5 Ads 60/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: R. F., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2026, č. j. 64 Ad 4/2025-79, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2026, č. j. 64 Ad 4/2025-79, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Vymezení věci

1. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým krajský soud zrušil jeho rozhodnutí ze dne 17. 1. 2025, č. j. MPSV-2025/17036-913; tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Českých Budějovicích, kontaktní pracoviště Milevsko, ze dne 13. 11. 2024, č. j. 164483/24/PI, kterým se žalobci nepřiznává příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2024.

2. Žalobce podal dne 30. 9. 2024 již poněkolikáté žádost o příspěvek na bydlení s datem nároku od 1. 7. 2024. V předchozích řízeních bylo hlavním důvodem pro nepřiznání příspěvku na bydlení to, že úřad práce nepovažoval prostor, ve kterém žalobce bydlí, za byt ve smyslu § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 30. 9. 2025. V průběhu jednotlivých řízení stěžovatel předkládal nové písemnosti, aby doložil, že jeho bydlení zákonné požadavky pro přiznání příspěvku splňuje.

3. Žalobce bydlí ve stavbě občanské vybavenosti, která se nachází v rekreačním a sportovním areálu u vodní nádrže Orlík. Je zároveň jednatelem společnosti FourPlusAgency s. r. o., která mu pronajímá prostor k bydlení, a správcem rekreačního zařízení. Součástí stavby je obytná místnost, původní klubovna, a vedle ní žalobce využívá i sociální zařízení včetně umyvadla a sprchy. V předchozích řízeních soudy uvedly, že místnost, kterou obývá stěžovatel, nelze považovat za ucelenou jednotku schopnou samostatně sloužit k trvalému bydlení. Mimo jiné toalety v místnosti 1.09 nejsou součástí stavebně technického řešení posuzované (obytné) místnosti, ale jsou přístupné pouze přes místnosti občanské vybavenosti (výčep) či z venku, tedy z prostor přístupných veřejnosti. Nejde o budovu určenou k trvalému bydlení, ale i dle slov samotného žalobce o restaurační zařízení. Nejedná se tedy o místnost uspořádanou, vybavenou a určenou k trvalému bydlení (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2025, č. j. 5 Ads 309/2024-39, bod [15]). V době předchozích rozhodnutí z nájemní smlouvy a dalších dokumentů ve spisu vyplývalo, že coby nájemník využíval žalobce společné prostory (kuchyň a WC) a tyto sdílel se zákazníky a personálem provozovny. Nejvyšší správní soud znovu zdůraznil, že záchodová místa a koupelna jsou nejen umístěny v restauraci mimo posuzovanou místnost, ale evidentně nesloužily výhradně stěžovateli (srov. totéž usnesení, body [15] a [16]).

4. Žalobce po neúspěšných žádostech podal novou žádost o příspěvek na bydlení, kde dokládal, že WC a koupelnu nesdílí se zaměstnanci zařízení a jeho hosty. Z výkresové dokumentace s půdorysem místností a z vyjádření plyne, že sociálním a hygienickým zázemím se v tomto případě myslí místnosti 1.08 (chodba) a 1.09 (WC a koupelna). Dle výkresové dokumentace se nacházejí vedle stravovacího zařízení, které sousedí s obytnou místnosti, ale přímo z obytné místnosti k nim nevede vstup, vstupuje se do nich přes prostory stravovacího zařízení anebo zvenčí. Nájemní smlouva žalobce z března 2024, na rozdíl od předchozí smlouvy, výslovně stanoví, že hygienické zázemí je „výhradní součástí místnosti pro bydlení a určeno výhradně uživateli (nájemci) místnosti pro bydlení“.

