5 Ads 49/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. K., zastoupen Mgr. Pavlou Kubíčkovou, advokátkou se sídlem U Stromovky 1501/11, Havířov, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2026, č. j. 18 Ad 21/2024-64, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaný n e m á právo na náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Pavle Kubíčkové s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 5 070 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše uvedenému rozsudku, krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2024, č. j. MPSV-2024/201897-923; tímto žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v Ostravě ze dne 10. 8. 2021, č. j. 52764/2021/OPA, jímž bylo rozhodnuto o odejmutí příspěvku na péči, neboť stěžovatel nesplnil podmínky nároku na příspěvek na péči s ohledem na jeho bydliště a s ním spojený střed jeho zájmů v Chorvatsku.

2. O stěžovatelově odvolání bylo poprvé rozhodnuto žalovaným rozhodnutím ze dne 27. 9. 2021, č. j. MPSV-2021/156629-923, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Stěžovatel toto rozhodnutí žalovaného následně napadl správní žalobou, kterou krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 29. 11. 2022, č. j. 18 Ad 6/2022. Proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal kasační stížnost. Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. 10 Ads 348/2022-36, rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného. Ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud zavázal žalovaného, aby se zabýval tím, kde má stěžovatel bydliště, tedy místo, kde skutečně bydlí a kde se nachází střed jeho zájmů. Podle toho měl určit členský stát, který je příslušný k poskytování příspěvku na péči.

3. Z dotazníku ze dne 12. 8. 2024, který si žalovaný následně vyžádal, vyplývá, že stěžovatel pobýval na adrese v Chorvatsku, a to ze zdravotních důvodů; bydlí s matkou, je bezdětný, nevykonává výdělečnou činnost, není OSVČ, není veden v evidenci uchazeče o zaměstnání, nepobírá žádné dávky ani dávky v nezaměstnanosti, nemá příjem z žádného státu a není daňovým rezidentem v žádném členském státě. Od roku 2024 je registrován u psychologa PhDr. Z. K., Ph.D., k čemuž přiložil i jím vypracovaný psychologický posudek. Z posudku vyplývá, že je odkázán na obsluhu matky a zdravotní potíže mají původ již v dětství. S psychologem je v pravidelném terapeutickém kontaktu formou video hovorů. Rovněž proti druhému zamítavému rozhodnutí žalovaného stěžovatel podal žalobu.

4. Stěžovatel v žalobě namítal, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, který jeho předchozí rozhodnutí ze dne 27. 9. 2021, č. j. MPSV-2021/156629-923, zrušil. Nadále setrvává na svých námitkách, že žalovaný nesprávně určuje za stát bydliště stěžovatele Chorvatsko a nesprávně posoudil zánik zdravotního pojištění u Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „VZP“). Stěžovatel neměl v úmyslu zdravotní pojištění v České republice ukončit z důvodu dočasného pobytu v zahraničí. Pojistné bylo za stěžovatele řádně odváděno, neboť plátcem byl stát s ohledem na invaliditu třetího stupně. K pojištění v Chorvatsku byl stěžovatel fakticky donucen v roce 2017. Stěžovatel se domnívá, že zánik jeho pojištění v České republice a nucené přihlášení do systému zdravotního pojištění v Chorvatsku byly jediným důvodem, pro který došlo k odnětí příspěvku na péči v prvním stupni. Stěžovatel nesouhlasil s posouzením otázky bydliště podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „koordinační nařízení“). Stěžovatel i nadále považoval za ohnisko zájmů Českou republiku; v Chorvatsku pobývá pouze přechodně s ohledem na svůj zdravotní stav. Žádné vazby na Chorvatsko nemá, jediným pojítkem je jeho matka, která zde s ním žije. Na příspěvek, který byl stěžovateli odejmut, mu v Chorvatsku nárok nevznikl, což zhoršilo jeho ekonomickou situaci a bylo mu tak odňato právo na sociální zabezpečení v případě nemoci. Jelikož se žalovaný nevypořádal se všemi jeho námitkami, tak je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatel nesouhlasil s názorem žalovaného, že by jeho pobytu v Chorvatsku byl stabilní, dlouhodobý, nepřetržitý. Stejně tak nesouhlasil se závěrem, že by větší část života prožil v Chorvatsku, že na území České republiky má pouze formálně zachovaný trvalý pobyt. Stěžovatel v Chorvatsku disponuje přechodným pobytem od roku 2015, nežije tak zde od roku 2005. Vzhledem k trvalému pobytu v České republice je rovněž registrován u českého lékaře.

