5 Ads 104/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. M., zast. Mgr. Terezou Rudošovou, advokátkou se sídlem Školní 3362/11, Zlín, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2026, č. j. 22 Ad 24/2025-75, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Tereze Rudošové, se sídlem Školní 3362/11, Zlín, s e u r č u j e odměna a náhrada hotových výdajů částkou ve výši 5 070 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým tento soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2025, č. j. MPSV-2025/200769-921. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 8. 2025, č. j. 170785/25/ZL, že se stěžovateli nepřiznává příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2025.

2. Dne 2. 7. 2025 podal stěžovatel svou třetí žádost o příspěvek na bydlení podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 30. 9. 2025 (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“). Pro účely tohoto příspěvku bylo nutné, aby obývaný prostor splnil definici bytu podle stavebního zákona nebo byl k tomuto účelu zkolaudován, a současně aby byl určen k trvalému bydlení. Obývaný prostor sice podle správních orgánů splňoval definici bytu, ale nebyl určen k trvalému bydlení, neboť to by bylo v rozporu s platným územním plánem obce Všemina a vydaným stavebním povolením.

3. Předchozí dvě žádosti stěžovatele byly zamítnuty s obdobným odůvodněním. Poprvé žádal stěžovatel o příspěvek dne 10. 1. 2024. Úřad práce mu jej nepřiznal a stěžovatel nebyl úspěšný v odvolacím řízení. Žalobu proti prvnímu rozhodnutí zamítl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 5. 2025, č. j. 22 Ad 28/2024-80, kasační stížnost odmítl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 15. 9. 2025, č. j. 1 Ads 120/2025-45, a ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 3. 2026, sp. zn. I. ÚS 3427/25. Ani k druhé žádosti ze dne 6. 1. 2025 správní orgány příspěvek na bydlení stěžovateli nepřiznaly a ze spisu nevyplývá, že by se stěžovatel bránil u soudů. Třetí žádost je předmětem této kasační stížnosti.

4. Stěžovatel si pronajímá jednotku v budově, která je stavbou ubytovacího zařízení. Jde o bývalý hotel, v němž se podle stěžovatele nachází 49 jednotek ve vlastnictví asi 35 subjektů. Jednu z těchto jednotek si pronajímá i stěžovatel. Úřad práce v nyní posuzované věci jako jeden z podkladů pro rozhodnutí o příspěvku využil sdělení stavebního úřadu ze dne 16. 7. 2024 vydané v prvním řízení o příspěvku. Z něj vyplývalo, že jednotka je v katastru nemovitostí definována jako jiný nebytový prostor – stavba ubytovacího zařízení a objekt se podle územního plánu obce V. nachází na pozemku v plochách občanského vybavení komerční zařízení. Hlavním povoleným využitím je ubytování a stravování, administrativa, obchodní prodej, ubytování a nevýrobní služby; přípustné jsou drobná výroba a služby, veřejná prostranství, technická infrastruktura, hromadná parkoviště a garáže a bydlení pouze doplňkové – a sice byt vlastníka, správce staveb a zařízení. Stavební úřad dodal, že povolil rekonstrukci apartmánů traktů A a B tehdy ještě fungujícího Park hotelu V., který byl ubytovacím zařízením, a tak je i zapsán v katastru nemovitostí. Ve druhém i třetím řízení o příspěvku na bydlení úřad práce po stavebním úřadu žádal již pouze vyjádření, zda se cokoli změnilo a v obou případech stavební úřad potvrdil, že jeho sdělení ze dne 16. 7. 2024 je stále platné (viz emaily stavebního úřadu ze dne 5. 2. 2025 a ze dne 21. 7. 2025).

5. V řízení o první žádosti stavební úřad provedl dne 10. 7. 2024 místní šetření, nicméně vlastnice jednotky se k němu nedostavila a stěžovatel neumožnil pracovníkům úřadu vstup do svého obydlí. Stěžovatel namítal, že nebyl ve stavu poskytnout stavebnímu úřadu součinnost kvůli úrazu hlavy a že vlastnici pracovníci úřadu kontaktovali pouze jednou telefonicky. K doložení úrazu měl stěžovatel doložit lékařskou zprávu, která se však v nyní posuzovaném spisu nenachází a nebyla připojena ani k žalobě. Další místní šetření stavební úřad neprováděl.