5. Úřad práce požádal stavební úřad o součinnost již v rámci předchozí žádosti o příspěvek na bydlení. Stavební úřad nejprve 6. 8. 2024 provedl kontrolu za přítomnosti žalobce. Poté si vyžádal stanovisko Krajské hygienické stanice („KHS“) v Českých Budějovicích, zda je z pohledu požadavků na provozovnu stravovacích služeb možné, aby obyvatel obytné místnosti měl společné hygienické zázemí s provozovnou stravovacích služeb ve stejném objektu. Upřesnil, že se jedná o místnosti 1.08 a 1.09 (chodba u hygienického zázemí a na ni navazující místnost sprchy a WC), které jsou přístupné přes výčep nebo přípravnu pokrmů. Z vyjádření KHS z 5. 9. 2024 vyplynulo, že by tyto místnosti měly být využívány pouze personálem stravovacího zařízení, neboť nepovolané osoby nemohou vstupovat do prostor s potravinami a produkty. KHS zdůraznila, že v její gesci není posuzovat vybavení a hygienické zázemí bytu, ale plnění hygienických požadavků pro potravinářský provoz. Dne 19. 9. 2024 na základě těchto zjištění vydal stavební úřad sdělení, kde uvedl, že stavba sice obsahuje místnost pro bydlení, ta však nesplňuje požadavky na trvalé bydlení ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře kvůli chybějícímu hygienickému zázemí spjatému přímo s touto místnosti a dále, že v uvedeném objektu se nenachází zkolaudovaná bytová jednotka.

6. S ohledem na to, že toto sdělení bylo vydáno pouhé dva týdny před podáním nyní posuzované žádosti o příspěvek na bydlení, úřad práce si vyžádal stanovisko stavebního úřadu, zda se za tuto dobu okolnosti změnily natolik, že by bylo možné nyní považovat uvedené prostory za byt. Stavební úřad telefonicky úřadu práce potvrdil, že sdělení stavebního úřadu je stále platné.

7. Žalobce se závěry KHS z 5. 9. 2024 nesouhlasil a krátce před podáním nové žádosti o příspěvek na bydlení se obrátil na ředitelku KHS Jihočeského kraje a požádal o opětovné provedení místního šetření. Během nového místního šetření, které se konalo 10. 10. 2024, tedy již v průběhu nyní posuzované žádosti o příspěvek na bydlení, KHS zjistila, že „z odbytového prostoru je vytvořen vstup do privátní chodby (možnost přístupu i z venku), kde je v jedné místnosti umístěna sprcha s umyvadlem a ve druhé místnosti je umístěno WC s umyvadlem na ruce. Tento prostor lze jak zevnitř, tak i z venku uzamknout. Dle sdělení jednatelů společnosti tento prostor, tj. chodba se šatní skříní, WC a sprcha náleží k místnosti pro bydlení označené „PRIVÁT“ a využívají jej jednatelé společnosti“ (záznam z místního šetření ze dne 14. 10. 2024). KHS dále zjistila, že zaměstnanci stravovacího zařízení mají vyhrazené WC na jiném místě. Přehodnotila tedy předchozí stanovisko KHS a stavebnímu úřadu poslala nové vyjádření ze dne 30. 10. 2024, a sice, že „v době místního šetření byl v provozovně zjištěn dostatečný počet záchodů pro hosty zařízení a vyčleněné záchody pro personál. Proto není nutné, aby místnosti č. 1.08 a 1.09 byly využívány jako personální sprcha a WC pro tuto provozovnu stravovacích služeb“.

8. Nové závěry KHS zaslal žalobce úřadu práce s žádostí, aby se úřad práce opakovaně obrátil na stavební úřad. Úřad práce však v mezidobí vydal rozhodnutí o nepřiznání příspěvku na bydlení, kde vyšel ze stanoviska stavebního úřadu z 19. 9. 2024. Stanovisko stavebního úřadu, které reagovalo na novou zprávu KHS, bylo vydáno až 27. 11. 2024, tedy po vydání rozhodnutí úřadu práce a odkazuje na něj rozhodnutí stěžovatele o odvolání. Stavební úřad konstatoval, že i přes aktualizaci informace KHS stále daná místnost nesplňuje požadavky na trvalé bydlení, neboť ty zahrnují požadavek na existenci toalety a koupelny určené právě pro byt a také požadavek na stavební uzavření bytu.

9. Vyjádření KHS ze 5. 9. 2024, 14. 10. 2024 a 30. 10. 2024 žalobce předkládal soudům i v předchozích řízeních, soudy je však nemohly zohlednit, neboť byla vydána až po rozhodnutích správního orgánu v daných věcech. Poprvé se jimi krajský soud i Nejvyšší správní soud zabýval až v nyní posuzované věci.