5. Krajský soud přezkoumal, zda žalovaný vyhověl závaznému právnímu názoru vyslovenému ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, a zabýval se otázkou, kde se nachází střed zájmů stěžovatele, podle čehož bylo možné určit členský stát EU, který je příslušný k poskytování příspěvku na péči. Nejvyšší správní soud totiž žalovanému vytkl, že nedostatečně zdůvodnil, proč příslušným členským státem je v daném případě Chorvatsko. Tomu žalovaný dle krajského soudu dostál a svoje v pořadí již druhé rozhodnutí náležitě odůvodnil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že vazba na Chorvatsko je stabilní, dlouhodobá a nepřetržitá a byla prohloubena i tím, že od roku 2005 tam stěžovatel se svojí matkou žije, od roku 2010 je tam registrován u praktického lékaře a od roku 2017 i zdravotně pojištěn. S Českou republikou stěžovatele pojí pouze jeho občanství, adresa trvalého pobytu, na které se dlouhodobě nezdržuje, a skutečnost, že je od roku 2024 registrován u lékaře z oboru psychiatrie PhDr. K., Ph.D. Zákonnost rozhodnutí žalovaného byla potvrzena i skutečností, že mu bylo i ukončeno zdravotní pojištění u VZP v České republice, přičemž proti tomuto rozhodnutí stěžovatel neúspěšně brojil u Městského soudu v Praze.

6. V kasační stížnosti stěžovatel namítá kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že jak krajský soud, tak i žalovaný dostatečně nezohlednili relevantní tvrzení a přesvědčení stěžovatele. Krajský soud se nesprávně vypořádal s otázkou zákonnosti odejmutí příspěvku na péči stěžovateli, a to i ve světle zásady zachování jednou nabytých práv. Stěžovatel spatřuje nezákonnost rozhodnutí v tom, že toto bylo založeno na závěru, že stěžovatel přestal být pojištěncem České republiky, aniž by k této skutečnosti orgán prvého stupně či odvolací orgán, tedy žalovaný, učinily relevantní zjištění a provedly dokazování (žalovaný tuto skutečnost prohlásil toliko s odkazem na výpis informací o pojištěnci generovaný jednostranně VZP, jehož správnost stěžovatel dlouhodobě zpochybňuje), to vše v situaci, kdy stěžovatel namítal nezákonnost ukončení svého pojištění v České republice. Krajský soud námitku vypořádal s odkazem na soudní rozhodnutí městského soudu, kterým byla žaloba stěžovatele odmítnuta pro opožděnost. Stěžovatel v průběhu celého řízení před správními orgány i před krajským soudem opakovaně zdůrazňoval, že nikdy neměl v úmyslu provést odhlášení ze zdravotního pojištění a toto nikdy sám o své vůli neučinil. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je dle stěžovatele patrné, že k ukončení zdravotního pojištění došlo na základě znění čl. 11 odst. 3 písm. e) koordinačního nařízení. Stěžovatel trvá na tom, že z tohoto nařízení a z předmětného ustanovení nelze dovodit, že by jakkoliv upravovalo otázku zániku účasti osob na veřejném zdravotním pojištění. Stěžovatel je přesvědčen, že koordinační nařízení nezakládá nový důvod pro ukončení účasti v systému zdravotního pojištění nad rámec důvodů stanovených v národním právním předpise, když opačné závěry z tohoto ani nelze dovodit. Stěžovatel je tak přesvědčen, že jediným a hlavním důvodem odejmutí příspěvku na péči byla skutečnost, že mu bylo ukončeno zdravotní pojištění ze strany VZP.