6. Žaloba se soustředila na definici výrazu „trvalé bydlení“ a dále na to, že mělo být znovu provedeno místní šetření, jehož se stěžovatel ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit. Stěžovatel požadoval, aby si soud vyžádal stavební povolení k budově, ustanovil znalce na posouzení obyvatelnosti bytu a znalce v oblasti jazykovědné k vyložení pojmu trvalé bydlení. Není legitimní důvod, proč by příspěvek na bydlení neměl být přiznán v případě nájmu nebytové jednotky, pokud může být přiznán vlastníkovi či nájemci bytu či stavby pro individuální či rodinnou rekreaci.

7. Krajský soud žalobu zamítl. Stěžovatel podle něj nezpochybnil, že stavba není určena k trvalému bydlení, a proto jako podklad pro rozhodnutí postačovalo sdělení stavebního úřadu, že nedošlo ke změnám rozhodným pro přiznání dávky. K námitce diskriminace krajský soud uvedl, že rozsah adresátů dávky určil zákonodárce jednoznačně a je srozumitelné, proč mezi ně nezahrnul nájemce nebytových prostor. Pojem trvalé bydlení je pojmem právním, nikoli jazykovým, a správní soudy opakovaně dospěly k závěru, že vyplatit příspěvek na bydlení lze pouze při naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání či kolaudace těchto místností jako bytu. V předchozím řízení byla vypořádána i otázka součinnosti při místním šetření; umožnit přístup do nemovitosti, případně zajistit souhlas vlastníka nemovitosti je povinností žadatele o příspěvek na bydlení.

8. V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že se krajský soud nevypořádal s neurčitostí pojmu „trvalé bydlení“, s nímž pracoval zákon o státní sociální podpoře. Krajský soud pracoval s pojmy „trvalé obydlí“ či „trvalé obývání“, a vzhledem k používání různých pojmů není rozhodnutí přezkoumatelné. Dále podle stěžovatele krajský soud nedostatečně zohlednil jeho zdravotní stav, i když měl k dispozici lékařské podklady o tom, že mu jeho stav po úrazu neumožňoval dostatečnou součinnost při šetření. Podle něj mělo být místní šetření provedeno znovu.

9. Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodoval specializovaný samosoudce, Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

10. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud vyložil ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení je kasační stížnost přijatelná v následujících typových případech: (1) dotýká se právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) týká se právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

11. Stěžovatel neuvedl důvod, pro který má za to, že je jeho kasační stížnost přijatelná. Podle Nejvyššího správního soudu kasační stížnost v nyní posuzovaném případě nesplňuje výše zmíněná kritéria přijatelnosti kasační stížnosti. Krajský soud postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou týkající se příspěvku na bydlení a Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod se od této judikatury odklonit, ani žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu.

12. Kasační stížnost je nepřijatelná.

13. Příspěvek na bydlení je dávkou, jejímž účelem je poskytnout finanční pomoc na úhradu nákladů na bydlení. Podmínkou pro přiznání příspěvku na bydlení v době, kdy bylo vydáno rozhodnutí v posuzované věci, bylo splnění zákonných požadavků dle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Podle něj se bytem pro účely zákona o státní sociální podpoře „rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt.“

14. Jak plyne z ustálené judikatury, na kterou poukázal i krajský soud, § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře vázal výplatu příspěvku jen na užívání obytných místností určených k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Pro přiznání příspěvku na bydlení musel obytný prostor splňovat jak materiální podmínku (stavebně technické uspořádání a vybavení splňující požadavky na trvalé bydlení), tak podmínku formální (účelové určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudaci těchto místností jako bytu). Nepostačovalo, pokud byla obytná místnost fakticky jako byt užívána, nebyly-li splněny obě uvedené podmínky – viz rozsudek NSS ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Ads 268/2017-28, bod [21]. Krajský soud tak správně dovodil, že při nesplnění formální podmínky, tedy pokud nebyl prostor účelově určen k trvalému bydlení podle stavebního zákona či kolaudaci těchto místností jako bytu, nebylo možné stěžovateli přiznat příspěvek na bydlení.