2. Rozhodnutí krajského soudu

10. Krajský soud shledal, že rozhodnutí stěžovatele bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stěžovatel se podle krajského soudu nevypořádal s podstatnou částí námitek žalobce. Z dokumentů, které žalobce předložil (krom již uvedených dokumentů vyjádření vlastníka objektu, tedy společnosti FourPlusAgency s. r. o., a souhlas stavebního úřadu se změnou užívání stavby z roku 2021), vyplývalo, že závěr stěžovatele o chybějícím hygienickém zázemí pro byt neodpovídá novějším podkladům KHS. KHS doložila, že hygienické zázemí personálu stravovacího provozu se nachází jinde a není potřeba, aby zaměstnanci využívali stejné toalety a koupelnu jako žalobce. Taky závěr správních orgánů o chybějícím hygienickém zázemí spjatém přímo s obytnou místností neodpovídá novějším podkladům KHS.

11. Podle soudu rozhodnutí stěžovatele neobsahovalo žádnou srozumitelnou úvahu o tom, proč přiznal stěžovatel rozhodující význam sdělení stavebního úřadu z 19. 9. 2024 a jak posoudil jeho vztah k dřívějšímu souhlasu se změnou užívání stavby ze dne 10. 5. 2021 (tedy změnu užívání z „klubovna“ na „místnost k bydlení“), k závěrům místního šetření KHS z 14. 10. 2024 a k revizní zprávě KHS ze dne 30. 10. 2024. Stěžovatel odkazoval v žalobě i na vyjádření stavebního úřadu z 27. 11. 2024, které bylo zasláno až po vydání prvostupňového rozhodnutí o tom, že se příspěvek na bydlení nepřiznává. Z něj vyplývalo, že i přes novější závěry KHS stavební úřad své stanovisko nezměnil a ani nadále soubor místností nepovažuje za byt. Toto vyjádření však nebylo založeno ve správním spisu, a krajský soud tak z něj nemohl vycházet.

3. Kasační stížnost a vyjádření žalobce

12. Stěžovatel podal včasnou kasační stížnost, v níž uvedl, že se jedná o opakovaný spor týkající se příspěvku na bydlení. Podle stěžovatele se nezměnil skutkový stav věci, neboť sporný obytný prostor stále nesplňuje definici bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, tj. prostor obývaný žalobcem není souborem místností nebo samostatnou obytnou místností, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt.

13. Stěžovatel tvrdí, že svůj závěr opřel o potvrzení stavebního úřadu ze dne 19. 9. 2024, ze kterého vyplývá, že stavba sice obsahuje místnost pro bydlení, ale ta nesplňuje požadavky na trvalé bydlení. Později (27. 11. 2024) stavební úřad potvrdil, že i nadále považuje své stanovisko ze září 2024 za platné, a to i přes aktualizaci informace KHS. Žalobcem obývaná místnost nadále nesplňuje požadavky na trvalé bydlení, které zahrnují vedle existence toalety a koupelny určené právě pro byt také stavební uzavření bytu. Stěžovatel podrobně odkázal na závěry NSS v předchozích věcech a zároveň měl za to, že se úřad práce vypořádal se všemi důkazy, které měl v době vydání rozhodnutí k dispozici.

14. Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že obecní úřad změnil místnost, ve které bydlí na místnost pro trvalé bydlení a zaevidoval mu na tuto adresu trvalé bydliště. Byl dohodnutý s obecním úřadem i se stavebním úřadem, a tak vše fungovalo, až do doby, kdy požádal o příspěvek na bydlení a kdy se musel vyjádřit i stavební úřad. Žalobce „je dnes již několik let oficiálně hlášen na obecním úřadu, ačkoli ve skutečnosti fakticky a po celou dobu bydlí ve sporném bytě, konkrétně od roku 2020, od kdy také vykonává funkci správce objektu a celého areálu.“