7. Stěžovatel rovněž namítá nesprávnost posouzení jeho bydliště; setrvává na svém tvrzení, že jeho bydliště je stále v České republice, jelikož je českým občanem, disponuje v České republice adresou trvalého pobytu a má zde svého ošetřujícího lékaře z oboru psychologie. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 5. 6. 2014 ve věci C-255/13, kde SDEU dospěl k závěru, že délka nepřetržitého pobytu občana v jiném členském státu Evropské unie nemůže být jediným a hlavním požadavkem. Je nutné problematiku místa bydliště posoudit v souladu s čl. 11 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 987/2009“). Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že k přihlášení ke zdravotnímu pojištění v Chorvatsku nedošlo v důsledku jeho svobodné vůle, ale v důsledku jeho ukončení účasti na veřejném zdravotním pojištění v České republice. Stěžovatel nemá v Chorvatsku nárok na obdobnou dávku a v důsledku této skutečnosti byl krácen na svých právech. Smyslem a účelem úpravy práva Evropské unie je sjednocení, resp. koordinace sociálních systémů členských států Evropské unie. I samo nařízení v úvodních ustanoveních vyzdvihuje a konstatuje smysl a účel této koordinace, kterým je zaručení rovnosti zacházení dotčeným osobám podle různých vnitrostátních právních předpisů, jakož i zajištění, aby osobám pohybujícím se v rámci Evropské unie byla zachována práva a výhody, které získaly ve své domovské zemi. Samo koordinační nařízení zdůrazňuje, že peněžité dávky náležející podle právních předpisů jednoho nebo více členských států nelze snížit, změnit, pozastavit, odejmout jen z toho důvodu, že příjemce bydlí v jiném členském státě než ve státě, ve kterém se nachází instituce odpovědná za poskytování dávek. Stěžovatel jako občan EU nemůže být sankcionován za využití práva volného pohybu v rámci Evropské unie, které mu jako občanovi unie náleží.

8. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

9. Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátkou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

10. Vzhledem k tomu, že se jedná o věc, v níž před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, Nejvyšší správní soud v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. nejprve posuzoval, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS (viz též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28), v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. O přijatelnou kasační stížnost se dle judikatury může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.

11. Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud kasační stížnost shledal přijatelnou ve smyslu výše uvedeného důvodu ad 4); stěžovatelem vznesené námitky stran zásadního pochybení krajského soudu totiž nelze prima facie vyloučit.

12. Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

13. Kasační stížnost není důvodná.

14. Pokud jde o tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud konstatuje, že otázkou se nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí ve své judikatuře již mnohokrát zabýval. Nepřezkoumatelnost může být způsobena buďto nedostatkem důvodů, o které je rozhodnutí opřeno, anebo nesrozumitelností. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jsou-li rozhodné důvody opřeny o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS) nebo pokud je zcela opomenuta některá z námitek účastníka řízení – zpravidla žalobce (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, a ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74). Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost však není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak měl krajský soud rozhodnout, resp. jak podrobně by mu mělo být rozhodnutí odůvodněno, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje, aby je přezkoumal (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35).

15. V posuzované věci napadený rozsudek kritéria přezkoumatelnosti splňuje, jedná se o odůvodněné a srozumitelné rozhodnutí. Stěžovatel nepřezkoumatelnost spatřuje v údajně nedostatečném odůvodnění a nevypořádání námitky týkající se bydliště stěžovatele a zrušení jeho zdravotního pojištění u VZP. S tím však Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Krajský soud totiž všechny námitky stěžovatele dostatečně vypořádal.

16. Žalovaný rozhodoval ve věci již podruhé a byl zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu zavázán, aby srozumitelným a přezkoumatelným způsobem ve svém rozhodnutí vymezil pro účely posuzované věci bydliště stěžovatele, což žalovaný učinil.