15. Stěžovatelova stěžejní námitka se týká vysvětlení pojmu „trvalé bydlení“ v § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře a toho, že krajský soud, když užíval různá označení „trvalé obydlí“ či „trvalé obývání“, učinil tím své rozhodnutí nepřezkoumatelným. Nejvyšší správní soud má za to, že pojem trvalé bydlení byl v judikatuře správních soudů mnohokrát vysvětlen a krajský soud z tohoto výkladu pojmu nikterak nevybočil. V judikatuře Nejvyššího správního soudu se skutečně pojem „trvalé obývání“ objevuje jako synonymum pojmu „trvalé bydlení“, když zdejší soud vysvětluje účel ustanovení § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Konkrétně zdejší soud mnohokrát vysvětlil, že toto ustanovení „jasně váže výplatu příspěvku pouze na užívání obytných místností určených k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu“ (důraz doplněn) a krajský soud v bodě [16] na tato četná rozhodnutí poukázal. Pojem „obývání“ využívá u bytů zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, například v § 2242 a násl. se věnuje tomu, který byt je způsobilý k předání a obývání. Byť jsou v judikatuře využívány oba pojmy trvalé bydliště a trvalé obývání, je z kontextu četných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zřejmé, že v kontextu státní sociální podpory byly tyto pojmy používány jako synonyma a měly stejný význam.

16. Podstatné však je, jak už sdělil krajský soud, že obytná jednotka, kterou si pronajímá stěžovatel, sice je i z pohledu stavebního úřadu sice vyhovující k trvalému bydlení (či k trvalému obývání), ale nebyla pro tyto účely formálně vymezena. Právě tato druhá podmínka splněna nebyla, a za tímto účelem obytná jednotka ani nemohla být zkolaudována, neboť by to bylo v rozporu s územním plánem (viz výše). Pro naplnění definice bytu nepostačovalo, pokud byla daná jednotka fakticky jako byt užívána, nebyly-li splněny obě uvedené podmínky (srov. shora zmíněný rozsudek NSS č. j. 7 Ads 268/2017-28).

17. Obdobné případy, kdy žadatelé o příspěvek na bydlení sice bydleli v prostorách, které byly vyhovující pro bydlení, nicméně nebyly k tomuto účelu zkolaudovány anebo určeny stavebním úřadem účelově k bydlení, Nejvyšší správní soud v minulosti řešil a konstatoval, že formální podmínka musí být vždy splněna – krom již uvedeného usnesení ve věci stěžovatele č. j. 1 Ads 120/2025-45, viz například rozsudek ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 Ads 269/2018-20, případně ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017-26, bod [35] z něhož vyplývá, že „[z]atímco doplatek na bydlení může být vyplácen jak v případě bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení, tak k bydlení v jiném než obytném prostoru či ubytovacím zařízení, příspěvek na bydlení je vázán pouze na bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení.“ Ustálená judikatura tedy poskytuje odpověď na námitky stěžovatele týkající se splnění podmínek pro příspěvek k bydlení, nehledě na to, že se všemi námitkami se vypořádal zdejší soud ve svém předchozím usnesení č. j. 1 Ads 120/2025-45.

18. Jde-li o námitku místního šetření, krajský soud zcela v souladu s judikaturou zdejšího soudu připomněl, že umožnit přístup do nemovitosti, resp. poskytnout souhlas se vstupem do nemovitosti je povinností žadatele o příspěvek na bydlení a že to byl právě stěžovatel, který měl poskytnout souhlas se vstupem do pronajaté nemovitosti. Podle § 65 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře platí, že zaměstnanci orgánu státní sociální podpory jsou oprávněni na základě souhlasu žadatele o příspěvek na bydlení nebo příjemce příspěvku na bydlení v souvislosti s plněním úkolů podle tohoto zákona vstupovat do obydlí, které osoba a s ní společně posuzované osoby užívají, a to s cílem provádět šetření v místě pro zjištění podmínek nároku na příspěvek na bydlení a jeho výši. Pokud žadatel o příspěvek na bydlení nebo příjemce příspěvku na bydlení nebo osoba společně posuzovaná nedá souhlas se vstupem do obydlí nebo znemožní provedení šetření v místě k ověření skutečností rozhodných pro nárok na příspěvek na bydlení nebo jeho výši, orgán státní sociální podpory příspěvek na bydlení nepřizná nebo odejme; rozhodnutí o odejmutí může být prvním úkonem ve správním řízení.