15. Podle žalobce stavební úřad náhle změnil stanovisko a sdělil, že v objektu žádná bytová jednotka není a že rozhodnutím o změně na místnost pro bydlení se nerozumělo bydlení trvalé. „K místnosti pro bydlení byla vyčleněna nejen toaleta, ale i další sociální hygienické zázemí, včetně sprchy. Je pravdou, a nikdo nikdy nepopíral, že dříve toto zázemí sloužilo personálu. (…) Především však byla splněna podstatná podmínka stavebního zákona, že pokud byt tvoří jen jedna obytná místnost, toaleta musí být umístěna mimo tuto místnost. A zákon nijak nespecifikuje, kde přesně se má nacházet, jak a kudy k ní má být přístup.“ Žalobce uvádí, že k místnosti pro bydlení přísluší vymezené sociální zázemí, které tvoří pospolu a ve spojitosti ucelenou bytovou jednotku v souladu se stavebním zákonem. Vznik bytové jednotky nemusí být vždy potvrzen kolaudací, stačí, pokud je v souladu se stavebním zákonem.

16. Žalobce požádal KHS o vypracování nového stanoviska, které by odpovídalo skutečnému stavu. Dle žalobce je situace stejná od roku 2021, kdy stavební úřad vydal rozhodnutí o změně místnosti na místnost pro bydlení a nikdy nezazněl jiný argument než, že tato místnost nedisponuje toaletou. Jednou dokonce bylo písemně uvedeno, že sporná místnost není stavebně uzavřena, i když ze stavebních plánů bylo evidentní, že místnost uzavřena je, včetně uzamčení. Podle žalobce jde o toaletu, která patří k vyčleněné bytové jednotce a personál má toalety jinde. Stěžovatel se nevypořádal se zásadní skutečností, že místnost pro bydlení má vlastní sociální zařízení, a splňuje tak požadavky stavebního zákona a požadavky zákona o státní sociální podpoře. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, případně zavázal podřízený soud ustanovit znalce, který by zcela nezávisle věc posoudil.

4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

17. Nejvyšší správní soud („NSS“) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a za stěžovatele jedná v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. k tomu pověřený zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním. S ohledem na skutečnost, že se jedná o věc, kterou před krajským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být odmítnuta jako nepřijatelná.

18. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud vyložil ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení je kasační stížnost přijatelná v následujících typových případech: (1) dotýká se právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) týká se právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud považuje za přijatelnou i kasační stížnost žalovaného, u níž krajský soud zásadně nemohl zasáhnout do hmotně-právního postavení stěžovatele (zde Ministerstva práce a sociálních věcí), pokud „krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva, případně (…) nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu“ (usnesení NSS ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006-59).

19. Stěžovatel namítal v kasační stížnosti, že ve svých rozhodnutích postupoval zcela v souladu s předchozími soudními rozhodnutími ve věci žalobce. Vyhodnotil nové podklady od žalobce tak, že neobsahují nové skutečnosti mající vliv na posouzení jeho nároku na příspěvek na bydlení. Nejvyšší správní soud považuje kasační stížnost za přijatelnou podle čtvrtého z výše uvedených důvodů, neboť krajský soud podle něj nerespektoval judikaturu NSS, konkrétně předchozí rozhodnutí týkající se žalobce (usnesení ze dne 22. 5. 2025, č. j. 5 Ads 309/2024-39; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. III. ÚS 2133/25, a usnesení ze dne 19. 11. 2025, č. j. 2 Ads 260/2024-80), ač se skutkový stav nijak zásadně nezměnil. Kasační stížnost tedy je přijatelná; pokud jde o její věcné posouzení, dospěl Nejvyšší správní soud k následujícímu závěru.

20. Kasační stížnost je důvodná.

21. Příspěvek na bydlení (ve znění zákona o státní sociální podpoře do 30. 9. 2025) je dávkou, jejímž účelem je poskytnout finanční pomoc na úhradu nákladů na bydlení. Byt, v němž žadatel bydlí, musí splňovat zákonné požadavky § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Podle něj se bytem pro účely zákona o státní sociální podpoře „rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt.“

22. Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně uvedl, že příspěvek na bydlení se pojí pouze s vlastnictvím nebo nájemním vztahem k bytu, zatímco bydlení v jiných ubytovacích zařízeních lze řešit pouze doplatkem na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi (např. rozsudek NSS ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 Ads 269/2018-17, a další rozhodnutí NSS, citované v odůvodnění usnesení č. j. 5 Ads 309/2024-39 v bodě [13]). Jinými slovy, pokud bydlení žadatele nesplňuje definici bytu, má stále možnost požádat o jinou formu sociální pomoci.