17. Již ve zrušujícím rozsudku bylo Nejvyšším správním soudem konstatována existence unijního prvku – stěžovatel využívá práva volného pohybu občanů EU dle čl. 20 odst. 2 písm. a) a čl. 21 odst. 1 Smlouvy o fungování EU, kdy mají občané EU právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Jednou z podmínek volného pohybu osob je, že se nestanou přítěží pro sociální systém jimi vybraného členského státu. Konkrétní podmínky sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění jsou upraveny sekundární legislativou EU, mezi ni právě patří nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (koordinační nařízení). Cílem tohoto nařízení je, aby občané EU podléhali právním předpisům pouze jednoho státu a také, aby nezůstali bez sociálního zabezpečení.

18. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2011, čj. 3 Ads 31/2010-96, konstatoval, že příspěvek na péči je z hlediska práva Evropské unie dávkou v nemoci, a to bez ohledu na skutečnost, že náklady na něj jsou hrazeny ze státního rozpočtu, přičemž účelem této dávky je pomoci lidem s těžkým zdravotním postižením především z hlediska finančního, sebeobsluhy a kvality života, a ve smyslu judikatury Soudního dvora (rozsudky ze dne 5. 3. 1998 ve věci C-160/96, Molenaar, a ze dne 8. 3. 2001 ve věci C-215/99, Jauch) se proto jedná o exportovatelnou peněžitou dávku v nemoci. Země, kde je občan EU zdravotně pojištěn, je v případě dávky zásadní z hlediska koordinačního nařízení. Stěžovatel v kasační stížnosti setrvale namítá, že byl nezákonně odhlášen z veřejného zdravotního pojištění a že mělo být správním orgánem ohledně této skutečnosti provedeno větší dokazování. Nejvyšší správní soud musí upozornit, že řízení s VZP ohledně ukončení stěžovatelova zdravotního pojištění je řízením samostatným. Stěžovatel se proti ukončení zdravotního pojištění bránil žalobou k Městskému soudu v Praze, která byla rozhodnutím ze dne 29. 10. 2025, č. j. 15 Ad 14/2025-31, odmítnuta z důvodu opožděnosti. Věc tak nebyla Městským soudem v Praze meritorně projednána. Stěžovatel se však nemůže domáhat jejího meritorní projednání v jiné (zde nyní projednávané) věci. Námitky vztahující se k ukončení zdravotního pojištění u VZP jsou tak v nyní projednávané věci nepřípustné. Stěžovatel je po zániku zdravotního pojištění v České republice prokazatelně od 12. 7. 2017 pojištěn v Chorvatsku.

19. Stěžovatel jako osoba ekonomicky nečinná podléhá čl. 11 odst. 3 písm. e) koordinačního nařízení; s výhradou článků 12 až 16 se na jinou osobu, na kterou se nepoužijí písmena a) až d) [tj. na osobu, jež není zaměstnancem, osobou samostatně výdělečně činnou, úředníkem, nepobírá dávky v nezaměstnanosti, ani nebyla odvedena či znovu povolána do vojenské nebo civilní služby], vztahují právní předpisy členského státu bydliště, aniž jsou dotčena ostatní ustanovení tohoto nařízení, která jí zaručují dávky podle právních předpisů jednoho nebo více členských států. Pod pojmem bydliště je přitom třeba podle čl. 1 písm. h) téhož nařízení rozumět obvyklé bydliště, tj. místo, kde dotyčné osoby obvykle bydlí a kde se nachází střed jejich zájmů. Výraz bydliště je autonomním pojmem vlastním unijnímu právu a musí být vykládán i vnitrostátními orgány v souladu s judikaturou Soudního dvora EU (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 6 Ads 1/2012-129, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 25. 2. 1999 ve věci C-90/97, Swaddling).

