedl dále, že rozhodnutí orgánů napadá v celém rozsahu, protože nebyl zjištěn přesně a úplně skutkový stav věci, čímž bylo porušeno ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu. Dále namítal, že důkazy, které si orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, čímž došlo opětovně k porušení ustanovení § 32 odst. 1 a § 34 odst. 1 o správním řízení. Konstatoval dále, že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů při projednání této kasační stížnosti. Z obsahu spisu plyne, že Městský soud v Praze nepředložil uvedenou kasační stížnost k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu, nevyhověl ani žádosti stěžovatele o odročení jednání do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a rozsudkem ze dne 11. 12. 2003, č. j. 8 Az 186/2003 – 44, rozhodl ve věci samé tak, že žalobu zamítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ke kasační stížnosti stěžovatele byl výše označený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, mj. s pokynem, aby tento soud po doručení rozsudku Nejvyššího správního soudu předložil spis k rozhodnutí o kasační stížnosti ze dne 20. 11. 2003, podané žalobcem proti usnesení tohoto soudu ze dne 7. 11. 2003, č. j. 8 Az 186/2003 – 20, s tím, že Městský soud v Praze by měl rozhodnout (před předložením spisu) o návrhu stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů, č. j. 4 Azs 94/2006 - 110 a to i přesto, že v řízení o kasační stížnosti, které směřuje proti usnesení krajského soudu (Městského soudu v Praze) o zamítnutí žádosti o ustanovení advokáta, nebrání nedostatek povinného zastoupení advokátem jejímu projednání Nejvyšším správním soudem. Městský soud v Praze takto postupoval a usnesením ze dne 11. 10. 2005, č. j. 8 Az 11/2005 – 98, ustanovil stěžovateli zástupkyni – Jekatěrinu Sochorovou, advokátku, se sídlem AK Praha 1, Dlouhá 16. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci zde uplatněného důvodu (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Ačkoliv v kasační stížnosti stěžovatel výslovně nečiní odkaz na příslušné ustanovení soudního řádu správního, jehož se dovolává při tvrzené nezákonnosti napadeného rozhodnutí, lze z obsahu kasační stížnosti usuzovat, že se nápravy vydaného rozhodnutí dovolává z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když má za to, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil právní otázku týkající se jeho žádosti o ustanovení advokáta. Podle ustanovení § 35 odst. 7 (nyní 8) s. ř. s. může předseda senátu navrhovateli (žalobci), u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Z citace uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, jak ostatně uvedl v odůvodnění svého usnesení již Městský soud v Praze, že účastníku lze ustanovit zástupce tehdy, jestliže jsou splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a 2) jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. V projednávané věci se Městský soud v Praze před vydáním napadeného usnesení nezabýval splněním první zákonné podmínky, když shledal, že v projednávané věci není splněna podmínka druhá, tj. potřeba ochrany práv žadatele o ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením věci Městským soud v Praze neztotožňuje. Lze souhlasit s tím, že v řízení kde není zastoupení advokátem povinné (kam patří i řízení před Městským soudem v Praze (ve věci azylové), bude advokát ustanoven účastníku k ochraně jeho zájmů tehdy, jde-li o věc po stránce skutkové nebo právně složitou a potřeba ochrany práv a zájmů účastníka v soudním řízení vyjde najevo, např. z jeho nekvalifikovaných podání, jimiž se obrací se na soud, apod. V posuzované věci požádal stěžovatel o ustanovení zástupce pro řízení přímo v žalobě a vzhledem k tomu, že nejvyšší nároky po stránce odborné klade na účastníka řízení formulování samotného návrhu (žaloby), kterou je navíc nutno podat v poměrně krátkém časovém úseku, je právě obsahová a formální úroveň sepsané žaloby jedním z kritérií pro závěr soudu o potřebě práv účastníka. Nejvyšší správní soud však v posuzované věci nesouhlasí s posouzením a hodnocením úrovně žaloby, jak ji provedl Městský soud v Praze. V tomto směru Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, podle něhož I.) líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. II.) žalobce je též povinen vylíčit, č. j. 4 Azs 94/2006 - 111 jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnost. III.) Právní náhled na věci se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spise zachycené a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolnosti obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolnosti považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (rozsudek byl publikován ve Sbírce NSS pod č. 835/2006). Z obsahu žaloby v této věci podané spíše plyne, že jde o tzv. „formulářovou žalobu“, neboť v níž je především namítáno, že správní orgán porušil ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 34 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., avšak pouze v obecné rovině, bez sdělení námitek, v čem konkrétně porušení těchto ustanovení spočívá. Pouze v bodě IV. žaloby žalobce uvádí, že je přesvědčen, že splňuje podmínku ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, a dovolává se i humanitárního azylu, avšak ani v této části žaloby výslovně neuvádí důvody, v jakých konkrétních skutečnostech spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu. Dospěl-li tedy soud v napadeném usnesení k závěru, že žaloba má zákonem předepsané náležitosti, a z toho závěru poté dovodil, že podmínka ochrany práv stěžovatele není splněna, pak nutno se zřetelem k výše uvedenému konstatovat, že jeho hodnocení není správné. Za této situace dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto nezbylo, než napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení bude třeba, aby soud posoudil, zda stěžovatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Z výše uvedeného je třeba dospět k závěru, že podmínka ochrany práv stěžovatele je rovněž splněna, a to přesto, že v žalobním řízení není zastoupení advokátem povinné. Pokud soud ustanoví stěžovateli zástupce, je třeba, aby ho vyzval k doplnění žaloby ve smyslu § 37 odst. 5 s. ř. s. V dalším řízení je Městský soud vázán právním názorem vyslovený v tomto zrušujícím rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ve věci jeho zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce, ustanovena zástupkyně advokátka JUDr. Jekatěrina Sochorová, bylo rozhodnuto o její odměně tak, že byla stanovena ve výši 1075 Kč, a to za jeden úkon právní služby (převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s ustanovením § 9 odst. 3 písm. f) téže vyhlášky) a náhrada hotových výdajů ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 1075 Kč, když jiný úkon zástupkyně stěžovatele ze spisu patrný není. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. července 2006 JUDr. Marie Turková předsedkyně senátu