23. Podle NSS jedním z pojmových znaků bytu je, že se jedná o ucelenou jednotku schopnou plnit samostatně funkci bydlení (srov. rozsudek ze dne 6. 10. 2010, č. j. 3 Ads 23/2010-98, č. 2267/2011 Sb. NSS). Je potřeba splnit jak materiální podmínku (stavebně technické uspořádání a vybavení splňující požadavky na trvalé bydlení) a podmínku formální (účelové určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudaci těchto místností jako bytu). Pro naplnění definice bytu nepostačuje, pokud je obytná místnost fakticky jako byt užívána, pokud nejsou splněny obě uvedené podmínky (viz k tomu rozsudek ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Ads 268/2017-28).

24. Původně byla do zákona o státní sociální podpoře definice bytu převzata z § 3 písm. g) vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. S účinností od 1. 1. 2024 byla tato vyhláška zrušena zákonem č. 283/2021 Sb., stavební zákon, a pro nyní posuzovanou věc se použije vyhláška č. 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu. Ve vztahu k případu žalobce jsou zásadní požadavky vyhlášky, dle nichž „[b]yt musí být stavebně uzavřený“ (§ 49 odst. 1 vyhlášky o požadavcích na výstavbu) a „[b]yt musí být vybaven minimálně 1 záchodovou mísou a 1 koupelnou.“ (příloha III, bod 1 vyhlášky). Požadavky na byt, pokud jde o záchod a koupelnu, jsou formulovány méně přísně než ve vyhlášce z r. 2009. Například se již nevyžaduje, jde-li o jediný záchod v bytě, aby tento nebyl přístupný přímo z pobytové místnosti. Podstatné pro případ žalobce však je i na základě předchozích soudních rozhodnutí, zda se jedná o ucelenou jednotku schopnou plnit samostatně funkci bydlení. To znamená, zda je byt jako celek stavebně uzavřený a zda jeho součástí je záchodová mísa i koupelna, která je ale součástí stavebně technického uspořádání bytu společně s obytnou místnosti, a nenachází se mimo tento ucelený prostor.

25. Jak správně podotkl žalobce, k tomu, aby byl pro účely příspěvku na bydlení obydlený prostor považovaný za byt, není nezbytně nutná kolaudace tohoto prostoru jako bytu, pokud tento byt byl podle stavebního zákona určen k trvalému bydlení.

26. Soudy v obdobných případech požadují, aby si úřad práce sám opatřil podklady k posouzení, zda žadatel o příspěvek na bydlení bydlí v prostorách, jež naplňují definici bytu. Zároveň nejsou stanoveny konkrétní podklady, které si má úřad práce za tímto účelem shromáždit. Nejvyšší správní soud doporučil, při neexistenci jiného postupu, aby úřad práce vyzval k součinnosti podle § 8 správního řádu stavební úřad, který je podle stavebního zákona příslušný k vydávání aktů, na jejichž podkladě lze stavby užívat (kolaudačních souhlasů, kolaudačních rozhodnutí), resp. který je obecně příslušným státním úřadem na úseku stavebního řádu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2020, č. j. 5 Ads 83/2020-29, bod 22).

27. Takto v posuzované věci postupoval i úřad práce, který si vyžádal vyjádření stavebního úřadu, zda poté, co žalobce předložil novou nájemní smlouvu a podal novou žádost o příspěvek, se změnily okolnosti tak, že by jím obývanou místnost již bylo možné považovat za byt. Dne 11. 10. 2024 stavební úřad telefonicky potvrdil, že je stále platné jeho sdělení ze dne 19. 9. 2024, že „stavba obsahuje místnost pro bydlení, která však nesplňuje požadavky na trvalé bydlení ve smyslu § 24 odst. 5 zákona [o státní sociální podpoře], kvůli chybějícímu hygienickému zázemí spjatému přímo s touto místností”. Dále v uvedeném sdělení z 19. 9. 2024 stavební úřad uvedl, že se v objektu nenachází žádná zkolaudovaná bytová jednotka. Stavební úřad se tak, byť velmi stručně, vyjádřil k oběma možnostem, k tomu, 1) zda obytná místnost splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určena podle stavebního zákona, i k tomu, 2) zda byla zkolaudována jako byt. Vyjádření KHS z 5. 9. 2024, které si jako podklad pro svůj závěr opatřil stavební úřad, se věnuje otázce, zda WC a sprchy označené žalobcem jako hygienické zázemí pro svůj byt, může žalobce skutečně používat i z pohledu hygienických standardů kladených na stravovací zařízení. KHS ve svém vyjádření zároveň zdůraznila, že se nevěnuje tomu, zda jsou splněny podmínky vybavení a hygienického zázemí bytu.