20. Pro určení státu bydliště je rozhodné posouzení kritérií vymezených judikaturou Soudního dvora EU a kodifikovaných v čl. 11 nařízení č. 987/2009. Podle tohoto článku představuje bydliště střed zájmů dotčené osoby, a to na základě celkového posouzení veškerých dostupných a významných informací o skutečnostech, které mohou podle okolností zahrnovat délku a nepřetržitost přítomnosti na území dotčených členských států a osobní situaci dané osoby včetně povahy a konkrétních znaků všech vykonávaných činností, zejména místa, kde se činnost obvykle vykonává, stability činnosti a doby platnosti každé pracovní smlouvy; rodinné situace dané osoby a jejích rodinných vazeb; vykonávání jakýchkoli nevýdělečných činností; v případě studentů zdroje jejich příjmu; situace týkající se bydlení dané osoby, zejména nakolik je toto bydlení trvalé; členského státu, v němž je daná osoba považována za daňového rezidenta (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 3 Ads 55/2018-37).

21. Stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 6. 2014 ve věci C-255/13, dle kterého délka nepřetržitého pobytu občana v jiném členském státu Evropské unie nemůže být jediným a hlavním požadavkem. V tomto rozhodnutí SDEU je nicméně zdůrazněno, co již bylo Nejvyšším správním soudem judikováno, že je nutné posuzovat kritérium bydliště s ohledem na čl. 11 nařízení č. 987/2009, k čemuž byl žalovaný zavázán v rámci zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Žalovaný ve svém rozhodnutí nejprve posoudil, zda je pobyt stěžovatele v Chorvatsku stabilní, dlouhodobý, nepřetržitý dle čl. 11 odst. 1 písm. a) nařízení č. 987/2009. Dle písmene b) citovaného ustanovení je nutné posoudit osobní situaci dané osoby, což může být místo výkonu zaměstnání; stěžovatel vzhledem ke svému onemocnění nikdy výdělečnou činnost nevykonával, což žalovaný rovněž konstatoval. Žalovaný posoudil rodinné vazby stěžovatele tak, že stěžovatelovu primární rodinu představuje jeho matka, která pobývá dlouhodobě v Chorvatsku a od roku 2007 je tam účastna na zdravotním pojištění. Pokud stěžovatel argumentuje, že místem jeho bydliště zůstává Česká republika, jelikož zde udržuje vztahy s osobami z okruhu širší rodiny, tak je nutno zdůraznit, že dle informací ze správního spisu s těmito osobami komunikuje výhradně on-line formou, což už je dlouhodobý stav a změna bydliště na něm není schopna cokoliv změnit. Stěžovatel může v udržování kontaktu bez omezení pokračovat jako doposud. Ostatní kritéria týkající se studentů či daňového rezidenství nejsou v případě stěžovatele použitelná. Nelze tedy učinit závěr, který předestírá stěžovatel ve své kasační stížnosti, že žalovaný svůj závěr, že bydliště stěžovatele se nachází v Chorvatsku postavil pouze na skutečnosti, že zde stěžovatel pobývá od roku 2005.

22. Stejně tak nelze stěžovateli přisvědčit, že příspěvek na péči mu byl odejmut pouze na základě ukončení zdravotního pojištění ze strany VZP. Jak již zdejší soud konstatoval výše, jednalo se o samostatné řízení, nelze však od jeho pravomocných závěrů odhlédnout. Rozhodnutí o ukončení zdravotního pojištění stěžovatele je konečné a zákonné. Stěžovatel je od roku 2017 zdravotně pojištěn v Chorvatsku, což je faktický stav, který je také nutné reflektovat.