19. Existuje bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu, podle které kdokoli „žádá o finanční plnění z veřejných rozpočtů (dávku řešící pomoc v hmotné nouzi), lze od něj spravedlivě požadovat přiměřenou součinnost, mj. i vyhovění zákonným požadavkům správních orgánů na prokázání nároku na tuto dávku a poskytovat v rámci relevantní právní úpravy při zjišťování skutkového stavu veškerou potřebnou součinnost, a to i v situaci, kdy v této součinnosti spatřuje zásah do svých práv“ (viz rozsudek NSS ze dne 9. 11. 2020, č. j. 4 Ads 184/2020-59; dále viz též rozsudky NSS ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 Ads 220/2016-32, nebo ze dne 22. 4. 2021, č. j. 2 Ads 376/2020-45). Tato judikatura se vztáhne obdobně i na řízení o příspěvku na bydlení, neboť právní úprava institutu šetření v místě v § 63 zákona o státní sociální podpoře se shoduje s právní úpravou v obdobném ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2026, č. j. 6 Ads 95/2025-25). Místní šetření slouží k ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávku. Nadto se však touto námitkou stěžovatele ve vztahu k témuž místnímu šetření již zabýval i zdejší soud v předchozím řízení (viz blíže usnesení č. j. 1 Ads 120/2025-45) a stěžovatel nepředložil v řízení nové skutečnosti, dokonce v tomto řízení nedoložil ani propouštěcí (lékařskou) zprávu, která měla dokládat, proč pracovníkům neotevřel. Konečně, jak správně konstatoval i krajský soud, jelikož nebyla splněna formální podmínka pro přiznání dávky, místní šetření nemohlo v projednávané věci na přiznání příspěvku nic změnit. Nebylo tedy účelné, aby se správní orgány o místní šetření pokusily znovu.

20. Již jen na okraj NSS uvádí, že se krajský soud vypořádal se všemi důkazními návrhy stěžovatele. Ve vztahu k návrhu na dokazování ustanovením znalce shledal, že pojem „trvalého bydliště“ je právním pojmem, nikoli jazykovým a jeho výklad byl opakovaně posuzován Nejvyšším správním soudem; pokud jde o návrh na znalecký posudek ke splnění formální podmínky užívání nemovitosti, uvedl krajský soud, že tento by nebyl způsobilý prokázat naplnění formálního předpokladu pro přiznání dávky; ve vztahu k navržené propouštěcí zprávě během jednání krajský soud upozornil, že tato nebyla soudu doručena, a v rozsudku uvedl, proč by taková zpráva stejně neměla dopad na rozhodnutí ve věci. Konečně, jde-li o návrh, aby si vyžádal příslušné veřejnoprávní povolení k užívání objektu či stavební povolení, uvedl krajský soud, že nepovažuje za nutné dokazování doplňovat, když kolaudaci stěžovatel sám relevantně nezpochybnil.

21. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud postupoval v souladu s judikaturou kasačního soudu a nedopustil se ani zásadního pochybení. Kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a Nejvyšší správní soud ji odmítl jako nepřijatelnou (§ 104a s. ř. s.).

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

23. Krajský soud pro řízení o žalobě ustanovil stěžovateli advokátku Mgr. Terezu Rudošovou, která jej zastupovala i v řízení o kasační stížnosti. Odměnu a hotové výdaje v takovém případě hradí stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s.). Odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 1 x 4 620 Kč za jeden úkon právní služby [§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. K úkonům právní služby je třeba připočíst 1 x 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Ustanovená zástupkyně navrhovala, aby jí byly přiznány dva úkony právní služby za 1) přípravu zastoupení a poradu s klientem a 2) sepis kasační stížnosti a její odůvodnění. Jde-li o úkon přípravy zastoupení a porady s klientem, Nejvyšší správní soud konstatuje, že zástupkyně byla ustanovena již v řízení před krajským soudem a odměnu za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu jí již přiznal krajský soud (usnesení krajského soudu ze dne 9. 6. 2026, č. j. 22 Ad 24/2025-83). Zástupkyně dále uvádí, že součástí přípravy zastoupení je emailová komunikace s klientem před podáním kasační stížnosti v rozsahu cca 2 hodin času. Nicméně uskutečnění takové porady zástupkyně žádným způsobem nedoložila (obdobně viz například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2022, č. j. 7 Azs 66/2022-60). Z těchto důvodů přiznal Nejvyšší správní soud zástupkyni odměnu za jeden úkon právní služby, a to za sepis kasační stížnosti. Celkem tedy bude z účtu Nejvyššího správního soudu ustanovené zástupkyni stěžovatele vyplacena částka 5 070 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í opravný prostředek přípustný. V Brně dne 6. srpna 2026 JUDr. Viktor Kučera předseda senátu