28. Revizní zpráva KHS z 14. 10. 2024, které se žalobce dovolává, opravila závěr KHS v tom, že nic nebrání tomu, aby žalobce užíval WC a sprchy, které původně KHS považovala za nezbytné pro personál, aby stravovací zařízení splňovalo potřebné hygienické standardy. Krajský soud vytkl stěžovateli, proč nepřisvědčil argumentaci opřené o nové podklady KHS a nevypořádal námitky směřující proti rozpornosti podkladů stavebního úřadu. Podle krajského soudu úřad práce převzal závěry stavebního úřadu, aniž se přezkoumatelně vypořádal s námitkami žalobce. Podle Nejvyššího správního soudu však i u této pozdější zprávy KHS platilo, že se nevěnovala tomu, zda jsou splněny podmínky vybavení a hygienického zázemí prostoru obývaného žalobcem, aby tento naplňoval definici bytu, ale tomu, zda jsou záchod a koupelna, které žalobce využívá, potřebné pro zaměstnance stravovacího zařízení.

29. V usnesení č. j. 5 Ads 309/2024-39, kde se Nejvyšší správní soud věnoval žádosti žalobce o příspěvek na bydlení od 1. 1. 2022, uvedl, že je „zcela zřejmé, že se nejedná o ucelenou jednotku schopnou samostatně sloužit k trvalému bydlení“, neboť „neobsahuje záchodovou místu – ta není součástí stavebně technického řešení posuzované místnosti, ale je přístupná přes místnosti občanské vybavenosti (zejm. „VÝČEP“) či z venku, z prostor přístupných veřejnosti“ (bod [15] citovaného rozhodnutí). Nejvyšší správní soud v odůvodnění usnesení č. j. 5 Ads 309/2024-39 odkázal na § 10 odst. 6 vyhlášky o technických požadavcích na stavby, který, jak bylo zmíněno výše, byl v mezidobí zrušen. I ve vyhlášce o požadavcích na výstavbu však zůstávají zachovány požadavky na stavební uzavřenost bytu a na to, aby takový byt byl vybaven minimálně jednou záchodovou mísou a jednou koupelnou (výše citovaný § 49 odst. 1 a příloha III, bod 1 vyhlášky o požadavcích na výstavbu) s tou změnou, že na rozdíl od předchozí vyhlášky může být toto hygienické zázemí přístupné přímo z obytné místnosti, což ale nebylo nikdy předmětem posuzování. K závěru, že se nejedná o ucelenou jednotku schopnou samostatně sloužit k trvalému bydlení, dospěl Nejvyšší správní soud i ve svém usnesení č. j. 2 Ads 260/2024-80, a to pro žádost o příspěvek na bydlení od 1. 1. 2024.

30. Nejvyšší správní soud v předchozích rozhodnutích skutečně upozornil i na to, že žalobce WC a toaletu sdílí se zákazníky a personálem provozovny. Nicméně vyřešením této jedné výtky za situace, kdy se stavebně technicky nic na prostoru nezměnilo, což ostatně sám žalobce potvrdil i ve svém vyjádření ke kasační stížnosti (kde uvádí, že je „situace stejná od roku 2021, kdy stavební úřad vydal rozhodnutí o změně místnosti na místnost pro bydlení“), se rozhodně nevyřešil zásadní nedostatek, a to, že obytná místnost společně se záchodem a koupelnou netvoří stavebně uzavřený prostor, který by bylo možné považovat za byt a že s tímto hygienickým zázemím není obytná místnost nijak stavebně technicky spjatá. Právě z toho důvodu se nejedná o místnost uspořádanou, vybavenou a určenou k trvalému bydlení podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.

31. Nejvyšší správní soud zde odkazuje na jiný starší případ podobný případu žalobce, kdy žalobce žádal o příspěvek na bydlení v situaci, kdy na základě nájemní smlouvy užíval „jednu zařízenou místnost, přičemž kuchyně a sociální zařízení, které slouží pouze pro jeho osobní účely, je na chodbě. Další dvě místnosti byly pronajaty pro podnikatelské účely. Do objektu uživatelé vcházejí společným vchodem.“ Nejvyšší správní soud i tehdy konstatoval, že obývané prostory nepředstavují ucelenou jednotku schopnou plnit samostatně funkci bydlení. Pro lepší představu tehdy Nejvyšší správní soud připodobil bydlení k tomu, že „[b]ydlení stěžovatele se nedá přirovnat ani k bytu 1+kk (viz žaloba), neboť byty 1+kk jsou ucelené jednotky, které mají sociální zařízení i kuchyňský kout v rámci celku a jedny vstupní dveře. Jejich obyvatelé nejsou závislí na prostorách vně pokoje, jako je tomu v případě stěžovatele.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 3 Ads 9/2016-31) Obdobně to platí i pro žalobce v projednávané věci, kdy tento je nucen pro využití hygienického zázemí procházet společné prostory, kde je výčep, a je tedy evidentně závislý na prostorách vně své místnosti pro bydlení, a proto jeho hygienické zázemí není přímo spjato s obytnou místností.

32. Tuto argumentaci Nejvyšší správní soud vidí i v napadených rozhodnutích úřadu práce a stěžovatele. Konkrétně, úřad práce uvádí, že v nových přílohách nenalezl informaci, která by potvrzovala, že se v objektu nachází prostor, který má charakter bytu. Dodává, že „je rozdíl mezi místností pro bydlení, kterou je možno trvale obývat a používat k tomu určené hygienické a sociální zařízení, a souborem místností nebo samostatnou obytnou místností, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona.“ Úřad práce odkazuje na stavební úřad a uzavírá, že „hygienické zázemí se nachází mimo privátní místnost a je k němu přístup pouze přes chodbu a veřejný prostor pro návštěvníky rekreačního zařízení nebo z venku. Dále zde není žádný prostor na vaření a přípravu jídla, není zde žádné nádobí ani žádné běžné vybavení“. Místnost tak nesplňuje požadavky na trvalé bydlení „kvůli chybějícími hygienickému zázemí spjatému přímo s touto místností“. Úřad práce reaguje i na oznámení změny v užívání stavby na místnost pro bydlení anebo na sdělení KHS z 30. 10. 2004 a další podklady předložené žalobcem ohledně hygienického zázemí. Vyjadřuje se k nim tak, že tyto podklady nijak nepodporují tvrzení žalobce o spjatosti těchto prostor s nově vzniklou místností pro bydlení.

33. V kontextu předchozích rozhodnutí soudů je z rozhodnutí úřadu práce podle Nejvyššího správního soudu zcela zřejmé, že stále není splněna zásadní podmínka, že by místnost společně s hygienickým zázemím tvořily stavebně uzavřený prostor. Je taky patrné, že úřad práce již implicitně vychází z toho, že toalety a sprchy může využívat výhradně žalobce, ale přesto nejsou s obytnou místností dostatečně spjaté.

34. Stěžovatel při posouzení odvolání se soustředil na shrnutí dosavadního řízení, ale rovněž zdůraznil zejména závěr, že se v objektu „nenachází soubor místností ani samostatná obytná místnost, které by svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňovaly požadavky na trvalé bydlení a byly k tomuto účelu užívání určeny“. Doplnil zejména vyjádření k změně účelu užívání samotné místnosti a zdůraznil, že ani po změně tuto místnost nelze považovat za byt. V otázce stavebně technického uspořádání prostoru odkázal stěžovatel v plné míře na stavební úřad. Stěžovatel se krátce vyjádřil i k novému šetření KHS z 14. 10. 2024 a k tomu, že žalobce má výhradní oprávnění užívat sociální zařízení. Odkázal na předchozí rozhodnutí soudu a dodal, že tyto podklady „nic nemění na uvedeném nevyhovujícím stavebně technickém uspořádání“. Je pravdou, že stěžovatel se s námitkami žalobce nevypořádal nijak obšírně a ve velké zčásti odkazoval na předchozí rozhodnutí ve věci a na rozhodnutí úřadu práce. Nicméně vyjádření k novému šetření KHS z 14. 10. 2024, které žalobce předložil, je v jeho rozhodnutí obsaženo a jeho závěr je v souladu s předchozími závěry Nejvyššího správního soudu.

35. Krajský soud stěžovateli dále vytkl, že se stěžovatel dostatečně nevypořádal ani se změnou účelu používání místnosti z „klubovny“ na „místnost pro bydlení“. S touto otázkou se již rovněž vypořádaly správní orgány potažmo soudy, včetně Nejvyššího správního soudu, který v usnesení č. j. 5 Ads 309/2024-39 s odkazem na sdělení stavebního úřadu z dubna 2024 konstatoval, že „posuzovaná místnost sice splňuje podmínky obytné místnosti“, ale „z toho nelze dovodit nic jiného, než že by místnost byla způsobilá být součástí bytu jakožto obytná místnost.“ Nejvyšší správní soud zde shrnul, že nelze dovozovat, že by stavební úřad tímto vyjádřil názor, že je namístě rezignovat na ostatní požadavky kladené na byt či že by snad měl tyto požadavky za splněné [odkazuje na § 3 písm. i) již zrušené vyhlášky o technických požadavcích na stavby, ale v tomto ohledu nová vyhláška nepřinesla žádnou zásadní změnu].

36. Byť tedy žalobce předložil nové podklady, které v předchozích řízeních skutečně nemohly být soudy dostatečně posouzeny, tyto ve skutečnosti neměly dopad na zásadní výtku v předchozích řízeních o příspěvku na bydlení. To podle Nejvyššího správního soudu plyne i z rozhodnutí úřadu práce a rozhodnutí stěžovatele.

37. Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žádal, aby Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud ustanovit znalce, který by věc nezávisle posoudil. Nejvyšší správní soud v jiné věci sám uvedl vypracování znaleckého posudku jako příklad toho, jak lze zjistit naplnění definice bytu pro případy, pokud stavební úřad neposkytne úřadu práce součinnost při posouzení, zda užívaný prostor naplňuje požadavky na „byt“ (rozsudek ze dne 18. 12. 2020, č. j. 5 Ads 83/2020-29). Zde se o takový případ nejednalo, neboť stavební úřad úřadu práce součinnost průběžně poskytoval.

38. Pokud jde o ustanovení znalce v soudním řízení, „těžiště dokazování má probíhat před správními orgány, přičemž není úlohou správních soudů provádět složitá dokazování a nahrazovat tak to, co měl již před nimi učinit správní orgán […] Správnímu soudu přísluší v rámci soudního přezkoumání správního rozhodnutí posoudit, zda správní orgán provedl dokazování v potřebném rozsahu, tedy zda si opatřil dostatečné podklady pro rozhodnutí tak, aby mohl řádně usuzovat na skutkové i právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Soudní řízení správní není pokračováním správního řízení. Úloha správního soudu je tak primárně přezkumná, v zásadě se nejedná o soud nalézací, byť je správní soud samozřejmě oprávněn v přiměřeném rozsahu doplnit dokazování provedené správním orgánem (§ 77 odst. 2 s. ř. s.)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2015, č. j. 5 Afs 89/2013-29, obdobně viz rozsudek ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 114/2015-36). V tomto případě žalobce nezpochybnil závěr, že obytná místnost není spjata s hygienickými zázemím a netvoří s ním ucelenou bytovou jednotku, a z toho důvodu Nejvyšší správní soud neshledává, že by ustanovení znalce krajským soudem bylo nutné k prověření toho, zda závěry správních orgánů obstojí. Pokud žalobce s uvedenými závěry stavebního úřadu nesouhlasil, měl možnost o takový znalecký posudek požádat sám.

5. Závěr a náklady řízení

39. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první, část věty před středníkem s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.)

40. V dalším řízení rozhodne krajský soud též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.) P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 7. srpna 2026 JUDr. Viktor Kučera předseda senátu