23. V rozhodnutí SDEU, na které stěžovatel odkazuje, se jednalo o irského státního příslušníka, který byl z důvodu vážného onemocnění, které se mu projevilo během dovolené ve Spolkové republice Německo (dále jen „SRN“), nucen v SRN dlouhodobě setrvat. Setrvala zde s ním i jeho družka, která o něj pečovala. Jeho pobyt v SRN byl shledán nepřetržitým, trvalým a stabilním a stejně jako stěžovatel tvrdil, že byl donucen zde setrvat kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu, a projevoval soustavný zájem se vrátit do své rodné země. Péče poskytovaná na odborném pracovišti v SRN byla v Irsku nedostupná. V případě stěžovatele by mohla být obdobná péče zajištěna v České republice. Stěžovatel nemluví chorvatsky a jako svého psychologa si zvolil lékaře působícího v České republice. Stěžovatel je tak nucen setrvat v Chorvatsku pouze z důvodu, že zde dlouhodobě žije jeho matka. V citovaném rozhodnutí SDEU družka nemocného deklarovala svoji ochotu přesídlit s ním do země jeho původu a pečovat tam o něj. Tuto iniciativu však matka stěžovatele nikdy neprojevila, resp. do České republiky se nehodlá trvale přesídlit. Dále se případ lišil ještě ve dvou zásadních aspektech, a to těch, že dotyčný dlouhodobě pracoval na území Irska a Velké Británie a v Irsku žily i jeho děti, se kterými byl v pravidelném kontaktu. Jeho vazba na Irsko tak byla mnohem hlubší, než je vazba stěžovatele na Českou republiku.

24. Stěžovatel v rámci kasační stížnosti opakuje, že jeho pobyt v Chorvatsku je pouze dočasný, a jakmile se jeho zdravotní stav zlepší, tak má v plánu se vrátit do České republiky. Dále uvádí, že k Chorvatsku nemá žádný vztah a žije zde pouze z důvodu, že zde žije jeho matka, která je jedinou možnou pečující osobou. Nejvyšší správní soud nerozporuje stěžovatelovu touhu vrátit se do České republiky, ke které má jistě nejbližší vztah, jelikož se jedná o jeho rodnou zemi. Z rozsáhlé dokumentace, která je součástí správního spisu, je možné učinit pouze ten závěr, že stěžovatelův zdravotní stav je takový, že je závislý na nepřetržité péči ze strany své matky, jak setrvale tvrdí. Jeho onemocnění je nezvratné a dle posudku PhDr. Z. K., Ph.D. ze dne 15. 7. 2024 má původ již v dětství. V zahraničí, kde byl několikrát hospitalizován, tak dle posudku PhDr. K., Ph.D. mu byla diagnostikována kompulzivně obsedantní porucha a porucha autistického spektra. Dle vyšetření ze dne 10. 12. 2018 lékařskou posudkovou komisí při Chorvatském úřadu důchodového zabezpečení mu byla diagnostikována schizofrenie. Duševní zdraví stěžovatele je tak dle posudku PhDr. K., Ph.D., tak i podle chorvatské posudkové komise poškozeno trvale, poškození nemohlo vzniknout až v dospělosti. Z dokumentace vypracované pro přiznání příspěvku na péči lze učinit závěr, že stěžovatelův zdravotní stav se spíše zhoršuje než naopak. Z vyjádření stěžovatele a jeho matky byla rovněž vyloučena možnost jeho cestování veřejnou dopravou z důvodu jeho onemocnění a patologického strachu z bakterií. Není tedy zřejmé, jak by vůbec stěžovatel mohl do České republiky přicestovat, když použití veřejných dopravních prostředků dlouhodobě odmítá a jinou alternativu cestování patrně nevyužívá. Možnost návratu do České republiky se tak jeví jako zcela hypotetická.

25. Pokud stěžovatel namítá, že v Chorvatsku žije až od roku 2015, jak již uvedl krajský soud, tak stěžovatel směšuje faktický pobyt s pobytem formálním. V dotazníku z roku 2016 vyplnil, že v Chorvatsku žije od roku 2005. Je však faktem, že od roku 2010 je v Chorvatsku registrován u praktického lékaře a od roku 2012 byl v Chorvatsku opakovaně hospitalizován na psychiatrii. Stěžovatel neuvedl, že by od roku 2005 cestoval zpět do České republiky a nějakou dobu zde pobýval. Lze tedy uzavřít, že v Chorvatsku pobýval prokazatelně před rokem 2015, kdy mu byl udělen přechodný pobyt.

26. Článek 7 koordinačního nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že „nestanoví-li toto nařízení jinak, peněžité dávky náležející podle právních předpisů jednoho nebo více členských států nebo podle tohoto nařízení nelze snížit, změnit, pozastavit, odejmout nebo konfiskovat z toho důvodu, že příjemce nebo jeho rodinní příslušníci bydlí v jiném členském státě než ve státě, ve kterém se nachází instituce odpovědná za poskytování dávek“. Stěžovateli byl příspěvek na péči vyplácen do místa jeho faktického bydliště, kterým bylo Chorvatsko. Nebyl tedy sankcionován za změnu svého bydliště. Je pravdou, že řízení na odejmutí příspěvku na péči z důvodu přenesení zájmů stěžovatele do jiného členského státu bylo zahájeno z moci úřední na základě ukončení zdravotního pojištění u stěžovatele ze strany VZP, avšak žalovaný měl povinnost sám posoudit místo bydliště stěžovatele, což učinil a na základě posouzení dospěl k závěru, že zemí povinnou ke zdravotnímu pojištění stěžovatele a zodpovědnou za jeho případné sociální zabezpečení dle čl. 11 odst. 3 písm. e) koordinačního nařízení je nyní Chorvatsko. Nebyl tak porušen čl. 7 koordinačního nařízení, jelikož nedošlo ke krácení nebo odejmutí příspěvku z důvodu, že stěžovatel žije v Chorvatku a Česká republika by odmítla příspěvek exportovat do Chorvatska. Použitím koordinačních pravidel však také může dojít i k tomu, že nárok na dávky v členském státě, kam se žadatel přestěhoval, bude nižší. Podle SDEU však i použití vnitrostátní úpravy, která je z pohledu dávek sociálního zabezpečení méně příznivá, může být v souladu s požadavky primárního unijního práva v oblasti volného pohybu osob (obdobně rozsudek SDEU ze dne 30. 6. 2011, da Silva Martins, C-388/09). Došlo pouze ke změně okolností, kdy plynutím času a s tím spojeným jeho nepřetržitým, stabilním a dlouhodobým pobytem a také s ohledem na stěžovatelovu osobní situaci se stalo jeho bydlištěm a místem pojištění Chorvatsko.

27. Ze všech stěžovatelových tvrzení je patrné, že jedinou možnou pečující osobou je jeho matka, na jejíž péči je závislý. Matka od počátku správního řízení stěžovatele dlouhodobě zastupuje na základě plné moci. Činí za něj podání a vyplňuje dokumentaci. Avšak ona sama nikdy neprojevila zájem se do České republiky vrátit, ač by to nebyl problém, jelikož je českou občankou. Není možné jak jí, tak ani stěžovateli, vyčítat využití práva plynoucího z unijního občanství a možnosti svobodné volby země v rámci EU, kde budou žít. Nicméně z důvodu jejich přesídlení se mohou potýkat s tím, že chorvatský sociální systém není tak štědrý jako ten český. Pokud se stěžovatelova matka odmítá vrátit, jeví se i stěžovatelův návrat nemožný. Nicméně pokud by nastal, tak následně dojde i ke změně stěžovatelova bydliště a jeho nároky budou posuzovány zcela podle české právní úpravy. Posouzení bydliště stěžovatele žalovaným bylo provedeno správně a v souladu s koordinačním nařízením, jež musí být aplikováno přednostně před českou právní úpravou; závěr žalovaného je plně v souladu jak s judikaturou Nejvyššího správního soudu, tak i Soudního dvora EU.

28. Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

29. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 2 ve spojení s § 120 s. ř. s., dle kterého úspěšný žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

30. Usnesením krajského soudu ze dne 15. 1. 2025, č. j. 18 Ad 21/2024-19, byla stěžovateli pro řízení o žalobě ustanovena zástupkyně Mgr. Pavla Kubíčková, advokátka; toto zastoupení platí i pro řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem. Soud přiznal ustanovené zástupkyni odměnu ve výši 4 620 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti podle § 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 9 odst. 5 a § 7 bodem 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spolu s paušální náhradou hotových výdajů za tyto úkony ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Částka v celkové výši 5 070 Kč bude ustanovené zástupkyni vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 11. září 2026 JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu